Blokáda

, uzavření přístupu k objektu, území nebo prostoru. Rozlišuje se mírová blokáda, prováděná jako opatření donucovací, a blokáda válečná, jež se dále dělí na blokádu úplnou a blokádu částečnou. Týká se i neutrálních dopravních prostředků, které v případě porušení blokády mohou být zadrženy a konfiskovány i se svým nákladem. Blokáda objektu nebo města užívána od starověku (obléhání), blokáda celých území a států se uplatňuje od konce 18. stol. (Napoleonova tzv. kontinentální blokáda, námořní blokáda Německa během obou světových válek). Soudobé mezinárodní právo považuje blokádu za agresi.

Ottův slovník naučný: Blokáda

Blokáda (blocus, svírka) v mezinárodním právu jest trvalé sevření přístavů, ústí řek neb i celých pobřeží cizího státu válečným loďstvem k zamezení všech vnějších styků po moři s těmito místy čili k jejich úplnému osamocení. Blokádě podobá se sevření pevných míst na souši (cernování) v době války, aby ušetřilo se obléhacího vojska a docílilo kapitulace pevnosti bez obléhání. Takové sevření čelí však proti posádce, kdežto blokáda stíhá státy neutrální. Od obléhání liší se blokáda tím, že ono děje se proti místům pevným nebo hájeným, tato proti přístavům (i obchodním) a pobřežím jen se strany mořské. Zvláštní případ blokády celého státu vnitrozemského jest »hermetické obklíčení Švýcarskæ (blocus hermétique de la Suisse), t. j. přerušení všech politických a obchodních styků, kterým pohrozila Francie, Rakousko a Prusko r. 1836 Švýcarsku, protože poskytovalo mezinárodní asyl politickým zločincům. Dříve byla prováděna často blokáda fiktivní, papírová (blocus sur papier, b. de cabinet, b. anglais) pouhým nařízením bez skutečného sevření; tak poprvé Nizozemsko (1584 a 1630) prohlásilo blokádu všech španělských přístavů ve Flandřích a r. 1662 a 1668 celého pobřeží Anglie a její kolonií. Tu i tam vyžadoval se sice v pozdějších smlouvách dostatečný počet lodí ke svírce, avšak hlavní námořský stát, Anglie, napořád dekretovala nové blokády pouhým nařízením (tak na př. 1756 všech přístavů francouzských). Aby tento zlořád byl odstraněn, ustanovila t. zv. první ozbrojená neutralita z roku 1780 (čl. IV,), že k blokádě třeba jest »lodí pevně ležících a dostatečně blízkých« (vaisseaux arrêtés et suffisamment proches), kterážto zásada druhou ozbrojenou neutralitou z r. 1800 byla znova vytčena. Avšak již r. 1801 změněna byla opět smlouvou mezi Anglií a Ruskem (Dánskem a Švédskem) v ten smysl, že k blokádě stačí i pouhé křížení před místy sevřenými (vaisseaux arrêtés ou suffisamment proches). Než ani toho Anglie nedbala uvalivši nařízením roku 1806 na celé pobřeží od Labe až k Brestu blokádu papírovou. Na to odpověděl Napoleon I. pověstným dekretem berlínským ze dne 21. list. 1806 prohlásiv ostrovy velkobritské za sevřeny blokádou, aby přerušil všechen obchod pevniny s Anglií (kontinentální svírka, blocus continental). Po těchto přímo monstrosních případech prováděny byly pozdější blokády po vídeňském kongressu většinou skutečně (effektivně), až konečně pařížská deklarace námořního práva z r. 1856 v čl. 4. ustanovila, že závazná blokáda musí býti effektivná, t. j provedená dostatečnou mocí, aby zamezen byl skutečně přístup k nepřátelskému pobřeží. Než i potom ještě vyskytují se porůznu případy fiktivní blokády. Tak prohlásily v severoamerické občanské válce r. 1861 severní státy blokádu celého pobřeží jižních států v délce 2500 mořských mil a teprve k protestům mocností prokázaly, že mají dostatek potřebného k tomu loďstva. Fiktivní byla též blokáda dánská německých pobřeží r. 1863 – 64 a turecká blokáda celého Černého moře ve válce s Ruskem r. 1877.

Blokáda jest válečný prostředek mající jako obléhání a j. svůj důvod ve válečné nutnosti a čelící k zamezení dovozu válečných i životních prostředků na nepřátelská místa, jakož i k stížení obchodních styků s nimi. Pokud děje se dle pravidel práva mezinárodního, musí býti uznána neutrálními státy, jejichž obchod ovšem citelně poškozuje. Jsouc právem válečným (belligerent right) předpokládá blokáda stav války již vypuklé a rozkaz vlády válčícího státu (nikoliv pouze velitele vojenského). Dále musí býti effektivná, lodi svírající musí ležeti nebo křižovati před místem sevřeným nebo v bezprostřední jeho blízkosti. Nedovolena jest blokáda zv. na slepo pomocí lodí kamením naplněných a stopených nebo pouhých torpedových lodic (na př. blokáda dunajského ústí Suliny r. 1877 se strany Ruska). O tom, jakož i o velikosti flotilly blokádové rozhodují konkretní poměry. Blokáda budiž trvalá (dočasné odplutí loďstva dopouští se jen za bouří) a bezvýminečná proti všem lodím všech států. Licence pro lodi některých států nejsou dovoleny; dopouští se jen přístup lodím hledajícím úkryt a pomoc před bouří nebo v případě havarie, pak volné odplutí lodím neutrálních států do určité doby po prohlášení blokády. Tato musí býti dále neutrálním vládám oznámena (notification générale) s přesným udáním časových a místních mezí, a neutrální státy mají právo dohledu k řádnému jejímu provádění. Kromě toho vyžaduje praxe i smlouvy obyčejně zvláštního oznámení blokády každé lodi se blížící (notification spéciale) a zápis toho do lodních papírů. Blokáda vylučuje všechen dovoz i vývoz zboží, dopisův, osob a j. z míst, resp. do míst sevřených. Každá loď, která pokouší se prolomiti blokádu a blíží se do jejího obvodu, dopouští se porušení blokády (violation du blocus) a může býti vzata. Lze ji pronásledovati i na šíré moře, ale nikoliv do přístavů neutrálních. Neprávem konfiskovaly americké státy severní v občanské válce některé lodi jižních států (zvl. Springbok, Bermuda, Circassian), které nepluly do přístavů sevřených, ale byly v té příčině podezřelé (loi des suspects), Loď pro porušení blokády vzatá vleče se do nejbližšího přístavu válčícího státu před kořistný soud (tribunal de prise), který rozhoduje o tom, byla-li blokáda porušena, a prohlásí pak loď za propadlou, zboží však jen tehdy, byl-li jeho vlastníku znám trestný účel plavby (což se praesumuje). Ekvipáž (mužstvo) se propustí na svobodu. Blokáda pomíjí ipso jure, když loďstvo se vzdálí; notifikace zvláštní tu netřeba. Na konec připomenouti sluší, že provedení blokády dle platných pravidel při novějších prostředcích války námořské (tak na př. proti břehům obsazeným torpédy a pomocí parních lodí, které musí udržovati páru a přibírati uhlí) stává se obtížnějším.

Průběhem tohoto století vyvinul se zvláštní druh blokády v době míru, t. zv. blocus pacifique, t. j. svírka přístavů a pobřeží cizího státu jako repressalie nebo jako prostředek k vynucení nějakého jednání, jehož nelze dosíci cestou diplomatickou. Válečný, nepřátelský úmysl jest zde vyloučen. Příklady takové blokády jsou: blokáda řeckých pobřeží obsazených tureckým vojskem Ibrahima paši r. 1827 loďstvem Anglie, Francie a Ruska pod záminkou, že nebylo prostředkování těchto států Portou přijato; blokáda ta skončila bitvou u Navarina a úplným potřením tureckého loďstva. R. 1833 sevřely Anglie a Francie hollandské pobřeží, aby vynutily uznání neodvislosti Belgie; r. 1860 sevřelo sardinské loďstvo Gaetu, podporujíc obléhání tohoto města. Pro špatné prý nakládání s francouzskými poddanými blokovala Francie r. 1831 některé přístavy portugalské, a pro urážky učiněné prý mužstvu lodi »Fantome« sevřela Anglie r. 1850 Peiraios a z podobných příčin r. 1862 Rio de Janeiro. Vlastní zájmy byly důvodem francouzské blokády mexických přístavů r. 1838 a desítileté blokády přístavů argentinských (Anglie a Francie). Poslední případy blokády takové byla francouzská blokáda ostrova Formosy r. 1884, namířená proti Číně; německo-rakousko-anglicko-rusko-italská blokáda východního břehu Řecka a zálivu korinthského r. 1886 k donucení Řecka, aby odzbrojilo; italská blokáda r. 1887 přístavu massavského v Rudém moři; německo-anglicko-italská blokáda východních břehů afrických k zamezení otrokářství. Mnohé autority mezinárod. práva zavrhují blokádu v míru jakožto donucovací prostředek. Jevíť se (v prvých třech právě uvedených případech) buď jako bezprávná intervence ve věci cizích států, jindy jako přehnané repressalie nebo plášť pro egoistické zájmy, vždy jako opatření, které nespravedlivě stíhá neutrální státy, aniž tu jest stav válečný. Kromě toho bývá právě blokáda taková často podnětem k válce, kterou má zameziti. K odpůrcům jejím náležejí zejména Hautefeuille, Geffeken, Bluntschli, CarnazzaAmari, Woolsey, Westlake, F. v. Martens; k obhájcům Heffter, Calvo, Cauchy, Holtzendorff aj. S hlediska právně politického netřeba jí vylučovati tam, kde vskutku čelí k zamezení vážnějších sporů, zvláště války, je-li tu skutečně justa causa (závažný důvod) nebo jde-li jen o spravedlivou repressalii a šetří-li se řádně pravidel blokády. V žádném případě však neměla by loď ani zboží býti konfiskováno, leč pouze sekvestrováno. Z bohaté literatury o blokádě uvádíme: Fauchille, Du blocus maritime (Pař., 1882); Bulmenrincq, Le blocus effectif et ses effets sur la propriété privée (»Journ. de droit intern. privé«, t., 1884); Cauchy, Le droit maritime intern. atd. (t., 1862, II. sv.); Fr. v. Martens, Völkerrecht (Berlín, 1886, II. sv.); Bulmenrincq v Holtzendorffově »Handb. des Völkerr.«, IV. sv. (Hamb., 1889, $. 36., 37.), a Geffcken tam. ($. 164. n.); Alph. Rivier, Lehrb. d. Völkerr. (Štutg., 1889); Heffter, Das europ. Völkerr. der Gegenwart (Berl., 1881, 7. vyd.); Hautefeuille, Des droits et des devoirs des nations neutres en temps de guerre maritime (Pař., 1858, 2. vyd.). V těchto systematických spisech udána jest další literatura. Tkl.

Související hesla