Bidpaj

, domnělý autor staroindických sbírek bajek, pohádek a příběhů. Česky I. Olbracht O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách.

Ottův slovník naučný: Bidpaj

Bidpai (Pilpai), dle podání učený bramín za vlády indického krále Dabšelima. Poněvadž odvážil se kárati svého vladaře pro jeho krutost, uvězněn; po několika létech vrácena mu svoboda, když potřeboval král jeho výkladu jistých úkazův astronomických. Tenkráte svěřena mu v náhradu za utrpení správa říše, již vedl tak prospěšně, že vyzval ho vladař, by sepsal knihu moudrých předpisů jako zrcadlo, jímž řídili by se nejen knížata, ale i ostatní lidé ve svém jednání. Tak povstala slavná po celém světě sbírka bajek Bidpaiových, po bibli snad nejrozšířenější kniha na světě. Původní její recense indická původu snad prâkritského skládala se z 13 oddílů obsahujících předpisy pro vladaře v různých poměrech života, hlásané po většině zvířaty jako nositeli děje. Recense tato nezachována, nýbrž toliko rozšířené spracování prvých pěti oddílů pořízené dle tradice Višnu Sarmanem pod názvem Pančatántra (Pět knih), nejvýše z II. stol. př. Kr. (vyd. Kosegarten, [I. v Bonnu, 1848; II. v Greifswaldu, 1859] a Kielhorn s Bühlerem, [Bombay, 1868 a násl.]; překlad s důležitým úvodem od Benfeye, [Lipsko, 1859, 2 sv. pod názvem »Fünf Bücher indischer Fabel◁] a L. Fritze, [Lipsko, 1884]). Pančatántra vykazuje více recensí, z nichž nejstarší jest jihoindická, jež stala se základem překladů do různých jazykův indických (Tamul, Telugu, kanarština). Východní Indii náleží výtah Pančatántry pod názvem Hitopadesa, spasná nauka. (Vydal Carey [Serampur, 1804; Londýn, 1810]; s lat. výkladem Schlegel a Lassen, [Bonn, 1829 – 31, 2 sv.]; překlady: angl. od A. Wilkinsa, [Lond., 1787]; něm. od Maxa Müllera [Lipsko, 1844]; Dursche [Tubinky, 1859], částečně od jiných; česky od dra. Kováře [Hustopeč, 1889]. Kdežto Hitopadesa zůstala omezena na Indii, pronikla Pančatántra do Číny, do Tibetu k Mongolům, Kalmykům a j. Důležitější jest však její pouť na Západ, a sice nejprve do Persie. Zde dovídáme se, že vyslal vladař Núširván (531 – 579 po Kr.) lékaře Barzuje do Indie mimo jiné pro sbírku bajek Bidpaiových. Barzu přinesl skutečně pehlevský překlad jich z recense původní. starší Pančatántry. Překlad pehlevský zachován toliko v překladu starosyrském (vydal Bickell, Lipsko, 1876) a (snad prostřednictvím tohoto) v arabském překladě Ibn-ul-Mukaffově (†756; vydal de Sacy [Paříž, 1816]; Bulak, 1836 a opětovně; něm. překlad od Wolffa [Štutgart, 1839]; rus. od Attaja s úvodem Rabinina [důl. zvl. pro překl. slov., Moskva, 1889]) z doby Abbásovce Mansúra. Z překladu Mukaffova datuje se název sbírky té Kalíla a Dimna, dle jmen š kalů. již v prvé knize vystupují. Tamže dovídáme se i z úvodu, že auktorem bajek jest přední filosof ind. Bidpai Překlad al-Mukaffův je pramenem, z něhož odvozují se všecky další překlady, a sice nejprve v novoperštině: ztracený bás. překlad Rúdagiův (1. pol. X. stol.), rukopisně zachovaný překlad Abu-l-Maália Nasrulláha (XII. století, a Husaina bna Váize Anvári Suhailí (Světla Canopova) z konce XV. stol., vyd. v Kalkuttě [1850] a opětovně tamže i jinde; francouzský překlad od Gaumina [Paříž, 1644]; anglický od Eastwicka [Hertford, 1854]). Novou perskou redakcí spracování Nasrulláhova a Váizova jest Abul-Faslova sbírka Ajjári dániš (Průbířský kámen vědění). Kdežto Váizovo Anvári Suhailí nalezlo svého spracovatele u Turků (XVI. stol.) v Alí Čelebim pod názvem Humajúnnáme (Kniha královská), přešlo spracování Abulfaslovo do afgánštiny, malajštiny a p. Mimo Persii přeloženo arabské spracování al Mukaffovo ok. r. 1080 Simeonem Sethem do řečtiny pod názvem Stejauithz kai Icuhlathz (Ověnčený a Slídič, překlad názvu Kalíla a Dimna dle prostonárodní arabské etymologie; vyd. neúplně Starck [Berlín, 1679]; nově tištěno v Athénách, 1851), rabbím Joëlem (dle podání) okolo r. 1250 do hebrejštiny (zkomolený rukopis v Paříži) a téměř současně ve Španělích za Alfonsa X. r. 1251 na jazyk kastilský (vydal Gayangos v Madridě, 1860). Všecky tři překlady přetlumočeny během času do latiny, a sice hebrejský Janem z Capue mezi r. 1263 – 1278 pod názvem Directorium vitae humanae (poprvé vyd. r. 1480 a opět), španělský k rozkazu královny Johanny Navarské lékařem Raymondem de Béziers okolo r. 1313, konečně řecký Possinem (Řím, 1616). Veškeré ostatní překlady na jazyky evropské vyjma překlad staroslovanský zachovaný v různých recensích jdoucích v srbštině až do XIV. stol. (vyd. roku 1878 Bulgakovem v Petrohradě podlé textů ruských) a ital. překlad Nutiho (Ferrara, 1583), jež pocházejí z řeckého, odvozují původ svůj více méně z obou latinských překladů Jana z Capue a de Béziersa, leda že při pozdějších stalo se to dílem s použitím italských překladů Donniho a Firenzuoly, dílem německého překladu Antonia v. Pforra »Buch der Byspel der alten Weise◁, pořízeného z překladu Jana z Capue pro virtemberského vévodu Eberharda I. (†1325); vyd. poprvé r. 1483 v Ulmu a opětovně, nově Hollandem (Štutgart, 1860). Jsou to: španělský (Burgos, 1498); italský Firenzuola (Florenc, 1548) a Donni (dle jiné verse z hebrejského) Benátky, 1552; anglický Northův (Londýn, 1570); francouzské Cottierův (Lyon, 1556, snad z Donniho) a Larivey (Paříž, 1579, snad z Firenzuoly); dánský (Kodaň, 1618); hollandský (Amsterd., 1623); švédský (Štokholm, 1743); novoněmecké Werber (1802) a Volgraf (Eisenach, 1803). Ze slovanských překladů (mimo uvedený již staroslovanský) český Pravidlo života lidského či knihy Dimnovy a Kelílovy, překladem Konáčovým (Praha, 1528 a 1600) a polský Powieści Pilpaja (Varšava, 1783: Vilno, 1819).Srv.: Deslongchamps, Essai sur les fables indiennes (Paříž, 1848), Max Müller, Essays (Lipsko, 1868-76, 3 sv.) a Wilson, Essays on Sanscrit Literature, lI.. Dk.