Borovice

, Pinus – rod jehličnatých dřevin z čeledi borovicovitých. Zahrnuje asi sto druhů rostoucích převážně na severní polokouli. Borovice jsou světlomilné, adaptované na extrémní podmínky (skalní štěrbiny, přímořské písečné duny, vlhké těžší půdy, některé snášejí krátkodobé sežehnutí ohněm). Rostou od nížin (mořské pobřeží) vysoko do hor. Mají dobře vyvinutý hluboký kořenový systém a dvojí typ větví: normální (prodloužené výhony) a zkrácené (brachyblasty) se svazečky jehlic. Jehlicové listy jsou trojího druhu: dělohy na klíční rostlině a prvotní jehlice, asimilační jehlice; později na větvích a výhonech vyrůstají zkrácené větévky se svazečky jehlic třetího typu. Počet jehlic (nejčastěji dvě, tři nebo pět) je pro druh charakteristický. Jehlice vytrvávají 3 – 6 let a obsahují pryskyřičné kanálky, které po rozemnutí ostře voní terpentýnem. Borovice jsou jednodomé, samčí a samičí reprodukční orgány jsou na stejném jedinci, oddělené; samčí ve skupinách drobných válcovitých šištic na bázi nejmladších výhonů, samičí šištice jednotlivě nebo po několika. Po oplození vznikají šišky různého tvaru a velikosti, uzrávají většinou druhý rok, zralé opadávají nebo vytrvávají suché na stromě po mnoho let. Semena většiny druhů mají blanité křídlo. Dřevo borovice je zpravidla hospodářsky cenné, smolnaté, rozlišené na tmavší jádro a světlejší běl. Nasekáváním kmenů některých druhů se získává pryskyřice; její destilací vzniká terpentýn a kalafuna. Borovice pinie a borovice limba poskytují jedlá semena. V ČR jsou původní dvojčetné borovice (dvě jehlice ve svazku): borovice lesní čili sosna (Pinus sylvestris), nad horní hranicí lesa (např. v Krkonoších) roste nízká borovice kleč čili kosodřevina (Pinus mugo) a na rašeliništích (např. Třeboňsko) borovice blatka (Pinus rotundata). Z hospodářského hlediska se nejvíce cení borovice lesní zv. třeboňská. Z trojčetných druhů se pěstují severoamerická borovice těžká (Pinus ponderosa) a borovice Jeffreyova (Pinus jeffreyi), z pětičetných tatranská a alpská borovice limba (Pinus cembra) a severoamerická borovice vejmutovka (Pinus strobus).

Ottův slovník naučný: Borovice

Borovice, Pinus L., rod z čeledi sosnovitých (Abietineae). Rostliny veskrze vzrůstu stromovitého, s kmenem přímým a korunou bohatě větvitou. Jen některé druhy horské a rašelinné mají kmen polehavý, dosti slabý, nabývajíce rázu skoro křovitého. Kmen starší pokryt jest rozsedalou, tlustou borkou. Na mladých větevkách přisedají v pořádku spirálním listy jehlicovité, tuhé, vždy zelené, jež po dvou, třech nebo pěti tvoří svazečky na zpodu objaté věncem blanitých šupinek. Výjimkou srůstají obě jehlice v jedinou u americké Pinus monophylla, Celý svazeček vyrůstá z úžlabí blanitého listenu, jenž jest vlastním podpůrným listem na větevce sedícím. Svazek jehlic jest v ohledu morfologickém zkrácená, zakrsalá postranní větevka, jejíž osa vyvinula jen několik listův a sama končí mezi nimi rudimentárním vzrostním vrcholem; v morfologii slují tyto větevky brachyblasty. Jehlice neopadávají jednotlivě, nýbrž celý svazek. Vzrůst větví a hlavního kmene děje se konečným pupenem v zimě hojnými šupinami obaleným. Borovice jsou jednodomé. Prašní květy jsou podoby šišticovité a sedí nahloučeny pod letošními výhonky na konci lonských větevek. Samičí šištice sedí jednotlivě nebo po 2-3 na krátkých, namnoze sehnutých, tlustých stopkách. Za blanitým listenem nalézá se v mládí masitá, plochá plodní šupina, na jejímž zpodu po obou stranách vidíme velká vajíčka ústím dolů obrácená. Tvrdá semena mívají mnohdy veliké křidélko, jež se bylo oddělilo z pletiva plodní šupiny. Šiška plodní dosahuje rozličné velikosti, jest rozličného tvaru a uzrává z pravidla až druhým nebo třetím rokem po zúrodnění. Semena z rozevřené šišky volně vypadávají. Klíčení děje se několika čárkovitými, do kruhu sestavenými dělohami. Dřevo borovic, jehož v praktickém životě rozmanitě se upotřebuje, jest poměrně měkké, na příčném řezu má zřetelné kruhy roční. Jen první kruh (dřevo prvního roku), jenž obklopuje dřeň, obsahuje trachee čili cévy, všechno ostatní dřevo kmene složeno veskrze z dřevnatých tracheid dlouhotáhlých, na jejichž stěnách prosvítají v jedné řadě veliké dvojtečky. Ve směru radiů probíhají u velikém množství parenchymatické paprsky dřeňové. V těchto jakož i v listech vedou mocné kanálky pryskyřičné, z nichž i na povrch kmene vytéká nebo na zraněných místech v hojnosti se usazuje vonná pryskyřice. – Rod Pinus obsahuje celkem asi 80 druhů, z nichž připadá na severozápadní Ameriku 18, na sev.-východní 10, Mexiko a Záp. Indii 33, na Evropu a záp. Asii 13, na vých. Asii s Himálají a Japanem 9 druhů. Většina druhů roste hromadně tvoříc často rozsáhlé lesy a vtiskujíc tak dalekým končinám zvláštní ráz vegetační. Mnohých druhů domorodých i cizokrajných užívá se v racionálním lesnictví k zakládání prostorných lesů. Ozdobné borovice americké a asijské sázejí se také s oblibou v sadech. Druhy borovic rozdělují se buď podlé počtu jehlic ve svazečcích, buď podlé tvaru štítků na plodních šiškách. Dle prvního rozdělení máme nejznámější druhy tyto: A) Jehlice po dvou: Pinus silvestris L., P. montana Mill., P. Laricio Poir, P. Pinaster Sol., P. halepensis Mill., P. Pinea L., P. Massoniana Lamb., P. mitis Mchx. B) Jehlice po třech: P. australis Mich., P. Coulteri Don., P. Jeffreyi Murr., P. Sabineana Dougl., P. ponderosa Dougl., P. rigida Mill., P. Taeda L., P. longifolia Roxb. C) Jehlice po pěti: P. Strobus L., P. Cembra L., P. Lambertiana Dougl., P. Ayacahuitte Ehrn., P. excelsa Wall., P. Peuce Grsb,

Borovice obecná či sosna nebo chvoj obecná (P. silvestris L.), strom 25 – 41 m vysoký, s konečnou, širokou, košatou korunou a kmenem až 1 m v průměru silným. Na starém kmeni odlupuje se silná, červenavá, podél rozsedalá borka. Jehlice 3 – 8 cm dlouhé, tuhé, odstálé, polooblé. Plodní šišky 3 – 5 cm dlouhé, vejčité, zpět na zřetelné stopce ohnuté. Křídla třikráte delší semene. Štítek plodní šupiny čtyřhranný, uprostřed pupkatý nebo zobanitý, barvy šedavé (apofysa). Kvete v dubnu a v květnu. Vlivem půdy, podnebí a polohy vyvinulo se několik odrůd málo od sebe rozdílných. Tvar a velikost šišek v téže krajině bývají často proměnlivé, jmenovitě vídáme štítek šupiny brzo úplně bezzobanný, brzo značně zobanitý. – Borovice obecná jest nejcharakterističtějším stromem Evropy, střední a severní Asie, neboť žádný strom tohoto okrsku nemá tak velikou areu a netvoří tak rozsáhlé komplexy lesní jako borovice Ze záp. Španělska jde východně až k pohoří Stanovému a až po Amur, z Laponska jižně až do horní Italie, z arktického Ruska až do Malé Asie a Persie. Severní její hranice kolísá mezi 60 – 70° s. š. Jižní hranici označují po většině jen osamocená stanoviska, tak že zde již o rozsáhlých lesích borových ani mluviti nelze. Tak máme borovici ještě ojediněle na Krymu, sem tam na Kavkáze, v Malé Asii a Persii, na Balkánském poloostrově vyskytá se ještě v Macedonii, Bulharsku, Srbsku a Dalmacii. Dále jde Benátskem, Lombardskem a po Ligurských Apenninách až asi ke 44° s. š. Pomořskými Alpami vniká do Auvergne a na východní Pyreneje zabíhajíc až do Katalonie. Skrovnými výběžky po horách v Aragonii, Valencii a na Sieře Nevadě (37°) dosahuje na západě své aree nejjižnější hranice. Prostírá se tudíž celá ohromná area [Borovice] po 123° délky a 30° šířky. Maximum jejího rozšíření jde od severovýchodu na jihozápad. V tomto okrsku jest ovšem rozličně rozšířena a jen v některých zemích tvoří veliké a souvislé lesy. Obrovské lesy borové prostírají se na Litvě, v Polsku, Slezsku Horním, Dolní Lužici. Sasku, Prusku, Pomořansku, Braniborsku, Šlesvicku, Lünebursku, středních Čechách. Ve všech těchto krajích pokrývá skoro veskrze půdu písčitou nebo vůbec křemenem bohatou a daří se s prospěchem i v takových písčinách, kde by žádná jiná rostlina se zdarem růsti nemohla, tak že jest borovice skutečně jediným mnohdy darem přírody po celých šírých, neúrodných krajinách. Zde bývá jejím skoro nerozlučným průvodcem vřes (Calluna vulgaris), jenž k svému životu vyžaduje stejných podmínek jako borovice; odtud také slují v Německu veliké komplexy borů a vřesovin »Haide«. Na rašelinné, horské a podhorské půdě i jinde ovšem borovice daleko jest rozšířena, ale nikde v míře tak veliké, jakož právě naznačeno. Na horách jmenovitě ustupuje smrku ve střední Evropě. Čím dále na jih, tím více lesy borové mizejí, až posléze borovice vyskytá se jen na osamocených místech horských. Již ve středních Karpatech, celé rovině uherské, Banátě, Slavonsku borovice neroste. V severnějších krajinách daří se dobře v rovině a stoupá odtud na příklad v Norsku při 70° do 227 m výšky, při 60° do 900 – 1000 m, v Krušných Horách, Krkonoších až po 600 – 800 m, v Alpách Švýcarských po 1800 – 1900 m, v Pyrenejích a vůbec všade podlé jižní hranice aree roste toliko na horách v rozličné výšce stromového pásma podalpinského (v Sieře Nevadě 1623 – 2110 m).

Nejlépe se borovici daří na půdách hlinitých a hlinitopísčitých, jež jsou prstnaté a dosti hluboké. Velké vlhkosti z mládí nevyžaduje, později však si v ní libuje. Na bažinatých půdách jest sosna dřevinou dosti výhodnou. Žádá více suchý než vlhký vzduch, umí se však do všech klimatických poměrů dobře vpraviti. (Průměrná roční temperatura ne pod o° R. a ne nad + 9,5° R.). Z hornin nejlépe jí svědčí křemen, pískovec, břidly a porfyr amfibolový; nejméně pak hornina mastková a jinoráz. Sosna, dokud v dobrém sponu stojí, udržuje i zlepšuje půdu dosti dobře; později však, když buď nemocemi nebo hmyzem nebo jinou živelní nehodou porosty prořídnou, odhaluje se místy půda a počne zarůstati travou a různou buření lesní. Vzdor tomu však jest jehličí sosny výbornou mrvou půdě. Proti vlivu zevnějšímu. jako proti mrazům a vedru, chová se sosna skorem jako dub. Semenáčky bývají často mrazem vytahovány, jehličí jejich následkem mrazu zbarvuje se modročerveně. Větrem sosna příliš netrpí; pouze takové stromy, jež stojíce na mělké půdě nemohly kůlový kořen řádně vyvinouti, podléhají.

Sosna obecná (zvláště mladší porosty) trpí velice krupobitím, sněhem, návěsem jíní a ledovatky. Požáry lesní vznikají ponejvíce v porostech sosnových. Též błeskem bývá sosna častěji zasažena než smrk. Zaplavení a kouř hutní jí příliš neškodí. Oklešťování snese sosna velmi dobře. – Z říše rostlinstva škodí bílé sosně: Viscum album co cizopasník v koruně, Agaricus melleus působí rozklad šťávy, Hysterium pinastri působí červenku č. jehlotrus, Trametes radiciperda působí hnití kořenů, Trametes pini působí červenou hnilobu, Polyporus vaporarius působí hnilobu dřeva, Polyporus mollis působí též hnilobu dřeva, při čemž nemocné dřevo zvláště terpentinem zapáchá, Aecidium pini působí raka, Caeoma pinitorquum působí točení se výhonků, Cladosporium entoxylinum je příčinou vyrůstání rozsochatých věníků, Eaphomyces granulatus, který na kořenech co houba vyrůstá. Mezi živočichy má nepřátele sosna velmi četné. Semeno ohroženo bývá veverkou, holuby, pěnkavami, linduškou lesní a křivozobkou Semenáčky okusuje zajíc, roztoč (Acarus), králík, pak krtonožky a mn. j. Kořeny ohryzuje myš, larvy chroustů, larvy Melolontha fullo, Curculio glaucus, Curc. abietis, Grylus gryllotalpa. Dřevo stromu ohroženo bývá larvou Curculio abietis, Bostrychus lineatus, B. Saxesenii, B. euryographus, Sirex gigas, S. juvencus. Kůru ohryzuje zvěř vysoká, srnčí, králík, veverka, myši, brouk Curculio glaucus, C. abietis, C. pini, C. notatus, C. piniphilus, larva i brouk Bostrychus autographus, housenka Tinea abietella. Pod korou žijí: larvy Anobium molle, Magdalis violacea, Bostrychus typographus, B. stenographus, B. laricis, B. acuminatus, B. curvidens, B. chalcographus, B. bidens, B. autographus, B. cinereus, Hylesinus pinperda, H. minor, H. ligniperda, H. palliatus, H. polygraphus, H. ater, H. angustulatus. Výhonky a pupeny okusuje zvěř vysoká, srnčí, zajíc, pak je prožírá brouk Curculio brunnipes, C. abietis, Hylesinus piniperda, housenky Tortrix Buoliana, T. turionana, Tinea abietella, Lyda campestris. Jehličí okusuje Curculio incanus, housenky Bombyx monacha, B. pinivora, B. pini, Noctua piniperda, Lyda campestris, L. pratensis, L. erythrocephala, Lophyrus pini. V šiškách hnízdí housenka Tinea abietella. Sbírání semene sosnového děje se v prosinci, kdy šišky jsou již úplně dospělé a uzralé. Semeno podržuje klíčivost 3 – 4 roky s 50 – 75 % klíčivosti. Osamotněle stojící borovice nesou klíčivé semeno již v 15 – 20 létech, v zápoji v 30 – 40 i v 50 létech, a na vlhkých, úrodných půdách teprv v 70 – 80 létech. Semenná léta opětují se po 3 – 5 létech. Bujný růst výškový borovice trvá do 30 – 40 let, načež ochabuje. S ochabnutím růstu výškového počne se pyramidální koruna pozvolnu klenouti a porost vysvětlovati. Bujný růst do síly trvá na vhodném stanu s hlubokou půdou do 80 – 100 let. Dospívá a dokončuje růst výškový dle podnebí a půdy v 70 až 120 létech s výší kmenů 30 až 40 m. Jednotlivé kmeny dosáhnou stáří 200 až 300 let a výše až 48 m a síly přes 1 m. Zakořenění borovice, kde tomu půda dovoluje, stává se dlouhým, silným, kůlovým kořenem v silné poboční kořeny rozvětveným, jež se na mělčí aneb vývoji kůlového kořene nepříznivé půdě, jako na velmi neúrodných půdách, kde hlavní kořen odumře, daleko, až na 12-15 m rozprostírají Na takých půdách kůlový pahýl zasmolnatí a sosny dosáhnou stáří jen 30 až 40 let. Borovice jest světlomilovnou dřevinou, jen na dobrých půdách snese mírné zastínění mateřskou dřevinou, na suchých stanech pod silnějším stínem zajde již prvním rokem.

Zakládání lesa borového či boru dálo se a stává se, ač řídčeji, až dosavad obojím způsobem zmlazování, a sice buď přírodou samou – samosejí či zmlazováním aneb způsobem umělým, t. zv. zalesňováním.

Užitek, jejž nám borovice poskytuje, jak v hlavní těžbě svým užitkovým a palivním dřívím, tak ve vedlejší těžbě pryskyřicí a p., jest velmi značný. Dřevo jest dlouhovláknité, něco lesklé, běl (blána) žlutobílá, jádro žlutorudé. Jest lehké, měkké, tvrdší však smrkového a jedlového dřeva, velmi štěpné, avšak slabě pružné, dosti nosné, mizí málo při úzkém slohu ročních kruhův, a smolnatosti velmi trvalé. Prostřední specifická váha vyschlého dřeva 0,52. Palivnost dřeva dle stanu, stáří a části dřeva jest rozličná. Mladé a přestárlé má 55 – 60 %, starší 85 %, staré smolnaté až 95 % palivnosti dřeva bukového. Uhlí rovná se v palivnosti uhlí bukovému. Známky větší cennosti dřeva jsou: přímoštěpnost, koncentrický sloh kruhův a úzké kruhy, silně vyvinuté jádro, smolnatost a p., kterýchž vlastností nabývá zdravé dřevo v dospívajícím porostu, a protož dřevo z tyčkovin nemá daleko té ceny co užitkové a palivní dřevo. Kmenů užívá se k stavbám a k rozličné práci truhlářské. Z kmenu a kůry prýští tekutá hmota terpentin (terebinthina communis), jehož se upotřebuje nejrozmanitějším způsobem. Destillací lze z terpentinu dostati olej terpentinový a líh terpentinový. Suchou destillací připravuje se ze dřeva dehet, jenž svařen a odkouřen dává černou, lodní nebo ševcovskou smolu. Pryskyřice. jež z kůry a dřeva vytéká, povstává z terpentinu, odpařil li tento ze sebe oleje aetherické. Na vzduchu posléze tuhne a tvrdne v obyčejnou smolu. Tato na vzduchu pálena a převařována mění se v čistou průhlednou smolu (smola bílá nebo žlutá, kolofonium). Silně smolného dřeva zvláště z pařezů borových na drobno rozštípaného užívá se místy posud na venkově jako dračky nebo loučí k svícení a podpalování. S usazeného čmoudu draček sbírá se kopt. Pylového prášku, jenž za květu v oblacích co sirný prach větrem z borových lesů se unáší, upotřebují místo plavuňového. Šišek opadalých (krutek) užívá se často k ozdobování nářadí a nábytku, nebo co dobrého paliva. Opadalé jehličí (hrabanka) nahražuje stelivo. Mladé výhonky borovice (turiones pini) slouží v lékařství nebo se dávají místo chmele do piva. V poslední době připravuje se macerováním z čerstvých jehlic borových zvláštní tkanivo (lesní vlna), z něhož se tkají koberce, pokryvky a jiné látky, nebo se jím vycpávají polštáře a nábytek, který jest pak chráněn před moly.

Borovice horská, kosodřevina, kleč, P. montana Mill. (P. Pumitio Hke.). Kmen až 3 m dlouhý, hned od dola větvitý a i s větvemi poléhavý až plazivý. Větve s velmi vyniklými polštářky listovými. Jehlice kratší než u borovice obecné, ale tužší a travozelené. Šišky plodní mnohem menší než borovice, vejčité, nejprve přímé, pak odstálé neb i sehnuté. Křídla dvakrát delší semene. Kosodřevina má vzhled zakrslé malé borovice Rozeznává se několik odrůd, jež někteří také co samostatné druhy uvádějí. Zvláště odchylná jest kosodřev. bahenní, P. montana var. uliginosa Neum. (P. uncinata Ram.), jejíž kmen bývá často vzpřímený, od dola větvitý, šišky na jedné straně se štítky prodlouženými v dlouhý, hákovitě ohnutý zoban. Pak druhá odrůda P. montana var. Mughus Scop., jež má šišky souměrné, světle hnědé, nikdy ojíněné, lesklé, šupiny se štítkem příčně kýlnatým, ale bezzobanným, uprostřed toliko s ostrou špičkou. Kosodřevina roste na vysokých horách tvoříc tu mnohdy rozsáhlé, huštinaté a skoro neproniknutelné porosty. Odrůda bažinná miluje rašelínnou, bažinnou půdu a sestupuje s hor až do rašelin v rovinách, tak na př. v rovině u Třeboně, Veselí. Odrůda Mughus roste na horách Italie, jižních Tyrol, Krajiny, Korutan, Bosny, Hercegoviny, Srbska, Bulharska a Macedonie. – Dřevo borovice horské, často s excentrickými kruhy, jest jemné, něco lesklé, buď bezesmolné a narudlé, skorem bez jádra (u sosen na rašeliništích), buď tak smolnaté jako nejlepší loučové dříví, s bílou bělí a hnědorudým jádrem u sosen vyrostlých na suchých, skalnatých neb kamenitých půdách; jest velmi těžké. tvrdé, těžko štěpné, málo pružné, velmi však trvalé a palivné. – Plodnou stává se sosna horská velmi brzy, často již v 6., nejpozději v 10. roce, a každoročně nese hojně semena. Dle polohy stanoviska kvete koncem května nebo poč. a v první pol. června. Růst je z mládí o něco rychlejší sosny obyčejné, celkem však zdlouhavý. U sosen stromovitých je nejbujnější růst výškový mezi 40 – 70 rokem, u keřů trvá nejrychlejší růst podélný až do 20 let. Růst do síly z počátku větší brzy povolí, a vyvinující se kruhy jsou velmi úzké, tak že peň nenabude žádné značnější šířky. U druhů stromovitých stáří 200 – 300 let dosáhnuvších bývá kmen 18 – 26 m vysoký a v průměru 30 až 60 cm. Byla též u sosny horské pozorována dvoudomost ve květech. Borovice horská je rozšířena po střední a jižní Evropě. Vertikálně stoupá velmi vysoko, výše smrku a limby. Nejnižší hranice je 165 m, nejvyšší skorem 2700 m. Snese tudíž z našich evrop. jehličnatých dřevin nejvyšší stupeň zimy. Nečiní mnoho nároků na fysikální a zvlášť chemické vlastnosti půdy, neboť sosna bahní nalézá se jak na suchých vápenitých svazích pyrenejských, tak na mokrých rašelinných půdách v jižních Čechách a v Rudohoří, ano i ve vysokých rašeliništích karpatských a sudetských, na srázných, drolinných stěnách a úskalích. Než zdá se přece. že dává přednost vápenitým a prahorním pohořím, a některým druhům že svědčí slatinné půdy nejlépe. Žádá však vlhké podnebí, zamračené, s hojnými atmosférickými srážkami po dobu vegetační, a za těchto podmínek jde i velmi nízko do údolí, Sosna horská jest světlomilovnou dřevinou stojící mezi černou sosnou a modřínem. Půdu velmi zlepšuje. Živelním nehodám velmi odporuje. Jest velmi vhodnou ochrannou dřevinou proti sesypávání země, kamení, sesutí skal, stržím, lavinám a pod. v lesích pod spravidlo daných. Mimo užitek, jaký borovice horská poskytuje svým dřívím, třeba připomenouti i zvlášť jemný olej terpentinový (oleum templinum), jenž z jara vytéká ze špiček větví a na venkově místy slouží za universální lék. Borovice černá, P. Laricio Poir. (P. austriaca Trtt., P. nigricans Host., P. Pallasiana Endl., P. pyrenaica Lap., jména odrůd, jež někteří považují také za druhy), podobá se borovici obecné, ale kůra staršího kmene jest černošedá, jehlice silnější, temně zelené (10 – 13 cm), šišky větší, široce vejčité, skoro přisedlé, šupiny se štítkem kosníkovitým, bledým, bezzobanným jsou na zpodu na zevní straně černavé. Kvete v květnu. Borovice černá zvl. dobře se daří v půdě vápenné. Rozšiřena je v rozličných odrůdách z již. Španělska až na Taurus v Malé Asii a z Vídeňského lesa až do Sicilie, ale objevuje se v okrsku tomto jen v oddělených partiích. Největší lesní komplexy jsou v horách jihovýchod. a středního Španělska, na Korsice, v Apenninách, v Bithynii, ve Vídeňském lese a na sever. úklonech rakouských Alp. Různé odrůdy stoupají různě vysoko do hor, v Alpách rakouských borovice černá sahá na př. až po 870 m, v Malé Asii od 477 – 1786 m, ve Španělích od 324 – 1136 m. V Čechách zvláště v době novější sází se také v lesích. Užitek dává týž jako borovice obecná. V Bosně, v Hercegovině, na Černé Hoře, v Srbsku roste velmi příbuzný druh P. leucodermis Ant., jenž má ještě tužší a poměrně kratší jehlice, menší šišky se šupinami celými hnědými a dosti hladký, světle šedý kmen. – Semeno borovice černé, 5 – 6 mm dlouhé, jest podlouhlovejčité, mdle bělošedé, s velkým, polovejčitým, až 2,5 cm dlouhým, jasnohnědým, sklovitým křídlem. Semenonosnou stává se volně stojící ve 20., často již i v 15. roce, v porostu ve 30. roce. Semenné roky po 2 – 3 létech. Dvojité jehlice vyvinují se ve 2, roce. Růst je s počátku zdlouhavější sosny obyčejné, později se rovná růstu této. V růstu výškovém a do síly nevyrovná se však sosně obyčejné. Rychlejší růst výškový počíná v 15 – 20. roce. Dospívá v 80 – 100 létech a dosahuje výše 10 – 30 m a síly 0.5 – 1 m. Kmen vyrostlý v zápoji je přímý, štíhlý, v mládí s pyramidální, pravidelně přeslenitou korunou, v stáří střechovitě se klenoucí. Zakořenění sosny černé jest velmi pevné, záležející v málo vyvinutém kůlovitém kořenu, v četných však, daleko pod povrchem půdy se rozprostírajících silných, postranních kořenech. Stanovisko této dřeviny jsou výslunné svahy středohoří a vlnité náhorní roviny. Daří se nejlépe na kyprých půdách vápenitých (hlavně dolomitu) nedbajíc příliš síly, vlhkosti a hloubky půdy pro své ploché zakořenění, za to však žádá vždy jasné, teplé, suché, zmírněné podnebí. Příliš dobrá půda poskytuje dřevo řídké a tudíž horší jakosti. Sosna černá jest světlomilovnou dřevinou, ale snese celkem více stínu než sosna obyčejná, a stojí asi, co se týče světlomilovnosti, mezi vejmutovkou stín snášející a světlomilovnou limbou. Odpadem četného a velkého jehličí, jakož i trvalejším a hustým zapojením černá sosna půdu velmi vydatně zlepšuje a v dobré jakosti udržuje. Větrům vzdoruje vydatně. Za to však trpí více než sosna obecná polomem sněhovým a ledovým. Zvěř napadá a ohryzuje černou sosnu jen tam, kde po různu se vyskýtá. Z hmyzu má černá sosna tytéž nepřátely jako sosna obecná, než trpí jimi málo. Nejvíce škodí na ní larvy chroustův a Tortrix buoliana. Též nemoci objevující se na obecné sosně objevují se i na sosně černé. V starších, asi 60 – 80letých porostech v Dolním Rakousku provádí se hojně smolařství a počne se se smolařením obyčejně to let před mýcením. Užitek sosna černá poskytuje značný. Dřevo je dosti jemné, skoro mdle lesklé. Běl široká je žluto-až rudobílá, jádro žlutorudé. Dřevo je lehké, prostřední spec. váha na vzduchu vyschlého dřeva obnáší 0,57, je dosti neštěpné, velmi málo pružné, velmi smolnaté a tudíž velmi trvalé a palivné. Hodí se za stavební dřevo do vlhka, k vodním stavbám, k vodovodům. Pryskyřice dává rozličné druhy smoly, kalafunu, terpentin atd. Jehličí hodí se za stelivo, k výrobě lesní vlny. Borovice pomořská, P. Pinaster Sol. (P. maritima Poir.), franc. pin maritime neboli pin de Bordeaux, strom až přes 30 m vysoký, s kuželovitou korunou a přímým kmenem, jenž v stáří pokryt jest rozsedalou, temnohnědou borkou. Jehlice velmi dlouhé (12 – 20 cm), tuhé, tlusté, polooblé. Šišky (5 – 8 cm) skoro přisedlé, vejčitě kuželovité, až skoro podlouhlé, na zpodu slabě nesouměrné, lesklé, skořicově hnědé. Štítky z kosníkovité base kuželovité, na zevní straně šišky více prodloužené a trochu zpět ohnuté. Vnitřní strana šupiny světle hnědá, zevní pod štítkem černohnědá. Semena veliká (7 – 8 mm), leskle černohnědá, s křídlem třikráte delším. Roste v jižní a jihozáp. Evropě podlé moří tvoříc jmenovitě ve Francii, Španělsku, Portugalsku rozsáhlé lesy. Také v Alžíru jest domovem. Kulturou však zanesena daleko do jiných zemí přímořských, tak do Číny, Japanu. Australie a j. U nás vysazuje se nanejvýše pro ozdobu v sadech. Dřevo má široká léta, jest hrubovláknité, s bílou bělí a rudohnědým jádrem, těžké, velmi smolnaté a tudíž velmi palivné, ale méně trvalé a tuhé, pružné. Hodí se jako stavební dřevo zvláště k podzemním stavbám, též k stavbě lodí, na řezaniny (dopravní truhly, duhoviny na sudy a pod.), na železničné prahy, tyče telegrafní, vinné kůly a p. Kořene upotřebuje se k pletení košíků. Z pryskyřice se vyrábí tekutá smola (gemme), čistá tuhá smola (galipot) a třískami a korou znečistěná (barras). Dále olej terpentinový. jenž přichází do obchodu jako terpentin bordeauxský, kalafuna, žlutá a bílá i černá smola, a ze zbytků smolných kopt. Z jehličí se vyrábí lesní vlna nebo se ho užívá jako steliva.

Borovice východní, P. halepensis Mill. (P. maritima Lamb.), strom s kuželovitou korunou, sotva přes 16 m vysoký. Jehlice tenké, dlouhé (7 – 12 cm), sivě zelené. Šišky 8 – 10 cm dlouhé, kuželovité, leskle skořicově hnědé. Štítky kosníkovité, sotva vypouklé, příčně ostře kýlnaté, se šedavým pupkem uprostřed. Semena malá, černavá (5 mm), s křídlem 3krát delším. Borovice tato rozšířena jest v celém Středomoří a jde daleko na východ do Syrie, Palestiny, Georgie. Čím více k východu, tím stává se hojnější. Velmi obecnou jest po všem Řecku, kdež užitkem svým nahrazuje borovici obecnou. Staří Řekové dávali mladé, ještě zelené šišky borovice východní do mladého vína, připravujíce takto zvláštní víno pryskyřičné. Borovice vých. byla zasvěcena Dionysovi, a z ní bezpochyby pletli věnce při hrách isthmických.

Pinie, P. Pinea L., strom až 30 m vysoký, s kmenem rovným a korunou ploše rozestřenou. Borka rozsedalá, šedohnědá, uvnitř červenohnědá. Jehlice 13 – 20 cm dlouhé, silné, tuhé, světle zelené. Šišky nejčastěji jednotlivé, velmi veliké (11 – 15 cm dlouhé a 7 – 10 cm široké), vejčitě kulovité, skořicově hnědé. Šupiny velmi dřevnaté, silné, se štítkem lesklým, kuželovitě vypouklým, skoro 5hranným, uprostřed hrubě pupkatým. Semena veliká (2 cm dlouhá, 1 cm široká), vejčitě podlouhlá, s tvrdou slupkou a velmi úzkým, křídlatým okrajem. Jest to charakteristický strom krajin středomořských. Velké lesy piniové nalézají se v Arkadii, na Peloponnésu, v Portugalsku a v Granadě. Piniový les u Ravenny (»Boscœ) táhne se asi 60 km podlé břehův a jest domácímu obyvatelstvu hlavním zřídlem pineolek, jež odtud daleko rozvážejí. Semena pinie (pignoly) jsou totiž chuti lahodné asi jako mandle, sbírají se a buď surové do obchodu vyvážejí, nebo se i olej z nich vytlačuje. Šišky samy zrají až v třetím roce s pra. skotem se rozevírajíce a oříšková semena vypouštějíce. Na témž stromě nalézáme tudíž současně tři generace plodů. Pinie byla zasvěcena Bakchovi, jehož thyrsus má na konci šišku piniovou.

Z jiných druhů borovic, jež mají po 2 jehlicích ve svazečcích, připomenouti třeba ještě P. Massoniana Lamb., rostoucí ve Vých. Indii, Číně a Japanu, jejíž dřevo (tinjooben) jest velmi užitečné. P. mitis Mchx., jež roste na východě Spoj. Obcí severoam. poskytujíc stavební dříví yellow pine. P. inops Sol., P. Banksiana Lamb. a P. resinosa Soland., všecky ze Sev. Ameriky, vídáme někdy v sadech a zahradách.

Borovice kadidlová, P. Taeda L., Loblolly pine Američanů. Asi 26 m vysoký strom s košatou korunou. Jehlice 16 – 20 cm dlouhé, trojboké. Šišky po 2 – 5 vejčitě podlouhlé (8 až 10 cm), šupiny s ploše vypouklými štítky a trnitým zobanem. Rozšířena jest z Floridy až do severní Karoliny skládajíc tu lesy. Poskytuje z části americký terpentin a pryskyřici příjemně kadidlem páchnoucí. U nás sází se v sadech, ale proto že má řídké jehličí, není právě jejich ozdobou. Borovice tuhá, P. rigida Mill., asi 12 – 22 m vysoká, s jehlicemi 6 – 12 cm dlouhými, velmi tuhými, šiškami vejčitě kulovitými (6 – 10 cm), šupin ostnitě zobanitých. Roste v sev.-vých. Americe a poskytuje obchodu dřevo pitche pine zvané. U nás v sadech.

Borovice dlouhojehličná, P. australis Mchx. (P. palustris Mchx. fil.), Yellow-, Pitch-anebo Broom pine Američanů, strom až přes 20 m vysoký a zvláště význačný velmi dlouhými, tuhými (25 – 35 cm) jehlicemi, jež jsou dole obaleny pošvitými šupinami. Šišky jsou válcovitě kuželovité (15 – 20 cm). Borovice dlouhojehličná skládá v severových. Americe z Floridy až do Virginie velké lesy a poskytuje dobré stavební dříví i v evropském obchodě známé a terpentin.

P. ponderosa Dougl. z Kalifornie poskytuje rovněž čásť amer. dřeva yellow pine. – P. longifolia Roxb. v Nepalu na horách domácí jest krásný strom s velmi jemnými, visutými, až 30 cm dlouhými jehlicemi. – P. Coulteri Don. a P. Sabineana Dougl., obě kalifornské, památny jsou svými až jako hlava velikými, podlouhle kuželovitými a kulovitě vejčitými šiškami, jež váží až 3 kg. – P. Jeffreyi Murr., také kalifornská, sázívá se v sadech.

Limba, pina, P. Cembra L., strom zřídka přes 23 m vysoký, ale v kmeni až 1,7 m v průměru silný. Koruna s počátku kuželovitá, ale pak nepravidelná, mladé větevky hustě rezavě pýřité. Jehlice tenké v hustých svazečcích, asi 4 – 8 cm dlouhé. Šišky po 1 – 3, krátce stopkaté, přímé nebo vodorovně odstálé, vejčité, tupé, 7 – 8 cm dlouhé a 5 – 6 cm široké. Štítek šupin šedavý, ploše kuželovitý, s nízkým pupkem na předu. Semena nekřídlatá, vejčitě podlouhlá, tupě trojboká (12 – 14 mm) sedí v důlcích šupiny málo dřevnaté a snadno se odlamující. Kvete v květnu. Význačný strom vysokých hor evrop. a asijských. V Alpách švýcarských. jest repraesentantem stromové vegetace až do výše 2300 m, výborně roste i podlé samých ledovcův a tu i dokonale uzrává. Pod 1300 m se mu již nedaří. Limba obecně jest rozšířena v Alpách (1532 – 2560 m), v Karpatech (1130 – 1392 m), od Uralu počínajíc daleko po Sibiři (v Altaji mezi 1160 – 1890 m). Semena malým oříškům podobná a tuhou slupkou obalená jsou jako pineoly jedlá a u velkém množství na trh se prodávají. Rusové jmenují je cedrovými oříšky a samu limbu cedrem zovou. Mladé části stromu bohaty jsou na terpentin, jenž se z limby zvláště v Karpatech dobývá (karpatský neb uherský terpentin anebo balsám). Dřevo limbové zvláště v Alpách dochází velikého upotřebení. Jestiť lehké, skoro bezesmolné, za čerstva měkké, jemné a tudíž k řezání výhodné, barvy bílé, v jádře červenavé, příjemně vonné. Horalům slouží k pracím řezbářským. Kůru dávají v Sibiři do kořalky, jíž se tato barví na červeno.

Vejmutovka, P. Strobus L., strom až 50 m vys., má kuželovitou korunu a větve přeslenitě a pravidelně na kmeni odstálé a zároveň s kmenem pokryté hladkou, olivově šedou korou. Jehlice jemné, tenké, trojboké, zevně zelené, uvnitř bělavě modré Šišky po 1 – 3, krátce stopkaté, visuté, válcovitě podlouhlé, tenké (10 – 15 cm dlouhé), na podzim temně fialové, zralé hnědé. Šupiny klínovitě podlouhlé, jen u předu mírně ztlustlé, se štítkem sotva vyniklým, na předním okraji slabě pupečnatým. Semena 5 – 6 mm dlouhá, křídlem 3 – 4krát delším opatřená. Kvete v květnu. Vejmutovka tvoří rozsáhlé lesy v Sev. Americe východně od Mississippi, od Kanady až k Alleghanům (mezi 43 – 47° s š.). Poskytuje v těchto krajinách téměř veškeré dřevo stavební mimo terpentin, pryskyřici a pod. Pro naše země má vejmutovka značný význam, neboť zjištěno, že snáší dobře naše podnebí a jest již v mnohých lesích úplně akklimatována. Jest na pohled mnohem krásnější než borovice obecná, rychleji roste, lépe odolává živelním pohromám a napadení hmyzu; avšak o jakosti jejího dříví náhledy posud se rozcházejí a dává se spíše přednost dřevu borovice obecné.

P. Lambertiana Dougl., veliký a statný strom na písčinách sever. Kalifornie. Jehlice jeho jsou as 10 – 13 cm dlouhé a šišky zralé skoro třikrát větší předešlých. Z napálených míst na kmenu prýští se zvláštní látka cukrem bohatá, kalifornská manna nebo pinit, již Indiáni sbírají a k pokrmům potřebují. – P. Ayacahuitte Ehrn., strom obrovský s jehlicemi 8 – 10 cm dlouhými a velmi velkými šiškami (39 – 42 cm). Dříví tohoto druhu v Mexiku domácího jest velmi smolné a ze šišek jeho vytéká pryskyřice, jež doma požívá velké pověsti jako lék proti souchotinám. – P. excelsa Wall., krásný strom na horách Himálajských, jmenovitě v Nepalu domácí, kdež s cedrem (Cedrus Deodar) tvoří rozsáhlé lesy. Nejvýš památno jest, že buď týž druh anebo jen jeho odrodek Grisebachem popsaný jako P. Peuce roste také v Evropě na Perinu, Peristiru, Rilu, černohorském Komu na poloostrově Balkánském.

Rod Pinus jest ve vrstvách zemských teprve mladšího věku zajištěn a dle všech pozorování patrno, že nejvyššího rozvoje dosáhl v třetihorách a za doby naší. První stopy jeho nalezeny v oolithu a wealdu anglickém. Ve střední době křídové známo několik druhů, z nichž na př. v Čechách P. Quenstedti Heer., příbuzná P. Strobus, jest hojnou v cenomanských usazeninách, a P. longissima Velen., rovněž cenomanská s P. sulcata Velen., bezpochyby do skupení Pinaster náležejí. V třetihorách nejen v Evropě, ale i v Asii, jmenovitě v arktických končinách objeveno množství borovic, jež dílem od žijících se liší, dílem k nim se úzce připojují. P. Palaeostrobus Ett., příbuzný P. Strobus, rostl po celé Evropě až daleko na sever. P. silvestris, P. montana, P. Laricio, P. Cembra vyskytují se již v tufech kvaternerních a částečně také v nejmladším tertieru. Vský. Zkr.

Související hesla