Blenoroe

, blenorea, blenorrhoe hnisavý zánět očních spojivek, který je vyvolán např. gonokoky. Viz též kapavka.

Ottův slovník naučný: Blenoroe

Blennorrhoea čili blennorrhagia (z řec.), hlenotok, výtok většinou hnisavý z pohlavních ústrojů ženských, jenž někdy jest nakažlivý, jindy nenakažlivý. Hlenotok nenakažlivý objevuje se u ženy hlavně jako příznak druhotný následkem různých onemocnění roury močové, dělohy a pochvy. Většinou však běží o nakažlivé hlenotoky ženských genitalií, nebo alespoň hlenotoky, které původně z nákazy vznikly a po nichž později zůstaly katarrhy podmíněné anatomickými změnami, vzešlými z původního nakažení. V celku vyskytuje se hlenotok z nákazy přenesené většinou kapavčitým pochodem muže a, jak hlavně pracemi Noegerrata a jiných dokázáno, může vésti ke značným anatomickým změnám v děloze a v sousedních orgánech, což pak má za následek potracení nebo závažné processy zánětlivé v okolí pohlavních částí ženských. U ženy může se blennorrhoea lokalisovati na genitaliích zevních, v pochvě, pak hlavně v děloze a ve přídatných orgánech. Za příčinu nákazy té bývá pokládán mikroorganismus mikrokokkus Neisserův, který jest také příčinou kapavčitého onemocnění u muže. Blennorrhoea zevních genitalií, se kterou se někdy také setkáváme u dětí, a při níž zvláštní diplokokkus byl pozorován jako příčina onemocnění, jeví se zduřením velikých a malých pysků, zanícením sliznice a velmi často zhnisáním Bartholinovy žlázy. Hlíza provaluje se obyčejně na vnitřní stranu velikých pysků. Dále vyskytují se zde četné oděrky, které mohou býti místem nákazy jiné, hlavně syfilitické. Dále může se umístiti blennorrhoea v rouře močové, kde však nemá toho významu jako při obdobném onemocnění muže, netrvá zde příliš dlouho, může však zde někdy zůstati skryta, způsobiti katarrhy měchýřové nebo malé polyposní výrůstky na obrubě ústí ženské močové roury. Blennorrhagický zánět pochvy nemá žádné zvláštní důležitosti; pochva totiž neonemocní nikdy samostatně, nýbrž většinou jsou to změny chronické, hlavně bujení sliznice při déle trvajícím výtoku z dělohy, kterým se pochva v celém pochodu jaksi druhotně súčastňuje. Nejčastěji lokalisuje se hlenotok ženský v čípku děložním a vede zde ke změnám na nejvýše závažným, které doznívají na vnitřní bláně děložní, na tak zv. endometriu, vedou k neplodnosti ženy a rozšířivše se na vejcovody vzbuzují závažné změny v sousedství dělohy, ve vaječnících a ve vazivu kolem dělohy. Mimo to druží se k trvalejší blennorrhoei obyčejně celá řada pochodů nervosních. zvratem vznikajících. Léčení těchto processů budiž nejdříve profylaktické. Ostatní léčení blennorrhoee hlavně se zakládá na direktní applikaci léků svíravých nebo proticizopasných odbornou rukou lékařskou. Zvláště dlužno upozorniti, že u všech blennorrhoeí odměšek blennorrhagický jest na nejvýše nakažlivý pro oko, a že takto přenesen může způsobiti i ztrátu oka, z čehož vyplývá, že při každém podobném onemocnění jest nutno dbáti největší čistoty a pozornosti. .

Blennorrhoea bronchialis (hnisotok průdušek) viz Broncho blennorrhoea.

Blennorrhoea conjunctivae, zánět spojivky hnisotočný čili hnisotok spojivky (Conjunctivitis blennorrhoica č. pyorrhoica) jest zánět spojivky velmi nebezpečný, pro který dosud co rok hekatomby očí lidských propadají nezhojitelné slepotě. Zánět ten jest náhlý a dočasný. Při náhlém jsou víčka rudá a horká, lesklá, mohutně naduřená a jen stěží se pootevírají. Spojivka rovněž temně rudá a lesklá tvoří mohutné vály kolem rohovky a částečně přes ni se klene. Výměšek spočátku řídký, později hustý a hnisovitý řine se ze štěrbiny oční. Ve hnisu nalézají se zvláštní mikroorganismy (Neisserovy diplokokky nebo gonokokky), o kterých se za to má, že nákazu přenášejí. U dětí a lidí slabých přidružují se někdy i příznaky celkové: bolení hlavy, vrhnutí, ba i horečka, mimo bolesti a bolestivosti lokální, často nesnesitelné. Zvláštní důležitost má do sebe blennorrhoea conjunctivae novorozených dětí, zvaná obyčejně hnisotokem novorozených (Ophthalmoblennorrhoea neonatorum), poněvadž právě tento zánět následkem nerozumu a zlovůle bab porodních, které často přímo tomu zabraňují, aby pomoc lékařská byla hledána, a někdy i následkem nepochopitelné netečnosti matek nepočítaným dítkám stává se osudným. Dle statistických dat o slepcích v různých zemích jest průměrem nejméně 33 % těch, kdož nezhojitelně oslepli následkem tohoto zlého neduhu, a stali se břemenem rodině i obci. Uvážíme-li pak proti tomu, že neduh ten, vyhledává li se pomoc v čas u znalého lékaře, téměř bez výjimky šťastně se léčívá, jest na bíledni, z jaké velké viny zodpovídati se jest osobám, které včasnému léčení zabraňují. Hnisotok novorozených jeví se buď ve formě mírné, katarrhální, nebo ve formě těžké, hnisotočné, nebo i v nejtěžší, difteritické. Objevuje se nejčastěji mezi 2. a 6. dnem po porodu, obyčejně 3. dne. Zánět sám dosahuje v málo dnech své výše, pak příznaky ponenáhlu ochabují a dostavuje se průběh dočasný, který, nebylo-li léčebně zakročeno, může trvati mnoho neděl, ba i měsíců. Po celou tu dobu hrozí oku veliké nebezpečí, aby se nepřidružila onemocnění rohůvky ve způsobě vředu ústředního nebo pokrajního, jenž pak obyčejně velmi rychle se šíře celou rohovku proměňuje v hnisový cár. Pak nastává výhřez čočky a části sklivce, a oko pak přímo nebo bolestnou panophthalmií scvrkuje se na nepatrný pahýl, nebo tvoří se zohyzďující stafylomy; v nejlepším případě zbývají aspoň bělma a jizvy, jimž lid cink říká, nebo částečné stafylomy, které zrak více méně porušují nebo ničí. Příčinou hnisotoku novorozených bývá nejčastěji přímá nákaza od matky při porodu samém, řidčeji stává se při koupelích upotřebením ne dosti čistých hub, někdy i jinými výměšky objevujícími se prodlením šestinedělí, a nelze upříti, že i vlivy atmosferické a příliš intensivní světlo v ložnici zaviniti mohou aspoň mírné formy tohoto neduhu. Při léčení jest především důležita profylaxe týkající se pečlivého čištění a desinfekce matky před porodem, byť trpěla i sebe menším výtokem; pak svědomitá desinfekce rukou báby vyšetřující. Mimo to navrhl Credé zvláště v porodnicích každému novorozenému nakápnouti dvouprocentovou soluci dusičnanu stříbrnatého, a výsledek jest velmi uspokojivý. Místo toho lze též upotřebiti sublimátu v roztoku 1: 4000. Dále jest důležito činiti opatření proti nákaze druhého oka, je-li jedno již zachváceno, a upozorniti ošetřovatelky na nebezpečí pro oči vlastní. Pokud se týče léčení přímého, stačí při formách nejmírnějších léčení zvané jednoduché, záležející ve svědomitém vyplachování štěrbiny oční roztokem sublimátu 1: 5000 a v přikládání studených náčinův. U zánětů poněkud závažnějších jest nezbytné léčení kaustické, a tu jest suverénní prostředek dusičnan stříbrnatý v roztoku 1-až 5procentovém, neb i zmírněný dusičnan sám co tyčinka upotřebený, což však vždy přenechati jest ruce zkušeného lékaře, a čím dříve se pomoci hledá. tím lépe, jelikož promeškání několika jen hodin může se někdy státi osudným.

Ještě děsnější forma blennorrhoe jest hnisotok spojivky kapavkový (Conjunctivitis gonorrhoica), povstalý následkem přímé nákazy od kapavky. Veškeré příznaky zánětlivé a celkové svrchu vylíčené dosahují při tomto neduhu svrchované míry, a průběh jest někdy tak strašlivě náhlý, že i během 48 hodin nastati může ztráta oka. Při léčení tohoto neduhu jest profylaxe ještě důležitější. Lékař léčící osobu kapavkou stiženou jest povinen upozorniti ji na nebezpečí, kdyby se znečištěnou rukou dotkla oka. Vypukla-li již choroba, jest povinností lékaře chrániti druhé, dosud zdravé oko náležitým obvazem a varovati všecky osoby, jež s nemocným se stýkají, před velkým nebezpečím nákazy oka vlastního. Přímé léčení, které při tomto neduhu přes všelikou svědomitost přece někdy nemívá výsledku žádoucího, jest jediné kaustické, dusičnanem stříbrnatým, které, jak pochopitelno, jen zkušený lékař může prováděti.

Přechod mezi blennorrhoeou náhlou a dočasnou tvoří tak zvaná blennorrhoea polonáhlá (Conjunctivitis blennorrhoica subacuta), u níž veškeré zánětlivé příznaky svrchu uvedené jsou mnohem mírnější, a kterou pozorujeme následkem různých škodlivostí, které jindy obyčejně katarrhy způsobují, účinkují-li příliš intensivně, nebo jest-li citlivost dotyčných osob oproti nim zvýšena. Jinak objevuje se pod obvazy, jež nebyly dlouho vyměněny; pak po upotřebení »jequirity«, nálevu to na semena brasilské byliny Abrus precatorius, konečně i druhotně při zánětech spojivky, zvlášť přímětových, nejčastěji u dětí mezi 4 – 10. rokem. Mívá průběh mírný a zřídka ohrožuje oko, a stačí někdy jen léčení jednoduché, někdy mírně kaustické. Konečně při hnisotoku spojivky dočasném (Conjunctivitis blennorrhoica chronica) scházejí zánětlivé příznaky svrchu vylíčené téměř docela, naduření jest nepatrné, výměšek řídký, za to však nalézáme více méně značné, někdy excessivní bujení tak zvaných bradavek (papill) na spojivce víčkové, tak že někdy tvoří výčnělky podobné karfiolu neb hřebínkům kohoutím. Průběh bývá velmi vlíknavý, a rohovka poměrně málo ohrožena. Příčinou tohoto neduhu bývá nejčastěji předchozí zánět téhož druhu náhlý, jindy objevuje se smíšený s jinými záněty spojivkovými při epidemii egyptskou nemocí zvané, někdy konečně vyvinuje se sporadicky následkem různých škodlivostí dlouho trvajících. Při léčení potírá se spojivka tyčinkou kamence nebo síranu mědnatého, a značnější výrůstky se ustřihují. Schl.

Související hesla