Buddhismus tibetský

, nepřesně zvaný lamaismus – specifická forma mahájánového buddhismu v jeho tantrické podobě (viz též vadžrajána). Pronikl do Tibetu v 1. pol. 7. stol., v 8. – 9. stol. šířen zejm. indickými mnichy. V 11. stol. se o další rozvoj zasloužil zejm. bengálský učenec Atíša (982 – 1054), který po svém příjezdu do Tibetu (1038) upevnil klášterní řád a morálku a vyvinul učení o cestě k osvícení, v němž rozdělil lidi do tří kategorií podle úrovně jejich duševního vývoje. Postupně si buddhismus tibetský vytvořil vlastní buddhistický kánon (Kandžur a Tandžur, 8. – 14. stol.) a prošel řadou reforem. Nově vzniklé buddhistické sekty Sakjapa, Kagjüpa a Kadampa se lišily různým výkladem Buddhova učení. Congkhapa (1357 – 1419), zakladatel sekty Gelugpa, uznával všechny tři cesty buddhismu: hínájánu, mahájánu a vadžrajánu. V 16. – 17. stol. se buddhismus tibetský vyvinul do složitého filozoficko-teologického systému s propracovanou organizační strukturou (kláštery jako centra) a s pronikavým vlivem na soukromý i veřejný život. Institut dalajlamů v sobě spojil duchovní a světskou moc země. Rozvíjelo se vlastní umění i písemnictví, značný význam si podržel kult mnoha místních božstev a magické rituály. Tibetský (lamaistický) buddhismus se stal státním náboženstvím i v Mongolsku, kam se rozšířil ve dvou vlnách ve 13. a 16. století.

Související hesla