Bouřka

, soubor elektrických, optických a akustických jevů vznikajících mezi oblaky navzájem nebo mezi oblaky a zemí. Základními projevy bouřky jsou blesky doprovázené hřměním. Bouřka je vždy spojena s oblaky druhu cumulonimbus.

Ottův slovník naučný: Bouřka

Bouřka jest úkaz atmosférický, záležející v náhlém mocném tvoření se mraků, z nichž se dějí elektrické výboje, spojené se hřměním, a jenž provázen bývá pravidelně prudkým deštěm, mnohdy krupobitím, velmi zřídka padáním sněhu. Obyčejně bouřka vystupuje jako náhlé porušení rovnováhy atmosférické po předcházejícím tichém, horkém, dusném počasí, ač někdy se vyskytují bouřky i za déle trvající deštivé, chladné povětrnosti. Nápadnou známkou vznikající bouřky jest objevení se lehkých, řasových (cirrových) mraků na obloze při obzoru kalné; tyto houstnou a tvoří se kupovité mraky – hrady, skály – mnohdy na několika místech najednou; tyto rostouce spojují se a tvoří mraky bouřkové, vysoké to a rozsáhlé kupy barvy modrošedé, pod nimiž se válejí šedé chumle; přední jejich čásť jevívá běložluté nebo červenavé odstíny.

Výška bouřkových mraků se různě udává. Haagström a Eckholm určili ji průměrně ve Skandinavii na 3000 m, jednou až na 5000 m; dolní plochu mraků bouřkových na 1400 m, což souhlasí s udáním J. Hanna, tvrdícího, že v Alpách nikdy nepozoroval bouřkových mraků pod 1400 m, ale zhusta nad 2500 m. Taktéž C. Ferrari shledává, že výška bouřkových mraků bývá mnohdy větší než 4000 – 5000 m; vrstva, z níž nejhojnější srážky se dějí, jest dle něho ve výši 1000 m. Jsou četné zprávy, že pozorovatelé na vysokých horách viděli bouřku pod sebou, ač někteří přírodozpytci, na př. Hann, za klam to pokládají.

Bouřkové mraky jsou sídlem volné elektřiny vysokého napjetí, která jest příčinou silných výbojů. Elektřina ta bývá positivní i negativní; při bouřce se znamení elektřiny střídají; srážky vodní bývají nejčastěji negativně elektrické. Původ náhlého, úžasného množství elektřiny bouřkové není posud uspokojivě objasněn. Zhusta se elektřina považuje za příčinu bouřky, tvoření se mrakův a z nich srážek vodních (deště, krup). Náhled ten zdá se podporovati zkušenost, že po silném blesku a zahřmění nastává pravidelně silnější liják. Avšak bedlivé pozorování úkazu učí, že zjevy elektrické jsou při něm jen sekundární a jen výsledkem rychlého srážení se par ve vodu, o čemž svědčí vyskytování se bouřek i co do místa i co do času, any jsou vázány na doby, kdy, a na krajiny, kde jsou vodní srážky nejprudší a nejvydatnější. Též vulkanické výbuchy, zejména které mnoho vodních par z nitra sopky do výše vymršťují, provázeny bývají bouřkami.

Dle geografického rozšíření nejčetnější jsou bouřky v pásu aequatoriálním, kde mnohdy co den po krásném jitru k poledni obloha pokrývá se hustými mraky, z nichž proudy vody k zemi prší, provázené prudkými bouřkami. Boussingault na základě svých zkušeností v aequatoriální Americe tvrdil, že jemným sluchem lze zde pozorovati ustavičné rachocení hromu, a totéž potvrzuje Abercromby. Od rovníku k točnám na obou polokoulích bouřek ubývá a v krajinách blíže obratníků vázány jsou na dobu dešťovou, za které skoro pravidelně denně hřmí a blýská se, nejsilněji však vystupují na počátku a na konci doby dešťové. Země severně od Středozem. moře mají průměrně kolem 30 bouřek ročně, Řecko 31, Korfu 40, Gorice 33,2, Puije 26,5, Hvar 21,6, Madrid 25, Athény 18, Cařihrad 17,6, pro Italii udává Ferrari nejvíce 21 – 22. Ačkoli s rostoucí šířkou bouřek v celku ubývá, přece jejich počet velice závisí na poměrech místních. Pro uherskou nížinu (Alföld) udává se 30,3, v Jassech 29, ve Vídni 19,3, v Linci 21,6. V Čechách jsou místa, která mají ročně jen 11 – 12 bouřek, jiná 28 – 30; Praha 16,3, Brno 15,8, Sasko 23, jižní Německo 21, Porýnsko 19, Slezsko 21, krajiny při Severním a Baltickém moři 16. Celkem v Německu od jihozáp. k severových. bouřek ubývá. Francie jižní má průměrně 17, severní 16 bouřek, Hollandsko 18, Belgie 21, Anglie 8. Na Rusi vyskytuje se nejvíce bouřek v Uralsku a v Kavkázsku 25, a na jihozápadě 18, odtud na sever jich ubývá; na Velké Rusi severně od 60° bývá 10, v Archangelsku dle Kupffera 6,5 bouřek průměrně do roka; ve Finsku jen 2 do roka; podobně ve Skandinavii od 10 na jihu ubývá jich do 2 na severu; v ledových končinách polárních bouřek není. Nejseverněji vyskytují se na Severním mysu pod 71 ° s š. v mírných zimách nebo ve velmi teplých létech. Též na Špicberkách pod 77° a 78 ° s. š. byly pozorovány ve velmi horkých létech.

I vyskytování se bouřek co do času ukazuje jejich úzkou souvislost s vysokou teplotou, již způsobuje nejčastěji silná insolace půdy paprsky slunečními, a s hojnými srážkami vodními. Sledují periodu denní a noční. Vyskytují se pravidelně v době nejvyšší teploty, od 2 – 6 hod. odpoledne, nejřídčeji od 3 – 9 h. dopoledne. Postup denní vysvítá z následujících čísel, udávajících počet bouřek v různých dobách denních ve Vídni za 32 let: půlnoc – 6 hod. ráno: 16; 6 h. r. – poledne: 139; poledne – 6 h. več.: 421; 6 h. v. – půlnoc: 115. V mírném pásmu jest zcela přesně vyznačená roční perioda; většina bouřek přichází v teplých měsících, a sice padá u nás maximum na červenec; při podrobnějším vyšetřování shledává se jedno maximum v první polovici června a druhé v druhé pol. července. Roční postup bouřek v Praze jest dle dra. F. Augustina: duben 0,8, květen 2,8, červen 4,1, červenec 3,8, srpen 3,1, září 1,0, říjen 0,2, v ostatních měsících dohromady 0,5. Zimní bouřky jsou v našich krajinách řídké a objevují se jen za prudkých bouří, při nichž teplý vítr přichází s Atlantského okeánu; tu pak míchají se teplé a studené vrstvy vzduchu a při tom povstávají hojné srážky. Zimní bouřky vyskytují se ponejvíce v noci. Za to častější jsou na pobřeží skotském a norském; na Islandě jsou jen zimní bouřky; též v sev.-záp. Německu nejsou řídké. Čím dále na jihových., tím jsou zimní bouřky řidší; u nás jsou vzácností. Vedlé těchto period Bezold shledal periodu asi 26denní, souhlasící s dobou rotace slunce kolem jeho osy; též hledána byla, ač marně, souvislost bouřek s fasemi měsíčními.

V novější době děje se ve mnohých civilisovaných státech pozorování bouřek systematicky. Počátek byl učiněn k podnětu slavného hvězdáře Leverriera ve Francii r. 1865, pak následovalo Norsko, Švédsko, Belgie, již. Německo, Rusko, Prusko, Italie. Na základě pozorování těch již Leverrier a Fron shledali, že bouřky úzce souvisí se všeobecným rozdělením tlaku vzduchového, že se ponejvíce vyskytují na předním, jihových. kraji barometrických depressí čili cyklonů, které s Atlantského okeánu postupují na východ do Evropy. Depresse i bouřky postupují ku předu po rozsáhlém území se rozšiřujíce. Ferrari konstatuje, že v Italii bouřky nevznikají, panuje-li v Evropě vysoký tlak vzduchu. Bouřky tyto nazvány byly Mohnem bouřky vírové. Vyskytují se zejména ve Skotsku, na Islandě, na pobřeží skandinavském, v Belgii, v sev. Německu, pak bouřky v krajinách s pravidelnými větry za doby střídání se větrů (monsun) jako ve Vých. Indii. K nim náležejí i bouřky zimní a, jak se podobá, i noční. I daleko rozšířené letní bouřky v našich krajinách, které táhnou přes celé země, povstávají jako zimní bouřky přiblížením se víru. V záp. Evropě způsobuje bouřky nejčastěji chladný, vlhký,-severozáp. vítr s Atlantského moře, prudce se řítící přes pevninu, nad níž jest velmi ohřátá atmosféra. Po bouřkách těch pravidelně následuje ochlazení a trvalá změna povětrnosti. K nim náležejí i cyklony americké, taifúny v Čínském moři a orkány, které vesměs spojeny bývají s elektrickými výboji. Vedlé těchto již Leverrier konstatoval bouřky vznikající z poměrů místních a nazval je erratické, nyní, nejčastěji dle Mohna, nazývají se bouřky z tepla. Vyskytují se za parných dnů jarních a letních a míjejí bez porušení trvající povětrnosti. Lancaster z pozorování bouřek v Belgii shledal, že dni s prudkými bouřkami mají teplotu 3,2° (nad průměrnou), se silnými bouřkami 3°a s obyčejnými bouřkami 1.8° nad normální. – K bouřkám z horka náležejí též bouřky krajin tropických. Podmínkou pro jejich vzniknutí jest vystupující proud vzduchu teplého, unášejícího s sebou značné množství vodních par, jež ve výši se kondensují. K tomu je třeba silného zahřívání půdy paprsky slunečními, čímž vzduch řidne a do výše vystupuje a tlak jeho se zmenšuje. Byl-li před tím tlak vzduchu rozložen rovnoměrně, nastává barometrická depresse na omezeném území. Ferrari každou bouřku považuje za zvláštní druh barometrické depresse, tak že i bouřky z tepla mají povahu vírovou (cyklonální). Pozorováními zejména stroji registrujícími seznáno, že před bouřkou tlak vzduchu klesá, rovněž i jeho relativní vlhkost, za to teplota stoupá. Jakmile však bouřka vypukla a počal déšť, roste tlak barometrický, vzduch stává se poměrně vlhčím, za to teplota klesá někdy o 5 – 10°C; ku konci bouřky nabývají tlak a relativní vlhkost největší, teplota nejmenší hodnoty. Toto stoupání tlaku vzduchového při počátku deště vysvětluje Mascart tím, že padá-li déšť do teplých zpodních vrstev vzduchu relativně suchého, odpařuje se rychle a tak tlak vzduchu zvětšuje se o tlak povstalých par vodních. Jakmile barometr počne stoupati, roste velmi síla větru, která před bouřkou byla nepatrná, ano úplné bezvětří panovalo, a mění jej v prudký vichr; při tom mění se směr větru od východu přes jih k západu a probíhá někdy všemi směry větrné růžice. Bouřkový vichr jest účinkem bouřky, protože velký počet bouřek povstává při rovnoměrném rozdělení tlaku vzduchu. Nejprudší bývá do výše 100 m, dosahuje však i do výše 2500 m. Bouřky lokální jsou provázeny slabými větry: všeobecně, čím rychlejší bouřka, tím prudší vítr ji provází. Okolnost, že při každém lijáku, ano i při krupici postup změn tlakoměru, teploměru, vlhkoměru jest stejný, ať jsou při nich elektrické výboje nebo ne, dokazuje, že tyto jsou při bouřce vlastně podřízené. Ovšem zůstává, jak praví Hann, záhadou posud nerozluštěnou, proč za poměrův atmosférických, dle zdání stejných, jednou máme silné blesky a ohlušující hřmění a podruhé nic.

Nehledíc na všeobecné poměry atmosférické, jsou některé krajiny zvláště příznivé vzniku bouřek, pravá ohniska bouřková; takovými ohnisky bývají pohoří, bezpochyby pro silnější insolaci, jako západní svah Šumavy, Černý les, Ural. Vůbec v horách až do 1400 m s výškou roste počet bouřek, nad tuto jich opět ubývá. Bouřky ty zůstávají na hory lokalisovány. Vznikne-li někde bouřka, šíří se ku předu, a to – dle Ferrariho studií o bouřkách v Italii – buď radiálně nebo v podobě širokého pásma, tak že plocha bouřkou proběhnutá má podobu buď kruhové výseče neb obdélníku, jehož délka šířku značně převyšuje. Postup bouřek znázorňuje Bezold isobrontami, t. j. čarami spojujícími místa stejného prvního zahřmění, Ferrari isochronami, t. j. čarami spojujícími místa současné nejvyšší fase za bouřky. Čáry ty bývají buď kruhovité, šíří li se bouřka radiálně, nebo přímočárné, rovnoběžné. Šíří-li se bouřka ku předu, neznamená to, že stále týž mrak jest hnán ku předu, z něhož hřmí a se blýská, nýbrž bouřka postupuje jako vlnění, tak že ustavičně znova a znova se tvoří, kde jsou poměry tomu příznivé. Proto některá místa docela přeskočí, jinde rychleji, tu pomaleji ku předu postupuje, tak že čáry rovné fase bouřkové jsou zprohýbané. Při porovnávání map znázorňujících intensitu elektrických výbojů s mapami isohyet a isochron shledává se, že bouřka na své dráze se mění jsouc někde jenom déšť, jinde déšť s výboji elektrickými. Někdy táhnou dvě i více bouřek za sebou; v tom případě bývá jedna hlavní, obyčejně na počátku nebo na konci bouřkové činnosti. I vírové bouřky skládají se dle Mohna a Hildebrandssona mnohdy z velkého počtu bouřek lokalisovaných, seřaděných do čáry a od sebe oddělených jako řada vojáků. Často nesnadno bývá rozeznávati bouřky vírové od bouřek z tepla.

Průměrná rychlost, s kterou bouřky postupují, jest různá dle krajin, dle prudkosti a dle směru větru při bouřce panujícího. V Norsku obnášívá 38 km za hodinu, v jižním Německu 41 km, v Italii 33 km, v Rusku 41 km (ale mění se mezi 20 – 102 km), ve Francii 41,3 km. Čím prudší bouřka, tím rychleji postupuje ku předu; největší rychlost bývá u bouřek s krupobitím spojených. Letní bouřky bývají rychlejší než jarní a podzimní. Při-jihozápadním a západním větru postupují rychleji ku předu než při jiných větrech. Dle Langa souvisí jejich rychlost též s blízkostí barometrické depresse, která s Atlantského okeánu táhne přes Evropu; čím bližší jest bouřka středu depresse, tím jest její postup rychlejší.

Směr, odkud bouřky přicházejí, souhlasí všeobecně se směrem převládajícího větru; u nás tedy nejčastěji přicházejí od západu a jihozápadu; ve Vídni bývají z jara východní, později západní bouřky.

Hory a podhoří dle Börnsteina přitahují bouřky, urychlujíce jejich příchod a zadržujíce jejich odchod; též řeky jeví se jako překážka jejich postupu. Mnohé bouřky zastaví se, do. jdou-li k veletoku, a přeskočí-li na druhý břeh, vypuká bouřka na obou stranách. Vysvětlují to změněným vystupujícím proudem vzduchu. Obecné mínění jest, že bouřky táhnou podlé řek a pohoří. Bouřkám připisuje se blahodárný vliv na atmosféru, any čistí vzduch; celá příroda, zejména rostlinstvo jest jako znovuzrozeno po bouřce; výboji elektrickými vzniká ozon, jenž přispívá k čištění vzduchu, dále déšť jej zbavuje prachu a vítr přispívá k stejnoměrnému promíchávání různých součástí vzduchu. Pka.

Související hesla