Bruno Giordano

, italský myslitel; tvůrce panteistické přírodní filozofie, jíž vyvrcholilo renesanční myšlení. Vzdělaný dominikán; opustil řád a prošel celou Evropou (1588 v rudolfínské Praze). Spory s církví vyvrcholily jeho upálením v Římě. – Filozoficky ovlivněn antikou, M. Kusánským a B. Telesiem; představitel renesančního hermetismu. Domyslil a korigoval Koperníkův heliocentrismus (ani Slunce není absolutním středem vesmíru). Svět chápal jako nekonečnou a nezměrnou dynamickou jednotu; základem je „jedno" jako nerozvinutá příčina všeho, která zároveň obsahuje možnost všeho; stavebními kameny jsou monády (O příčině, principu a jednom). V univerzu viděl nezměrnou nekonečnost s bezpočtem sluncí, hvězd a světů, stále kolotajících; vesmír je plný života. Také v lidských dějinách spatřoval nekonečné vývojové možnosti a vyvodil z toho morální závěry; ostře napadal náboženskou nesnášenlivost. Autor komedie Il candelaio (Svíčkář). Ovlivnil četné myslitele, např. B. Spinozu, G. W. Leibnize, J. G. Herdera, J. W. Goetha. Po dlouhém mučení a věznění upálen v Římě.

Ottův slovník naučný: Bruno Giordano

Bruno: Giordano, filosof ital. (*ok. 1550 v Nole v Campagni – †1600 v Římě). V Neapoli vstoupil do řádu dominikánského, kde se oddal studiu otců církevních a humanistů, psal satiry a badal o přírod. vědách, v nichž překvapuje již svou moderností. Avšak z tohoto studia vytrhly ho pochybnosti, pro něž hledal útěchu ve studiu filosofie, a jež konečně vzrostly tak, že se měl zodpovídati ze 130 bludných článkův učení svého. Nechtěje odvolati Bruno raději prchl. R. 1579 přišel do Paříže a četl tam o 30 přívlastcích Boha, pak do Londýna, kde tiskl své italské spisy a kde uzrály jeho filosofické náhledy. V Oxfordě četl o nesmrtelnosti duše a o čtveré sféře; potom vrátil se do Paříže a vystoupil veřejně proti Aristotelově filosofii. V l. 1586 – 88 učil filosofii ve Vitemberce; r. 1588 dlel v Praze a byl od Sidneye, milostníka královny Alžběty, doporučen císaři Rudolfovi, jemuž odevzdal 160 článků proti filosofickým a mathematickým současníkům svým, začež dostal od něho 300 dolarů. Potom byl v Helmstadtě a Frankfurtě, kde dal tisknouti De triplici animo, de monade, de universo et mundis. Posléze vrátil se do Benátek byv tam zavolán od šlechtice Moceniga, jenž chtěl poznati nové pravdy filosofické. Mocenigo však prozradil Bruna u svatého Officia jako šiřitele bludův, a Bruno byl v noci 22. kv. 1592 zatčen a postaven před benátský soud inkvisiční, před nímž vyložil sám co nejpodrobněji své učení a prohlásil svou kajicnost, avšak marně, neboť již v únoru 1593 poslán do Říma, kde byl chován 7 let u vězení. Když pak konečně nechtěje učení svého odvolati prohlásil, že nepsal nic kacířského, odsouzen k smrti na hranici a upálen 17. ún. 1600 na Campo dei Fiori. kde mu r. 1889 postaven pomník. Bruno jest z filosofů, kteří opustivše scholastiku a Aristotela a chtějíce spojiti filosofii s pokrokem věd uvedli novou methodu ve zkoumání myšlénkového světa a přírody. Obdivuje se Koperníkovi a tvoří myšlénku o jednotě a přeměně druhů. Jeho filosofie byla sice mnoho vykládána, ale není posud úplně vyložena, ač ji Bruno sám v Benátkách v processe svém vyložiti se snažil, jednak že nejsou ještě ani vydány všechny jeho spisy, jednak že v ní jest mnoho fantastického a neurovnaného. On obnovil starou myšlénku stoiků, že svět je živá bytost, proniknutá světovou duší. Bůh jest nejvyšší monas, soujímající v sobě všechny ostatní bytosti, jichž povaha v základě svém jest jednoduchost a vniternost. Věcí jsoucích základem jsou tedy prvky bytostné, jež Bruno zove monady či minima, a jich složením a rozkladem podmiňuje se život přírody. Metafysická povaha těchto prvků čili monad jest duševnost i hmotnost zároveň. (Předznačení spinozismu a myšlénky Leibnizovy.) Síla ke hmotě má se jako forma k látce, jako činnost k mocnosti; forma je vnitřní silou hmoty, která je věčně měnitelná. Ve svých spisech učí Bruno o nekonečném všemmíru jako účinku nekonečné moci božské; země jest mu hvězdou mezi hvězdami ostatními; přijímá všeobecnou nějakou prozřetelnost; Bůh je ve všem a nade vším; sv. Trojici vykládá jako moc, moudrost a dobrotu, nebo jako ducha, rozum a lásku boží. Chce najíti pravdu, děj se co děj, a proto chválí dny strávené ve Vitemberce, ježto prý tam dovoleno svobodně učiti, a proto také napsal spis Spaccio della bestia trionfante, kde bičuje víru protivující se rozumu, formu a obřady; při tom všem chce úplnou volnost a neobmezenost. Výsledkem jeho neústupné hrdosti, pro kterou nedovedl zastaviti se v čas na své dráze, jest i zevnější stránka jeho spisů, záležející v bizarrních obratech, bezmezné obraznosti, laskavosti ku přátelům a neobvyklé ostrosti k nepřátelům. V něm jeví se samé odpory. Konečně přece toužil po pokoji a studiu a hleděl v Toulouse vstoupiti znova do řádu; vydav své poslední dílo žádal býti představen papeži Klimentu VIII., aby za ně obdržel absoluci a mohl žíti opět v hávě kněžském. Kromě neústupné hrdosti je význačnou známkou jeho povahy i ctižádost, aby vynikl nade všechny současníky, a ta ho pobízela k úzkostlivé práci, jež mu měla pojistiti nesmrtelnost. Úsudek svůj o Brunově učení shrneme ve slovech Bertiových: Učení Brunovo jest nedostatečné ve mnohých částech, ač se v něm nalézá mnoho velikého a nového. Jeho theorie o mravní bytosti je kusá, nejistá, mlhavá a s těží možno tušiti veliké otázky zastíněné, vztahující se ke tvorstvu, svobodě, povinnosti, právu a společnosti lidské. Jeho mysl je vůbec pohřížena v pozorování světa, v nutnost metafysickou a v idee o bytosti neosobné; mysl jeho vznáší se nad světem volným vyhýbajíc se pojmu bytosti osobní. Všecky jeho spisy jeví již svými názvy podivnost. I řeč jejich jest bizarrní. Bruno nazývá každou věc jejím jménem nic se neostýchaje. Nevyhýbá se ani hrubým žertům, které ho činily někde oblíbeným, jinde odporným. Spisy jeho jsou: La Cabala del Cavallo Pagano; La Cena delle Ceneri; Liber triginta statuarum; De anima; Certaines responses et invectives; De umbris idearum; Spaccio della bestia trionfante proposto da Giove; Eroici furori; Del infinito universo e mondi. Brunovy Opere vydal Wagner (Lipsko, 1820, 2 svaz.), P. de Legarde (Gotinky, 1888 – 89, 2 sv.), spisy latinské Gfröser (Štutgart) a Morano (1888, 2 sv.) péčí Fiorentina, Imbrianiho a Tallariga; jiné spisy vydal V. L'utoslavski, prof. univ. kazaňské (1889), probíraje zvláště rukopisy Norovovy, nalézající se v Rumjancově museu v Moskvě, bohaté vůbec prvními vydáními spisů Brunových. O Brunovi psali: Clemens (Bonna, 1847), Bartholmes (Paříž, 1846, 2 sv.), Jacobi, který viděl v něm svůj pantheismus, Hegel svůj enthusiasmus. F. Tocco (Flor, 1866), H. Stein a j. Největší zásluhu o výzkum filosofie Brunovy má D. Berti, který Bruna, o němž dříve bylo málo známo, uvedl v širší známost v Italii napsav již r. 1867 pojednání do časopisu »Nuova Antologiæ. Berti objevil i nové doklady v bohatém archivě dei Frasi v Benátkách z doby od 23. kv. 1592 do 13. ledna 1593-Z Němců psali o Brunovi: Lasson, Von der Ursache und dem Einen; L. Kuhlenbeck, G. Brunos Reformation des Himmels (překlad a výklad spisu Lo spaccio, Lipsko, 1889) a Vom unendlichen All und den Welten; H. Brunnhofer, G. Brunos Weltanschauung (t., 1883) a j. P.

Související hesla