Braniborsko

, Brandenburg – spolková země v severovýchodním Německu (od 1990); 29 476 km2, 2,6 mil. obyvatel (1999), hlavní město Postupim. Průmysl chemický, těžební (hnědé uhlí, lignit), strojírenský, stavebních hmot, výroba elektrické energie. – Historické území v severní části Německa, dříve marka braniborská nebo pouze marka. Původně slovanské knížectví Havolanů. V letech 928 – 929 slovanské hradisko Brennaburg dobyto králem Jindřichem I. Za císaře Oty I. patřilo území markraběti Gerovi. Od 940 pod německou svrchovaností. Povstáním Luticů 983 zničeny německé správní instituce (biskupství). Biskupové se vrátili v 1. pol. 12. stol., kdy Askánec Albrecht Medvěd získal území na Havole a nazval se markrabětem braniborským. Po vymření Askánců získali Braniborsko Wittelsbachové (1323 – 73), později Lucemburkové (1373 – 1415); 1356 potvrzena kurfiřstská hodnost braniborského markraběte ve Zlaté bule; 1415 udělil císař Zikmund Braniborsko v léno norimberskému purkmistrovi Friedrichovi II. Zollernovi (franská větev, viz též Hohenzollernové). V roce 1618 připadlo vévodství (východní) Prusko braniborské větvi Hohenzollernů. Marka braniborská se stala jádrem vznikajícího Pruska a poté jeho provincií, 1920 z ní vydělen Berlín. Po zrušení Pruska 1947 bylo Braniborsko do 1952 zemí, správní reformou NDR z roku 1952 bylo Braniborsko rozděleno do krajů Chotěbuz, Frankfurt nad Odrou, Postupim. Po sjednocení Německa Braniborsko obnoveno jako země.

Ottův slovník naučný: Braniborsko

Braniborsko (něm. Brandenburg), prov. království Pruského. Hraničí na záp. s Hannoverskem, Saskem a Anhaltskem, na jihu se Slezskem, na vých. s Poznaňskem a Pruskem, na sev. s Pomořím a Meklenburskem. Jsouc částí rozsáhlé nížiny sev.-německé Braniborsko jest po většině ploché, ale okraj jižní i severní lemován jest řadou pahorkův, a také vnitrem prostupují tu i tam nízká pásma. Okraj jižní jest vyšší (pohraniční pásmo lužické s Rückenbergem 228 m, Fläming s Hagelbergem 201 m) nežli lem severní (Helpterberg u Štrasburku 177 m), a celá provincie patrně sklání se k severu. Body poměrně vysoké jsou: Semmelberg u Freienwalde (185 m), Spiegelberg u Lagova (179 m), kopce Rauenské, bludné to balvany (152 m), Dachsberg u Buckowa (115 m), kdežto krajiny při Havole klesají na 33 m, při Labi na 17 m, při Odře až na 2 m. – Geologicky přísluší téměř veškerý povrch provincie k naplaveninám alluviálním a diluviálním. Zpodek jest téměř všude terciérní, s ložisky hnědého uhlí po obou stranách Odry. V marce Ukerské jsou vrstvy křídové, u Sperenbergu zechsteinský sádrovec. U Senftenbergu a Babbenu vystupuje svor. – Hlavní řeky jsou: na záp. Labe s přítoky Havolou a Stepanicí, na vých. Odra a její pobočky: Varta, Bobrava, Nisa lužická, Finow a Welse. Sever svlažuje ř. Uker, která vlévá se přímo do moře Baltického. Při Havole a přítoku jejím Sprévě jest několik jezer (Schwielovské, Ruppinské, Schwielunžské, Scharmützelské); jiná jezera jsou na sever. pahorkatém okraji (Ukerské, Werbellinské, Paarsteinské, Soldinské a j.). Řeky vespolek jsou spojeny průplavy hojnými (průplav Bedřicha Viléma, Finowský, Plauenský, Ruppinský, Špandavský a j.); počet jich stále roste. Krajiny nižší při řekách jsou bažinaty. – Podnebí provincie jest mírné, snadno proměnlivé. Průměrná roční teplota téměř všude přesahuje 8°C. Množství srážek ve Frankfurtě 513, v Landsbergu 540, v Berlíně 594 mm. Převládají větry západní a jihozápadní. – Obyvatelů Braniborsko má na 39.834 km2 (bez Berlína) 2,342.411 (1885) národnosti německé, jen v Dolní Lužici žije 54 000 Srbů lužických. Po náboženství jest 97,04 % evangelíků, 2,25 katolíků, 0,55 % židův. Obyvatelstvo je usazeno ve 136 městech a 3162 obcích venkovských. – Zemědělství provozuje se na 2,234.851 ha. Pole, zahrady a vinice zaujímají 46,2 % veškeré půdy, louky 10,1 %, pastviny a půda pustá 5 %, les 32,5 %, půda zastavěná budovami, cesty a vodstvo 6,2 %. Pěstuje se žito, pšenice, ječmen, oves, brambory, cukrovka (při Odře), tabák (na severu u Schwedtu a Vierradenu při Odře), chmel (v marce Ukerské), víno (při Odře na jihových.), len, konopí a pohanka Louky převládají u Havoly a Odry. Lesy jsou největší na jihu. Chov dobytka jest velmi silný; chová se zvláště mnoho ovcí (1,709.897 kusů r. 1883); skotu 691.636 kusů, koní 240.463, vepřů 567.707, koz 231.383. Úlů bylo 105.203 (1883). Rybářství jest výnosné. Nerostů jen málo se dobývá; hnědého uhlí u Freienwalde, Wrietzenu, Buckowa, Frankfurtu a Rauenu vytěžilo se 1,695.200 t (1880) v ceně 2,059.000 zl. Rašeliny jest hojnost. Kamenné soli a sádry dobývá se na Sperenbergu. Místy nachází se jantar. – Průmysl hledí si zvláště výroby sukna a plátna; nad Odrou a v Postupimi jsou cukrovary. na sev. továrny na tabák a doutníky; mimo to kvete strojnictví; pivovarův a lihovarů hojnost. Průmyslné jsou zvláště kraje jižní, po přednosti města lužická. – Čilému obchod u prospívá rozvětvená železniční síť berlínská a hojnost drah vodních. Úhrnná délka železnic: 2588 km. – V příčině správy rozdělena jest provincie na 2 vládní okresy: postupimský a frankfurtský. Berlín k ní nepřísluší. Vrchní president sídlí v Postupimi. Zemských soudů jest 9: podřízeny jsou vrchnímu zem. soudu v Berlíně. Správu duchovní vykonává nad evangelíky konsistoř berlínská, nad katolíky biskup vratislavský. – Škol Braniborsko má počet značný: 21 gymnasií, 7 reálných gymnasií, 1 reálku, 8 reál. progymnasií, 8 ústavů pro vzdělání učitelů, školu hospodářskou, akademii lesnickou, 3 ústavy pro hluchoněmé, ústav slepcův aj. Škol obecných 2893. – Vojensky patří Braniborsko do obvodu III. armád. sboru, okolí Berlína jako město samo do obvodu sboru gardového. Do sněmu pruského Braniborsko volí 45 poslanců (z toho Berlín 9), do sněmu říšského 26 poslanců (Berlín 6). – Znakem [Braniborsko]-a jest červený orel ve stříbrném poli. Koll. –

Dějiny. Nemajíc po žádné straně rozhodných hranic přirozených, měnilo se Braniborsko rozsáhlostí svou příliš často; název původem svým jest slovanský, vzatý od hradu Branibora, který si Stodorané či Havolané nad střední Havolou vystavěli asi v VII. stol. po Kr. bydlíce tu od té doby, co nejstarší známí obyvatelé zdejší kmene germanského (t. Semnoni mezi Labem a Odrou, Longobardi nad Labem západně od dolní Havoly a Burgundové východně od střední Odry) krajiny ty byli opustili. Za sousedy měli Stodorané slovanské Brižany (sev.-vých. od dolní Havoly) a východněji od nich Došany a Ratary nad horní Havolou a Ukerou; na vých. za Odrou Polany, na jihu Velety a Bodrce; jen podél západních hranic bydlili germánští Sasové a Durinci. Proti výbojům západních svých sousedů, počatým za císaře Karla Velikého r. 789, bránili se Slované více méně šťastně po 372 let, až stálým válčením dílem vyhubeni a dílem, pokud se nevystěhovali k východním a jižním svým sousedům slovanským, podmaněni jsou. Podněty k výbojům brávali tehdejší němečtí panovníci z násilného šíření křesťanství, později z pouhé panstvíchtivosti. Jen za dob, kdy v říši Německé mezi císaři a podřízenými knížaty světskými i duchovními panovaly rozbroje, ulevováno v Braniborsku Slovanům, ač mezi sebou málo kdy svorným. R. 927 dobyl císař Jindřich I. hradu Braniboru, a císař Otto I. zařídil ku pojištění výbojův i na ochranu hranic nad Labem u dolní Havoly Severní marku na území saském, později řečenou Starou marku, kolébku to Braniborska nynějšího, ač náleží dnes k provincii saské. Zakládáním hradů, klášterův a biskupství (v Havelberce r. 946, v Braniboře r. 949) a usazováním německých kolonistů po krajinách buď pustých, buď zpustošených panství německé rovněž tak se upevňovalo jako udílením výsad (šlechtických práv) nejzámožnějším rodům slovanským, odcizovaným takto domorodému obyvatelstvu, na něž uvalována poroba. Za poměrů takových křesťanství i cizím jazykem šířené málo se ujímalo, a tudy, kdykoli v sousedních slov. krajinách vládli knížata mocní, s jejich pomocí bouřili se i Slované braniborští, biskupy i jiné panstvo ze sídel jejich vyhánějíce. U věcech těch nastal obrat rozhodný ve prospěch Němců, když r. 1130 Severní marka cís. Lotharem III. udělena byla Albrechtu Medvědovi z rodu Askanovců, jenž Braniborsko napodobením válek křižáckých opět si podmanil a Braniborskem nazval. Tou dobou vznikly hrady sídelní Spandava a Berlín. Vládli pak Askanovci v Braniborsku až do r. 1320. Zatím odňato Polanům nad střední Odrou pravé pobřeží a dobyty také části Lužice a Slezska. Sev. marka nazývána odtud dále již Starou (Altmark), území někdy polské pojmenováno markou Novou (Neumark), a ostatek markou Střední (Mittelmark). Jakkoli pak panující rod obdobně i v různé větve se rozkládal (v Stendalskou a Saltvedelskou 1266 – 1304), zůstal přece mocným pro příbuzenství své s rodem vojvod saských; ano při volbách císařův i mezi kurfiršty počítán pravidelně od r. 1256. – Po vymření Askanovců dal císař Ludvík bavorský Branibory, aby moc rodu svého rozšířil, 12letému synu svému Ludvíkovi r. 1323, jenž však nikdy nedovedl získati si lásky svých poddaných, a když za císaře Karla IV. objevil se v Braniborsku »falešný Valdemar«, jenž se vydával za předposledního markrabí braniborského, dosud žijícího, nedovedl rod bavorský tu v panství se zachovati ani po vypuzení Valdemara. Učinil tedy císař Karel IV. s Ottou bavorským úmluvu, dle níž postoupeny Branibory r. 1373 rodu Lucemburskému (synu císařovu Václavovi). I dařilo se pak Braniborsku tak dobře, že po přání země samé na sněmě v Tangermünde r. 1374 »nerozlučně ku koruně králů českých« připojeny byly. Avšak císař Sigmund v nouzích svých mnohonásobných r. 1412 ustanovil norimberského markrabí Bedřicha z rodu hohenzollernského za vladaře v kurfirštství Braniborském a r. 1414 v Kostnici mu je docela postoupil. V Berlíně novému pánu holdováno r. 1415 a v rodě hohenzollernském zůstalo pak Braniborsko napořád i přes pozdější protesty stavů království Českého. Záhy stal se rod hohenzollernský pro statky své, jež měl v držení i mimo Braniborsko, velemocným v Němcích vůbec, a členové jeho získali i volbami na arcibiskupství mohučské a na velmistrovství Německého řádu v Prusích. Když pak začalo se šířiti učení Lutherovo a k učení tomu přestoupil i hohenzollernský velmistr řečeného řádu Albrecht a stal se dědičným vévodou pruským, a když potom r. 1618 synem téhož Albrechta Albrechtem Bedřichem pruská větev hohenzollernská vymřela, zdědil braniborský Jan Sigmund Prusko; vnuk jeho Bedřich Vilém Veliký vymanil se v příčině vévodství Pruského z nadvládí polského, byl tedy v Prusích pánem svrchovaným (od roku 1656), a proto i v Němcích v čele knížat protestantských (od r. 1685), ve kterémž postavení zůstali i jeho nástupcové. Ve válkách o dědictví španělské zabezpečil si císař habsburský Leopold I. potřebnou pomoc povýšením kurfiršta Bedřicha III. »na krále v Prusích« jako Bedřicha I. r. 1701, a od té doby dějiny braniborské rozhodně závislými se staly na dějinách Pruska. Lp.Dodatky Má 3,108.554 obyv. (1900), většinou evangel. Z těch mluví 3,031.450 německy, 24.262 polsky, 35.116 srbsky, 1156 česky, 6118 německy a polsky, 2403 něm. a srbsky.

Související hesla