Buddhismus čínský

, specifická forma mahájánového buddhismu (viz též mahájána), vyvíjející se od prvních staletí našeho letopočtu v Číně a ovlivněná (zejm. na jihu) tradiční čínskou kulturou a náboženstvím; spolu s konfucianismem a lidovým taoismem součást čínského lidového náboženství. Ve 4. stol. vzniklo sedm buddhistických škol, jejichž nejvýznamnějšími představiteli byli Tao-an a Č'-tun (314 – 366). V 5. a 6. stol. se buddhismus rozšířil na celé území Číny, podporován panovnickým rodem, poté se šířil dále do Koreje a Japonska. Zlatý věk buddhismu čínského nastal za dynastií Suej a Tchang, kdy vznikly velké školy, jako Chua-jen, Tchien-tchaj, Čchan aj. V 9. stol. byl buddhismus čínský pronásledován. Za dynastie Sung měly širší význam již jenom školy Čisté země (škola uctívání Buddhy Amitábhy) a Čchan. Za mandžuské dynastie Čching nastal rozmach buddhismu tibetského (lamaismu). V 16. a 17. stol. se buddhismus čínský z pevniny rozšířil na Taiwan, kde v současnosti představuje hlavní náboženství. V prvních desetiletích existence Čínské lidové republiky byl buddhismus čínský vystaven perzekuci, od počátku 80. let dochází k jeho renesanci.

Související hesla