Bern

, francouzsky Berne – kanton v severozápadním Švýcarsku; 5 961 km2, 937 000 obyvatel (1998), kantonální město Bern. Německy mluvící obyvatelstvo. Vyspělý průmysl, zejm. strojírenský (přesná mechanika, dopravní prostředky), stavebních hmot. Intenzívní zemědělství.

Ottův slovník naučný: Bern

Bern, kanton spříseženstva švýcarského, jenž co do velikosti zaujímá druhé místo mezi kantony, avšak počtem obyvatelstva v popředí stojí, hraničí na sev. s Francií, Alsaskem, kantony solothurnským, basilejským venkovským a aargavským, na vých. s kantony luzernským, unterwaldenským a uriským, na jihu s valiským, na záp. pak s freyburským, vaudským, neuchâtelským a s Francií. Rozlohou zaujímá 6889 km2, tedy skoro šestý díl celého Švýcarska. Táhna se od jihu k severu téměř přes celou šířku republiky náleží horopisně všem pásmům povrchu švýcarského. Jižní končiny jeho (zvané Oberland) zaujímají mohutné hřbety Bernských Alp, k nimž na východě mezi Grimslem a Titlisem Urnské Alpy se pojí. Dále k severu tvoří přechod ke Švýcarské planině alpské předhory, jež sice nedosahují hranice věčného sněhu, přece však četnými temeny téměř do výše 2500 m se vypínají. Planina švýcarská (Mittelland) sklání se znenáhla k úpatí Jury, v jižních pak částech prostoupena jest četnými hřbety horskými, z nichž Belp-Berg (894 m), Gurten (859 m), Bantiger (949 m) a Napf (1408 m) jsou nejmocnější. Na severním okraji roviny švýcarské vypíná se jako mocná hradba Jurské pohoří a skládá se z četných rovnoběžných hřbetů, jež vesměs směřují od jihozáp. k severovýchodu a směrem na sever ztrácejí na výšce; na území bernském jsou ze zmíněných hřbetů nejvyšší Mont Chasseral (1609 m), Montoz (1332 m), Mont Moron (1340 m), Graitery (1302 m) a Mt. Raimeux (1306 m). Na některých místech prorvány jsou hřbety řekami, tak že vedlé dlouhých, jednotvárných údolí podélných vzniklo hojně půvabných údolí příčných. – Vodopisně náleží celý kanton kromě řeky Doubs, jež jen malou čásť území jeho na záp. protéká, k úvodí Rýna; hlavní řekou jest Aare, jež v mocném oblouku protéká celý kanton vnímajíc vlevo Saanu, v pravo pak Emmu. Kromě toho spějí četné řeky a horské bystřiny do jezer Brienzského, Thunského a Bielského, zejména Lütschine a Simme. Veliké škody, jež působily hlavně bystřiny v Juře, odstraněny jsou r. 1880 dokončením zvláštního průplavu, který spojuje Aaru s jezerem Bielským. – Podnebí neliší se povahou svou od celkového rázu švýc. podnebí. – Obyvatelstvo. Různí se podlé jednotlivých krajin jazykem, náboženstvím i zvlášt. obyčeji. Jádrem jeho jest rolnictvo na Švýc. planině, jež pilností a spořivostí značné zámožnosti se domohlo; lid tento jest povahy chladné, drsný, těžkopádný, nevalně vzdělaný a nejeví náklonnosti ani k průmyslu, ani k obchodu; mnohem čilejší a chápavější jest již německé obyvatelstvo v horách, jež druhdy vynikalo vzácnou dobromyslností a pohostinností, nyní však jest následkem četné návštěvy cizinců namnoze pokaženo, jeví nechuť ku práci a oddává se hýřivosti. Nejčilejším živlem v celém Bernu jest obyvatelstvo Jury, jež živostí a náruživostí svou blíží se Francouzům. Dne 1. pros. 1888 počítáno v kantoně celkem 539.271 duše (78 na 1 km2), z nichž bylo 268.011 mužův a 271.260 žen). Podlé národnosti náleží 84,9 % Němcům, kteří zaujímají území starého kantonu, 14,8% Francouzům, osedlým nejvíce v Juře, zbytek pak cizím národnostem, nejvíce Vlachům; nábožensky hlásí se 87 % k vyznání protestantskému, 12,4 % k církvi římskokatolické, židů pak napočítáno 1316. Hlavním zaměstnáním obyvatelstva jest dosud orba, avšak v horách ji znenáhla vytlačuje chov dobytka. Půda kantonu bernského pokryta jest na 58,5% rolemi, zahradami, vinicemi, lučinami a pastvinami, na 19,5% lesy, na 6 % ledovci a jezery, na 15 % stavbami, silnicemi a p. Předním sídlem orby jsou planiny, avšak pouze v úrodných létech rodí tolik obilí, aby uhradily spotřebu kantonu: vedlé obilí pěstuje se hlavně len, konopě a zemčata. V novější době podporuje se úsilně rozvoj ovocnářství, vinařství pak provozuje se pouze na březích jezera Bielského i Thunského a podél řeky Birs. Lesy chráněny jsou velmi přísnými zákony proti bezohlednému mýtění. Veliké bohatství kantonu spočívá v rozsáhlém chovu dobytka; údolí Simmenské a Emmenské živí mnoho skotu překrásného plemene, údolí Hasli má zvláštní druh menšího, hnědého dobytka, chov koní kvete v Juře (Freibergen) a Simmenském údolí (Erlenbašské plémě), nejlepší ovce má údolí Kanderské: roku 1886 napočítáno v kantoně: 257.552 kusy skotu, 29.211 koní, 97.078 prasat, 74.505 ovec. Mléko spracovává se v 639 sýrárnách, jež vyrábějí ročně 111.000 q emmenthalského sýra v ceně 16,000.000 frankův a polovici množství onoho vyvážejí; předními trhy na sýr jsou Langnau a Burgdorf. Z nerostného bohatství země těží obyvatelstvo značnou měrou. Jurské pohoří poskytuje u Délémontu výbornou železnou rudu, které se nejvíce v hutích choindezských spracování dostává, alpské předhory i Jura chovají v lůně svém vápenec, sádru a břidlici, žula pak láme se z bludných balvanů, jež jsou rozptýleny od Alp až po hřbety jurské; v okolí jezera Bielského dobývají rašeliny. Minerálních pramenů jest hojnost, zejména však slynou sirnaté prameny u Gurnigelu a Heustrichbadu, teplice u Weissenburka, obsahující sádru, a železité prameny u Blumensteinu. Hojný jest také počet léčebných míst klimatických. Průmyslová činnost nenachází u většiny obyvatelstva, zejména německého, obliby. Železářství a sklářství kvete v Juře, hodinářství má hlavní sídla v St.-Imieru a Bielu, plátennictví soustřeďuje se v údolí Emmenském a Švýcarské planině, bavlnářství a hedvábnictví hlavně v Horním Aargavsku, soukennictví ve Frutigenu. řezbářství v Brienzu, výroba parket v Interlakenu a výroba sirek ve Frutigenu. V Bonfolu v Juře kvete hrnčířství, a nádobí zdejší, známé pode jménem »porrentruyského nádobí«, jest sice tvaru neohrabaného, ale pro ohnivzdornost svou velmi oblíbeno, v okolí Thunu pak vzmáhá se v novější době na novo výroba »heimberské majoliky«. – Obchod přimyká se hlavně k domácí výrobě a důležitost jeho není valna. Velmi rozšířena a vysoce důležita jest živnost hostinská a příchozí cizinci poskytují výživu veliké části obyvatelstva v jižních končinách kantonu; sídlem ruchu turistického jest Interlaken, a horalé bernští jsou zde vždy za průvodce hledáni. – Kommunikace jsou ve stavu velmi dobrém; železných drah jest 411 km, silnic udržovaných ve výborném stavu 2100 km; na jezeře Thunském a Brienzském provozuje se paroplavba. – Ústava Bernská pochází ze dne 31. čce 1846, byla v říjnu 1869 revidována a jest rozhodně demokratická. Suverenita spočívá v rukou všeho lidu; sborem zákonodárným jest veliká rada, výkonným úřadem rada vládní o 9 členech, volená od velké rady, avšak každý zákon a vydání, jež přesahuje 500.000 franků, nutno předložiti schválení všeho občanstva (referendum). Dokonaný dvacátý rok věku opravňuje k aktivnímu právu volebnímu, dvacátý pátý rok k volebnímu právu passivnímu, doba pak mandátu trvá čtyři roky. Rozpočet povoluje se na dobu čtyř let hlasováním lidu; 8000 občanů může žádati za revisi ústavy neb dosazení nových úřadů, velké radě pak přísluší právo usnésti se na změně ústavy, nicméně lid rozhoduje hlasováním, zdali revisi má provésti velká rada sama nebo zvláštní rada ústavodárná, do níž za 3000 obyv. jeden poslanec se volí. Pro politickou správu rozdělen jest kanton na 30 okresů, jež spravuje náměstek, volený po návrhu obyv. okresu od velké rady. Obce mají rozsáhlou samosprávu a volí si smírčí soudce. Jazyk francouzský a německý jsou si úplně rovnoprávny. Pro volby do spolkového shromáždění švýcarského rozdělen jest Bern v 6 voleb. okresů. – V soudnictví jest nejvyšším úřadem vrchní soud v Bernu, mající 15 členů, jež volí veliká rada na 8 let tím způsobem, že po čtyřletém období polovice členův odstupuje a znovu se volí; obvodové soudy nižších instancí skládají se z předsedy ustanoveného velkou radou a 4 přísedících, záležitosti pak trestní, politické a tiskové přikázány jsou soudům porotním. – Církevní záležitosti protestantů spravuje synoda v Bernu, jíž jest podřízeno 7 děkanů, starokatolíci mají zvláštního biskupa, římskokatolická církev pak od posledních sporů s duchovenstvem v létech sedmdesátých nepodléhá ve skutečnosti žádnému biskupu. – Školství Bernské zůstává dosud za ostatními kantony, ačkoli vláda na ně nešetří nákladu; r. 1885 bylo mezi branci 19 % analfabetův, a příčinu toho hledati dlužno hlavně v nepravidelné návštěvě školy mezi obyvatelstvem v horách. Návštěva obecné školy je závazna a bezplatna. R. 1885 počítáno 1970 škol obecných (primárních) s 1191 učitelem, 775 učitelkami a 99.441 dítkem; na sekundárních školách byly 282 učitelské síly a 5318 žáků, kromě toho má pak kanton 4 progymnasia, 3 gymnasia, 2 semináře pro vzdělání učitelův a 3 pro vzdělání učitelek. V čele školství stojí universita v Bernu s 87 professory i docenty a 538 posluchači (1887); s ní spojena jest starokatolická fakulta bohoslovecká a škola zvěrolékařská. Vydání na potřeby vyučovací r. 1883 obnášelo 2,006.995 franků. – Chudinství, jež vládne fondem 7,688.119 franků, podléhá ve starém kantoně správě farních osad, kdežto ve francouzských krajinách v Juře má platnost Code Napoléon. Stát vydává ročně 900.000 franků na účely chudinské a podporuje 21 ústavů vychovávacích a zaopatřovacích. – Finance bernské jsou spořádány a vykazují pravidelně malý přebytek; r. 1886 obnášely příjmy 22,359.154 franků, vydání 21,755.707 franků; jmění kantonu jevilo se r. 1883 takto: aktiva činila 156,930.531 frank, passiva 107,290.315 franků, tak že čisté jmění obnášelo 49,640.116 franků, v čemž není obsaženo 4,161.408 fr. zvláštních fondů; značná čásť jmění tohoto uložena jest ovšem ve drahách málo výnosných. – Znakem kantonu jest zlatý pás táhnoucí se na červeném štítě od pravého horního rohu k levému rohu dolnímu, a na něm nachází se černý medvěd ku předu kráčející. – Dějiny. Keltští Helvetiové, kteří v době historicky již známé krajiny tyto zaujímali, podrobeni byli Caesarem panství římskému, po Římanech pak zaujali ve stěhování národů krajiny tyto dílem Alamani, dílem Burgundové. R. 534 připojen Bern k říši francké, r. 888 stal se částí říše Novoburgundské a roku 1032 připadl k Německu. Císař Bedřich Barbarossa propůjčil správu Burgundska za Jurou vévodám zährinžským, z nichž Berchtold V. kromě jiných tvrzí založil město Bern, aby odbojnou šlechtu držel na uzdě. Po smrti svého zakladatele r. 1218 stal se Bern svobodným městem říšským a obdržel od císaře Bedřicha II. potvrzení svých výsad. Nicméně spory mezi městem a okolní šlechtou trvaly bez přestání, zejména s hrabaty Habsbursko-Kyburskými, tak že Bern roku 1255 dal se pod ochranu Savojska, začež od Rudolfa Habsburského byl dvakráte obléhán. Podvrátiv vítězstvími u Dornbühlu r. 1298 a u Laupen r. 1339 moc burgundské šlechty a města Freiburka, s ní spojeného, rozšířil moc svou dílem výboji, dílem koupěmi a přiměl sousední šlechtice, aby přijali měšťanství, čímž byli zavázáni ke službě vojenské. R. 1353 přistoupil ke švýcarskému spříseženstvu a účastnil se s ním všech válek proti Rakousku i Burgudsku a byl při tom stále pamětliv vlastního prospěchu. Nabyv ve XIV. st. jižních krajin nynějšího kantonu, krajin při jezeře Bielském i údolí Emmenského dobyl r. 1415 na Rakousku Aargavska, odrazil r. 1444 útok Francie, spojence císaře Bedřicha III., podvrátil konečně bitvou u Nancy r. 1477 moc burgundskou a r. 1536 odňal vévodám savojským i Vaud, tak že území jeho sahalo od pramenův Aary skoro až k ústí jejímu a od hranic savojských téměř k jezeru Čtyřkantonskému. Reformace, kterou město r. 1528 přijalo a r. 1537 v celém území zavedlo, rozmnožila jmění státní o mnohé sekularisované kláštery. Původní ústava byla ryze demokratická, občané byli si úplně rovni, velká rada o 200 členech (zříz. r. 1294) vedla správu, ale podléhala shromáždění všeho měšťanstva; jakmile však území města se šířilo, mizela tato rovnost, neboť dobyté neb koupené území stávalo se poddaným města a bylo spravováno zvláštními úředníky, vybranými z rodů městských, ačkoli jinak práv a zvykův oněch krajin bylo šetřeno. Od XVI. st. bylo velmi obtížno nabyti v Bernu práva měšťanského, roku 1687 obnášel počet rodů způsobilých vstoupiti do velké rady pouze 360 a r. 1785 zastoupeno bylo v ní pouze 77 rodů. Velká rada osobovala si stále větší a větší moc, tak že původní zřízení demokrat. proměnilo se v aristokratii a posléze v oligarchii. V zahraničních záležitostech zaujímal Bern velmi mocné postavení a byl vedlé Curichu předním kantonem ve spříseženstvu, vláda celkem mírná a spravedlivá nebyla u lidu neoblíbena, nicméně znenáhla přece nedostatek politických práv a žárlivost vládnoucích rodin, které každý svobodomyslnější projev potlačovaly a stíhaly, vzbudila nespokojenost nejen ve venkovských městech, nýbrž i v Bernu samém. Válka selská r. 1653, jež měla venkovskému obyvatelstvu zjednati rovných práv s měšťany, skončila vítězstvím hlavního města, a rovněž povstání ve Vaud r. 1723, řízené majorem Davelem, i spiknutí Samuele Henziho r. 1749 na svržení oligarchie neměly úspěchu. Teprve revoluce francouzská podnítila znovu naděje v nabytí svobody; Aargau a Vaud povstaly v l. 1790 a 1791, Waadt r. 1798 od Bernu nadobro odpadl a zároveň vtrhlo do země vojsko francouzské, jež sporáželo brannou moc bernskou v několika bitvách a osadilo hlavní město. V nové republice Helvetské rozdělen byl Bern ve čtyři kantony: Bern, Oberland, Vaud a Aargau, z nichž první dva roku 1803 zase byly spojeny, ale ostatní podržely samostatnost a uznány i kongressem vídeňským za neodvislé kantony. Bernu dostalo se v náhradu veliké části sekularisovaného biskupství basilejského s městy Bielem a Neuenstadtem. Po bitvě u Lipska a pádu Napoleonově obnoveny v kantoně dřívější poměry, velké radě však přidáno 99 členů z měst a obcí venkovských; nicméně tím nebyla nespokojenost zažehnána. Po červencové revoluci pařížské přiměl lid r. 1831 v Müssingenu shromážděný vládu k odstoupení a přijal repraesentativně-demokratickou ústavu, jež odstranila výsady hlavního města, odevzdala moc zákonodárnou velké radě 240 členů, výkonnou pak vládní radě 16 členův, avšak ponechala nepřímé volby, census, na němž právo volební záviselo, a jiné zastaralé řády, tak že, pokud se týče svobod občanských, zůstával Bern za ostatními kantony. Záhy tedy vznikly snahy po revisi ústavy, k níž konečně došlo r. 1846 a ústava vypracovaná zvláštní radou ústavodárnou přijata velikou většinou. Novým zřízením státním, které po některých změnách r. 1869 má podnes platnost, odstraněn census, počet vládních radů snížen na 9, zavedeny porotní soudy, lidu vyhrazeno navrhovati okresní úředníky a sesazovati je, bernictví pak zregulováno. Stará liberální vláda odstoupila a správy ujali se mužové strany radikální, jež sice na venek zvýšila moc a vážnost kantonu, ale v hospodářských otázkách neměla štěstí, tak že roku 1850 byla vytlačena stranou konservativní, která však setrvala na platné ústavě. Při volbách roku 1854 dohodly se obě strany, a přední mužové jejich zasedli v radách, a roku 1869 obě souhlasily se zavedením referenda, jež lidem přijato 32.000 hlasy proti 22.000. Velmi vážného rázu nabyl v Berně kulturní zápas v létech sedmdesátých. Když vláda zakázala duchovenstvu styk se sesazeným biskupem Lachatem, vypovědělo jí 97 kněží poslušnost a způsobilo nepokoje, tak že musila zakročiti mocí a zbavila vzdorovité duchovní far a vypověděla je. Na to přijat velikou většinou liberální zákon církevní (70 000 hlasů proti 17.000), jímž zavedeny občanské sňatky a pohřby, volba farářů ponechána obcím, za nejvyšší úřad církevní pro všecka vyznání ustanovena kantonální synoda, a veškera pravomoc biskupova podřízena vládě. Poněvadž pak římskokatolická církev nechtěla se podvoliti tomuto zákonu, kdežto starokatolíci jej uznali, osazena většina far a úřadů církevních starokatolíky, při universitě bernské zřízena starokatolická fakulta bohoslovecká, římští katolíci pak pokládáni pouze za společnost soukromou. Na zakročení spolkové rady bylo sice vypovědění kněží odvoláno, ale zakázány jim funkce a teprve roku 1878 amnestováni, načež obce je zase dosazovaly na dřívější místa, čímž nepřirozené poměry dřívější odstraněny. Avšak starokatolická obec a fakulta v Bernu zůstaly. V poměrech mezi vládou a církví římskokatolickou nastalo jakési příměří; Bern sice se neúčastnil při znovuzřízení biskupství basilejského, ale nebrání novému biskupu vykonávati funkce na území kantonu. Statistisches Jahrbuch für den Kanton Bern; Bern, 1868 a násl.; Gesetze, Dekrete und Verordnungen des Kantons Bern seit 1846; Wattenwyl, Geschichte der Stadt und Landschaft Bern (Šafhúzy, 1867 – 72 ve 2 sv.); Fontes rerum Bernensium, 1880 a násl. p.