Bonaparte Joseph

, francouzský politik; bratr Napoleona I. Bonaparta. Připojil se k Velké francouzské revoluci a působil ve službách republiky. V době císařství jej Napoleon I. Bonaparte jmenoval 1806 – 08 neapolským králem a 1808 – 13 králem Španělska, kde vládl jako José I. Jeho vláda svržena protifrancouzským odbojem. Zbytek života Bonaparte prožil v exilu, hlavně v USA, Velké Británii a Itálii.

Ottův slovník naučný: Bonaparte Joseph

Bonaparte Josef, hrabě Survilliers, nejstarší syn Carla Bonaparta a Laetitiin (*7. ledna 1768 v Cortě – †28. července 1844 ve Florencii). Prvého vychování dostalo se mu v semináři autunském. R. 1785 doprovázel otce svého do Francie, kde tento zemřel. Na smrtelném loži zavázal se otci, že odřekna se vojenství pečovati bude o rodinu. Vrátil se na Korsiku, přiučil se dokonale domácímu jazyku, načež odebral se do Pisy na studia právnická a stav se r. 1788 doktorem práv usadil se jako advokát v Bastii. Jako rod jeho vůbec byl i on upřímným spojencem Paolovým, když však Paoli chtěl vydati Korsiku Angličanům, Josef s celým rodem svým odvrátil se od něho, z čehož přišlo mezi Paolem a Bonaparty k nesmířitelnému nepřátelství. Josef přinucen jsa opustiti Korsiku odebral se do Paříže, kde od tehdejší vlády příznivě jest přijat. Z Paříže odebral se k Toulonu a účastnil se jako náčelník praporu dobývání tohoto města. Brzo potom jmenován jest vojenským kommissařem v Marseilli, kde r. 1794 pojal za choť dceru bohatého továrníka a senátora Clarya, Marii Julii. Když roku 1796 Napoleon stal se vrchním vůdcem armády, Josef provázel ho na výpravě té. Na rozkaz direktorův odebral se na Korsiku, aby vytrhl ostrov ten z rukou anglických a zemi tu po způsobu francouzském zorganisoval. Obyvatelé Ajaccia a Bastie přijali ho s otevřenou náručí, a Korsika stala se opět francouzskou. V březnu 1797 jmenován residentem u vév. parmského a po krátkém tam pobytu poslán jako plnomocný vyslanec do Říma přimět papeže, by uznal republiku Cisalpinskou. Když papež nechtěl býti po vůli vládě francouzské, strana revoluční způsobila vzbouření, při němž generál Duphot, snoubenec švegruše jeho, byl zastřelen. Ač vláda papežská neměla nejmenší viny na sobě, Josef přece opustil Řím, a direktoři měli konečně vítanou příležitost, aby zničili stát církevní. Odmítnuv místo vyslance při dvoře berlínském Josef přijal volbu do rady pěti set za korsický departement liamoneský, ale choval se velmi opatrně, aby nevzbudil podezření direktorstva. Před příchodem bratra svého Napoleona z Egypta vystoupil z rady pěti set a pomáhal věrně bratru svému při převratu 18. a 19. brumairu. Za platné služby ty Napoleon jsa prvým konsulem jmenoval ho členem státní rady a členem tribunálu. R. 1800 způsobil přátelský a obchodní spolek s Obcemi americkými, čímž tyto Anglii byly odcizeny, a 9. února 1801 podepsal jménem Francie mír s Rakouskem v Luneville. Velikou zásluhu získal si Josef Bonaparte o Francii, že podařilo se mu se zástupcem stolice papežské učiniti 15.čce 1801 konkordát, kterým náboženství křesťanské ve Francii jest obnoveno. Diplomatické jeho obratnosti podařilo se po delším jednání skloniti Anglii v Amiensech k míru, čímž aspoň na chvíli Evropa byla upokojena. Když Napoleon stal se císařem, dekretem z 18. kv. 1804 přiřkl Josefovi a potomstvu jeho právo nástupnické na trůnu francouzském. R. 1805 po čas války s Rakouskem byl jeho zástupcem a řídil až do jeho návratu osudy Francie. Poněvadž Bourbonové neapolští postavili se na stranu spojenců, Napoleon prohlásil je 27. pros. 1805 za zbaveny trůnu i vyslal vojsko pod Massénou a St. Cyrem, aby dobyli Neapolska. Vrchním vůdcem výpravy této byl Josef, a 15. ún. 1806 slavil vjezd svůj do hl. města. Po krátké době přechodné jmenován jest od Napoleona 30. března 1806 králem neapolským bez ujmy práv, které měl ke trůnu císařskému ve Francii. Jako král neapolský upřímně snažil se Josef mírností a shovívavostí získati si lásku svých poddaných, ale dostal se do sporu s Napoleonem, jenž důtklivě mu radil, aby měl především péči o vojsko, a potlačením vzbouření aby zjednal si vážnost u obyvatelstva, neboť jen prý hrůzou lze panovati Italům. Do jisté míry Napoleon měl pravdu. Mírná vláda Josefova nebyla po chuti Italům, kteří nepřestávali činiti spiknutí a povstání. Nejlepší opravy v soudnictví, ve správě státní, v zemědělství, v bernictví, v církvi i ve škole rozbily se o tvrdošíjný odpor obyvatelstva. V Neapolsku bylo vše ještě v plném zmatku, když došel Josefa 10. května 1808 Napoleonův list, v němž mu oznamuje, že vysoká rada kastilská vyžádala si ho za krále. Odporovati bylo nemožno. Josef opustiv 23. května 1808 Neapoli, spěchal za bratrem svým do Bayonna, kamž dorazil 7. června. Den před tím Napoleon prohlásil Josefa za krále španělského a zaručil mu samostatnost a nedotknutelnost zemí jeho v Evropě, v Africe Asii i Americe. V Bayonně předložena ústavní juntě osnova ústavy, která 7. čce od všech přítomných členů byla podepsána a přísahou stvrzena. Než ještě Josef vstoupil na půdu španělskou, národ španělský uražen povstal jako jeden muž proti králi-vetřelci. Když Josef vstoupil 20. čce do Madridu, povstání zuřilo již po všech krajinách, a než ještě učiniti mohl nejnutnější opatření k násilnému upokojení Španělska, došla ho zpráva, že generál Dupont se sborem svým u Baylena kapituloval. Ze strachu, aby nebyl od povstalců zaskočen a zajat, v největším chvatu opustil Madrid a ustoupil až za Ebro Napoleon sám odebral se do země té, zporážel na všech stranách zástupy povstalecké, pronikl vítězně do Madridu a strojil se dovršiti vítězství svá zničením armády Blakovy, když ho došly zprávy, že Rakousko se strojí k nové válce, načež hned spěchal do Paříže. Teprv po odchodu jeho Josef vrátil se do Madridu. Vláda jeho byla jen potud uznávána, pokud legie francouzské u nepřátelského obyvatelstva dovedly vynutiti jí poslušnost. Španělové nenáviděli krále plebejského, generálové ho neposlouchali, přijímajíce rozkazy toliko od Napoleona. Napoleon zasypával ho výčitkami, hrozbami, ano i úsměšky, tak že možno o Josefovi říci, že byl králem bez poddaných, bez vojska a bez peněz. Přes všechna vítězství francouzská nad povstalci revoluce španělská zůstávala nepokořena, a když konečně Angličané odhodlali se Španěly účinněji podporovati, Francouzové počali pozbývati jedné krajiny po druhé. Ještě dva roky odpíral Josef vojskům španělskoanglickým, ale po porážce, kterou mu připravil Wellington u Vittorie 21. čna 1813, přinucen jest rychle opustiti Španělsko na vždy. Z rozkazu Napoleonova jako státní vězeň internován jest v Mortefontaině. Bez vědomí Josefova Napoleon vrátil Španělsko Ferdinandovi VII., a teprve když vše již bylo ujednáno, oznámil výsledek Josefovi. Ten s počátku zdráhal se dáti svolení svého ke smlouvě té, když však přiblížilo se nebezpečenství ke hranicím francouzským, ochotně chopil se příležitosti té, aby smířil se s bratrem svým. Než Napoleon pustil se v poslední zápas s vojsky spojené Evropy, jmenoval Josefa svým místodržitelem a vrchním vůdcem národní obrany, ač věděl, že k tak těžkému úkolu se nehodí. Když přiblížila se vojska spojencův až k samé Paříži, Josef vydal ještě 29. břez. 1814 ráznou proklamaci k obyvatelstvu pařížskému, stavě se, jako by chtěl v posledním tomto boji zahynouti; avšak v bitvě, která den na to svedena byla před zdmi Paříže, nekonal své povinnosti, nýbrž ještě před ukončením bitvy dal se na útěk do Blois, kamž ho císařovna Marie Louisa se synem svým dříve předešla. Obhájcové Paříže, maršálové Marmont a Mortier podepsali pak kapitulaci, kterou vydali hlavní město v moc spojencův. Po sesazení Napoleonově Josef maje od spojenců zaručený důchod 500.000 franků, s rodinou svou odebral se do Švýcarska, kde v krajině vaudské koupil si statek Prangin u jezera Genevského. Dlouho však nežil v útulku tomto. Po návratě Napoleonově do Francie Josef spěchal do Paříže, a když Napoleon odešel k vojsku, Josef ještě jednou postaven v čelo prozatímné vlády. Po pádu Napoleonově Josef odebral se za ním do Rochefortu i radil mu, aby zachránil se na obchodní lodi do Ameriky, než Napoleon raději se svěřil velikomyslnosti vlády anglické. Josefovi podařilo se pode jménem Bonchard zachrániti se do N. Yorku, i usadil se ve státě Novém Jerseyi, kde u řeky Delaware koupil si statek Pont-Breeze. V Americe přijal název hrabě Survilliers. Když r. 1830 Bourbonové z Francie byli vypuzeni, v mnohých dopisech snažil se Josef přední osoby ve Francii získati pro Napoleona [Bonaparte], ale snaha jeho neměla žádoucího výsledku. Protest jeho proti nastoupení rodu Orléanského nebyl ve sněmovně ani čten. Král Ludvík Filip vymohl si r. 1831 na sněmu nález, jímž všichni Napoleonovci znova z Francie byli vyobcováni. Roku 1832 Josef odebral se do Anglie, aby vyžádal si průvodních listů k návštěvě synovce svého ve Vídni. Pobyt jeho v Anglii budil strach v Ludvíkovi Filipovi, ale Josef nepodnikl ničeho, co by panství větve Orléanské ohrožovalo. Roku 1841 dovoleno mu přesídliti do Italie, kde po dlouhém rozloučení shledal se s manželkou svou. Rodinné štěstí jeho netrvalo dlouho, zemřel ve Florencii již r. 1844. Josefovi připisuje se román Moina (Paříž, 1799; 2. vyd. 1814). Paměti a dopisy jeho (Mémoires et correspondence), jež vydal Du Casse v 10 svazcích (t., 1853 – 55; 2. vyd. 1856 – 58), obsahují důležité příspěvky k poznání bouřlivé doby tehdejší. Zároveň jde z nich na jevo, že Josef nehodil se k úloze, která od Napoleona byla mu svěřena. Násilné prostředky protivily se jeho povaze, a bez násilí nebylo lze v nově nabytých zemích panovati. Srv. Abbot, History of Joseph Bonaparte (Nový York, 1869).

Choť Josefova Marie Julie (*26. pros. 1777 – †7. dubna 1845) byla paní velmi nadaná, cituplná, dobročinná, skromná i nedala se omámiti leskem koruny královské. Jako královna neapolská pobyla jen krátký čas v Neapoli a do Španělska jako královna nevstoupila nikdy. Pohromu rodu Napoleonův snášela důstojně. Nemohouc pro churavost následovati chotě svého do Ameriky usadila se nejprve ve Frankfurtě n. M., později v Brusselu a r. 1823 ve Florencii, kde i zemřela. Z manželství tohoto pošly dvě dcery: 1. Karolina Zénaida Julie, nar. 1801, provdala se r. 1822 za bratrovce svého Karla Luciana Julia Vavřince, syna Ludvíkova a zemřela r. 1854. – 2. Karolina Napoleona (*1802 – †1839) záhy jevila nadání pro malířství i vzdělávala se v umění tom pod dozorem Davidovým. Roku 1825 provdala se za bratrance svého Napoleona Ludvíka, bratra Napoleona III., který však již r. 1831 zemřel. Od té doby trpěla zádumčivostí.

Související hesla