Branná moc

viz armáda

Ottův slovník naučný: Branná moc

Branné zřízení zahrnuje v sobě vše, co směřuje k branné sile státu; v užším smysle pak rozumějí se branné zřízeným zranné zřízením pravidla, jimiž upraveno je vystrojení a doplňování ozbrojené moci státní; základní zásady branné zřízeního zranné zřízení tvoří pak soustavu brannou. Pravidla ta nebyla vždy a všude stejna, a v té příčině vůbec jest pozorovati, že původně všichni svobodní, plnoprávní příslušníci národa nebo kmene byli brannou povinností vázáni, pokud vůbec byli k boji schopni; že později jen čásť jich konala službu vojenskou jako povolání životní, kdežto v nejnovější době opět branná povinnost postihuje všechny občany státní, avšak jen po určitou, zákonem stanovenou dobu. Ve starověku totiž (u Řeků a Římanů až do konce republiky) zakládá se b.z. na myšlénce, že všichni svobodní a jen tito mají právo a povinnost zbraň nositi, kterýžto tak zv. miliční systém vyskytuje se i na počátku středověku u národů germánských, jmenovitě v říši Francké, kde po celou dobu Meroveovcův a Karlovců každý svobodný byl povinen opatřiti se zbraní a na vlastní útraty súčastniti se válečného tažení. Národ a vojsko byli totožni. Teprve za Karla Vel. capitulariemi z l. 807 a 811 uleveno chudším svobodníkům tím, že obmezena osobní povinnost vojenská na majetníky pozemků určité rozlohy, a že svobodníkům, majícím menší statky, povoleno, aby dohromady na společné útraty vypravili do pole jednoho zbrojného muže (conjectus). Časté války, nákladnost výpravy, změněný způsob válčení koňmo a v oruží, vyžadující stálého cviku, vše to bylo příčinou, že tato starší soustava miliční ustoupila nové, řádu lennímu, jehož předchůdce lze spatřiti již v starší době v družině čili komonstvu germánském, ve sdružení vikingů normanských a ve francké trustis regia. Řád lenní, jemuž ponenáhlu podrobeno veškeré svobodné obyvatelstvo mimo sedláky a později vzniklý stav městský, stal se základem branné zřízeního zranné zřízení středověku. Právo ke zbrani přísluší jen určitým třídám obyvatelstva, povinnost branná nespočívá pak více na příslušenství státním nebo kmenovém, nýbrž na smlouvě lenní, spojené s udělením léna a slibem vasallským, zavazujícím k doživotní službě a věrnosti. Vrchním pánem lenním je král; opověděl-li tento službu vojenskou, musili dostaviti se pod ztrátou léna, kdož od krále bezprostředně obdrželi léno (léno korouhevní). V průvodu držitelů lén korouhevních účastnily se pak války osoby, které od nich držely pozemek po právu lenním. Doba služby byla omezena; mělo-li se válčiti déle, musil král s velmoži uzavříti o tom smlouvu zvláštní, začasté za úplatu. Vznikem a rozvojem měst povstalo vedlé feudálního vojenství i branné zřízení zranné zřízení městské, jež spočívalo na systému miličním. Ani městská vojska, sloužící z pravidla zájmům města, ani lenní zástupy nebyly schopny velkých válečných podniků. Zvláště vynikaly vždy více vady feudálního branné zřízeního zranné zřízení: krátkost doby, po kterou vasallům bezplatně války bylo se účastniti, nákladnost delší úplatné služby, nedostatek jednotné organisace a vědomí státní pospolitosti a vůbec závislost celého branné zřízeního zranné zřízení na dobré vůli mocných vasallů. Proto již záhy snažily se zeměpánové nalézti náhradu za b. z. lenní v žoldnéřstvu, které se vyskytuje porůznu již v XI. stol. a které do XV. stol. vytisklo b. z. lenní, zvláště když vynalezením prachu technika válečná úplně se změnila. Branné zřízení zranné zřízení spočívalo tu na systému najímání (verbování); jednotlivci nebo celé tlupy jich, kteří provozovali vojenství řemeslně, najímáni jsou bez ohledu na vlasť, příslušnost a povinnost lenní za úplatu, a to, což jest pro vojska žoldnéřská té doby charakteristické, jen na dobu válečného tažení. Nejvyššího rozkvětu dosáhla soustava tato za třicetileté války; mírem vestfálským počíná jeho úpadek. Již dříve totiž chovali panovníci porůznu i v době míru menší tlupy vojenské (hlavně jako tělesnou stráž), z nichž v XVII. st. vyvinula se stálá vojska, spočívající též na systému verbování, s tím však rozdílem, že vojáci najímáni buď na určitou řadu let (t. zv. kapitulaci) nebo na tak dlouho, pokud budou způsobilými nositi zbraň, a to jak z příslušníků země, která rozdělena na zvláštní okresy najímací, přidělené plukům, tak i z cizozemců. Ve velkém rozměru upravil branné zřízení zranné zřízení dle principu stálých vojsk Ludvík XIV. ve Francii, když finanční správa, zvláště vybírání daní, bedlivě byla upravena. Tak vznikla zásada, že stát jest povinen poskytovati mužstvo pro válku, provincie rozděleny dle počtu obyvatelstva a poskytovaly ustanovený počet branců ze stavu selského a městského, kteří se určovali losem (systém konskripční a losování). Vedlé toho trvalo verbování cizincův, a v době míru skládalo se vojsko ještě hlavně z verbovaných. Další krok učinil Bedřich Vilém I. r. 1733 rozděliv zemi na okresy (kantony), z nichž jednotlivé pluky i v době míru se doplňovaly, při čemž však celé třídy obyvatelstva (šlechta, úředníci státní a j.) úplně jsou vyňaty z tohoto najímání (kantonový systém). Služba trvala 20 let, v době míru však čásť vojska propouštěla se na dovolenou (systém dovolovací), mimo to doplňováno vojsko i naverbovanými cizinci. Podobným zařízením byla konskripce, zavedená r. 1781 v dědičných zemích rakouských. Ač takto těžiště branné zřízeního zranné zřízení od úpadku lenního vojska spočívalo na žoldnéřstvu a pak na stálém vojsku, dály se porůznu pokusy, upraviti vojenství dle starého systému miličního; tak v XV. století zřízeny ve Francii compagnies d'ordonnance a francs-archeurs, v XVI. stol. saští defensionéři; vůbec však vznikly tak jen jisté kontingenty vojenské přechodního významu dle krajův a okresův, aniž bylo určitých pravidel o tom, jak by se tyto kontingenty doplňovaly. Úplný převrat v branné zřízením zranné zřízení nastal teprve od franc. revoluce, kdy (dekretem z r. 1793 a zákonem z r. 1798) k platnosti přišel princip povinnosti branné, dle něhož každý občan státní povinen jest po dobu zákonem stanovenou konati službu vojenskou. Provedení principu toho díti se může různě a dle toho rozeznáváme systém rekrutování, miliční a obecné branné povinnosti. Společným jest základ, že branná povinnost spočívá na státním občanství a že stihá zásadně všechny občany, což důsledně provedeno při systému miličním, jenž neznaje osvobození a zástupnictví, povolává všechny občany v době války do zbraněkdežto v míru se obmezuje na krátký výcvik. Systém ten pro nedostatečný tento výcvik přes ostatní výhody se nedoporučuje v moderní době dokonalé techniky vojenské. Dle soustavy rekrutovací vybírá se losem jen určitý počet rekrutů, kteří tím déle slouží. čím méně jich jest, kdežto ostatní losem osvobození jsou vojenské služby prosti. Při tom dopouští se výkup odvedených a zastoupení jich náhradníky dobrovolně se přihlásivšími. Tak vzniká sice vojsko laciné a dobře vycvičené, ježto však dlouhou dobou služební voják stává se nezpůsobilým pro povolání jiné po odbyté službě, stává se služba vojenská životním povoláním jednotlivců z nižších tříd, kdežto intelligentní a bohatší třídy se vykupují. Vojsko odlišuje se ostře od ostatního obyvatelstva, které nemajíc výcviku vojenského je nezpůsobilé po porážce stálého vojska účinně vésti další odpor. V ohledu vojenském nejdokonalejším je systém obecné povinnosti branné, dle něhož bezvýjimečně každý schopný muž vojensky se vycvičí, tak že určení nějakého válečného kontingentu odpadá, kdežto v míru jen čásť celé branné moci ve zbrani se chová, a její útvary jen svými kmeny (kadry) jsou zastoupeny. Středisko jednotlivých sborů klade se pak v obvodní odvody brancův a doplňuje se tak princip ten principem territoriálním. Se stránky národohospodářské ovšem je tento systém pro ohromné výdaje s ním spojené velice povážlivým (srovn. Militarismus). Přes to v době nejnovější jest snahou všech skoro státův evropských upraviti branné zřízení zranné zřízení na základě tohoto systému. (O branné zřízením zranné zřízení jednotlivých států srv. příslušná hesla, pak též čl. Vojsko.) Srv. Stein, Die Lehre vom Heerwesen (1872). JT.