Blata

, krajina v jižních Čechách v povodí Lužnice mezi Veselím nad Lužnicí, Soběslaví a Bechyní. Rozlehlá rašeliniště a mokřiny.

Ottův slovník naučný: Blata

Blata, nejúrodnější krajina v celém Táborsku, na pr. bř. Vltavy k dolní Lužnici, mezi Bechyní, Soběslaví, Veselím a Kardašovou Řečicí; na některých místech rozkládají se »blatæ. t. j. rozlehlé a vysokou travou porostlé louky, které pod travnatým povrchem skrývají veliká ložiska rašeliny; na lukách těch roste silně vonící pryšec, zvaný »rénska chvojkæ (Euphorbia cyparissias). Obyvatelé slovou Blaťáci, ženské Blatky a liší se od ostatního obyvatelstva jižních Čech krojem, nářečím a obyčeji. Muži nosí široké »praštěnky«, t. j. koženky, sahající po paže a dolů po kolena, modré punčochy a »bakančatæ s množstvím cvočků. Na košili, »tenčicį, s vyšívaným obojkem oblékají dlouhý, nerozstřižený, vzadu třemi švy zúžený kabát. Hlavu pokrývají »schořovkoų se sametovým svrškem, aneb malým kloboučkem. Blatky oblékají na »tenčicį těsnou, květovanou a po kraji prýmky vroubenou šněrovačku »jajblí▽ a na to modrou neb černou »kazabajkų. Sukně jsou soukenné, širokou, hedvábnou »pantlí« ozdobené, fěrtoch nyní krátký a malý, punčochy bílé nebo červené, botky šněrovací aneb trepky. Vrkoče zakrývají černým šátkem (»rouškoų), na který uvazují »plénų, ozdobenou vyšívanými květy a arabeskami, aneb červený i černý šátek. Krk zdobí několik šňůr českých granátů s dukáty. Řeč jest měkká, zvučná, s mnohými, jinde neužívanými výrazy. Tak vyslovují retnici velmi měkce jako s »jį, na př.: du pjit pjivo; odvrhují »j« před i, e, d, m, na příklad naez se (najez se); předrážejí »h« před a, na příklad hapatyka a odvrhují je v násloví, na př. řebík; taktéž vysouvají »v« před i, na př. laice, Buděice a vyslovují »y« jako é, na př. holké, boté. Vesnice jest rozdělena ve dvě skupiny, v jedné (»ve vsį) jsou statky selské, v druhé (»v chalupách«) chalupy; každý statek má v průčelí »srub«, který slouží za skladiště různých věcí. (Viz »Světozor« r. 1875.)