Bestužev-Rjumin Alexej Petrovič

, ruský politik a diplomat. Od roku 1713 v diplomatických službách, 1740 ministr v Bironově vládě, po jeho pádu odsouzen k trestu smrti (změněn ve vyhnanství). 1741 se podílel na puči, který dosadil carevnu Alžbětu na trůn; stal se vicekancléřem a 1744 kancléřem. Do 1758 řídil ruskou zahraniční politiku, uzavřel spojenectví s Vídní, zapojil Rusko do sedmileté války. V únoru 1758 uvězněn a vyšetřován pro podezření z přípravy puče ve prospěch pozdější carevny Kateřiny II.; znovu odsouzen k trestu smrti (změněn ve vyhnanství). Po nástupu Kateřiny II. se vrátil ke dvoru, ale do politiky nezasahoval.

Ottův slovník naučný: Bestužev-Rjumin Alexej Petrovič

Bestuževi Rjumini Aleksěj Petrovič, hrabě, státní kancléř rus. (* 1692 v Moskvě – † 1766 v Petrohradě), bratr předešlého. Po studiích v Berlíně a Hannoveru cestoval s Petrem Velikým. Od r. 1720 byl střídavě vyslancem u dvora kodaňského a hamburského, až r. 1740 stal se vlivem Bironovým kabinetním ministrem na místě Volyňského. Po pádu Bironově byl sice v podezření, že měl v tom účastenství, vězněn, osvobozen, ale úřadu zbaven. Brzo však získal důvěry carevny Alžběty a vlivem ĽEstocqovým stal se senátorem, ředitelem pošt, místokancléřem a od r. 1744 byl po 14 let státním kancléřem řídě loď politiky ruské ve smysle carevnině, Prusku nepřátelském. R. 1746 darovala mu carevna livonské město a zámek Venden. Zavedl »sekretnou korrespondencijį ruských vyslanců, kterou dle vůle inspiruje, dovedl carevnu svým záměrům nakloniti. Uzavřel smlouvy s Anglií (1742), mír v Abo, allianci se Švédskem (1745) a před tím již obnovil smlouvu s Polskem. R. 1746 vyjednal s Kounicem allianci s Rakouskem a r. 1748 posláno na pomoc 37.000 Rusů pod Repninem na Rýn proti Francii donucené pak k míru cášskému. Společně s Apraxinem uvedl diplomatickými pletkami L'Estocqa v nemilost a podporoval pak vydatně Rakousko proti Prusku vojskem vedeným Apraxinem, které se zvláště u Jägersdorfu vyznamenalo. Počítaje dle jedněch na smrť onemocnělé carevny a znaje při tom prusomilské smýšlení následníkovo odvolal voje ruské; jiní soudí, že tak učinil s vědomím velkokněžny Kateřiny (II.), aby armády upotřebil ku provedení státního převratu. Ale carevna uzdravivši se pohnala Bestuževi rjuminiva Restuževi rjumina roku 1758 před soud; Bestuževi rjuminiv Restuževi rjuminin zatčen a pro velezrádu odsouzen k trestu smrti, jehož provedení však carevna nepřipustila; jest zbaven pouze úřadů, hodností i části jmění a vypověděn do vsi Gorelova, kde v chatrči mužické bydlel i se ženou Němkou a dceruškou, která mu tam roku 1761 zemřela. Zabýval se čtením bible, z níž výpisky sebrané a modlitbami doplněné vydal pod titulem Útěcha nevinně trpícího křesťana (Petrohrad, 1763, také vyd. franc., něm. a švédské). Kateřina II. nastoupivši prohlásila zvláštním ukazem, jenž byl i v kostelích čten, Bestuževi rjuminiva Restuževi rjumina nevinným a odsouzení jeho nepravým. Bestuževi rjuminiv Restuževi rjuminin měl hlavní účasť při vydání manifestu, jímž oznamovala carevna své nastoupení. Sám v stáří zadal za propuštěnou. Vystavěl v Moskvě kostel sv. Borisa a Glěba. – Byl duchaplný, vzdělaný, pilný, zkušený a pevný v úmyslu i v neštěstí; ale v nepěkné světlo staví se ctižádostivostí nadměrnou, nevděčností (vůči Bironovi a L'Estocqovi), věrolomností a ziskuchtivostí, vyzírající zvláště z odůvodněného tvrzení, že přijímal úplatky, a že také k Bedřichovi Velikému choval se nepřátelsky, poněvadž si podpory jeho nezjednal.

Související hesla