Bucharský chanát

viz buchárský emirát

Ottův slovník naučný: Bucharský chanát

Buchársko (Velké též Uzbekistán), středoasijský chánát v Turkistánu pod ruským vlivem stojící, obsahující 239.000 km2 s 2,130.000 obyv., z polovice nomadského. Hraničí na sev. s rus. Turkistánem, na sev.-vých. s Fergánou, jihových. neodvislým územím pámírským, na jihu Afgánistanem, jihozáp. a záp. s ruským Turkmenskem, sev.-záp.Chívou (37° – 44° 20' s.š. a 61° 40' – 72° 30'). Většina části západní jest písčitá a solná step, čásť východní jest hornatina s výběžky Tien-šánu. Řetězy horské: Zerefšánský, Hisár, Samarkand-tau. hory Karateginské, Petra Velikého, Dervázské, Gází Melek, Sultáni Chazret, Babadag, Burtaš a jiné. Řeky náležejí veskrze úvodí Amú-Darje, jediné velké řeky Buchárska, jehož jest jižní hranicí naproti Afgánistánu. Západní čásť Buchárska svlažována jest Zerefšánem, ztrácejícím se ve step. ním jezeru Dengizu. Při řekách nalézáme úrodné oasy oddělené od sebe pouští nebo řetězy horskými. Ve středním Buchársku převládají. Půda, pokud jest dobře svlažována, ať přirozeně neb uměle, jest velmi úrodná. Daří se hlavně pšenice, žito, ječmen, kukuřice, proso, rýže, ovoce, víno (jehož se však užívá pouze na hrozinky, ocet. syrup), melouny, třešně, fíky, moruše, zelenina (okurky, tykve, červená řepa, cibule); bavlna, konopí, sezam, tabák a j. V poušti roste Haloxylon ammodendron, tvořící veliká houští, jež, pokud nezničena, brání pronikání písku; v okolí Samarkandu a Karší Galeria africana, jejíž manny užívá se jako cukru. Zvířena: velbloud, hlavně dvojhrbý, koza, ovce, kůň, osel (krotký i divoký), jeleni, antilopy, divoký kanec; tygři. medvědi, lvi, vlci, lišky. šakali; volavky, kobylky, bourci. Říše nerostů vykazuje: kamenné uhlí, sůl (růžovou sůl guzarskou), síru, kamenec, salmiak; z kovů: měď, železo, olovo, zlatý prach. Klima jest suché a zdravé, vyjma hory kontinentální, roční počasí pravidelná. Horka dostupují + 38°C.; zimy – 23°C. a jsou mírnější než v okolí. Deště počínají a končí únorem, hojnější jsou toliko v krajinách horských. Svlažování umělé nutné, ač nedbalé. Časté jsou větry severní a severozáp., jež působí vánice pískové, a poušť se šíří na úkor půdy vzdělané. Průmysl upadá stále. Vyniká výroba koberců, šálů ze srsti koz a velbloudů, koží, zvláště ovčích (chagrin) a z nich čepic, spracování bavlny a hedvábí, výroba zbraní a nožů (Hisár), nástrojů, předmětův ozdobných.

Obchod jest důležitý a vzkvétá, třeba při poměrné chudobě země, vývoz s dovozem se kryje (4 1/2 mill. rublů). Vyváží se: bavlna, surové hedvábí, kůže, kožešiny, sušené ovoce; transitní obchod s plodinami a výrobky Vých. Turkmenska (vlna, kůže, drahokamy), Afgánistánu a Indie (anglické zboží, kašmírské šály, cukr, indych, drogy), Číny (čaj, porculán) a j. Důležitý jest přívoz z Ruska (mušelín, kůže, kovy, zbraně, železné nádobí, kalika, sukna, cukr, léky, zboží bavlněné, barvy, papír). Roční obrat obchodu obnáší na 20 mill. rublův. Od r. 1825 obchod se ztrojnásobil. Hlavní sídla obchodu jsou Buchárá, Karší, Kerki Obchod jest pro muslimy svobodný, cizinci platí daně. Obchodní cesty vedou na všecky strany, hlavně na sever: Chíva. Kazanlinsk nebo Perovsk a Orenburk: jižní přes Derváz, Hisár, Chulm, Balch, Herát; západně přes poušť Karakumskou do Mervu; východně přes Samarkand, Chudžend, Taškend do Východního Turkistánu a Číny. Nového rozkvětu získal obchod dráhou zakaspickou, nahrazující hlavně cestu severní (1888 do Samarkandu). Mezi Katty-Kurgánem a Buchárou telegrafní linie 190 km (od r. 1885). Na Amu-Darji slouží obchodu od r. 1886 ruské parníky. Rusko má volný obchod, ruští poddaní volný průchod.

Obyvatelstva čítá Buchársko usedlého, polousedlého i kočovného, přes 2 mill. Vládnoucím obyvatelstvem jsou bojovní a nepokojní Uzbekové (as 200.000), z nich pocházejí i vladařové buchárští; oni tvoří z největší části vojsko. Jinak jsou kočovníci nebo rolníci. Nejčetněji zastoupeni jsou Tádžikové (600.000), zbytky původ. íránského obyv., usazení jako rolníci, řemeslníci, obchodníci. Vynikají bohatstvím a průmyslem. Z touhy zbohatnouti kupují sobě i od emíra za určitou sumu různé úřady, čestné nebo výnosné. Zvláštní větví jich jsou Galčiové vých. Buchárska. Z ostatního obyvatelstva jmenujeme Kirgizy, asi 45.000 hlav, něco málo Karakalpaků, Turkmeny (kmenů Sakar, 20 km nad Cárdžuji, 3000 rodin, Sajar a Eski, většinou na Amu-Darji, dohromady 200 kibitek, z části i Ersary), cikány (asi 1000 duší kol Hisáru), Hindu vynikající vlivem a bohatstvím, asi 500 v městech (obchodníci a směnárníci), Afgánce obchodující po městech, mimo to vojáky, Araby jako zbytek původních dobyvatelů muslimských (chov dobytka, obchod s koni, malování koberců), porůznu Peršany a konečně židy, povržené a bez práv, živící se více řemesly než obchodem. – Náboženství panující jest islám, a sice sunnovský. Obcovací řečí turečtina a perština.

Vláda buchárská jest dědičná monarchie. Vladař, vlastně chán, zvoucí se však emírem, jest despotou uznávajícím toliko sultána tureckého za svoji duchovní hlavu. Od něho dává se aspoň dle jména dosaditi. I doma obmezován jest jediné mocným duchovenstvem ve svém absolutismu. V politice jest vasallem Ruska. Země rozpadá se na provincie, jejichž správa nalézá se v rukou begů: jsou to malá lenní knížata s dvory dle vzoru buchárského, hodnost jejich však není dědičnou, nýbrž dědicem jich jest chán buchárský. Menší okresy spravovány jsou amaldáry beze vší autonomie. Buchársko má i svoje vojsko s výcvikem ruským, 10.000 serbázův a asi 30.000 reservy v čas potřeby, na 200 děl, jízdu, kyne-li dosti kořisti.Druhdy vynikalo Buchársko svou vzdělaností, i nyní děje se mnoho pro vzdělání lidu. Jeť přes 2000 škol obec. a tolikéž škol vyšších pro studium koránu. Zlatá mince tilla (6 zl. 60 kr.), stříbrná tonga (33 kr.), měděná pul (1 kr.). Míra ačin = 2/3 m.

Města. Hlavní město Buchárá, po něm Karší (20.000 obyv.), obě na úpatí hor Karšínských: pevnost Kermíne na Zerefšánu, opevněný Hisár ve východní části (v jeho citadelle chová se poklad emírův), Čárdžúj na l. břehu Amu-Darje (místo převozní, jiná jsou Kerkí, Chódža Sálih, Termes), s trhy koňskými, Sehrísebs, silná pevnost na obchodní cestě do Afgánistánu, vlastně skupina měst a vesnic na prostoře 20 km délky a 8 km šířky, zdí obehnaném. s hlavními místy Šaarem a Kitábem vedlé řady měst menších: Čirákči, Karakul, Jakobak,-Šírábád-Sirravat, Husár, Džnau, Vardansi, Chátyrdži a j.

Dějiny. Buchársko jest celkem stará Transoxanie. Na jeviště dějinné vystupuje vpádem arabským (666). Před islámem byli zde íránští národové s vysokým stupněm vývoje, již podlehli nejprve Turkům (VI.- – VII. stol.), později Arabům (714 – 874), když byl Sámán r. 714 s obyvatelstvem od posavadního buddhismu a zoroastrismu přestoupil k islámu. Za. nástupců Sámánových vzkvetla říše a rozšířila se po Herát (pol. X. stol.). R. 1004 přešla do rukou tureckých Seldžúkovců. Za doby té svářili se o Buchársko Chárizm na západě a Ujgurové na východě; vítězem zůstal chárizmský kníže Muhammed Kutb-ud-dín. Za něho udál se r. 1218 vpád Džengizchánův, jímž připojeno Buchársko k chánátu čagataiskému. Nastoupením Tamerlanovým (1369) nastal rozkvět zvláště pro Samarkand a Bucháru, který však končí jeho smrtí (1405); za jeho neschopných nástupců dobyta země potomkem Džengizchánovým chánem Šeibáním Muhammedem s jízdou uzbeckou r. 1500, čímž Uzbekové zlaté hordy (mezi Volhou a Aralem) stali se pány Buchárska. Ale ani nástupci tohoto (Šeibánovci 1510 – 97) nezadrželi úpadku, ač zvláště chán Abdulláh pro vedl mnoho pěkných staveb. Úpadek pokračoval i za Astarchánovců (1597 – 1737) a nynější dynastie Mangit. Vláda charakterisována jest vnitřní anarchií a úpadkem moci vladařské. Za Ma'súma (1783 – 1803) měla země ještě jakýsi blahobyt, ten zmizel však za jeho nástupcův emíra Saída (1803 – 26) a Nasrulláha (1826 – 60) úplně. Poslednější utkal se s Rusy, jejichž vnikání do Buchárska tvoří odtud hlavní body moderních jeho dějin. Z části vítězné boje se sousedy (Šehrísebs, Chokand, Chíva, Persie, Afgánistan) dodaly mu zajisté odvahy čeliti stejně Rusům a Angličanům, usilujícím zjednati bezpečnost osoby a obchodu se strany ruské. Ruská poslání (Negri 1820, Demaison 1834, Vitkovič 1835, Butěněv, Bogoslovskij, Chanykov a Lehman 1841) neměla výsledku politického právě jako kroky Angličanů Burnesa (1832), Stoddarta (1838) a Conollyho (1841). Stoddart uvězněn a přinucen přijmouti islám, r. 1842 pak s Conollym popraven, jak zjištěno Wolfem (1843). Výprava Butěněvova prozkoumala aspoň Zerefšán a zjednala polohopis Samarkandu. Nástupce Nasrulláhův, bojovný a nadaný Muzaffaruddín (1860 – 82), dostal se již přímo do sporu s Rusy, již od roku 1847 na Syr-Darji se usadivše odtud dále pronikali. Zmocniliť se r. 1861 města Džúleku a během let následujících celé severní polovice Chokandského chánátu, jež r. 1865 jako gubernie turkistánská připojena gen. guber. orenburské, a téhož roku Taškendu, jenž prohlášen za samostatné území pod ochranou ruskou. Proti tomu vystoupil Muzaffaruddín, poražen však gen. Romanovským u Irdžáru na Syr-Darji (20. kv. 1866); krátce na to dobyto Chudžendu a i Taškend připojen k území ruskému; t. r. dobyli Rusové pevnosti Uratjube a Džizaku, tak že netoliko celé území dolního a středního Syr-Darje, nýbrž i území mezi SyrDarjou a Karadže-tauem přešlo do moci ruské. Přese vše neúspěchy Buchárci nutili emíra k svaté válce, který prohlásil ji také konečně s jara 1868, poražen však před branami Samarkandu (13. kv. 1868) gen. Kaufmannem, který zmocniv se Kattykurgánu a poslední armádu buchárskou poraziv na výšinách Serabulackých ocitl se na blízku samé Bucháry, když emír žádal za mír. Mírem na to uzavřeným (30. čna 1868) nabylo Rusko mimo území na středním a horním Zerefšánu (Samarkand, Kattykurgán a území tvořící nyní jihových. čásť gubernie turkistánské) vlastně vládu nad Buchárskem, zaručen mu volný obchod v Buchársku a značná kontribuce válečná (125.000 till). Za to poskytlo Rusko buchárskému emíru nejen pomoci při vzpouře jeho syna proti němu (12. řijna 1868 vítězství generála Abramova u Karší nad synem emírovým), nýbrž přivtělilo k Buchársku Rusy dobytý Šehrísebs (1870) a v náhradu za pomoc proti Chívským (1873) i čásť území Chívského (jihozáp., čásť vých., území Amudarje). Emír buchárský sám poslal r. 1869 poselství s dary carovi do Petrohradu a r. 1873 uzavřena konečně obchodní a přátelská smlouva Rusův a emíra. Nástupcem Muzaffaruddínovým u vládě stal se třetí jeho syn Abdul-ahad chán, který jest již málo více než pouhý správce ruský. R. 1886 vydán výnos jeho nařizující definitivně puštění všech otroků na svobodu. Vnitřní poměry buchárské jsou smutné, vedlé velké řady nespokojených úředníků, jež nový chán nahradil silami novými, jest tu nespokojený lid, sužovaný všelikým vyděračstvím a s touhou očekávající okamžiku, kdy k Rusku zcela budou připojeni.

Literatura. Vedlé starších prací cestopisných (Eversmann, Meyendorff Burnes a j.) Chanykov, Popis chánátu Buchárska (Petrohr.,1843); Wolff, Narrative of a mission to Bokhara (Londýn, 1845); Lehmann, Reise nach Bokhara und Samarkand (Petrohrad, 1852); Chanykow, Mémoires sur la partie méridionale del Asie centrale (Paříž, 1863); Vambéry, Reise in Mittelasien (Lipsko, 1865; 2. vyd. 1873); týž, Skizzen aus Mittelasien (t., 1868); týž, Geschichte Bokharas (Štutgart, 1872, 2 díly); týž, Centralasien und die englisch-russische Grenzfrage (Lipsko, 1873); Weujukow, Ruskoasijské území hraniční (něm. od Krahmera, Lipsko, 1874); Bonvałot, En Asie centrale (Paříž, 1884); Javorskij, Cesta poselství ruského do Afgánistánu a chánátu Buchárského 1878 – 79 (něm. v Jeně, 1885); Lansdell, Russian Central Asia (Londýn, 1885); Moser, A travers l'Asie Centrale (Paříž, 1886); Mušketov, Turkistán, I. díl (Petrohrad, 1886). Dk. Dodatky Emirát středoasijský pod vrchní mocí Ruska, má na 205.000 km2 asi 1,250.000 obyv., 6 na 1 km2. Emír Abdul-ahad navštívil v l. 1893 a 1902 ruský dvůr a poskytl synovi svému a následníku Seid-MirAlimu ruského vychování. Moc ruského vlivu víc a více se posiluje.Nerschaky, Description topographíque et historique de Boukhara (Pař., 1892); Krahmer, Russland in Mittelasien (Lip., 1898).