Blanc Louis Jean Joseph

, francouzský politik, publicista a historik; stoupenec socialistických idejí. Jeden z vůdců únorové revoluce 1848 (autor projektu národních dílen). V letech 1848 – 70, po nástupu Napoleona III. k moci, žil v exilu v Anglii. Odpůrce Pařížské komuny.

Ottův slovník naučný: Blanc Louis Jean Joseph

Blanc: Jean Joseph Louis, franc. publicista, státník a dějepisec (*1811 v Madridě – †1882 v Cannes). Otec jeho byl ve Španělsku generálním inspektorem finančním za krále Josefa. Po restauraci Bourbonů vrátil se Blanc s matkou do Francie a živil se dosti nuzně. Za pobytu v Arrasu (1832 – 34), kdež byl vychovatelem, odměněn byl za několik básní svých (Mirabeau, Eloge de Manuel) první cenou i počal dopisovati do časopisů radikálních. R. 1837 ujal se v Paříži redakce časopisu »Bon sens«, r. 1839 založil vlastní časopis »Revue du Progrès«. Za uveřejněnou tam studii Idées napoléoniennes, v níž předpovídal restauraci bonapartistickou, stal se obětí attentátu i byl nebezpečně zraněn. Soubor jiných článků tamže vyšlých vydal pak zvláště o názvu Organisation du travail (Paříž, 1840). Ve spisku tom brojí proti individualismu a svobodné soutěži; chce, aby stát zastavil veškeru sobeckou soutěž a sám řídil velikou dílnu pospolitou, v níž by panovala vzajemnost a soutěž by odstraněna byla stejností mzdy; tato říditi se měla potřebami, práce pak ukládaná silou jednotlivců. Brzy potom proslavil se spisem Histoire de dix ans 1830 – 40 (t., 1841; 10. vyd. 1869), jímž bystře a přísně posoudil vládu Ludvika Filipa a tehdejší poměry sociální. R. 1847 vydal první 2 sv. své Histoire de la Révolution, jež jakožto úvod k veliké revoluci líčily dějiny náboženského i politického fanatismu vůbec; mluví tam na př. též o hnutí husitském. Když vypukla r. 1848 revoluce únorová, stal se členem vlády prozatímní. Usiloval marně o zřízení ministerstva pokroku, ale postaven byl v čelo kommisse pro dělníky. Získal si oddanost jejich tou měrou, že nabízena mu v březnu diktatura a pořádány okázalé ovace; on však hájil vládu a hleděl udržeti pořádek. Tím pozbyl brzy vší oblíbenosti, ba několikráte byl ohrožen i na životě. Opravné snahy své nemohl uvésti v život. Zásluhou jeho jest odstranění trestu smrti pro provinilce politické. Ke zřízení tak řečených Ateliers nationaux Blanc nepůsobil, ale bylo mu to později přičítáno za vinu. Nepřátelská strana ve shromáždění národním obžalovala jej. Blanc ještě v čas spasil se útěkem. Žije v Anglii hájil se písemně, ale přece byl odsouzen in contumaciam k deportaci. Pracoval potom v Londýně o dějinách revoluce, jež r. 1862 dvanáctým svazkem skončil; dostal se potom o ně do polemiky s Micheletem. Z Londýna dopisoval v l. 1857 – 70 do »Courier de Paris« (pod pseudonymem Weller) a do »Temps«. Souhrn článků vydal o názvu Dix années de l'histoire d'Angleterre (Paříž, 1879 – 81, 10 sv.). Neuživ amnestií z r. 1859 (proti ní podepsal protest) a 1869 vrátil se do Paříže po zajetí Napoleonově r. 1870. Bojoval proti Němcům a pérem svým vždy podporoval prozatímní vládu. Zvolen byl do národního shromáždění v ún. 1871 i byl pak znovu a znovu volen. Býval členem krajní levice. Roku 1876 založil denník »L'homme libre« a dopisoval stále do »Rappelų. Články v těchto časopisech vyšlé shrnul ve spis Question d'aujourd hui et de demain (1873 – 84, 5 sv.). Sklíčen zármutkem nad úmrtím choti a bratra odstoupil z veřejného života i zemřel brzy potom v Cannes. Mrtvola převezena do Paříže a tam pohřeb konán nákladem státním, i postavena mu bronz. socha od Delhomma. Srv. Ch. Robin, Louis Blanc, sa vie, ses oeuvres (Paříž, 1851); Ch. Hugo, Les hommes de l'exil (t., 1875); L. Fiaux, Louis Blanc (1883). Koll.