Bonaventura

, italský teolog, filozof a mystik; od roku 1257 generální představený františkánského řádu, 1272 kardinál; autor kanonizační legendy o Františku z Assisi. Ovlivněn Augustinem. Vymezil tři cesty poznání Boha: zkoumání jeho stopy ve světě, poznávání jeho obrazu v lidské duši a mystickou kontemplaci; díky ní je intelektuální poznání nadbytečné, neboť duše prožívá Boha přímo. Cesta k Bohu má tři stupně: očišťování od hříchu, osvícení duše z milosti Boží, mystické sjednocení s Bohem. Z jeho mystických spisů vyniká Itinerarium mentis ad Deum (Putování duše k Bohu). V roce 1482 svatořečen.

Ottův slovník naučný: Bonaventura

Bonaventura (vlastně Jan z Fidanzy), znamenitý scholastik a mystik (*15. čce 1221 v toskánském městě Bagnarei – †15. čce 1274). Jméno Bonaventura obdržel ve 4. roce věku svého, když přímluvou sv. Františka z Ass. pozdravil se z těžké nemoci. (Sv. František uslyšev o jeho uzdravení zvolal: »O bona ventura!« naznačuje tím, že mnoho dobrého z něho vzejde.) Vstoupiv do řádu františkánského (bezpochyby již v 17. roce věku svého a nikoliv v r. 22., jak udávají Wadding a Bollandisté) studoval v Orvietě a v Paříži, kdež se stal i professorem theologie. Hodnost doktorskou obdržel však za příčinou sporu mezi universitou a mendikanty až r. 1257. Jakožto professor zjednal si učeností, jasností, úchvatným přednesem a svatým životem zvláštní proslulosti a byl zvolen již roku 1257 (nikoli roku 1256, jak udává Wadding) za generála svého řádu. V úřadě tom zjednal si tak veliké zásluhy o řád františkánský, že byl pokládán za druhého zakladatele řádu. Omezil jmenovitě jednotlivé provincie, zavedl pořádek, dbal na přísné zachovávání řehole a budil snahu po vědách. Při tom počínal si tak moudře a laskavě, že získal srdce všech; proto nabyl i velikého vlivu, jenž ukázal se zvláště při volbě Řehoře X. Již Klement IV. jmenoval Bonaventuru biskupem v Yorku v Anglii. Ale k žádosti Bonaventurově jmenování to odvolal. Řehoř X. pak povýšil jej r. 1273 za kardinála a biskupa albánského. Rok na to poslal jej jakožto legáta na obecný sněm církevní do Lyonu. Tam ujal Bonaventura hlavní řízení věcí i v poradách přípravných i při sněmu samém, jmenovitě v jednáních o spojení Řeků s církví katolickou. Přičiněním jeho hlavně dosáhlo se skutečné jednoty, ovšem jen na krátko. Ale Bonaventura nedočkal se rozpadnutí jejího. Zemřel již před pátým sezením. Sixtus IV. prohlásil jej r. 1482 za svatého a Sixtus V. vřadil jej r. 1587 mezi učitele církve (jest vyznamenán příjmením »doctor seraphicus«). Bonaventura vynikl jako kazatel (kázal i před dvorem francouz. i před kurií římskou a došel veliké obliby), jako scholastik a mystik; hledě spojiti scholastiku s mystikou působil nejen v rozum, nýbrž i v srdce a vůli. Ze spisů jeho scholastických vyniká: Breviloquium (krátká dogmatika); Commentarii in sententias P. Lombardi; De reductione artium ad theologiam (systematické to rozdělení věd, mezi nimiž theologii staví na první místol. Z mystických spisů vyniká zvl. Itinerarium mentis ad Deum (pouť duše k Bohu). Díla jeho vyšla nejúplněji v Římě k rozkazu papeže Sixta V. v l. 1588 – 99. Sa.

Související hesla