Bílá hora

, vrch v západní části Prahy, nejvyšší část Pražské plošiny (382 m n. m.). Tvořena opukami krytými neogenními štěrky. – 8. 11. 1620 zde došlo k rozhodujícímu střetnutí české války. Česká královská armáda (podporovaná jednotkami Protestantské unie a sedmihradského vévody G. Bethlena) pod velením Kristiána z Anhaltu byla v hodinovém střetu zcela rozbita spojenými vojsky císaře Ferdinanda II. Habsburského a Katolické ligy. Porážka českých vojsk znamenala likvidaci stavovského povstání a návrat rodu Habsburků na český trůn. V romantizující literatuře je bitva na Bílé hoře považována za národní katastrofu.

Ottův slovník naučný: Bílá hora

Bílá Hora . Na západ od Prahy na levém břehu vltavském rozkládá se vysočina, jež na východě spadá dosti příkře k Malé straně a ke Smíchovu horou Petřínem. K severu vykazuje sice značné prohloubení v těch místech, kde leží osady Dejvice, Veleslavín a Liboc, ale severní úbočí této vysočiny hledati dlužno až v údolí Šáreckém. K západu sklání se vysočina svahem mírnějším k Řepům, srázněji sestupuje k jihu do údolí motolského a košířského. Z Prahy vede od brány Strahovské (druhdy Pohořelecké) přes tuto vysočinu částečně úvalem na západ k Unhošti erární silnice, od níž nyní před Řepy odděluje se vlevo silnice, která jdouc k jihu zjednává spojení se silnicí berounskou, údolím košířským a motolským vedoucí. Vysočina tato nazývána jest v celku svém Bílou H-rou odtud, že dobývá se na ní od pradávných dob bílý opukový kámen. V užším slova smysle slove tak nejvyšší témě vysočiny, 300 m vysoké. Tato vyvýšenina (na vyobrazení našem tu, kde jsou dvě bašty a čtverce vojska českého 7 – 9, 18 – 20) zdvihá se proti Řepům vlevo od zmíněné silnice pražskounhošťské, kdežto na pravé straně silnice spatřuje se kostel Maria de Victoria. Po pravé straně silnice za kostelem připomenutým rozkládala se od stol. XVI. královská obora ve Hvězdě. V těchto místech vysočina mnohem příkřeji spadá k osadě Ruzyni a ku potoku, kterýž od Litovic přicházeje oboru ve Hvězdě na západě obtéká a pak přes Vokovice dále do údolí Šáreckého pospíchá. Na této vysočině svedena osudná bitva bělohorská.

Odboj stavů českých počatý svržením královských místodržících s oken hradu pražského 23. května 1618 nebyl zápasem celého národa, poněvadž poddaný městský i selský lid boje se nesúčastnil. Vůdcové chtěli boj provésti sami, bojíce se dáti lidu zbraň do ruky, aby snad nestal se svobodným. Proto najímali do válečné služby cizince, Němce, a takž vedlé hrstky domácích vojáků svěřili v osudném boji život, statky své a svobodu vlasti cizím, najatým žoldákům. Nedostávalo se jim k šťastnému vykonání odvážného činu potřebné síly duševní, prozíravosti, zkušenosti, zmužilosti a vlasteneckého nadšení. Nedůvěřujíce silám vlastním utíkali se o pomoc do ciziny. Všude jevila se omezenost, pokleslost duševní, malátnost až otupělost, nerozhodnost, neobětivost a nevlastenectví. A jaká byla ve všem převrácenost mezi náčelníky stavovskými, taková také rozervanost panovala mezi najatým domácím i cizím vojskem, jemuž scházelo na všem, nejvíce na řádných vůdcích. Po celá dvě léta vedla se válka mezi stavy českými a vojskem císařským se střídavým štěstím v Rakousích, jižních Čechách a na Moravě. Když však náčelník katolické ligy, Maximilián bavorský, sesílil tábor císařský, změnil se rázem plán i štěstí válečné. Již 20. září 1620 přenocovala spojená vojska katolická poprvé na České zemi a 24. září vytáhla z Budějovic Českých dvěma proudy; u Písku srazila se v hromadu a vytrhla ku Plzni. Po několikadenním pobytu ve vůkolí Plzně hnuli se císařští k Rakovníku, kdež s královským vojskem českým tuhé potyčky sváděli. Odtud vytrhla obě vojska a pospíchala ku Praze: císařští s ligistickými táhli po silnici, královští po jejich pravé straně postupovali nejvíce lesem. Kvapný pochod vojska českého ku Praze podobal se skoro útěku; bez vojenského spořádání, se šiky zmatenými, roztroušeni přitáhli 8. listop. o jedné hodině po půl noci na Bílou H-ru. Noční chůzí umdlené, nedostatky zmořené vojsko ulehlo, aby odpočinulo. Uhři a několik švadron rak. jízdy nechtějíce za noční doby vykonati obtížnější jízdu na horu ubytovali se v Ruzyni pod Bílou Hílárou. Plukovník Gauchier. jenž vyslán od Unhoště s částí jízdy a pěchoty, aby stíhal pochod královských, vyzvěděl, že loupeží obtížení Uhři a rakouská jízda v Ruzyni noclehují nejsouce předními strážemi opatřeni. I přepadl s 500 jízdy a 1000 pěších Valonů neopatrné nocleháře a probudil je strašlivým způsobem. Přes 200 mužů bylo v krátké seči pobito, na tisíc koní a mnoho nákladných vozů, na kterých bylo nemálo pokladův, ukořistěno. Při záři zapálené Ruzyně viděti bylo, kterak rozplašení Uhři buď pěšky nebo na koních utíkají na výšinu bělohorskou. Lomoz přepadením způsobený, záře hořící vesnice, povyk prchajících Uhrů vzbudily poplach ve spícím českém táboře, jenž rozložen byl po celé výšině Bílé Híláry. Pokřik do zbraně a zmatek vojska ze sna zděšeného byl tak veliký, že některé pluky české strachem byly jako zmateny a teprve na přimlouvání vrchního vůdce se upokojily. Klid dalšího odpočinku byl zaplašen, všechen tábor král. vojska zůstal již od té doby vzhůru se zbraní. Ráno 8. listopadu bylo mlhavé. Vrchní vůdce Kristián z Anhaltu projížděl s Hohenlohem vysočinu Bílé Híláry, aby ohledali místo. Pahorkovitá vysočina Bílé Híláry, kteráž na konci XVI. a na zač. XVII. století sloužila také za popraviště, nebyla r. 1620 ještě rádlem vzdělávána, písek. kámen pokrýval její půdu, četné lomy, zvláště na západní straně rozrývaly hřbet hory. Anhalt a Hohenlohe usnesli se, aby vojsko k bitvě rozestaveno bylo na vysočině od královské obory až ke spádu hory do údolí motolského. Se svolením vrchního vůdce Anhalta rozestavil Hohenlohe jakožto »maréchal général du camp« vojsko. Postavil je ve dvou řadách, mezi nimiž byla prostora asi 200 stop. Mezi zdí obory a prostřední výšinou Bílé Híláry táhne se úžlabina k Ruzyni, a v té postaveno bylo krajní pravé křídlo českého král. vojska. Odtud dále k jihu stálo vojsko na prostřední výšině a dále po celém hřbetu jižní výšiny až k náhlému spádu do údolí motolského. Délka průčelí rozestaveného vojska měla vedlé udání Anhaltova asi 3750 stop. Vojsko nestálo na samém okraji hory, nýbrž posunuto bylo více ku Praze, tak že šik bitevní nemohl z nížiny pod horou býti dobře viděn. Za to však bylo pro nepřátelské voje s prospěchem, že pohodlněji mohly vy. stupovati na horu. Jednotlivé čety vojska byly 100 – 250 stop od sebe vždy vzdáleny. (Viz nákres bojiště.) První šik bitevní čítal 34 kompanií jízdy a 22 praporců pěchoty; v druhém bylo 20 kompanií jízdy a 18 praporců pěchoty, tudíž dohromady jízdy 54 kompanií a pěchoty 40 praporců. Počet všech kombattantů v obou řadách bitevních páčil se na 13.000 vojska. Před středem předního šiku asi na 200 kroků stály čtyři kompanie jízdy velením nejvyššího lieutenanta Streifa jako na stráž a ku prvním potyčkám. Skrovný počet vojska do boje postaveného vysvětluje se tím, že z armády královské, posledního roku ztrátami v bitvách, nemocí, desercí skoro na polovici ztenčené, když na Bílou Híláru přitáhla, časně z rána značný počet mužů do měst pražských z táboru vyběhl, aby se najedli i napili. A kdyby vrchní vůdce Anhalt, když viděl, jak vojáci z ležení ubíhají, nebyl nařídil zamknouti brány pražské pro sprosté vojíny – důstojníkům byly brány otevřeny – snad by více než polovice vojska byla do hospod pražských utekla. Takovou nekázeň vojska zavinili rozhodně vůdcové a mnozí důstojníci (někteří z nich ani na bojiště z Prahy se nevrátili), kteří v ležení pohrdlivě rozhlašovali, že nepřítel tak brzy ničeho nepodnikne. Cizí, špatně placení, nočním přepadením Uhrů v Ruzyni přestrašení žoldáci rádi byli, když za zdmi pražskými v bezpečí se ukryli. Mimo jmenovaný počet vojska do boje připraveného byly ještě pod prapory královskými jízdný pluk knížete Výmarského, pěší mladšího z Anhaltu a kompanie královské stráže počtem asi 1800 mužů. které Hohenlohe postavil do královské obory, vysokou zdí ohrazené. Příčinu, že Hohenlohe královskou moc válečnou, na počet slabou a desorganisovanou, ještě o 1800 mužů . 1. Čtyři kompanie jízdy vedením nejvyššího lieutenanta Streifa. – 2. Čtyři komp. jízdy mansfeldské vedením hrab. Styruma. – 3. Čtyři praporce moravské pěchoty velením hrab. Jindřicha Šlika. – 4. Čtyři komp. jízdy slezské. – 5. Čtyři prap. moravské pěchoty. – 6. Osm neplných komp. jízdy rakouské, vedením Jana Bernarda z Hofkirchu. – 7. Čtyři prap. pěchoty hrab. Hollacha (Hohenlohe). – 8. Pět komp. jízdy hollachovské. – 9. Čtyři prap. pěchoty hrab. Hollacha. – 10. Kompanie král. tělesné stráže a tři komp. české jízdy. – 11. Devět komp. jízdy vedením generálního strážmistra Jana z Bubna a hraběte Jindřicha Vilíma ze Solmu. – 12. Šest prap. pěchoty hraběte Thurna. – 13. Tři sta uherských jezdců vedením plukovníka Kašp. Cornisa. – 14. Pět komp. jízdy moravské vedením plukovníka Jana Stubenvolla. – 15. Dva prap. pěchoty z Horních Rakous. – 16. Čtyři komp. jízdy mladého prince Kr. z Anhaltu. – 17. Tři prap. pěchoty z Horních Rakous velením nejvyš. lieutenanta Gabriela Pechmanna. – 18. Tři komp. jízdy prince Krist. z Anhaltu. – 19. Tři prap. pěchoty nejvyššího Kaplíře. – 20. Čtyři komp. moravské jízdy vedením vedením plukovníka Bořity. – 21. Tři prap. pěchoty nejvyššího Kaplíře. – 22. Čtyři komp. jízdy moravské vedením plukovníka Kaina. – 23. Tři prap. pěchoty nejvyš. Kaplíře. – 24. Čtyři prap. pěchoty hrab. Thurna. – 25. Jízda uherská. – 26. Pěchota prince Krist. z Anhaltu, vév. Výmarského a komp. král. stráže. ] seslabil a posádku ve Hvězdě v rozhodný okamžik uzavřel, pochopil snad dobře účastník bitvy Ondřej z Habernfeldu, jenž ve spisku Bellum bohemicum napsal, že »zaprodaní vůdcové úmyslně věc na takový zmatek nastrojili, aby se císaři zavděčilį. Uhři jízdní, jichž bylo asi na půl šesta tisíce, postaveni byli v podobě půlměsíce asi 500 kroků za druhým šikem bitevním. Děl všech měla královská armáda deset; z nichž šest větších postaveno bylo tři na náspu asi 200 kroků před pravým křídlem, jedno na nedokončeném náspu v pravo od jezdců Streifových a dvě před levým křídlem. Asi uprostřed před jízdou plukovníka Streifa v levo byly dva náspy nedokončeny. Anhalt chtěl celý šik bitevní náspy ohraditi, aby v případě nebezpečenství najisto do měst pražských se ukryti mohl; nepřítel byl by potom zimním počasím, nedostatkem potravin a výpady musil býti zmořen. Avšak vrchnímu vůdci nedostávalo se dosti potřebného náčiní. Všeho všudy bylo ku potřebě na čtyři sta lopat a motyk, kteréž vojsko od Rakovníka bylo přivezlo. Posláno pro takové náčiní na rychlo do Prahy, dříve však, nežli dovezeno bylo na místo, učiněn již útok nepřátelského vojska.

Ligistické vojsko, kteréž vždy před císařským táhlo, přitrhlo za svítání před Hostivice. Přední stráže jeho potýkaly se již s rozestavenými strážemi vojska českého mezi Hostivicemi a Bílou Hílárou. Vůdce ligistické armády Tilly poslal svým na pomoc 200 jezdců, sám pak projel skrze Hostivice, aby polohu místa ohledal. Za chvíli nařídil, aby vojsko skrze jmenovanou ves protáhlo. Když první švadrony jízdy a praporec pěchoty za Hostivicemi k Bílé Híláře se rozvinuly, couvly roztroušené stráže královského vojska k ostatním na Bílou Híláru. Tilly přestoupil s vojskem jako k bitvě spořádaným důležitý můstek přes potok Šárku a dal obsaditi jižní výšinu Bílé Híláry jízdou generálniho strážmistra Anhalta a plukem pěchoty plukovníka z Floreinville. Mezi tím přirazilo i císařské vojsko, kteréž Buquoy v Hostivicích očekával. Táhli od Hostivic v pravo k Řepům. Ligistické vojsko stáhlo se v levou stranu. A tak stála obě spojená vojska asi 1000 kroků před královskými. Tu pak vůdcové drželi radu válečnou, má-li bitva býti svedena. Kníže bavorský Maximilián zahájil rokování dotazem na vrchního vůdce císařského vojska. Buquoy zdráhal se první projev učiniti, přece však odpověděl jako opatrný válečník, že není radno všechno dáti na jednu sázku, ale spíše že by bylo vhodné táhnouti po levé straně nepřítele údolím košířským ku Praze a tak nepřítele vylákati z výhodného postavení. S tím souhlasili jen někteří císařští plukovníci; kníže bavorský odporoval živými slovy důvěřuje prý nadšeně v jisté vítězství. S Maximiliánem souhlasili vrchní vůdcové ligistického vojska a jiní císařští. Buquoy však trval na svém, aby spojená vojska táhla ku Praze. A když tak rokováno bylo, přinesl nejvyšší lieutenant císařský Lamotte potěšnou zprávu, že objíždkou ohledal zákopy táboru českého a shledal, že nejsou hluboké, děla pak nepřátel při rychlém útoku že by také malou jim byla překážkou; a poněvadž táhnouti údolím košířským ku Praze jest nebezpečno, ježto by nepřítel jim do boku vpadnouti mohl, jiného že nezbývá, nežli aby buď na nepřítele udeřili nebo zpátky táhli. Tilly dokazoval, jak nebezpečný by byl zpáteční pochod před rozestavenými děly nepřátelskými. Italský plukovník Spinelli navrhl, aby se začaly veliké potyčky s nepřítelem a tak že nejlépe se pozná, jak výhodné asi jest jeho postavení. A když vůdcové v takových byli pochybnostech, počal mluviti mnich karmelitán Dominik, a Jesu Maria zvaný, kterýž byl Maximiliánovi přinesl meč od papeže posvěcený a radě válečné byl také přítomen. Ohnivou řečí dovedl vyvrátiti všechny rozmysly a vzbuditi důvěru ve vítězství a slibováním pomocí boží proti kacířům přidal srdcím jejich síly a statečnosti. Po řeči jeho usneseno jednomyslně, aby bitva byla svedena. I sešikována k bitvě rozestavená již armáda pod Bílou Hílárou. Císařští stáli třemi řadami v silných čtvercích ze dvou pluků pěchoty se skládajících, po jejich pravé a levé straně i mezi nimi uprostřed postavena jízda. Před prvním šikem rozestavena na pravém a levém křídle děla po dvou kusech. Ligistické vojsko, kteréž na levé straně císařských stálo, rozestaveno ve čtyři šiky, a sice v prvním a třetím byla pěchota, v druhém a čtvrtém jízda. Před první řadou postaveno ve čtyřech batteriích osm děl po dvou kusech. Tři sta mušketýrův a něco jízdy vystoupilo již na čásť vrchu Bílé Híláry. Za posledním šikem bavorského vojska vlevo, jakož i za zadní řadou císařských stál »černý prapor« lehkých polských kozákův asi 3000 koní čítající. Všeho spojeného vojska čítalo se 28 až 30 tisíc. Vedení prvního šiku svěřil Buquoy (poněvadž na ránu u Rakovníka obdrženou ještě postonával) Rudolfovi z Tiefenbachu, druhý a třetí šik vedl Maximilián z Lichtenšteina. Vrchní vedení vojska ligistického měl Tilly. Po celém táboře katolických ozýval se již pokřik válečný. Všichni vojáci, mezi nimi mnozí veteráni, kteří bojovali již ve válce proti Benátčanům, i dobře vycvičení nováčkové pod vedením zkušených válečníkův očekávali bitvu. Posilňovali se jídlem, pitím, mnozí připravovali se k boji hlasitou modlitbou, růžencem a zpovědí. Jesuité i jiní mniši rozněcovali slibováním odplaty boží a obrazem Panny Marie vojsko k pomstě nad kacíři. nebo zapalovali vášeň brzkou kořistí a loupeží v městech pražských. Aby pak ve vražedném boji se poznávali, ovázali si vojáci okolo klobouků, neb okolo ramen bílé pásky, někteří nastrkali si za klobouky bílých per. V posledních ještě okamžicích poletoval od pluku ke pluku na koni mnich Dominik a Jesu Maria mečem proti nepříteli a Praze mávaje a vzhůru zdviženým křížem žehnaje a k srdnatosti napomínaje vojsko. Stáli úplně připraveni, čekaliť jenom na heslo.

A v táboře českém bylo ticho. Jen dlouhá řada vojínů kopala příkop a nahazovala na rychlo násep, jímž měl býti chráněn první šik bitevní před útokem nepřítele; špížní vozy, jichž veliký byl dostatek a kterýmiž po starém válečném řádu českém tábor mohl býti ohrazen, zavezeny schvalně za ležení a až ke hradbám pražským. Žádný z vůdcův ani jediným slovem nepovzbudil vojska proti nepříteli, ani jediné neučiněno, jakž tehdy obyčejem bývalo, křesťanské napomenutí, ani jednou nezahučel vzduchem pokřik válečný; ano ani heslo válečné nevydáno bojovníkům. Vojáci, kteříž z leženi časně ráno do Prahy odběhli a pro něž jízdní poslové vysláni byli, ani důstojníci mnozí se nevraceli; takž od obou pluků pěšího i jízdného polního vůdce Hohenloha plukovníci i nejvyšší lieutenanti v Praze zůstali; i král Bedřich, jenž prodléval na hradě při hodech s anglickými vyslanci, s vojskem svým nepřicházel, aby přítomností svou po. mohl uhájiti koruny.

Bylo poledne. Ranní mlha se vytratila. Buquoy napomenul vyšší důstojníky spojené armády k udatnému rytěřování a kníže bavorský, jenž měl za znamení na hlavním praporu obraz Matky boží, vzkřiknuv heslo svatá Maria !« dal znamení k útoku. Za třeskotu bubnů, hlaholu polních trub a s pokřikem válečným postupovali katoličtí s vlajícími prapory proti královským. Kníže Maxmilián i Buquoy s irským jesuitou Fitzsimonem odebrali se za poslední řadu ligistického vojska. V tu dobu byl vrchní vůdce Anhalt s Hohenlohem a některými jinými vyššími důstojníky při náspu dělovém na levém křídle prvního šiku bitevního. I spatřil nenadále, jak dvě silné kolony pěchoty a velký houf jízdy s nemalým chvatem vystupují na jižní výšinu Bílé Híláry. Nařídil svým pobočníkům a jiným vyšším důstojníkům, aby napomenuli vojsko k hotovosti, a odjel tryskem na pravo k jízdě Hollachově. Hrabě Hohenlohe zůstal jako vůdce na levém křídle Bitva tudíž započala s pravého křídla táboru císařských proti levému křídlu královského vojska, poněvadž tou stranou, kde výšina Bílé Híláry znenáhla se skláněla, byl přístup nejlehčí. V prvním nepřátelském voji, jenž útočil na Bílou Híláru, byly valonské pěší pluky hraběte Buquoye a Verduga provázeny švadronami Gauchierovými a kyrysníky Valdšteinovými pod velením nejvyššího lieutenanta z Lamotte. Jízda předstihla pěchotu a když dostoupila výšiny Bílé Híláry, učinila útok na krajní levé křídlo král. vojska. Proti útočícím švadronám Gauchierovým a kyrysníkům Valdšteinovým rozjely se také útokem tři kompanie hraběte ze Solmu velením nejvyššího lieutenanta Isselsteina a šest kompanií Jana z Bubna, kterýmž v čelo postavil se sám starší hrabě Matiáš z Thurnu. A udeřili na nepřítele vší silou. Zvláště arkebuzíři Isselsteinovi útočili srdnatě; když již sraziti se měli s obrněnými kyrysníky, vystřelili do jejich řad a dobře mířenou takovou salvou přinutili je k obratu. Avšak na místě, aby couvající pronásledovali, couvla také jízda Solmova, poněvadž neměla dalšího rozkazu. Současně s těmi udeřily švadrony Bubnovy do nepřátelské jízdy Gauchierovy také velmi srdnatě, rozrazily ji a přivedly na takový zmatek, že i první řady postupující pěchoty valonské chtěly také již utíkati. V tom však přibyly nepřátelské jízdě na pomoc čtyři švadrony hraběte z Meggau. Jízda Bubnova nemohouc novému nárazu odolati počala zpátky se tlačiti. Dán tedy rozkaz šesti praporcům pěchoty Thurnovy (1300 mužův), aby rychle vyrazili ze šiku a stísněným jezdcům Bubnovým pomohli. I vytrhli z řady s myslí zmužilou, avšak asi 300 kroků před nepřítelem rázem zastavili, čásť se obrátila zpátkem a utíkala, jiní vystřelili do povětří, ostatní do zadu, všichni zahodili zbraně a šmahem utíkali. Thurnův pěší pluk byl nejstarším v armádě královské, jeho chováním řídili se ostatní. Všichni očití svědkové a účastníci bitvy bělohorské, přátelé i nepřátelé, jedněmi vypověděli ústy, že zbabělý, ničím neodůvodněný útěk pluku Thurnova byl první příčinou neštěstí zbraní českých. Anhalt, jenž nalézal se asi uprostřed prvního šiku bitevního, pohlížel s nemalým hněvem na hanebný útěk vojska Thurnova. »Začátek jest povážlivý, avšak ještě všechno může býti napraveno,« pravil k Janovi ze Solmu; ale brzy naději svou viděl sklamánu. Čtyři kompanie vlastního jeho pluku pod velením nejvyššího lieutenanta Streifa, kteréž několik set kroků jako za stráž a k prvním potyčkám před první šik bitevní byly postaveny, po slabém pokusu útočení proti nepříteli k útěku se obracely. Anhalt vjel mezi ně tryskem a mečem vytaseným hnal couvající jezdce své, aby. se obrátili a znova útočili; rytmistři chutě s vytasenou zbraní pobízeli jízdu k útoku. i rozjeli se proti nepříteli, jezdci však za jejich zády všichni se rozprchli. Důstojníci od vojska opuštění zůstali státi, obrátili se a také utíkali. I jezdcům Bubnovým vší pomoci zbaveným také mysl poklesla útěkem pěchoty na levé a jízdy Streifovy na pravé straně, a poněvadž nepřátelské přesily zadržeti nemohli, prchali za utíkajícími. Útěkem strhla jízda Bubnova vedlé sebe v prvním šiku bitevním postavenou kompanii tělesné stráže královské a tři kompanie jízdy českých stavův, kteréž, aniž k útoku se postavily, s takovým kvapem daly se na utíkání s bojiště, jako by dříve již prchající předstihnouti chtěly. V malé chvilce bylo levé křídlo prvního šiku bitevního rozraženo a v divokém utíkání. Vojsko prchalo skrze prostory druhé řady bitevní, kteráž při útěku soudruhů svých s místa se nehnula. Aby nepřítele zadrželi, kommandováni pěší i jízdný pluk hrab. Hohenloha z pravého křídla prvního šiku, kteříž po velmi chabých pokusech nepřítele odraziti, nebo aspoň zadržeti, také na útěk se obrátili. Současně s Hollachovými pluky vysláno z druhého šiku bitevního 800 m. pěchoty nejvyššího Kaplíře proti nepříteli, z nichž tři praporce daly se v boj, ostatní utíkali. Za malou půl hodiny byla polovice armády král. (mimo Uhry) na divokém útěku, aniž opravdový boj proti nepříteli byla podnikla. Pro zmatek, jaký způsoben v táboru prchajícím vojskem, pro husté mraky střelného dýmu, kteréž vysočinu bělohorskou pokrývaly, přestalo vrchní velení. Jednotlivé oddíly vojska vrhaly se na nepřítele kdy a kde se jim za dobré vidělo. A přece v takové již žalostné chvíli dovedla rytířská mysl, chrabré srdce jediného muže nakloniti ještě vítězství k praporům českým. Jedenadvacetiletý syn vrchního vůdce, princ Kristian z Anhaltu, jenž se svou jízdou, asi 600 až 700 muži, stál v druhém šiku bitevním vedlé pěchoty nejvyššího Kaplíře, sledoval bedlivě vytrhnutí téhož pluku do boje proti nepříteli. Čekal, že také přijde řada na něho. Sotva že na rozkaz jeho jezdci na kůň vsedli, uzřel. jak pluk nepřátelských kyrysníků žene se a bije do prchajících vojáků pluku Kaplířova. Vyskočil s koněm k nejvyššímu svému lieutenantu Volfovi z Löbenu a krátkou řečí smluvili se, aby pronásledovaným soudruhům přispěli na pomoc. Arkebuzíři mladého Anhalta byli dosti chatrně oděni, málokterý měl přední nebo zadní kus brnění, kdežto nepřátelští kyrysníci dobře byli obrněni železem. Princ však ohnivými několika slovy nadchl své věrné a již se čtyřmi švadronami z řady vytrhl. Když tryskem dojeli až k utíkající pěchotě, zastavili rázem kyrysníci nepřátelští a upustili od pronásledování prchajících. Byl to španělský pluk Marradasův pod velením Filipa z Areyçagy. I princ Anhalt se svými zastavil a čekal několik okamžiků, až ostatní tři švadrony jeho jízdy k němu přirazí. Zatím nařídil svým arkebuzírům, aby se střelbou šetřili a teprv rázem všickni vystřelili, až by zbraň nepříteli říkajíc pod obličej mohli nasaditi, anebo až by on sám vypálil. Když ostatní jeho švadrony přitrhly, vyrazili Anhalt i kyrysníci španělští současně proti sobě útokem. Divnou náhodou stalo se. že i F. z Areyçaga dal svým Španělům podobné jako Anhalt nařízení, a tak když čelem proti sobě dojeli, zůstali zaraženi státi. V tom však již nejvyšší lieutenant Anhaltův vystřelil a za ním rázem ostatní arkebuzíři. A za ohněm karabiny, jenž vskočil Španělům zrovna do očí, bil palaš na železné kyrysníky jako krupobití. Španělové obrátili a bodli koně. Marné bylo namáhání velitele i všech ostatních důstojníkův, aby jízdu zastavili: kyrysníci uháněli úprkem. Arkebuzíři urvali jim prapor a křičíce »victoria!« chtěli hnáti se za nimi. Avšak zkušený, starý voják, nejvyšší lieutenant Löben, švadrony zastavil, do pořádku uvedl a potom teprve s princem Anhaltem v čele pustili se za nepřítelem. Když několik set krokův ujeli, přihnalo se osm kompanií nepřátelské jízdy pod velením plukovníků Lacroixe a Löbela na pomoc španělským kyrysníkům. Však i tato jízda byla za malou chvilku arkebuzíry Anhaltovými rozražena, na útěk zahnána a plukovník Lacroix zabit. Anhalt hnal se svými ku předu a udeřil jako blesk na čtverec pěchoty, jenž se skládal z pluků Breunerova a Tiefenbachova na levém křídle prvního šiku bitevního cís. vojska. Mocným nárazem arkebuzírův Anhaltových byl pluk Breunerův rozražen, skoro polovice mužů zbita, zraněna, tři praporce ukořistěny a plukovník Breuner zajat. Pluk Tiefenbachův také na zmatek uveden. Celý první šik císařského vojska i čásť druhého šiku bitevního byla ve zmateném nepořádku. Nebezpečí bylo pro císařské vojsko skutečně nemalé, poněvadž nepodařilo se dosud ligistickému vojsku pro neschůdný, sráznější spád Bílé Híláry u obory královské opanovati pole proti českému vojsku. Proto také bylo možno, že tisíc mužů pěchoty moravské vytrhlo z tábora královských, aby na pomoc přispěli svým soudruhům Anhaltovým. Za nimi počali se také ukazovati Uhři, kteříž až dosud nečinně za druhým šikem bitevním stáli. Kdyby veškerá jízda uherská byla v ten okamžik dolů s Bílé Híláry na tábor císařský vší silou vrazila, pravé křídlo armády katolické bývalo by zničeno. Však nestalo se. V touž dobu přiletěl jízdný posel a přiběhli již rozprchlí vojáci z rozraženého prvního šiku císařských za zadní voj bavorského vojska až ku kočovnému vozu, na němž Buquoy seděl zraněný, se zprávou, že vše jest ztraceno. Jesuita Fitzsimon právě předzpěvoval Buquoyovi i knížeti Maxmiliánovi latinskou píseň »Salve reginæ, k níž oba vůdcové odpovídali. Již vsedli oba na koně, aby mezi bojující vojsko zajeli a ke zmužilému boji je přiměli, když opětně přinesena novina, že nebezpečí minulo a útoky odraženy. Buquoy prý opět s koně sestoupil a do vozu se posadil, jako by nic se bylo nestalo. Mladý Anhalt nemohl při skrovném počtu svého vojska přes všechnu hrdinskou odvahu dlouho zůstati vítězem, poněvadž se mu v čas nedostalo pomoci proti přesile nepřátelské. Tilly uzřev, jaký hrozný zmatek na levém křídle císařského vojska odvážný útok několika set královské jízdy byl způsobil, vjel tryskem do císařského tábora a nařídil plukovníkovi Kratzovi ze Scharfensteina, jenž na pravém křídle druhého šiku bitevního se nalézal, aby ihned se svými švadronami učinil útok na jízdu nepřátelskou. Kratz udeřil arkebuzírům Anhaltovým do pravé strany s takovou silou, že je rozrazil. Zajatý plukovník Breuner osvobozen, ukořistěné praporce císařské zpět dobyty, princ Anhalt, jenž ze střelné rány povrchní na prsou již před tím silně krvácel, střelen byv opětně mušketýrem do pravého ramene, upustil meč a klesl v čele svých arkebuzírů s koně. Jízda Anhaltova zahnána. Pěchota moravská, kteráž pospíchala Anhaltovi na pomoc, setkala se na cestě s valonskými pluky pěšími; po krátkém boji ustoupiti musili Moravané před velikou přesilou ke zbývajícímu ještě vojsku českému na pravém křídle. Současně, kdy Tilly nařizoval plukovníku Kratzovi, aby proti Anhaltovým arkebuzírům útočil, rozkázal velitel druhého a třetího bitevního šiku císařských, Maxmilián z Lichtenšteina, »černému praporų lehké jízdy polské, kteráž za zadními šiky císařského a bavorského vojska stála, aby proti Uhrům vytrhla. Polští kozáci vyrazili se spuštěnou uzdou a s pokřikem strašlivým; jízda uherská ani nevyčkala útoku polských kozáků a v rychlosti největší ujížděla s bojiště. Čásť jich zajela do blízkých vinic, kdež s koní slézti a pěšky prodírati se musili, jiní hnali se údolím motolským a košířským k Vltavě, do níž nevypravitelným strachem jsouce jati v celých řadách s koňmi se vrhali a také většinou se stopili. A za nimi na všech stranách sotva na polovici Uhrů silný černý prapor kozákův, kteříž hnali a pobíjeli je i ostatní prve již uprchlé vojáky, zvláště kompanii král. tělesné stráže a zbytky Kaplířovy pěchoty. Daleko široko bylo-pole, zvláště pak silnice k vrchu Petřínu jako poseta zabitými Uhry. Po šesti až desíti ukořistěných koních vedl sobě každý polský kozák, a 52 dobytých praporců, mezi kterýmiž velký žlutý prapor královský se zeleným křížem a hrdým heslem »Diverti nesciœ, odevzdali velitelé jejich po bitvě Buquovovi.

V touž dobu, kdy arkebuzíři Anhaltovi byli zahnáni, Moravané couvnouti musili a Uhři na divoký útěk se vydali, nalézal se vrchní vůdce Kristian z Anhaltu na pravém křídle zbývající královské armády, kteráž bránila prostřední výšinu Bílé Híláry a nížinu ke zdi obory královské proti vojsku bavorskému. Pro sráznější sklon hory, účinnou střelbu s dělového náspu i pušek pěšího vojska nemohli Bavorové dosti dlouho na straně té opanovati pole. Když však konečně se podařilo, útočila jízda mannsfeldská velením hrab. Styruma a jezdci moravští s plukovníkem Stubenvollem po třikráte se šťastným výsledkem proti pěchotě ligistické, deroucí se velikým počtem. Anhalt kázal jízdě rakouské a třem stům jízdy slezské útočiti. Zadrželi na chvíli postup bavorského vojska, ano jednotlivé oddíly Bavorů i po srázném sklonu zpátky utíkali, avšak veliká přesila nepřátelského vojska zatlačila a na útěk rozehnala jmenované oddíly král. české armády. Někdy v touž chvíli ujížděl Kristián starší z Anhaltu v průvodu šestnácti jen jezdců s bojiště na silnici ku Praze, aby se zachránil. Hendrych Matiáš Thurn a Hohenlohe již dříve bojiště opustili. Na bojišti zbyli ještě jen pluk moravské pěchoty vedením hraběte Jindřicha Šlika, pět praporcův Hornorakušanů s nejvyšším lieutenantem Pechmanem a čtyři praporce s Bernardem z Thurnu, kteříž z krajního levého křídla po útěku vojska na pravé křídlo k oboře odtáhli. Po jízdě v řadách nebylo již ani památky. S těmito zbytky královské armády bojoval a pomáhal chrániti česť zbraní českých také kníže Vilém Výmarský, jemuž kyrys na prsou prostřelen a helm s hlavy dělovou kulí sražen. Slabé byly již síly bojujícího vojska královského proti množícím se vojům nepřátelské jízdy i pěchoty. A i z toho malého počtu rozprchli se po nedlouhém boji Hornorakušané, a za nimi prchala před jistou smrtí pěchota se svým velitelem Bernardem Thurnem. Na bojišti zůstali jen Moravané s hrab. Jindřichem Šlikem. Stáli na prostřední výšině bělohorské. Přesilou nepřátelskou ohroženi a na třech stranách obklíčeni opustili dosavadní své místo, a aby alespoň záda měli kryta, ustoupili do nížiny, kteráž podél zdi obory královské k Ruzyni se táhne. Verdugo, jehož jízda pronásledovala utíkající vojsko královské, udeřil první s jízdou plukovníka Löbela na poslední zbytek české armády. Moravané uvítali jej prudkou palbou. Verdugo seznav, že s jízdou samotnou na tak nepříležité poloze nedojde rychlého vítězství, poslal pro pěchotu. Maxmilián z Lichtenšteina vypravil na pomoc Neapolitány, kteříž s hroznou zuřivostí útok učinili. Strašné nastalo vraždění. Muž proti muži zápasil s největší krutostí. Moravané pohrdajíce životem nechtěli jako zakoupení cizí žoldáci s bojiště utíkati, a proto zoufalý činili odpor. Avšak ani hrdinský, nadšený duch nemohl zvrátiti přesily nepřátelské. Padli se zbraní v ruce, zachránili posledním bojem česť jména českého a těly svými pokryli zemi, pro kterouž jako věrní její synové do posledního dechu byli bojovali. Mrtvá těla zbitých přátel i nepřátel ležela u zdi obory královské po 10 až 12 na sobě jako hromady pokáceného dříví. Skrovná jenom čásť dostala se i s vůdcem Jindřichem Šlikem. jenž zajat s mečem vytaseným, za živa do rukou nepřátel. Hrdinským odporem Moravanův skončena bitva na Bílé Híláře. V oboře nalézał se ještě dosti značný počet vojska královského, kterýž mohl účinně za hezkou chvíli se brániti; avšak úplnou opuštěností a dorážející na ně se všech stran přesilou nepřátelskou poklesla všechna jejich statečnost. Někteří přelezli vysokou zeď a utíkali, kam mohli, jiní úpěnlivými prosbami a voláním »milost, milost!« vykoupili si život, velmi mnozí však byli zvláště od rozzuřených Neapolitánův, kteříž vítězství nad vojem moravským draze vykoupiti musili, bez milosrdenství povražděni. Buquoy vyslal hejtmana Meroda z Warrouxu s 200 vojáky, aby zbytečnému vraždění přítrž byla učiněna. Což také se stalo. Asi 500 mužů bylo za živa zajato. Vojáci císařští vlekli si po jednom i více zajatých jako kořist válečnou. Druhá kompanie tělesné stráže královské v lesklém brnění rozsekána do posledního muže. Zbraně a praporce posádky naházeny v oboře na hromadu. Byly dvě hodiny s poledne. Boj, jenž přes půl druhé hodiny zuřil, dokonával.

V dobu, kdy vojsko královské s bojiště již utíkalo, donesla se zpráva o bitvě Ondřejem z Habernfeldu na hrad pražský, kdež král Bedřich trval při hodech, kteréž dal vystrojiti na počest anglickým vyslancům Westonovi a Conwayovi, od tchána jeho do Prahy k němu vyslaným. Hostina přerušena. Král vsedl na předvedeného mu koně a v průvodu pěti set jízdy, jež na hradě pražském na ochranu dvoru královského zůstala, cválal ke bráně Pohořelecké. Při domu »u zlaté koule« přihnali se králi naproti na uřícených koních kníže Kristián z Anhaltu, Hendrych Matiáš hrabě z Thurnu a Jiří z Hollachu (Hohenlohe). Zadrželi houf královský a smutnou sdíleli novinu, že bitva ztracena. Král dojel ke bráně, vystoupil na hradby, aby se přesvědčil, na bojiště pohleděl. Žalostný to byl pohled ! Jízda uháněla s bojiště k vrchu sv. Vavřince a níže přes vinohrady, vozová cesta vedoucí od Bílé Híláry ke bráně Pohořelecké byla ujíždějícími zpřevrácenými vozy špížními zatarasena; po druhé straně utíkalo pěší vojsko s probíhajícími se koňmi po širém poli jako o závod, za nimi hnala se pronásledující je jízda císařská, mnozí již z prchajících dostihše hradeb pražských drápali se na náspy. Král k veliké žalosti své seznal, že bitva jest ztracena. Sestoupil s hradby. Ondřej z Habernfeldu kázal jménem královým otevříti bránu, aby prchající mohli se zachrániti. Král, jenž byl svědkem marného namáhání Kristiána staršího z Anhaltu, aby utíkající vojsko pro obranu města na hradby se postavilo, a že jen šest mužův uposlechlo bývalého svého vrch. vůdce a vstoupilo na hradby, poslal ihned štalmistra svého Obentrauta ku královně Alžbětě, aby do Prahy pro větší bezpečnost se odebrala a sám také jel zpátky na hrad. Královna Alžběta věřiti nechtěla, že by tak pojednou mohla býti v nebezpečenství; když však po chvilce krále samého s předními vůdci viděla přijížděti a z úst chotě svého truchlivou slyšela zprávu, pocítila při vší své srdnatosti tíhu celého neštěstí. V zimničném chvatu sebrána koruna s klenoty i archiv svatováclavský, a král vsedl s dítětem, královnou i dvořanstvem do vozův a odjížděl přes most na Staré město. Ubytoval se v nárožním domě Langenbrukově naproti kostelu jesuitskému u mostu, poněvadž však se obával, že by ani zde, hned za vodou, nebyl v bezpečí, odstěhoval se k primátoru Starého města, Valentinu Kirchmayerovi. Koruna s klenoty a archivem složena na radnici staroměstské.

Zpráva o nešťastně svedené bitvě ohromila skoro veškeré třídy obyvatelstva pražského, odjezdem však Bedřicha Falckého ze sídla královského nastalo zděšení, zmatek všeobecný. U večer držel král radu s Anhaltem, Hohenlohem, Thurnem a jinými plukovníky a vojenskými radami, má-li Praha býti bráněna, anebo má-li král s dvorem svým ji opustiti. Konec všeho byl, aby král pro svou bezpečnost z Prahy a z království ujel. Druhého dne po deváté hodině ranní zapřaháno do vozův. Královna s maličkým synáčkem na ruce vstoupila do vozu, král vsedl na kůň a dlouhá řada vozů, na nichž naloženo bylo stříbro a jiné dražší věci dvoru královského, některých nejvyšších úředníků zemských a jiných cizích šlechticů, hnula se doprovázena třemi sty jezdců ku bráně »horské«. Brána byla zavřena. Posláno pro hejtmana městského, aby bránu otevřel. S hejtmanem přibyla i rada městská. Král loučil se krátkými slovy se zástupci městskými smutně na něho pohlížejícími, ostatní pak obyvatelé, kteříž při bráně zatím se byli shromáždili, vidouce krále i jiné, kteříž by je chrániti měli, na útěk hanebný připravené, divně se loučili: někteří hořekovali, jiní láli, vyhrožovali, a kdyby se byl král s útěkem o hodinu u brány zpozdil, byli by ho snad Pražané ani nepustili. Nejvyšší úředníci zemští Bohuslav Berka a V. z Roupova konejšili lid a omlouvali sebe, že krále jenom za bránu nedaleko doprovodí a zase se navrátí. Těšili jen slibem. Za chvíli vyjížděl smutný průvod ze brány. Král zapomněl se nad povinností svou královskou a jako psanec utíkal ze země. Téhož dne, v pondělí dne 9. listopadu, vtrhlo vojsko císařské o 11. hodině předpolední do Prahy.

Na straně české padlo v řádném boji poměrně málo lidu, mnoho vojska pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy, jak nahoře vylíčeno, zahynulo ve Hvězdě. A tak počet padlých páčí se přes 5000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal mrtvoly pochovati, napočetl prý jen 1600 padlých, jiné prameny však udávají počet zabitých až na 9000 mužů. Počet 1600 jest zajisté příliš nízký, uváží-li se, co lidu porubáno na útěku a co ho zahynulo ve Hvězdě nepočítajíc utopené ve Vltavě. Čechové ztratili všecka svá děla, několik tisíc kusů zbraní, jelikož žoldnéři prchajíce zbraně své zahazovali: dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všecky vozy špížní. Vítězi ukořistili také prý asi 5000 koňů. Mezi vzácnou kořist počítán také podvazkový řád, který byl král Bedřich od krále anglického obdržel. Vítězové ovšem ztráty své jak nejlépe mohli, zmenšovali rozhlašujíce, že na straně císařské a bavorské padlo pouze 250 mužů. V jedné zprávě o bitvě však zaznamenána je podrobnost, že z pluku Breunerova padl praporečník Platte a 500 žoldnéřů, a jiná zpráva vypravuje, že na straně císařské a ligistické zahynulo 2000 mužů. Zpráva tato je zajisté pravdě podobnější nežli báchorka o pobití pouze 250 mužů.

R. 1622 vyzýval arcibiskup pražský listem veřejným ke sbírání příspěvků na vystavění památného kostela na Bílé Híláře, a dne 8. listopadu 1624 první (na kolik víme) šlo procesí z hradu pražského do kaple na Bílé Híláře, kdež česky i německy kázáno a Bohu děkováno, že »kacíři čeští« byli poraženi.

Literatura o bitvě na Bílé Híláře jest číselně dosti hojná, zvláště vydán nemalý počet pamfletů hned po bitvě. Roku 1877 vydal A. Gindely sbírku zpráv o bitvě na Bílé Híláře, a r. 1879 vyšel spis dosud poměrně nejlepší »Die Schlacht am Weissen Berge« od Jul. Krebsa, kteréhož vedlé původních pramenů v tomto článku také užito. Dký.

Související hesla