Bolzano Bernard

, český matematik, logik, filozof, náboženský a sociálně etický myslitel píšící německy; římskokatolický kněz. Narozen v Praze z rodičů italského a německého původu. V letech 1805 – 19 profesor náboženství na univerzitě v Praze, sesazen za nonkonformismus a osvícenský teologický racionalismus. Zkoumáním pravidel myšlení se stal předchůdcem moderní logiky. Dílo Paradoxy nekonečna obsahuje základní teorie množin, zejm. úvahy o ekvivalentních množinách. Přispěl k základům matematické analýzy, upřesnil důležité pojmy z teorie funkcí a reálných čísel; ovlivnil G. Cantora. V ontologii inspirován G. W. Leibnizem: spolu s Bohem existuje nekonečné množství věčných, vývojově odstupňovaných duchovních substancí-monád, nadaných představivostí a schopností vytvářet různé celky; duše je jméno pro vládnoucí substanci v lidském těle. V utopii O nejlepším státě vylíčil společnost, v níž vládne volnost a rovnost a jako nejvyšší mravní princip platí zájem obecného blaha. Proti německému i českému nacionalismu kladl spolupráci všech na obecně lidských úkolech. Ovlivnil empirismus Brentanův a Husserlovu fenomenologii.

Ottův slovník naučný: Bolzano Bernard

Bolzano Bernard, ideálný lidumil a velebystrý myslitel v oboru filosofie i mathematiky, jakož i kněz nad jiné zbožný, narodil se 5. října 1781 v Praze (v nynějším čísle 101-II. na Marianském náměstí). Otec jeho Bernard pocházel z osady Nesso na jezeře Comském, odkudž v mladém věku do Čech se dostal a zde, živě se skrovným výnosem obchodu svého, za choť pojal Cecilii Maurerovou, vynikající skromností a nábožností, kteréžto vlastnosti i náš Bolzano po ní zdědil. Jsa již od narození těla slabého, málo užil hravých let dětských, byl však záhy duševně tím čilejším. V 10. roce věku svého dán byl do gymnasia piaristského; roku 1796 přestoupil do tehdejší filosofie, jejíž tři ročníky s výtečným prospěchem odbyl, zvláště vynikaje v mathematice u výborného professora St. Vydry, tak že se již co posluchač filosofie pokusil o rozbor nauky o rovnoběžkách způsobem později u Legendrea v podstatě se opakujícím. Po odbytých přípravných těchto studiích vyšších bylo se mu rozhodnouti, jakému se má oddati povolání. I věnoval celý rok nerozhodnosti u volbě stavu, zanášeje se též velmi pilně oblíbenou mathematikou, tak že mohl s výtečným úspěchem z ní složiti zkoušku, ba tak se vyznamenati, že učitel jeho Gerstner po oslepnutí Vydry prohlásil jej sotva 19letého již za způsobilého k supplování. Na podzim roku 1800 oddal se pak theologii. Ač nevstoupil do semináře, by si jakousi volnost v dalším sebeurčování zachoval, utvrzoval se hlavně přispíváním prof. pastorálky M. Miky v pře. svědčení, »že máme v křesťanství, a sice právě v katolickém. pravé boží zjevení a nejdokonalejší ze všech náboženství«, načež se naprosto rozhodl státi se knězem a ucházeti se pak o stolici učitelskou buď na filosofii neb na některém gymnasiu. Aby však tím jistěji obdržel professuru nějakou, odbyl r. 1804 i rigorosa filosofická. Když byl Bolzano takto všestranně připraven, aby nastoupil úřad učitelský v podobě nejvznešenější, vedoucí lidstvo ku pravé blaženosti, jíž dosíci považoval za cíl člověka, utvářily se vnější poměry zřízením zvláštní stolice pro náboženství na filosofickém učení tehdejším tak příznivě pro jeho snahy a tužby, že se podrobil, absolvovav sotva theologii, s radostí konkursu o toto místo, jakož i o uprázdněnou po Vydrovi professuru mathematiky. Obojí závodění dopadlo skvěle, pro obě professury uznán Bolzano za výborně způsobilého. Že však starší Jandera s ním zároveň se ucházel o professuru mathematiky, již dosud supploval, jmenován na prvém místě navržený Bolzano prozatímným professorem náboženství, a sice v únoru 1805, načež 7. dubna vysvěcen na kněžství, 17. dub. promovován na doktora filosofie, a dva dni na to uveden v nový svůj úřad. – Ráz jeho přednášek o náboženství byl naskrz originální. Hluboký základ víry pojil se tu s bystrým rozborem rozumovým v ušlechtilý celek, tak že přesvědčivost Bolzanových výkladů poutala měrou neobyčejnou i skeptického posluchače. Podlé toho možná u Bolzana vytknouti dvojí stránku, jíž se vyznačoval směr jeho činnosti učitelské, a sice s hlediska theoretického snaha, aby přesvědčil, že křesťanství se nepříčí uznaným pravdám rozumovým a že není tedy protivy mezi naším náboženstvím a vědou, s hlediska pak praktického dokazování, že »učení to jest pro nás mravně prospěšným v té míře, že žádné jiné prospěšnějším býti nemůže«.

Uvážíme-li povšechný ráz doby tehdejší, pochopíme velmi snadno, že záhy vzbuzena byla pozornost vyšších kruhů na vynikající působení Bolzavo, jež pozvolnu se proměnila v odpor proti jeho takovému počínání. Nelze upříti, že již pouhá originálnost jeho budila u lidí málo soudných jakési podezření v jeho vnitřní způsobilost k úřadu tak choulostivému, jakým se vidělo býti učitelství náboženství na filosofii, tak že na př. po městě i povídáno, že Bolzano chce opraviti »Otčenáš«. I stalo se, co nikdo neočekával, že sotva tři měsíce přednášel a již došlo dvorním dekretem z Vídně nařízení, aby koncem školního roku svůj úřad složil. Avšak brzy odvolán neodůvodněný dekret tento, když byl provisorní direktor filosofie dr. J. Sinke s farářem Rokosem vydal v září r. 1805 o Bolzanovi nejchvalnější vysvědčení, každým směrem co nejvíce uspokojující. Počátkem r. 1807 pak Bolzano i definitivně v úřadě svém potvrzen, při čemž mu však nařízeno, aby přednášel podlé schválené knihy Frintovy, což činilo svědomitému a pravdu nade vše milujícímu Bolzanovi nemalé obtíže, jelikož nebyl s to, aby omyly v knize této obsažené – později přišla na index lib. proh.! – vykládal bez opravy. Polehčení v těchto nesnázích dostalo se mu tím, že tehdejší direktor filosofie M. Grün, kterýž zjednal Bolzanovi i zvýšení platu o 300 zl., ústně mu dal povolení, aby přednášel dle svého přesvědčení, přednášky takové pak písemně upravil a jemu po důkladném vyzkoušení předložil, aby jim mohl vymoci potřebného schválení vyššího. Z ryzí vděčnosti věnoval osvícenému tomuto příznivci svému Bolzano r. 1813 první sešit výtečných akademických svých řečí, jimiž snad ještě mocněji působil v čilou mysl akademické mládeže nežli svými důmyslnými výklady školními. Téhož r. 1813 stihl jej však osud ranou dvojí tak citelně, že dvě léta nebyl s to, aby vykonával úřad svůj učitelský; zemřela mu nejmilejší sestra jeho Františka a dostavilo se v slabém organismu jeho silné chrlení krve..Od té doby zdraví Bolzavo bylo a zůstalo rozrušeno, tak že nejbedlivějšího sebešetření bylo třeba, aby mohl své povinnosti zastávati, a to tím více, když brzy po svém návratu do školy pliváním krve opětně stižen a úmrtím otce svého znovu sklíčen. K útrapám tělesným pojila se nedlouho na to tíseň duševní; stalť se po smrti šlechetného Grüna ředitelem studií filosofických pedantický Wilhelm, kterýž duchaplné výklady Bolzanovy považoval za zhoubné, tak že již na konci zimního semestru r. 1817 podal dvorní kommissi studijní o výsledcích Bolzanovy činnosti zprávu nepříznivou, již opakoval důrazně koncem semestru letního. I dána Bolzanovi zvláštní důtka za to, že nepřidržuje se předepsaného Frinta, spojená s vyzváním, aby zaslal do Vídně ověřený opis svých vlastních přednášek ku posouzení, což způsobilo u všech přátel Bolzanových, zejména pak u četných jeho posluchačů bouři nevole. Dne 31. března podána »statečná« obrana jeho a 20. dubna Wilhelmem podezřívačně doprovozena do Vídně, načež tamní fakultě filosofické, pak theologické a konečně zvláštní náboženské kommissi s arcibiskupem vídeňským v čele odevzdány přednášky Bolzanovy. Jednomyslný úsudek všech instancí těchto byl, že nic závadného v nich neshledáno. Avšak tím nepřátelé Bolzanovi, k nimž především Frinta počítati sluší, nebyli neškodnými učiněni, jelikož jim zbývalo ještě pole nad jiné tehdáž nebezpečné, na němž mohli Bolzana s větším úspěchem poškoditi, bídné pole udavačství politického. Všeobecné kvašení myslí, jež současně Evropou hýbalo, zejména pak demonstrativní vystupování studentů, jako na př. r. 1817 na Wartburce, postrašilo nad míru i dvorní kruhy vídeňské, k umrtvení všelikých snah svobodnějších právě směřující, tak že r. 1818 vlastnoručním listem císařovým nařízeno nejvyššímu purkrabímu Kolovratovi v Praze, aby upozornil Bolzana na zápověď tajných spolků, jelikož zevní souvislost s italskými karbonáry, jakáž v ital. původu Bolzanově se jevila, již podezření jakési ve Vídni budila. Purkrabí s městským hejtmanem a s ředitelem policie tu vykonal, co mu nařízeno, při čemž Bolzano písemně mimo jiné doznal, že »v žádném spolku tajném jakéhokoli jména nikdy nebyl, není a nebude«. Udavačství však tím neučiněna přítrž, ba nastoupena současně i tajná dráha do Říma, kdež objevila se r. 1821 za zády arcibiskupa pražského těžká obžaloba, podaná, neví se, kdy před tím, papeži Piu VII., že české kněžstvo zavání kacířstvím a že neutěšeným stavem tím vinen Bolzano a žák jeho Fesl. Již dříve pak nařídil císař vlastnoručním listem ze dne 3. ún. 1819, aby nejprve vídeňská fakulta theologická a pak dvorní kommisse studijní se vyjádřily: 1. shodují-li se akademické řeči Bolzanovy ve všem s pravým učením církve; 2. jsou-li přiměřeny potřebám akademické mládeže či obsahují-li místa, která snadno mohou býti křivě vykládána a dáti akadem. mládeži směr zhoubný, tedy místa, která by dle platných zákonů censurních snad ani neměla býti tištěna? Společný výrok ze dne 21. čce 1819 zněl: »Dle úsudku veškerých professorů Bolzano nikde nestojí v odporu s pravou katolickou věroukou a mravoukou, ani se zákony censurními, kteréž již známy jsou. Také mají professoři za to, že řeči ty jsou přiměřeny potřebám akad. mládeže.« Ale že nejvyšší purkrabí zaslal do Vídně v nejlepším úmyslu i exhortu, již Bolzano měl rok před tím a v níž se též obšírně pronáší o situaci, do níž se učitelskou činností svou dostal, tato jinak nepatrná okolnost vedla dvorní kommissi k návrhu, aby Bolzano přes výtečné své vlastnosti nebyl dále ponechán v úřadě, nýbrž jiným způsobem opatřen, »ježto jeho nadání i příliš veliká jeho láska k náboženství a ctnosti slibuje ještě mnohý prospěch státu a církvį. Náhoda však rozhodla. a to přispěním Fesla, nejhorlivějšího to žáka Bolzanova, kterýž jsa od r. 1811 v Litoměřicích supplentem, stal se tam r. 1816 prof. církevních dějin. Jako člen konsistoře a druhý představený semináře zastával horlivě zásady Bolzanovy a naléhal na zlepšení mravů kněžstva, tak že již tím stal se mnohému nepohodlným a nenáviděným. Rozhodným však pro jeho i Bolzanův osud bylo založení tajného spolku, »Christenbund« nazvaného, jímž alumnové vybraní měli těsněji připoutáni býti k sobě, aby v budoucím povolání svém ještě více mohli přispívati ku pov nesení mravnosti a vzdělanosti. Marně radil Bolzano, jemuž Fesl o tomto svém zřízení spolkovém dal zprávu, aby ihned rozpustil spolek jinak arci nezávadný; přehorlivý zakladatel, neznalý tehdejšího proudění politického, neuposlechl, tak že spolek dvě léta trval, nežli se sám rozpadl, nemaje dosti praktických základů. A tu někteří alumnové ze semináře propuštění udali v prázdninách r. 1819 v Praze, co věděli o tomto tajném spolku, načež zápisy o tom poslány do Vídně s udáním, že všeho původcem jest Bolzano V týchže prázdninách mu pak poloúředně nabídnuta tři místa ve Vídni, aby o některé z nich požádal, jelikož v úřadě pražském nemůže býti ponechán. Ale Bolzano se podlé toho nechtěl zachovati, tak že 24. pros. 1819 ve státní radě usneseno, aby krátce a prostě byl sesazen, což mu ihned oznámeno s radou, aby dříve resignoval. A když i v této příčině neuposlechl, dodán mu 19. led. 1820 samým purkrabím dekret, jímž se zbavuje ihned úřadu svého a uděluje mu zároveň ostrá důtka s tím dodatkem, že jen ze zvláštní milosti mu prominut přísnější trest zasloužený za to, že hrubě porušil své povinnosti kněžské a učitelské.

Takto neutěšeně skončila tedy druhá čásť života Bolzanova, veřejné činnosti učitelské věnovaná, a počala třetí, poslední, v níž mu ještě mnoho tuhých průtahů stran pravověrnosti dříve bylo přestáti, nežli dosáhl konečně klidu potřebného k studiím vědeckým, jimž se nyní zcela věnoval; nebo Frintem byl stále ještě pronásledován, o čemž podrobně tuto vykládati vedlo by příliš daleko, až konečně i slavný Dobrovský uznal za dobré rázně se ho ujmouti, načež po formálním složení tridentského vyznání víry, jež 31. pros. 1825 u arcibiskupa provedeno, nechán Bolzano úplně na pokoji. – Dvojí dobrou stránku mělo odstranění Bolzavo z úřadu tak namáhavého, jakým pro jeho svědomitost byla professura náboženství na filosofii; byloť mu více možná pečovati o své zdraví a tak život si prodloužiti, jakož i užiti tohoto získaného času ku pracím vědeckým, jimž v zimě v Praze, v létě pak (od r. 1823) v Těchobuzích u přítele svého Hoffmanna se oddával, o čemž nejlépe svědčí spisy Kr. čes. společnosti nauk, jejímž řádným členem Bolzano od 19. ún. 1815 byl, a pak v Sulzbachu vydané. Zejména vypracoval mezi r. 1820 – 1830 nejobsáhlejší své dílo, zvané Wissenschaftslehre, načež opět mathematickým badáním se věnoval, hodlaje zbudovati úplnou soustavu mathematickou, což i z velké části provedeno v zachovaném rukopisném díle velmi objemném. Ale ačkoli Bolzano vedl v kruhu četných přátel jej zbožňujících život zcela klidný, nebyl přece ušetřen všelikých následků své nedostatečnosti plicní. Poslední nemoc počala na podzim r. 1848 pliváním krve, 11. pros. na lůžko jej upoutala a 18. pros. životu jeho ideálně šlechetnému učinila konec. Pohřeb odbýván 21. pros. za nejhojnějšího účastenství všeho lidu, zvláště pak vzdělanců všech tříd; r. 1860 dal nadšený jeho ctitel Fr. Šebek, známý vysokomyslný stavitel, zříditi zvláštní náhrobek, pod nímž konečně uloženo tělo Bolzavo i přítele jeho Schneidra Hlavním dědicem jmenoval Bolzano bratra svého, knihovnu celou odkázal hraběti Lvu Thunovi kterýž jej od r. 1843 šlechetně podporoval ročními 300 zl. k. m., aby si mohl potřebné spisy kupovati, manuskripty své pak odporučil příslušným učencům přátelským, čímž se mathematické jeho výzkumy dostaly do rukou prof. R. Zimmermanna ve Vídni, kdež dosud jsou uloženy, kdežto jiné si na starost vzal Příhonský, kterýž mimo jiné z nich r. 1851 vydal Paradoxien des Unendlichen, spis to filosofickomathematický, v Berlíně r. 1889 po druhé vydáním poctěný, pak Fesl a Ř. Zeithammer. Tak vítězně skončil v 68. roce věku svého Bolzano život svůj věnovaný neustálé práci jen blaženost lidstva na zřeteli mající, tak že náleží zajisté mezi nejzasloužilejší muže v Čechách.

Vyvinovalť Bolzano dvojím způsobem činnost neobyčejně vynikající v naší vlasti, jíž stal se u nás střediskem kulturního rozvoje, připadajícího do klidné doby ležící mezi odstraněním Napoleona I. (1815) a bouřlivým rokem 1848. Bylo to s jedné strany ústní působení přednáškami a exhortami, jež vychovalo zvláštní vzdělanou vrstvu tak zv. Bolzanistů, dosud nevymřelou, ač k nim se počítá i mnohý fariseus lichý, ve kteréžto vrstvě též kotvily skoro veškery snahy ku povznesení národnosti naší se nesoucí S druhé pak strany jevila se duševní mohutnost Bolzanova na poli spisovatelském, kde rozeznávati sluší trojí směr jeho činnosti, a sice nábožensko vychovatelský, filosofický a mathematický, z nichž za živobytí Bolzanova první dva nejvíce slaveny, kdežto třetí teprve nyní se správněji oceňuje a zajisté trvalou památku ve světě mathematickém mu pojistí přes to, že v čas neuveřejněny výsledky mathematických jeho studií. Již stručné pojednání, jež uveřejnil professor O. Stolz v XVIII. sv. »Lipských annalů mathem.« s názvem B. Bolzano's Bedeutung in der Geschichte der Infinitesimalrechnung, dokazuje zcela jasně, že Bolzano v mnohých oborech má prioritu v přesném pojetí a vytčení některých základních pouček před Cauchym a Weierstrassem, k čemuž dříve již Hankel a Schwarz poukázali. Zvláště pojednání Rein analytischer Beweis des Lehrsatzes, dass zwischen je zwei Werthen, die ein entgegengesetztes Resultat gewähren, wenigstens eine reelle Wurzel der Gleichung liege (česky vydal a poznámkami opatřil F. J. Studnička r. 1881 v Čas. pro pěst. math. a fys.), jakož i spis Die drei Probleme der Rectification, der Complanation und der Cubirung, ohne Betrachtung des unendlich Kleinen, ohne die Annahme des Archimedes und ohne irgend eine nicht streng er weisliche Voraussetzung gelöst, zugleich als Probe einer gänzlichen Umgestaltung der Raumwissenschaft allen Mathematikern zur Prüfung vorgelegt obsahují některé poučky, jež později v jiném rouše staly se důležitými, jakož vůbec možná tvrditi, že Bolzano poprvé zcela přesnou logikou spracoval pojmy nekonečně velkého a malého, jakož i pojmu limity, tak že u něho shledáváme mnohé methodické obraty, jež po něm Duhamel, Dini a j. ustálili. Kdyby se bylo již před r. 1848 vydalo tiskem, co Bolzano o mathematice napsal, řadil by se zajisté mezi nejlepší mathematiky doby poeulerovské; nyní mnoho již zastaralo, jsouc předstiženo novými výzkumy, hlavně německými. Sebrali sice přátelé Bolzanovi značnou čásť peněz, aby uveřejnili literární jeho pozůstalost; ale dosud neproveden úmysl ten, tak že snad bude s nimi jinak naloženo. Jest pak úplný seznam spisů Bolzanových v pořádku chronologickém tento: Betrachtungen über einige Gegenstände der Elementargeometrie (Praha, 1804, C. Barth); Betracht. zu einer begründeten Darstellung der Mathematik, sešit 1. (t., 1810, Widtmann); Erbauungsreden (t., 1813, Widtmann); Der binomische Lehrsatz (t., 1816, Fnders); Rein analytischer Beweis des Lehrsatzes (t., 1817, Haase; Abh. d. k. b. Ges. d. Wiss.); Die drei Probleme der Rectification, der Complanation und der Cubirung (Lipsko, 1817, Kummer); Athanasia oder die Gründe fur die Unsterblichkeit der Seele (Sulzbach, 1827, Seidel, lI. vyd. 1838); Schreiben eines katholischen Geistlichen an den Verfasser des Buches. Die katholische Kirche Schlesiens (t., 1827, Seidel); Vorschlag zur Verbesserung einiger Armenanstalten (Allg. Anz. d. Deutschen, Gotha, 1831, 276); Ansichten eines freisinnigen katholischen Theologen über das Verhältniss zwischen Kirche und Staat (Sulzbach, 1834, Seidel); Lehrbuch der Religionswissenschaft (t., 1834, Seidel); Religionsbekenntnisse zweier Vernunftfreunde, nämlich eines protest. u. kath. Theologen (t., 1835, Seidel): Lebensbeschreibung des Dr. B. Bolzano (t., 1836, Seidel); Dr. B. Bolzano Wissenschaftslehre (tamtéž, 1837, 4 sv, Seidel); Sendschreiben an Sc Hochw. H. Dr. Joh. F. Röhr (t., 1837, Seidel); Krug und Bolzano (tamtéž, 1837, Seidel); Leben Fr. Jos. R. v. Gerstners (Praha, 1837, Haase; Abh. d. k. b. Ges. d. Wiss.); Über das Recht der Geistlichkeit, ihren Lebensunterhalt von Personen zu beziehen, die nicht ihres Glaubens sind (Štutgart, 1838. »Freim. Blätter«, 34); Dr. B. und seine Gegner (Salzb., 1839, Seidel); Prüfung der Philosophie des sel. Georg. Hermes (t, 1840, Seidel); B.’s Wissenschaftslehre und Religionswissenschaft in einer beurtheilenden Übersicht (t., 1841, Seidel); Versuch einer objektiven Begründung der Lehr von der Zusammensetzung der Käfte (Praha, 1842, Kronb. a Řivnáč; Abh. d. k. b. Ges. d. Wiss.); Versuch einer objektiven Begründung der Lehre von den drei Dimensionen des Raumes (t., 1843, Kronb. a Řivnáč; Abh. d. k. b. Ges. d. Wiss.); Über den Begriff des Schönen (t., 1843, Borrosch a André; Abh. d. k. b. Ges. d. Wiss.); Dr. V. J. Edl. v. Krombholz nach seinem Leben und Wirken (t., 1845, Haase; Abh. d. k. b. Ges. d. Wiss.); Über die Perfectibilität des Katholicismus (Lipsko, 1845, Voss); Über die Wohlthätigkeit (Praha, 1847, Haase); Vorschläge zur Behebung des unter einem beträchtlichen Theile der Bewohner Prag's dermal um sich greifenden Nothstandes (t., 1847, Gerzabek); Dr. B. Bolzano Erbauungsreden (t., 1849 – 52, 4 d., Hess); Was ist Philosophie ? (Vídeň, 1849, Braumüller); Über die Eintheilung der schönen Künste (Praha, 1849, Calve); Über das Verhältniss der beiden Volksstämme in Böhmen (Vídeň. 1849, Braumüller); Kurzgefasstes Lehrbuch der katholisch-christlichen Religion als der wahren göttlichen Offenbarung (Budyšín, 1849, Weller); Erbauungsbüchlein fur die Gebildeteren unter den kath. Christen (Vídeň, 1850, 2 sv., Braumüller); Drei philos. Abh. u. vier akad. Reden (Lipsko, Reclam, 1851); B. Bolzano 's Paradoxien des Unendlichen (t., 1851, Reclam; 2. vyd. Berlín, 1889, Mayer & Müler); Über die Standeswahl (Praha, 1853, Veverka); Versuch einer sehr einfachen Erklärung der Aberration des Lichtes (t., 1854, Hess). Z výtečných jeho exhort vydán i výbor český. Životopisů Bolzanových vydáno několik, ba Bolzano sám sepsal k vyzvání pí. Hoffmannové autobiografii, jež později vyšla i tiskem; svým čtenářům obšírnějších zpráv o Bolzanovi si přejícím doporučujeme nejnovější, důkladně a vřele psaný »životopisný násti◁, jejž r. 1881 na památku stoletých narozenin jeho vydala paní Marie Červinková, roz. Riegrová, z něhož i tuto čerpáno. F. Std.

Související hesla