Bogomilové

, dualistické kacířské hnutí v 10. stol. pojmenované podle popa Bogomila; vzniklo pod vlivem paulikiánů. Podstatou hnutí byl manichejský dualismus – boj dobra (světla) a zla (tmy). Vše pozemské (stát, panovník, bojaři, církevní instituce) je dílem ďábla. Bogomilové prosazovali sociální rovnost, zakazovali svátosti a uctívání svatých. Silně ovlivňovali francouzská a italská kacířská hnutí.

Ottův slovník naučný: Bogomilové

Bogomilové, sektáři, kteří se rozšířili z říše Řecké hlavně ve kmenech slovanských, kdež jim přizděno jméno bogomilové buď od častých povzdechů: bog miluj, buď od přízvu »bogumil«, nebo vedlé jiného mínění po Bogumilu, popovi bulharském. z X. stol. (Šafařík, Denkmäler). V VII. stol., vyskytla se na pomezí mezi říší Řeckou a Arabií sekta Pauliciánů, založená od bratří Pavla a Jana, kteří, dovolávajíce se výroků sv. Pavla apoštola, hlásali bludy manichejské. Poněvadž přívrženci sekty té páchali různé ohavnosti, císařovna Theodora vystoupila proti nim s velikou přísností a r. 845 mnohé z nich dala popraviti. Tu mnozí sektáři utekli do Arabie, odkudž častými vpády říši Řeckou znepokojovali. Posléze jsou přemoženi a císař Jan Cimiskes, aby se jich na vždy zbavil, vykázal jim bydlení v krajině filippopolské v Thracii. Císař Alexios Komnenos chystal se právě uskutečniti návrat pauliciánů do církve, an se r. 1111 z nenadání dověděl, že také v Konstantinopoli nalézá se sekta téhož směru. Po mnohém úsilí podařilo se mu, že r. 1115 zmocnil se náčelníka sekty Basilia, jenž byl lékařem a mnichem. Byv od císaře vyslechnut, Basilios obžalován na základě svých výpovědí, a ježto bludu odvolati nechtěl. upálen r. 1118. Mnozí z přívrženců jeho navrátili se aspoň zdánlivě do církve a nabyli svobody, jiní, v bludu bogomilovélů setrvavše, zemřeli v žalářích. Z těch, kdož na svobodu propuštěni jsou, uchýlili se mnozí na západ a splynuli tu s novomanicheovci, kathary a valdenskýmí. Na poloostrově Balkanském bogomilství udrželo se až do podvrácení říše Byzantské r. 1453; tu pak ze zbytku sekty jedni navrátili se do církve řecké, jiní přestoupili k muhammedánství. Učení bogomilské zbájeno jest asi v tyto články: Otci v bytosti božské dvé jest synů, Satanael a mladší Logos; onen, vzpouru učiniv s anděly proti otci, svržen byl s nebe na zemi neviditelnou, kdež vyvodil nové stvoření: druhé nebe a zemi a člověka, jemuž vyprosil na bytosti božské, co sám dáti nedovedl, dech života. Vida pak Adama i Evu stkvíti se mocí tohoto dechu božského, ze záští svedl v podobě hada Evu, aby tak porušeno bylo člověčenstvo; zplozenec z tohoto pošlý byl Kain, kdežto Adam zplodil s Evou Abela. Satanael i dále ukládal o záhubu lidstva; k tomu cíli zjevil se Židům, dal Mojžíšem zákon a odcizoval stále vyšší božský živel v člověku původci jeho – dobrému bohu, až z tohoto vytryskl Logos – Slovo – Kristus, jenž v zdánlivém těle sestoupil na svět a, prošed Marií, jal se působiti, jak evangelické zvěsti vypravují; smrť jeho zavinil Satanael, Kristus však vstal z mrtvých a přemohl takto Satanaele, jenž odtud nazýván Satanem, an zbytek jeho dřívější božské moci – označený jménem el – mu odňat jest. Kristus vstoupil na nebe a vrátil se do lůna otcova, když byl ještě seslal Ducha svatého. Z bohoslužby své bogomilové vymýtili oběť mše sv., svátosti, uctění svatých, téměř veškerá písma St. zákona, modlitby mimo »Otče náš«, chrámy, ale připouštěli na utajení sektářství účastniti se zdánlivě bohoslužby církevní. V obec bogomilskou přijímáni členové vzýváním Ducha sv., skládáním rukou a evangelia Janova na hlavu nového stoupence. Srov.: Dr. Božidar Petranovic, Bogomili, crkva bosanska i krstjani (v Zadru 1867); Fr. Rački, Bogomili i Patareni, »Rad jugosl. Akad.« t. VII, VIII, X.; Levickij, Bogomilstvo, bolg. jeres X – XIV. v., SPb. 1870; Rajčo Korolev, O bogomilstvě, »Period. Spis.«, Braila, kn. III – VIII. Dva. Bvý.

Související hesla