Boleslav II.

, český kníže 972 – 999 z rodu Přemyslovců; syn Boleslava I. V roce 973 založil biskupství v Praze. V době panování Boleslava II. bylo dokončeno sjednocení Čech pod vládou Přemyslovců (995 vyvražděni Slavníkovci). Synové Boleslav III., Jaromír a Oldřich.

Ottův slovník naučný: Boleslav II.

Boleslav: Boleslav II., kníže český (967 – 999), syn před. Rozsáhlou říši po otci zděděnou v prvních létech svého panování ještě rozšířil k východní straně, ač nevědomo, které krajiny k ní připojil, ani jakým způsobem toho dosáhl. Nedálo se to však v neshodě s jeho svatem knížetem Měčislavem polským, s nímž opětovně býval spolčen. Takž Boleslav hned po svém nastoupení roku 967 poslal Měčislavovi válečnou pomoc proti jeho nepokojným sousedům, německým markrabím nad polabskými Slovany. Ztráty, jež Němcům v těch stranách se přihodily, byly spolu příčinou, že císař Ota I. po několikaletém pobytě v Italii vrátil se r. 972 do Němec; potom docíleno přátelského narovnání na osobním sjezdě jeho s Měčislavem polským i Boleslavem českým v Quedlinburce v Sasích o velikonocích r. 973. Nejspíš na tomto sjezdě Boleslav vymohl konečné císařské svolení ke zřízení biskupství v Praze. Svolení papeže Jana XIII. přinesla s sebou z Říma již dříve sestra knížete Mlada; k němu byla připojena toliko výminka, že biskupem pražským má se státi kněz obřadu latinského a ne slovanského. Nejtíže bylo vymoci svolení biskupa řezenského, k jehož diécési země Česká od r. 895 přináležela. Za velikou zásluhu počítá se svatému Wolfgangovi, jenž 25. pros. 972 byl vysvěcen za biskupa řezenského, že i proti vůli kapituly ochotně svolil k dávné žádosti české, i sám složil zakládací listinu, která byla vydána s potvrzením cís. Oty I. nejspíš r. 973; náhradou za újmu důchodův biskup Wolfgang obdržel nějaké statky v Čechách. Jakož nejspíš hned prvotně bylo s císařem ujednáno, volbu biskupa pražského konával od té doby kníže se sněmem velmožů světských a duchovenstva, zvolenému uděloval investituru císař anebo král římskoněmecký, načež jej světil metropolita mohučský, k jehož církevní provincii nová diécése pražská byla přidělena. Diécése pražská byla zřízena pro celou tehdejší říši Českou, a ježto ze zakládací listiny pražského biskupství zachoval se aspoň popis hranic té diécése, vložený do listiny r. 1086 dovídáme se odtud zároveň, na které země vztahovala se okolo r. 973 moc knížete Boleslava. Byly to Čechy, avšak bez Chebska na západě a bez poříčí Sprévy a Nisy na sev., Morava s celým poříčím Dyje až k pohoří Mailberskému na jihu a až k řece Váhu na východě, pak země jihopolské, zejména Slezsko, a to na levém břehu Odry až k ústí řeky Bobra, hořejší Povislí až k Váhu a k Tatrám na jih, a ještě dále na východ částka země Ruské k nejhořejšímu Bugu a Styru. – Poměr Boleslava II. k panovníkovi německému byl proměnlivý, jak za Oty I, tak i za jeho nástupců. Kníže český i Měčislav polský podporovali vojvodu bavorského Jindřicha II., když ten osoboval sobě právo k trůnu proti bratranci svému císaři Otovi II.; Jindřich od císaře poražený uchýlil se r. 976 do Čech; císař Ota II. stíhal jej až k Plzni, kdež však od Čechů byl tak dokonale poražen, že v přestrojení musil prchnouti zpět stezkou domažlickou do Bavor. Roku následujícího Boleslav opět pomáhal Jindřichovi bavorskému, avšak s menším štěstím; Jindřich byl zajat, načež Boleslav smířil se s císařem. Podobné boje o trůn německý opakovaly se, když po smrti Oty II. vévoda Jindřich opět domáhal se nejvyšší moci naproti nezletilému Otovi III.; Boleslav český a Měčislav polský opět pomáhali Jindřichovi r. 984, při čemž Čechové zmocnili se hradu Míšně; Jindřich dosáhl jen tolik, že mu bylo vráceno vévodství Bavorské, načež také Boleslav vzdal se hradu a krajiny míšeňské (985). – Panství české ve východ. krajinách zatím počalo bráti újmu. R. 981 kníže ruský Vladimír Veliký dobyl Červeně, Přemyšle a jiných hradů v krajině ruské, která se nacházela pod panstvím českým. A r. 989 dřívější přátelství českopolské pohatilo se na dlouhé časy, když kníže Měčislav zmocnil se velkého dílu krajin polských, jež dosud poslouchaly Boleslava českého, jmenovitě také hradu Němčí ve středním Slezsku ve vrchovišti řeky Slezy. Do války z toho vzniklé Měčislav dožádal se pomoci německé, Boleslovi zase přišli na pomoc Lutici; čtveré to vojsko stálo v červenci roku 990 nedaleko ústí Bobra do Odry, avšak k rozhodnému boji nedošlo. Po smrti Měčislavově (992) jeho syn Boleslav Chrabrý zavřel s Boleslavem českým nějaký mír, kterým však opravdové přátelství neobnovilo se. Po smrti Dětmarově zvolen na sněmu na Levém Hradci 19. ún. 982 za druhého biskupa pražského Vojtěch, syn Slavníka, mocného vojvody Zličanů. Jakož Vojtěch později sám uznával, byl by se k tomu důstojenství dobře hodil bratr panujícího knížete, mnich Strachkvas-Křišťan; volba Vojtěchova jest jistě důkazem, že byla tehdáž dobrá shoda mezi vládou knížecí a Slavníkovici na Libici panujícími. Avšak po nemnohých létech tato dobrá vůle obrátila se v nevoli, k jejímuž vzrůstu právě biskupování Vojtěchovo dávalo příležitost. Boleslav II. nazván Pobožným, k odůvodnění čehož možno uvésti, že kromě biskupství pražského založil tehdáž zároveň panenský klášter u sv. Jiří v Praze, později pak ještě dva jiné kláštery, břevnovský a ostrovský, i že vystavěl 20 kostelů. Méně však se srovnávalo s přívlastkem Pobožného, že kníže nechtěl propůjčovati státní donucovací moci k tomu, aby lid a zvláště velmoži byli připuzováni zachovávati církevní zákony o manželství, o svěcení nedělí a svátkův, o vybírání desátku z plodin pro biskupa a tomu podobných věcech. Vojtěch zase, jako svým vlastním životem byl vzorem mnišské přísnosti, velice naléhal, aby příkazy a úmysly církve byly neodkladně konány od národa jeho duchovní správě svěřeného. Rozmrzen jsa neúspěchem, Vojtěch r. 989 opustil svou diécési, ubíraje se do Říma, kdež vstoupil do kláštera. Ježto však země biskupa potřebovala, kníže Boleslav obrátil se s žalobou k metropolitovi mohučskému a pak společně s ním k papeži; poselstvo české do Říma, ve kterém se nacházel také Strachkvas, vymohlo, že Vojtěch r. 992 vrátil se do Čech. Zde pak docílil narovnání o některé příčiny dřívějších rozmíšek s vládou zemskou; vyhlášenť byl r. 992 na sněmě zemském zákon, kterým kníže Boleslav dal biskupovi moc, 1. aby rozvazoval manželstva uzavřená mezi příbuznými proti zákonům církevním, 2. aby stavěl kostely na místech příhodných a 3. aby vybíral desátky. Mimo to Boleslav z nařízení papežova vystavěl s pomocí Vojtěchovou první mužský klášter v Čechách v Břevnově u Prahy r. 993. Avšak již po dvou létech nastala roztržka ještě horší. Vojtěch vyřekl klatbu nad Vršovici za to, že s porušením práva asylu vyvlekli z kostela cizoložnou ženu jednoho z nich a dali ji usmrtiti. Vojtěch, necítě se v Čechách bezpečen, odešel r. 995 znova do Říma. Drželiť tehdáž Vršovici přední místa u dvora knížecího; jsouce vzorem nové šlechty služebné, hleděli dosíci přízně knížecí a zároveň obohatiti sebe, k čemuž obojímu hodilo se zamýšlené od nich vyvrácení velikého a posledního již v Čechách vévodství kmenového, jež Slavníkovici, bratři Vojtěchovi, v nedílnosti drželi. V okolnostech neznámých kníže Boleslav zdvihl válku proti Slavníkovicům, kteráž téhož r. 995 zastavila se příměřím. Pod tímto příměřím Soběbor, nejstarší Slavníkovic, odebral se k císaři, jenž právě válčil proti Luticům, i žaloval jemu, jakož i Boleslavovi polskému, císaři pomáhajícímu, rozepři, kterou jeho rod měl s kníž. českým. Potom Soběbor odebral se s Boleslavem Chrabrým do Polska. V Čechách toto jednání Soběborovo pokládalo se za vlastizradu; pročež kníže Boleslav, nedbaje na příměří, dal udeřiti na hrad Libici, kterýž dobyt jest v den sv. Václavar. 995. Čtyři bratři Vojtěchovi na Libici přítomní, Zpytimír, Dobroslav, Porej, Čáslav, uchýlivše se s ženami a dětmi do kostela, jsou od Vršoviců zrádně z něho vylákáni a vesměs povražděni, a všechno panství jejich, asi dvě pětiny země České, uvedeno pod přímou moc knížete zemského. Po tomto převratě nebylo snadno možné, aby Vojtěch ještě v Čechách biskupoval, ač jej metropolita jeho k tomu opět nabádal-Podlé svolení od papeže vyžádaného Vojtěch učinil z ciziny k Čechům otázku, chtěli-li by ho ještě za biskupa míti, ke kterémužto dotazu když obdržel odpověď zápornou, jakéž si sám přál, odebral se k moři Baltickému obracet pohanských Prusů na víru, kdež došel smrti mučedlnické 23. dubna 997. BoleslavII., zakládaje již třetí klášter v Čechách na ostrově ve Vltavě u vtoku Sázavy, zemřel dne 9. června 999. Manželka jeho slula Ema; dle domněnky byla dcera Konrada, krále burgundského, a tudy sestra Gisely, vdané za bavorského vévodu Jindřicha II., jemuž Boleslav lI. býval pomocníkem. S tou domněnkou srovnává se dobře okolnost, že na své stříbrné minci (denáru) jmenuje se královnou; opisy jsou: Emma regina, Civitas Melnic (Památky, XI. 402.). Nejspíše ve stavu vdovském přebývala na Mělníce. Z dětí jejich jsou známi čtyři synové: Václav, jenž zemřel ve mladém věku, Boleslav III., Jaromír a Oldřich. Podobá se, že tito tři synové po vyvrácení panství vévod libických hned za živobytí otcova obdrželi úděly v krajinách, které se tehdáž dostaly pod přímou moc knížete českého, a že každý z nich vystavěl si v úděle svém nový hrad, jenž dostal jméno po svém zakladateli. U Oldřicha nasvědčuje tomu pověst zachovaná Dalemilem (kap. 35.); hrad jeho Oldřiš stál na pr. břehu Labe pod Kolínem (Pam., III., 97.); a podobně snad hrad Mladá Boleslav založen od Boleslava III., a Jaroměř od Jaromíra ještě v posledních létech Boleslava II. (C. Č. M., 1858, 490.). O kontroversách, jež týkají se historie dvou prvních Boleslavů, pojednal Kalousek v Rezkově Sborníku Historickém, 1883, str. 1 – 16. a 97 – 110., kdež uvádí se literatura. Klk.

Související hesla