Buddhismus

, nábožensko-filozofický systém založený v 5. stol. př. n. l. Buddhou v severovýchodní Indii. Klade důraz na osobní meditační praxi jako prostředek k dosažení vnitřní svobody a k odstranění prožívání skutečnosti zkreslené subjektivním viděním. Východisko ze strastiplné pomíjivosti jevového světa Buddha formuloval v tzv. čtyřech vznešených pravdách, návodem k zániku strasti je vznešená osmidílná cesta. Buddhovo mlčení k metafyzickým otázkám vedlo po jeho smrti k formování řady škol a značná nezávislost původního buddhismu na vnějškových dogmatech usnadnila jeho šíření v mimoindickém kulturním prostředí. Od konzervativní théravády, opírající se pouze o kanonické texty shromážděné v Tripitace a rozšířené na Cejlonu (od 3. stol. př. n. l.) a v jihovýchodní Asii (od 5. – 6. stol. n. l.), se okolo přelomu letopočtu oddělil směr zv. mahájána, který svou filozofickou hloubkou a ideálem soucitného a pomáhajícího světce (bódhisattva) přispěl k šíření buddhismu v intelektuálním prostředí a posléze i mezi lidovými vrstvami. V 1. stol. se buddhismus rozšířil po Hedvábné stezce do Střední Asie, kde byl zejm. v době kušánské říše za vlády krále Kanišky (2. stol.) kulturně ovlivněn helénismem a zoroastrismem. Odtud se šířil do Číny (viz též buddhismus čínský) a dále do Koreje a Japonska (viz též buddhismus japonský). V Indii se mahájánový buddhismus v 5. stol. vyvíjel pod vlivem hinduistického tantrismu v esoterický směr, tzv. vadžrajánu, která od 7. stol. pronikala do Tibetu a dala vznik specifické formě buddhismu tibetského, vnesenému v 16. stol. i do Mongolska. V samotné Indii zač. 2. tis. buddhismus zanikl, částečně v důsledku asimilačních tlaků ze strany hinduismu a fyzické likvidace buddhistických center muslimskými dobyvateli. V Evropě se aktivní zájem o buddhismus projevoval zejm. od zač. 20. století.

Ottův slovník naučný: Buddhismus

Buddhismus jest vyznání víry, jež ze všech světových učení má nejvíce vyznavačů (r. 1881 asi 470 millionův). Ovšem také snad žádné učení v různých dobách a krajích tak se nezměnilo a nezvrhlo jako právě buddhismus Základem a východištěm buddhismu jest učení Buddhovo, jež samo zase není než provedením zásad šířených již před Buddhou a za něho i od jiných hloubatelův a reformátorů; nejryzeji zachovalo se pak učení toto u jižních, ceylonských buddhistů. Tito sami svoji víru dělí ve tři oddíly: o Buddhovi, o učení, o bratrstvě vyvolených. Východiskem učení Buddhova bylo poznání bídy tohoto světa, jíž věnovány jsou 4 svaté základní pravdy buddhismu: 1. narození, stáří, smrť, spojení s nemilým, odloučení od milého jest patero útrap spojených s bytím každé bytosti individuálné; 2. příčinou útrap jest vůle k životu, touha po bytí a užívání, jež vede od narození k narození a hledá ukojení brzy v té podobě, brzy v oné; 3. odčiněním útrap jest úplné zničení vůle k životu, touhy po bytí a užívání; 4. cestou k odčinění útrap jest osmidílná dráha, totiž pravá víra, pravé odhodlání, pravé slovo, pravý čin, pravý život, pravá snaha, pravé myšlení, pravé pohřížení v sebe sama. Buddhismus jest vlastně smělým pokusem náboženství bez boha: není boha-tvůrce, na jehož milosti bytí světa jest závislým, vše povstává a mění se samo ze sebe, dle své vlastní vůle a vnitřní povahy. Buddhismus poučuje pouze o nynějším bytí světa a o cíli, k němuž má dospěti; o jeho vzniku Buddha sám ničeho neučil, neboť prý jen buddha dovede pochopiti poslední základy světa. Bytí nynější, samsára, jest útrapou, a koncem jejím jest spasení, nirvánam. Samsára (kolotání, stálé znovuzrozování) jest tento svět bludů, rození, utrpení a umírání; každý tvor stále v něj v rozličných podobách se vrací, dokud mu nevzejde spásonosné světlo pravého poznání. Každý tvor rodí se znova netoliko na této zemi, ale i na nesčíslných jiných zemích v nekonečném prostoru, obydlených bytostmi dokonalejšími i nedokonalejšími, než jest člověk, a i tyto světy podrobeny jsou témuž vznikání i zanikání jako on. Teprve pravé poznání a jednání jím řízené vede ke spasení, ku konci stálého znovuzrozování k novým útrapám, k vejití v nirvánam (dohasnutí). Toto jest koncem individuálného bytí, jest stavem. v němž všechna vůle k životu zanikla, stav plného míru a vědomí dosaženého spasení, jehož blaha ani pomysliti ani vysloviti nelze. Toto nirvánam jest patrnou obměnou bráhmanských názorův o pravém bytí, přísného vymezení však pojmu jeho ani Buddha, ani jeho nástupcove nepodali. Chybou však se zdá, viděti v tomto stavu úplnou negaci všeho bytí, jaké v něm bývalo hledáno: spíše mysliti si jej máme nejdokonalejším bytím, prostým všelikých změn a vlastností pomíjejících. Člověk sám ovšem teprve nenáhle dospívá takovéto dokonalosti.

Buddhismus bohů nezná; je-li řeč i v buddhistických spisích o Brahmanovi a jiných osobách božských, lze v tom viděti jen výsledky kontaminace vlastního buddhismu s ostatními vyznáními indickými. Za to má buddhismus jakési světce, totiž lidi, kteří jsou již na cestě dojíti nejvyšší blaženosti. Takových svatých rozeznává buddhismus čtvero: 1. kteří »se dostali do proudų (sróta-ápanna); osoby toho stupně narodí se již jen sedmkráte a nemohou se naroditi již jako démon nebo jako zvíře; 2. »jednou se vracející« (sakrdágámin) narodí se již jen jednou na této zemi; 3. »nevracející se« (anágámin) narodí se již jen v nadpozemských krajích; 4. »svatý« (arhant) hned po smrti vejde v nirvánam. Každý člověk ovšem může býti arhantem, aniž jeho okolí o jeho svatosti co ví. Místa bohů v buddhismu zastupují asi buddhové: »buddhovství« (bódhi) pak je stavem, jehož dojíti může každý člověk, jako ho došel Siddhártha. Věří pak buddhismus v »buddhy individuálné« (pratjéka-buddha, paččéka-b.), kteří bez cizího přičinění došli pravého poznání, jejichž dokonalost nesahá však tak daleko, aby mohli poznanou pravdu hlásati světu; nad nimi jsou praví, universální buddhové, z nichž jedním byl právě zakladatel buddhismu. Vskutku uznává buddhismus 24 buddhy před Siddhárthem.

Mravouka vyplývá ze zásad buddhismu samého, a jako buddhismus vůbec není ve všem individuálným dílem zakladatele buddhismu. Vlídnost, dobrotivost a milosrdenství k sobě i ke všemu tvorstvu jsou jejími základy: je-li každý tvor již stižen útrapami svého bytí, k čemu je rozmnožovati ? Rovněž učí chrániti se všeho, co staví se v cestu dosažení spasení. Vyznavači buddhismu zachovávati jest 5 hlavních přikázání: 1. nezabíjeti ani nezraňovati žádného živého tvora, 2. nesahati na cizí majetek, 3. zdržovati se neoprávněného tělesného obcování, 4. zdržovati se lži, podvodu a pomluvy, 5. nepožívati opojných nápojů. Vyšší dokonalosti dochází člověk zachováváním dalších tří přikázání: 6. zdržovati se jídla mimo určený čas, 7. zdržovati se všech světských zábav (tance atd.), 8. zdržovati se všeho, co slouží marnivosti; za přikázání 3. nastupuje zde zachovávání úplné cudnosti i při ženatých osobách. Pravý člen obce (mnich) slibuje ještě 9. zdržovati se pohodlného lože, vší světskosti i potravy živočišné, 10. žíti v dobrovolné chudobě.

Obec vyvolených (sangha) jest souborem všech, kdož slibují žíti dle učení Buddhova a dle všech 10 přikázání; vyloučen není nikdo. leč lidé stižení nakažlivou nebo nezhojitelnou nemocí, děti do 12 let, otroci a nevolníci, zločinci, pokud trestem neučinili právu zadost (vrahové a p. na vždy), dlužníci, pokud dluhů nesplatili, vojáci a úředníci, pokud jsou v úřadě, nezletili, nemají-li dovolení rodičů nebo jejich zástupců. Tito vyvolení (śramanové, samanové = kajicníci, či bhikšüové = žebráci) mají žíti v klášteřích nebo v lesních poustkách a požívají úcty i ochrany atd. od světských stoupenců buddhismu. Vlastní hierarchie buddhismus nemá. Jednotlivé obce i jejich členové jsou v podstatě rovnoprávní. Také vlastních obřadů náboženských v buddhismu není. Místo jejich zastupují společné zpovědi, konané dvakráte v měsíci, a výroční »vyzvání«. kde všichni navzájem se odprošují ze všech vzájemných provinění.

To jsou ovšem jen rysy nejhrubší, zachované v celku nejryzeji u buddhistů ceylonských. Buddhismus na různých místech dospěl k rozličným úkazům úpadku, u sever. buddhistův indických i mimo Indii působením jiných náboženství i porušením povahy své vlastní, jež vyhovovala jen duchům nad všednost povýšenějším a nemohla dosti zaměstnávati mysli lidu obecného. Tak porušen byl prvotní buddhismus zejména vznikem nepřehledného množství legend o Buddhovi a různých arhantech, týkajících se i dřívějších jejich životův a modlářským uctíváním jejich obrazův a relikvií, což vše namnoze zvrátilo buddhismus v pravý opak jeho bývalé prostoty.

Dějiny buddhismu. V Indii samé šířil se buddhismus již za dob Buddhových dosti znamenitě v kraji mágadhském; ještě více po jeho smrti přičiněním jeho žákův i jejich nástupců. Během II. století nabyl buddhismus tolik půdy v Indii, že již ve III. stol. před Kr., zvláště přičiněním krále Asóky stal se státním náboženstvím árijské Indie, a ještě poč. V. stol. po Kr., kdy čínský buddhista Fa Hian putoval po Indii, převládal všude rozhodně, rovněž v VII. stol., dle zprávy Hiuen Tsangovy. Nikdy však buddhismu nepodařilo se úplně potlačiti původní náboženství indické; toto udržovalo se stále, byť i časem jen v ústraní. Již asi od r. 800 náboženství staré, takořka k nepoznání již změněné v rozličné sekty śivaitské a višnuitské, počíná se rozmáhati znova, i stalo se vedlé islámu a džajnismu během času opět panujícím náboženstvím. Nenáhlé hynutí buddhismu v Indii jest právě tak nejasně rozeznávati jako předchozí jeho vzrůst. Ještě v XV. stol. v Bengálsku, v XVI. století v Orisse vidíme zastánce buddhismu bojovati proti vnikajícím muhammedánům; nejdéle udržel se buddhismus v Nepálu, ovšem v podobě pozměněné, kdež prý zbytky buddhistův udržely se po dnešní den. V celku byl boj mezi buddhismem a náboženstvím původním v Indii bojem nekrvavým, ač na př. Asóka se strany jedné, ve středověku pak někteří panovníci nebuddhističtí i násilím obraceli poddané i podmaněné na svoji víru. Povaha buddhismu sama sebou, nehotovostí svou ve svých počátcích i základem svým spíše racionalistickým jest příčinou, že již od dob Buddhových vznikaly hojně odchylky a rozpory v mínění jeho vyznavačů. Spisy buddhistické také jsou plny zpráv o vzniku rozličných sekt a o hádáních a sporech mezi jejich vyznavači.

Mnohem pevnější půdy než v Indii samé dobyl sobě buddhismus v cizině. Missie mnichů buddhistických mimo Indii počaly se již v dobách velmi starých. Nejprve upevnil se buddhismus na ostrově Ceyloně, jenž posud jest sídlem »jižních« buddhistů, nejvěrnějších nástupcův učení Buddhova: v Číně zapustil buddhismus kořeny v I. století po Kr., rovněž na Javě, na Koreu se dostal ve IV., do Tibetu, Barmy a Japanu v VI. stol. po Kr. Siam. zdá se, rovněž jako Barna z Ceylonu přijal věrozvěsty. Tyto země jsou dnešním sídlem buddhismu. Ve středověku i v Turkistáně měl buddhismus pevnou půdu.

Literatura buddhistická. Základ k literatuře položen hned po smrti Buddhově na koncilu, konaném v městě Rádžagrha. Zde sebráno učení Buddhovo v soubor sv. písem, jenž nazván Tripitakam (trojkoš). Jazyk, v němž se i v indické podobě zachoval, svědčí o rozličných změnách. Buddhisté ceylonští mají totiž tripitakam v jazyce pali, jakémsi dialektě ze střední, prákrtské doby vývoje jazyka indického, jenž posud jest posvátným jazykem obce ceylonské. U sev. buddhistů, na pevnině indické, však jazykem těchto svatých písem jest sanskrt. K tomuto hlavnímu souboru pak řadí se v indické literatuře celá řada spisů psaných jednak v pali, jednak v sanskrtě; vyjímáme zejména Dhammapadam, sbírku překrásných průpovědí mravních v pali, Lalitavistara, život Buddhův v sanskrtě, se strofami v dialektě, jenž jest směsí sanskrtu s nějakým jazykem lidovým Ke spisům těmto řadí se pak veliké množství spisů dogmatických, legendárných a pod., psaných nejvíce sanskrtem, jejichž nalezištěm jest v první řadě Nepál. Zvláštního rázu a většinou i znamenité ceny poetické jsou t. zv. Džátaka, legendovité příběhy z dřívějších životů Buddhových, jejichž význam zvláště pro vývoj indické bajky a paraboly zajisté byl veliký.

I výtvarné umění a stavitelství v Indii má mnoho děkovati buddhismu. Zdá se, že teprv buddhismus naučil Indy zobrazovati božské osoby: bylť Buddha velice často zobrazován malbou a zvláště skulpturou sedě s nohama skříženýma, jako by kázal, často opíraje se hlavou o pravou ruku (teprv později přidávány mu i jiné průvodné předměty). Architektura indická na jisto přivedena byla na vrchol právě buddhismem; proti prostému zařízení míst obětních v době védské právě buddhismus vytvořil si nepomíjející pomníky ve chrámech vytesaných ve skalách, ozdobených skulpturami i malbami a obsahujících často nápisy. v hojných klášteřích a j., a teprv napodobením staveb buddhistických vznikaly v Indii jiné stavby náboženské.

Literatura. Překl. z buddh. suter, Vinajapitaka a Dhammapada v X., XI., XIII., XVII., XX. sv..M. Müllerových Sacred Books of the Eeast; Rhys Davids, The Jâtaka's, transl. by (Londýn, 1880); E. Burnouf, Introduction à l'histoire du Bouddhisme (Paříž, 2. vyd., 1876); R. Spence Hardy, Eastern monachism (2. vyd., 1868); týž, A Manual of Buddhism in its modern development (2. vyd., 1860); V. Vasiljev, Buddizm, jego dogmaty, istorija i literatura (Petrohrad, 1857 n.); H. Oldenberg, Buddha, sein Leben, atd. (2. vyd, Berlín, 1890); H. Kern, Der Buddhismus und seine Geschichte in Indien (Lipsko, 1882, 1883); Subhádra Bickshu, Buddhistischer Katechismus (Brunšvík, 1888); F. M. Müller, Vorlesungen über d. Ursprung und die Entwickelung der Religion (Štrasburk, 1880); E. Hardy, Der Buddhismus nach älteren Pâli-Werken (Münster, 1890). Ztý.

Související hesla