Breviář

, brevíř – soubor liturgických knih v latinském ritu, podle nichž se členové katolické církve, zejm. kněží, řeholníci a řeholnice, modlí liturgii hodin. Latinský breviář jako vzor a breviář v národních jazycích bývají různě uspořádány; základními součástmi jsou žaltář, texty pro liturgické doby a lekcionáře.

Ottův slovník naučný: Breviář

Breviář (breviarium), modlitební kniha katolického duchovenstva, jež obsahuje předepsané modlitby na každý den a svátek v roce církevním. Skládá se z různých modliteb, žalmův, a.tifon, versikulí, responsorií, čtení výňatků z Písma sv. a ze sv. Otcův a ze životopisů svatých. Dle obsahu dělí se na 4 části: Psalterium, Proprium de tempore, Proprium de Sanctis a Commune Sanctorum. Co přikázáno jest modliti se z breviáře za den, slove officium diei (úkol, pobožnost denní). Officium to dělí se dle doby, ve kterou se konalo v starých dobách, na 8 částí. Jsou to: Matutinum (jitřní, o půl noci), Laudes (chvály, před svítáním), Prima (po východě slunce, asi o 6. hodině), Tertia (v 9. hod. dopol.), Sexta (12. hod.), Nona (3. hod. odp.), Vesperae (před západem slunce), Completorium (po západu slunce). Jak ze soustavy breviáře (jmenovitě z versikulí a responsorií) patrno, jest to modlitba pospolitá a má vlastně konati se společně. Poněvadž to však není vždy a všudy možno, dovoleno též konati ji soukromě, vyjma chrámy kapitulní a klášterní, kdež se koná společně. Jsou pak zavázáni modliti se breviář duchovní vyšších svěcení, beneficiáti a řeholníci; omlouvá je od toho pouze fysická nebo morální nemožnost a dispens čili prominutí církevní. V podstatě své zaveden byl breviář již v době apoštolské, předobrazen pak byl ve Starém zákoně. Již před Kristem scházeli se totiž Židé v určité hodiny ke společné pobožnosti, při níž se modlili, zpívali žalmy a čítali z písma Starého zákona. Podobně návodem sv. apoštolů zasvětili i křesťané modlitbou společnou jisté hodiny denní – třetí, šestou a devátou (naši 9., 12. a 3. odpol.); k těm pak připojena byla i společná modlitba ranní a večerní, a když nastaly kláštery, i noční. Když však později ochabovali věřící v pobožnosti té, přikázala církev, aby ji konali duchovní, jednak že chce, aby Bůh byl stále oslavován a vzýván modlitbou, jednak že duchovní jako prostředníci mezi Bohem a lidmi mají všecky služby boží. tedy i zavedené hodinky církevní (breviář) konati ve jméně všech věřících. – Co se týká formy breviáře, z části upravil ji sv. Jeronym vyzván od papeže Damasa, hlavně však učinil tak papež Gelasius a Řehoř Veliký. – Řehoř VII. skrátil jej (odtud jméno breviarium, výtah). Avšak i potom byly činěny v breviáři různé změny; ba někteří biskupové předpisovali zvláštní breviáře pro své diécése, chrámy a řády. Aby zabránilo se takové různosti, uspořádal Pius V. (1568) nové vydaní breviáře (Breviarium romanum) a přikázal, aby se dle něho modlili všicci duchovní, vyjma toliko ty diécése, chrámy a řády, v nichž po 200 roků před sněmem tridentským se modlívali dle jiného breviáře (na př. v metropolitním chrámě pražském). Modlitba breviáře má ještě jiná jména, na př.: Officium divinum, poněvadž Boha chváliti jest přední povinností duchovních; horae canonicae, buď že se koná v určité hodiny, nebo že předepsána jest zákony církevními (canones). Nejstarší název jest: psalterium, poněvadž v nejstarší době modlili se duchovní i mniši celý žaltář. Jméno »breviarium« vyskýtá se od XI. století. Sa.

Související hesla