Bula

, též bulla –
1. sfragistika kovová pečeť, obvykle olověná, zřídka stříbrná nebo zlatá (zhotovená ze zlatého plechu s jinou výplní);
2. diplomatika listina opatřená kovovou pečetí, nejčastěji papežská nebo panovnická (např. Zlatá bula sicilská).

Ottův slovník naučný: Bula

Bulla (diplom.) sluje především pečeť kovová, a to z jakéhokoli kovu, ačkoli tu a tam i vosková pečeť se tak nazývá. Na pečeti užívalo se těchto kovů: zlata, stříbra, bronzu a olova. Užívání zlata ku pečetění bylo vždy znamením bohatství toho, kdo ho užíval, a zároveň vážnosti k osobě, jíž se listina vydávala, nebo důležitosti aktu, o němž list svědectví vydával. Pečetiti zlatem nebo kovem vůbec měli ve zvyku císařové byzantští a velmoži jejich, a odtud se zvyk ten i na Západ rozšířil. Vedlé císařů východních nejčastěji přicházejí zlaté pečeti při listinách králův a císařů římských (srov. vyobr. zlaté bully cís. Karla IV. na zakládací listině Pražské university č. 728.), často také při listinách králů francouzských, anglických, uherských, carů bulharských a srbských, republiky Benátské, když udělovala šlechtictví, tu a tam i papežů; zřídka pečetili zlatem knížata podřízenější a spíše na konec středověku nežli ve stoletích dřívějších. Od králů českých máme zlaté bully jen od Přemysla Otokara I. Bully bronzové byly zajisté jen řídké výjimky a taktéž nečasto vyskytují se bully stříbrné. Z kovů nejčastěji užíváno při pečetění olova, jmenovitě v kanceláři papežské, někdy i od jiných osob duchovních; panovníci světští spíše v dobách starších (X. a XI. stol.) nežli v pozdějších olova užívali O bullách papežských dole pojednáno; na bullách králův a císařů římských býval vypodoben na jedné straně Řím s nápisem: Roma caput mundi, regit orbis frena rotundi, a na druhé panovník v majestátu sedící a jeho jméno a titul. Bully olověné bývaly massivní, bully zlaté jen ze zlatého plechu; vnitřek vyplněn byl voskem, kterým protaženy byly niti nebo provázek, na němž bulla visela. – Bullou nazývala se též listina, při níž kovová pečeť visela, a konečně i typarium, jímž se dálo ražení bully. Konečně zvána byla bullou i razítka, jimiž se znamení nebo cejchy dělaly. Elr.

Bulla v církevním právu jest listina papežská, po pravidlu důležitých věcí církevních se týkající, psaná latinským jazykem na pergameně, opatřená olověnou (zřídka zlatou) pečetí, na níž po jedné straně vytištěno jméno papeže, tou dobou církev spravujícího, po druhé straně nalézají se obrazy sv. Petra a Pavla; pečeť přivěšena bývá k pergamenu provázkem konopným (u věcech právních), nebo hedvábným (u věcech milosti papežské). Tato olověná pečeť od VII. stol. až do Pia IX. byla obec. pravidlem. Avšak papež Lev XIII. svým »motu propriœ z 29. pros. 1878 nařídil, aby při věcech méně důležitých vydávány byly bully opatřené pečetí červenou, která na pergameně samém vytištěna jsouc jeví obraz sv. Petra a Pavla, okolo něhož nalézá se jméno panujícího papeže. Jindy byly psány bully písmem gotickým či longobardským (gothicum bullaticum). Dle rozkazu Lva XIII. však užívá se nyní i při bullách obecného kursivního písma latinského. Bulla začíná jménem papeže bez číslice (na př. Leo Episcopus) a slovy: »servus servorum Deį, načež text v téže řádce pokračuje. Bvý. Bulla circumscriptionis jest bobsahující znovuzřízení nebo nové ohraničení diécésí a jiné důležité věci církevní a politické. Bulla c. zastupuje někdy místo smlouvy či konkordátu uzavřeného mezi papežskou Stolicí a některým vladařem světským (zvláště jestliže vladař ten jest jinověrec). Papež prohlašuje pro obor církevní dotyčná ujednání pod názvem bulla c., kdežto vladař ujednání ta v zemském nebo říš. zákonníku prohlásiti nechává pro obor státní. – Bulla consistorialis sluje bulla, o které se v konsistoři papežské porada koná a kterou papež i kardinálové podpisem svým opatřují; jiné bully nazývají se »non consistoriales«. – Bulla dimidia jest bulla, kterou papež, nejsa ještě korunován, na světlo vydává; v tom případě nachází se na olověné pečeti pouze obraz sv. Petra a Pavla, druhá strana zůstane hladká a není na ní jméno papežovo. – Bulla in Coena Domini. Ve druhé pol. XII. stol. povstal obyčej, že v neděli a v některé svátky s kazatelen ohlašována klatba církevní proti některým druhům zločincův. Obzvláště konalo se ohlašování takové na Zelený čtvrtek, jenž latinsky sluje » C. D. « (večeře Páně), a odtud vzešel název » bulla in C D « pro takovéto prohlašování. Nejstarší exemplář pochází z r. 1364 od Urbana V. a zahrnuje 7 případů; znenáhla vzrostl počet ten na 12 a na 20. V Římě byla tato bulla až do Klementa XIV. každoročně prohlašována, avšak jinde obyčej ten záhy zanikl, a když k naléhání Pia V. zase zaveden býti měl, kladli tomu vladařové světští odpor, tak na př. Rudolf II., Marie Terezie a Josef II. Nesnázím z toho vzniklým platně a trvale odpomohl Pius IX., jenž konstitucí »Apostolicae Sedis« z r. 1869 počet dosud platných censur jasně vytknul. Bvý.

Bulla zlatá (Bulla aurea), nazývá se po výtce zákon císaře Karla IV. pro říši Německořímskou; jest z nejdůležitějších zákonů, jimiž poměry ústavní byly upraveny. Bulla zulla jest výsledkem porad, kteréž odbýval cís. Karel IV. r. 1355 na říšském sněmu v Norimberce. ku kterému se byli ve značném počtu shromáždili knížata, i ostatní stavové říšští, a na němž jednáno o volbě císaře, o právech knížat voličův i o míru zemském. Výsledek porad těch prohlásil Karel IV. ve veřejném shromáždění říšském 10. ledna 1356. Poněvadž však jevila se nespokojenost s některými ustanoveními zákona toho, hlavně u měst říšských, svolán téhož r. nový sněm říšský do Mohuče, na kterémž se stalo dohodnutí o dodatcích bully zlaté, které 25. pros. 1556 prohlášeny jsouce, spolu s pův. vyd. zákonem jediný na dále celek měly tvořiti. Zlatou pečetí císařskou (odtud bulla zulla) jsouc opa třena tvoří bulla zulla, kteráž jest sepsána jazykem latinským, po celou dobu trvání říše Německořímské základní zákon říšský, jehož formální platnost zrušením říše arciť pominula, jehož jednotlivé zásady však posud v platnosti se nalézají. Bullou zlatou ustanoven jest především počet knížat voličů na sedm, určeno vzájemné jejich důstojenství i pořadí při volbách císařských, i opětně vysloveno, že při volbách těch rozhodovati má většina hlasů. Důstojenství voličské mělo býti trvale spojeno s územím a proto též zakázáno, území knížat voličů děliti neb zciziti; řád posloupnosti dědické měl se říditi u všech světských voleneckých knížectví zásadou prvorozenství. Dále obsahuje bulla zulla ustanovení o osobních poměrech knížat voličův. o výsadách, kteréž jim příslušeti mají ohledně správy soudní i finanční v území jejich; zločiny proti nim čelící měly se trestati jako zločin laesae majestatis a p. Pro případ-osiření trůnu císař. určovala bulla zulla dále, že má vykonávati t. zv. říšský vikariát falckrabí rýnský v zemích Rýnských i Švábských, v ostatních zemích něm. pak vév. saský. Falckrabí rýnský má též předsedati soudu, na kterém by císař sám od knížat voličů souzen býti měl. Konečně obsahuje bulla zulla též ustanovení týkající se všeobecného míru zemského i zapovídá v ohledu tom odpovědnictví bez náležité opovědi, spolky k ohrožení míru zemského a p. Vydána jest bulla zulla nejlépe ve spise Harnackově, Das Kurfürstenkollegium, str. 197. a n. O jiných vydáních srv. Stobbe, Deutsche Rechtsquellen. I. 471. n. – l.

Související hesla