Bruno ze Schauenburka

, olomoucký biskup 1245 – 81; původem ze saského hraběcího rodu. Působil jako kaplan papeže Innocence IV. a diplomat českých králů Václava I. a Přemysla II. Otakara. Schopný administrátor; zasloužil se o duchovní i hospodářský rozkvět olomouckého biskupství.

Ottův slovník naučný: Bruno ze Schauenburka

Bruno: Bruno, biskup olomúcký (1245 – 1281), pocházel z hraběcího rodu Schauenburg-Holštýnského. Narodil se v prvních létech XIII. stol. Nejsa ještě ani 30 let stár stal se kanovníkem v Magdeburce, brzy potom proboštem v Lubecku a jmenován byl kaplanem papeže Innocence IV. Tento nechtěje uznati Konráda, králem Václavem ustanoveného. za biskupa olomúckého jmenoval tamním biskupem Bruna roku 1245 a doporučil jej kapitule olomúcké, králi Václavovi a lidu. Avšak nikdo nechtěl Bruna biskupem, tak že země pro svůj odpor byly stiženy interdiktem, a Mikuláš, biskup pražský, byl suspendován. Teprve r. 1247 král Václav pro neshodu svou s císařem Bedřichem II. povolil papeži a uznal Bruna za biskupa. Po příchodu do Olomúce Bruno súčastnil se války krále Václava se synem Přemyslem (1248) stoje věrně na straně králově. Potom přičinil se svědomitě o smíření otce se synem, a když tento r. 1253 nastoupil po otci, byl zase jemu věrným služebníkem, rádcem, jednatelem, ano i spolubojovníkem. Tak roku 1254 s některými pány českými jednal a jménem královým uzavřel v Budíně mír s Uhry. Hned r. 1255 provázel krále na výpravě do Pruska a pokřtil prvního šlechtice pruského, jemuž Přemysl byl kmotrem. Když r. 1260 Přemysl táhl proti Uhrům, přidal se k němu Bruno i se všemi svými many a statečně súčastnil se boje. Po vítězné válce stal se Přemyslovým hejtmanem ve Štýrsku, odkud vydatně podporoval krále ve válce jeho s Bavorskem. V nastalém sporu Přemysla II. s králem Rudolfem byl Bruno jednatelem Přemyslovým, jehož zájmy sice svědomitě zastával, ale neujímal se ho již s celým zápalem velikého ducha svého, protože nemohl nepozorovati, že stolice římská naklonila se Rudolfovi. V první válce pomáhal sice Přemyslovi, ale byl dosti vlažný. Král vypravil jej s válečnými houfy do Klosterneuburka, jenž s Vídní zůstal mu věrným. aby tam učinili přípravy ku převezení vojska českého přes Dunaj; ale biskup s předními měšťany vrátil se ke králi o branu města poručiv posádce, která lstí byla oklamána a město ztratila. Ta ztráta a zrada šlechty české rozhodly válku. Bruno a Oto braniborský jménem královým ujednali s Rudolfem mír u Vídně r. 1276. Mír ten byl později ve Vídni a v Praze ještě narovnáván, ale vždy ke škodě Přemyslově, jehož zastupoval Bruno s dvěma plnomocníky. Následkem toho došlo ke druhé válce roku 1278, v níž Bruno Přemysla již docela opustil, protože papež Mikuláš III. vydal klatbu na všechny protivníky Rudolfovy. Když Rudolf pak vtrhl na Moravu a ležel u Oslavan, přišli k němu poslové všech moravských měst královských a poddávali se dobrovolně. Přišel i Bruno a stal se Rudolfovi věrným poddaným. Rudolf důvěřoval mu úplně, svěřil mu jednání o mír s Čechy v Čáslavi a odevzdal mu správu Moravy. Jako vladař nad Moravou zachoval sobě přízeň Rudolfovu až do smrti r. 1281. – Bruno byl prelát nad obyčej výtečný a nejvěrnější repraesentant ducha církevního z doby Innocence III. a IV. Veškeré jednání jeho bylo vedeno zásadou povznésti a zvelebiti moc církevní. Proto stolice římská svěřovala mu důležitá poslání církevní i politická nejen pro říši Českou, nýbrž i pro Rakousy a Halič. Bruno byl vědom sobě přízně té a proto všude a ve všem jednal velmi sebevědomě. Byl mužem zákona a povinnosti v nejpřísnějším významu. Jako biskup staral se o rozkvět diécése své duševní i hmotný, a pečoval bedlivě o duchovenstvo saekulární i řeholní. Hned na počátku biskupování pobouřil mysli na celé Moravě bezohledným vymáháním církevního desátku, který již od mnoha let se neplatíval, a již 11. pros. 1248 král listinou v Brně vydanou zaručuje mu plný desátek v celé diécési olomúcké. Množil statky biskupské a zveleboval bohoslužbu. Biskupství olomúcké povznesl k moci poněkud samostatné, a to zřízením drahně statků manských, jichž držitelé hleděli k biskupům olomúckým jako k bezprostředním pánům svým až do nedávna. Z přijmů biskupských zveleboval bohoslužbu v celé diécési a zvl. v Olomúci, kde zřídil 4 prebendy kanovnické, školu na dómě pro 20 žákův a zvýšil dotaci děkana při dómě. V jednání s duchovenstvem byl mírný a povolný, zvláště nakloněn byl klášterům panenským. Byl to biskup sebevědomý, ctižádostivý, ale bez poroku. Stolici římské byl oddán nejvíce. Bohužel, že touž měrou nepřilnul také k říši České a jejímu obyvatelstvu, k němuž nepoutal ho ani stejný původ, ani jazyk. Pocházeje z rodu německého nepřestal po celé své živobytí hověti jazyku, obyčejům a řádům německým také v říši České. Manské statky své udílel jen šlechticům německým a poněmčil velikou čásť statků biskupských, zvl. v Opavsku. V témže směru upřílišoval se též král Přemysl hlavně jeho návodem. Šj.

Související hesla