Buňka

, cellula – základní stavební jednotka všech živých organismů. Je tvořena protoplazmou, jež je ohraničena buněčnou membránou, popř. ještě buněčnou stěnou (rostlinná buňka, bakterie). Protoplazma u bakterií a sinic (viz též prokaryonta) obsahuje genetický materiál, tj. deoxyribonukleovou kyselinu ve formě nukleoidu, neoddělený zvláštní membránou. U buněk rostlin nebo živočichů (viz též eukaryonta) je protoplazma rozlišena na cytoplazmu a jádro (nucleus), které obsahuje karyoplazmu a od cytoplazmy je ohraničeno jadernou membránou; obsahuje genetický materiál uložený v chromozomech. Cytoplazma obsahuje různé organely, např. mitochondrie sloužící k dýchání buňky, endoplazmatické retikulum (ER), podílející se na syntetických pochodech, které jsou umožňovány ribozomy lokalizovanými na jeho membránách, dále Golgiho komplex, soustavu hladkých kanálků, v nichž jsou upravovány a hromaděny produkty syntézy, lysozomy, váčky sloužící trávení látek. V cytoplazmě rostlin jsou přítomny plastidy, zejm. zelené chloroplasty, umožňující fotosyntézu, a vakuoly, váčky obsahující buněčnou šťávu. Všechny organely spolu se základní cytoplazmou a buněčnou membránou jsou nezbytné pro životní funkce buňky, tj. látkovou výměnu (metabolismus). V cytoplazmě jsou různé typy vláken, které tvoří buněčnou kostru (cytoskelet) a slouží jako opora buňky a při buněčném pohybu. Některé typy specializovaných buněk obsahují v cytoplazmě i produkty své činnosti obalené membránou, inkluze. U jednobuněčných organismů vykonává jediná buňka všechny funkce včetně rozmnožování a pohybu, takže bývá specifickým způsobem upravena (bakterie, některé řasy, houby, prvoci). U organismů mnohobuněčných vzniká jedinec z jediné výchozí buňky, obvykle oplozeného vajíčka, které se mnohonásobně dělí na velký počet buněk. Ty se v průběhu růstu a vývoje rozlišují v buňky různých tkání (u živočichů) nebo pletiv (u rostlin), specializovaných pro vykonávání různých funkcí. Velikost buněk rostlin je v průměru 10 – 100 μm, u některých řas až několik desítek cm, u mléčnic pryšcovitých rostlin až několik m; velikost buněk živočichů je 5 – 20 μm, vaječné buňky ptáků dosahují až několik cm v důsledku nahromadění rezervních látek (žloutku). Tvar buňky je rozmanitý, souvisí s jejich funkcí; buňky nejsou izolovanými jednotkami, nýbrž jsou ve vzájemném kontaktu s mezibuněčnými spoji a mohou do svého okolí vylučovat nebuněčnou hmotu (sloužící např. k budování opory těla, kostí aj.). Buňky jsou nositeli základních životních projevů (vzrušivosti, pohybu, výměny látek a jejich transportu); obsahují ve vodě rozpuštěné anorganické látky (ionty) a organické látky (cukry, aminokyseliny, tuky, nukleotidy, dále polysacharidy, bílkoviny a nukleové kyseliny). Bílkoviny jsou jednak základní stavební jednotkou, jednak se uplatňují ve formě enzymů.

Ottův slovník naučný: Buňka

Buňka: jest nejjednodušší bytost živá. Nejnižší organismy, jak zvířata, tak rostliny, jsou pouhé buňky, a každý vyšší živok počíná svou existenci jakožto buňka, která postupným dělením dává původ organismu mnohobuněčnému. I jest tedy buňka organickým individuem prvého řádu, a každý mnohobuněčný organismus jest individuem stupně vyššího, v němž buňky v celek spojené účastní se společné práce v různých úkonech čili funkcích. V nejjednodušším případě jest buňka kulovitá, vzhledem však k různým funkcím a polohám mění se tvar její mnohonásobně. Jakožto individuum elementární musí míti svou organisaci, a skutečně skládá se buňka ze živé hmoty čili protoplasmy, jež má svou složitou strukturu, jest objata blanou a skrývá v sobě jádro. (Na obr. č. 730. znázorněna střevní buňka kraba.)

1. Protoplasma buněčná jest průsvitná, polotekutá hmota s určitou strukturou. Největší čásť autorů má za to, že protoplasma v těle buněčném čili cytoplasma tvoří zvláštní sítivo (reticulum, vyobr. 730 pc), v jehož mezerách uložena hmota hyalinní, namnoze prostoupená zrnéčky, nazvaná enchylema nebo i hmota interfilární (spongioplasma ahyaloplasma Leydigova). Názor druhý (hlavně u botaniků) vrcholí v tom. že protoplasma jest vůbec hmota zrnitá (polioplasma v hyaloplasmě) a Bütschli učí (dle zjevů na protozoích), že jest to soubor pramaličkých bublinek (alveol), jež činí dojem pěny. Posléze jest čtvrtý názor, dle něhož protoplasma v prvotném stavu (v klidu) jest hmota homogenní, v níž se teprve následkem postupné činnosti (assimilace) objeví nejprve zrnka, jež upraví se posléze ve složité sítivo. V cytoplasmě bývají přítomny zhusta dutinky naplněné tekutinou určité povahy (vakuoly).

2. Blána buněčná (vyobr. č. 730. mc) jest hustší zevní vrstva cytoplasmy, mající rovněž jako tato své sítivo a enchylema. Avšak mohou býti i blány, jež kolem buňky vznikají jakožto ztuhlé. neživé obaly, povstalé vyloučením z cytoplasmy. U mnohých řas a hub vzniká buňka nahá čili primordiální, když cytoplasma opustí svou blánu a žije bez ní (omlazení buňky).

3. Jádro nalézá se namnoze ve středu buňky, ve velkém množství rozličných buněk živočišných obklopené jasným dvůrkem cytoplasmovým, nazvaným periplast (Vejdovský), jež má důležitou úlohu při dělení buněčném. Z pravidla jest v každé buňce jediné jádro, zmnožením jader vzniká syncytium. Základní tvar jádra jest kulovitý váček, záležející v bláně jaderné (vyobr. č. 730. mn), jež je ohraničuje proti vůkolní cytoplasmě. Dle všeho skládá se blána tato opět ze stuhlého sítiva jaderního, ač jest i opačný náhled, že to stuhlá cytoplasma. Obsah uzavřený v této bláně jest plasma jaderná č. karyoplasma, v níž opět rozeznáváme šťávu jadernou (karyo-chyma), prostoupenou sítivem jaderným (vyobr.č.730. pn), jež se prostírá až ke stěnám jádra. Hlavním však obsahem jádra jest jadérko č. nucleolus, jediné to vlákno, svinuté v klubíčko (vyobraz. č. 730. bn), jež se někdy rozpadává v určitý počet (4 – 16) pentlic (Boveri). V buňkách hmyzu mnohdy vyplňuje toto vlákno celý prostor jádra. Chemicky rozeznává se vlákno toto od sítiva jaderného tím, že se intensivně barví některými barvivy (karmínem, haematoxylinem, anilinovými barvivy a j.) i obsahuje tudíž hmotu, jíž dáno jméno nuclein čili chromatin. V některých případech jest tvar jádra velmi nápadný, tak na př. ve slinných a předavých žlazách larev hmyzu, buňka z předavé žlázy chrostíka) nacházíme jádra velmi veliká a rozvětvená. u nálevníků hůlkovitá nebo podkovovitá, růžencovitě zaškrcená atd. Vzhledem k funkcím jak buněk rozličných pletiv a orgánů, tak i jednobuněčných organismů tolik nutno vytknouti, že tvar buněk může býti podroben přerozličným změnám, že se však při tom jádro chová indifferentně. Týž zjev však svědčí proti hypothesám v nové době i s vážných stran (Kölliker atd.) vysloveným, jako by veškerá činnost neb i popud k činnosti buňky vycházel z jádra. I jest tedy fysiologická funkce jádra nevysvětlena. Pouze v jediném případě zdá se, že jádra buněčná přicházejí ve styk se světem zevním, totiž v nervové soustavě nižších zvířat, kdež jádra splývají po celé délce ganglií a rozvětvují se pak ke tvoření periferických nervů představujíce záhadnou dosud hmotu, nazvanou »Punktsubstanz« čili reticulum nervové (Vejdovský). Vůbec není pochybnosti, že jádro buněčné má největší důležitost v životě buněčném, což dokazuje stálá jeho přítomnost v buňce. a dále i to, že úlomky buněk bez jádra hynou (Gruber, M. Nussbaum), kdežto přidá-li se takovým úlomkům jádro uměle, žijí normálně dále, ano v úlomcích vajíčka vyvíjí se z nich i vícebuněčný organismus (Boveri). O jsoucnosti bezjaderných bytostí, t. zv. cytodů, jež Haeckel sloučil ve skupinu moner, právem se nyní pochybuje. S biologického hlediště jest významné, že do jádra nevniká nikdy pevná potrava (u prvoků): výživa jádra děje se vždy jen z cytoplasmy.

Dělení buněčné. Každá buňka má původ svůj v buňce starší, z níž povstala dělením; to pak jest jediný způsob množení buněčného: Omnis cellula e cellula, omnia nucleus e nucleo. Rozeznává se dvojí způsob dělení, totiž přímé (akinetické) a nepřímé (kinetické). Prvý způsob jest celkem vzácný a namnoze na staré buňky (fragmentace) a prvoky obmezený; zakládá se na zjevu, že se jádro prodlouží, zaškrtí a ve dvě části rozdělí, znázorňující dělení buňky chámové), na něž následuje týž process i v cytoplasmě. V nové době se však ukázalo, že i mnozí prvoci mají pravé kinetické dělení (Euglypha), při čemž jádro prodělá řadu obdivuhodných a složitých přeměn, jež se teprve během nové doby a použitím zvláštních method vystihly na buňkách pletivných a hlavně na oplozeném vajíčku. Pokud se v starší době sledovalo dělení buněčné na živých objektech a nedokonalými mikroskopy, tvrdilo se, že jádro před rozdělením buňky mizí (Purkyně), a dceřinná jádra znova povstávají. Později se však ukázalo, že jádro nemizí, nýbrž proměňuje se v určité, vřetenkovité tělisko, na jehož polech vznikají ozdobné paprsky protoplasmy, načež se vřeténko rozdělí na dvě nová jádra (Bütschli). Až do nedávna vykládalo se také, že dělení buňky vychází z jádra (Hertwig, Kölliker), až r. 1886 dokázal Vejdovský, že podnět k dělení buněčnému vychází z jasného dvůrku kolem jádra, periplastu, jemuž přiřčena hodnota plasmy chámové. Nezávisle dospěl k témuž názoru Boveri a z části i Van Beneden, později potvrdili to i Agassiza Whitman (1890).

Dle nejnovějších badáni dějí se při dělení buněčném kinetickém následující změny, jež znázorněny poloschematicky ve vyobrazení č. 734.:

1. Periplast dělí se ve dvě poloviny, jež se ve způsobě hyalinních kuliček staví na dva poly jádra ve směru, v němž má nastati dělení. Hertwig a Ed. van Beneden ukázali, že periplasty mohou ležeti i mimo obvod jádra, že však process jest týž. Oba nové periplasty jsou spojeny jemnými vlakénky a tvoří vřeténko, do něhož jádro samo vniká. Periplast mimo obvod jádra byl dokázán v jiných buňkách (chámových) co samostatné tělisko v cytoplasmě a pokládán za jakési vedlejší jádro (Nebenkern, Le Valette St. George).V buňkách pletivných s velikými jádry, kde chromatické vlákno a pentlice z něho povstalé jsou nejnápadnější, jsou periplasty těliska velmi malinká a snadno se mohou přehlédnouti. Přece však dokázati lze je i v buňkách rostlinných. Rozstoupení matečného periplastu ve dvě dceřinné způsobuje v buňce paprskovité seřadění cytoplasmy, čímž vzniká figura nazvaná amphiaster. V té době také objevuje se klubíčkovitá úprava vlákna jádrového.

2. Ponenáhlu rozplývá se blána jádra a vlákno jádrové rozpadá se v určité množství pentlicovitých úlomků (vyobr. č. 734. a), kteréž nabývají tvaru kliček. Vrcholy těchto kliček směřují ke středu bývalého jádra (vyobrazení č. 734. b), a tak vzniká hvězdicovitý tvar (aster) z bývalého vlákna jádrového. Vřeténko skládající se z vláken cytoplasmových mezi oběma periplasty probíhajících, jest nyní nade vše zřetelné, rovněž tak jako paprsky v cytoplasmě vystupující.

3. Každá ze zmíněných kliček chromatických v aequatoru vřeténka po délce se rozpoltí, tak že nastává dvojnásobný počet pentlic (vyobr. č. 734. b). Hned na to nastává rozstoupení pentlic (vyobr. č. 734. c) a stěhování jich k polům vřeténka, tak sice, že jedna polovice prvotné pentlice k jednomu a druhá polovice k opačnému polu se ubírá (vyobr. č. 734. d, Ed. van Beneden). Tak povstávají z prvotné hvězdice aequatoriální dvě nové hvězdovité figury (Dyaster) čili hvězdy dceřinné (vyobr. č. 734. e).

Došedše až k polům vřeténka, t. j. až k obvodu periplastů, mění se hvězdice v klubíčka dceřinná (dispirem, vyobr. c. 734. f), a tato v nová jádra. Mezi tím zmizí i vřeténko achromatické, jakož i paprsky cytoplasmové, tělo buňky se zaškrtí a vznikají dvě nové buňky dceřinné.

Složitost tohoto dělení buněčného zavdala ovšem látku k rozličným spekulacím o příčinách zjevů líčených. Nejdůležitější z nich jest podélné poltění pentlic chromatických, zdůvodňující domněnku, že ve vlákně jaderném obsaženy jsou rozličné kvality karyoplasmatické, jež se dělí na dvě rozličné buňky.

Fysiologie buňky. Život buňky pozoruje se v následujících zjevech: 1. Buňka jest pohyblivá následkem stažitelnosti cytoplasmy; při tomto ději mění nejen polohu, nýbrž i tvar. Pohyblivými jsou nejen jednobuněční prvoci, nýbrž i mnohé druhy buněk metazoí, jako krvinky a těliska mizní, spermatozoa, vajíčka některých zvířat. zárodky nižších rostlin atd. – 2. V buňce děje se výměna látek. Hladová buňka přijímá cizí hmoty za potravu; jsou-li stravitelné, spodobňuje (assimiluje) buňka obsah jejich opět v protoplasmu, nestravitelné látky pak vyměšuje. – 3. Přijímáním nových látek a jejich assimilací přibývá partikulí protoplasmových (t. zv. molekulův, ovšem jen na. nejvýše ve smysle fysikálním, nikoliv chemickém), tělo buňky se zvětšuje, roste. – 4. Růst buňky jest však, jako každého organismu, obmezen. Dosáhne-li určité velikosti, množí či dělí se ve dvě nové buňky. Každá dceřinná buňka má opět tytéž fysikální i chemické vlastnosti jako jejich buňka matečná. Vlastnosti buněk dědí se na jejich potomstvo.

Buňka v soustavě organismů. Buňka jest východištěm pro říši živočišnou i rostlinnou, i jest na jevě, že není mezi oběma říšemi ostrých mezí. Haeckel utvořil tudíž z nejjednodušších organismů zvláštní říši protistů. Avšak vzhledem ke způsobu výživy jeví se někteří příslušníci protistů jako rozhodné rostliny, druzí zase jako zvířata. Tyto poslední zovou se prvoci. Mnohobuněcní živočichové č. metazoa mají opět východiště své v jediné, nebo nejvýše ve dvou buňkách, t. j. ve vajíčku a chámu. Oplozené (jindy zase jen par. thenogenetické) vajíčko dává podnět k mnohonásobnému dělení č. ryhování, čímž vznikají aggregáty buněčné, pletiva. V.

Buňka rostlinná. V organisaci a struktuře souhlasí buňka živočišná podstatně s buňkou rostlinnou. Jsou však některé zvláštnosti, jimiž se buňka rostlinná zvláště vyznamenává. Na rozdíl od buněk živočišných, které kryty jsou toliko jemnou dusičnatou blanou nebo vrstvou hustší protoplasmy, mají buňky rostlinné kromě řečené hustší vrstvy (primordiální vak Mohlův) ještě kolem této zvláštní tuhou stěnu. Tato jeví z mládí reakce pouhé buničiny čili cellulosy, vyjímajíc vlákna houbová, která až na malé odchylky se nebarví jódem a kyselinou sírovou nebo chlorcinkjodem na modro, a jež dle některých chemiků jest zvláštní modifikace buničiny, t. zv. rubní cellulosa. Stárnoucí a tloustnoucí membrany ostatních rostlin ne vždycky dávají reakci buničiny. Příčinou toho někdy jest chemická metamorfosa, obyčejně však vcezení čili infiltrace (impregnace) látek cizích, za jejichž přítomnosti reakce na cellulosu selhávají. Vcezením jistých substancí snad povstaly stěny zdřevnělé a zkorkovatělé. Ke dřevovině vlastnostmi chemickými blíží se hmota mezibuněčná. Silně stloustlé stěny starších buněk rostlinných, zejména ve dřevě, mají totiž vrstvu sousedním dvěma buňkám společnou, t. zv. střední lamellu, jež celá nebo toliko uprostřed skládá se z látky mezibuněčné, snadno rozpustné v Schulzově směsi macerační (roztoku chlorečnanu draselnatého ve vroucí kyselině dusičné), čímž pletiva v buňky své se rozpadávají. Stěna buněčná skoro vždy obsahuje minerální látky, z nichž některé časem převládají. Tak známe stěny proniklé uhličitanem vápenatým (nehledíc k těm, které na povrchu pokryty jsou vrstvou vápennou), jiné zase zkřemenatělé, t. j. kyselinou křemičitou proniklé (u trav a přesliček), jež po spálení cellulosy zanechávají pevné kostry. Stěna buněk v rostlinách čerstvých, živoucích, nalézá se ve stavu více méně zbubřelém, nabobtnělém. Nejméně vody a nesnadno pojímají v sebe stěny korkové a zvolna ji zase vydávají, pročež vyskytují se na povrchu orgánů (lodyh, listův atd.), aby zamezily přílišné vypařování. Více napájí se vodou dřevovina, ale přece skrovněji nežli čistá cellulosa. Důležitý rozdíl spočívá v tom, že ve stěnách zdřevnatělých voda rychle se pohybuje, kdežto cellulosa přijatou vodu chtivě drží a jen zvolna méně vodnatým stěnám sousedním popouští. Rostliny suchozemské rychle by uvadly, kdyby neměly zdřevnatělých částí (svazků cevních, dřeva atd.). Silnou bubřivostí vynikají cellulosní stěny hygroskopických částí rostlinných. Někdy stává se v rostlinstvu, že stěna zrosolovatí čili zesliznatí nebo dokonce se rozplývá. Stěna buněčná určuje tvar buňky, který jest velmi rozmanitý: okrouhlý nebo mnohostěnný, vjednom směru protáhlý nebo deskovitě smačklý atd. Stěna buněčná roste do plochy i do tloušťky. Vzrůst do plochy neděje se nikdy bez mechanického napjetí čili turgoru v buňce, jenž způsoben osmotickou silou protoplasmy a její šťávy. Účinkem této síly vzniká tlak, jenž napíná stěnu. Mezi oddálené její částečky nejmenší (micelly) vkládají se nové; stěna roste intussuscepcí. Naopak tloustnou stěny tím, že vrstvy přímo na sebe se kladou (t. zv. apposicí), ačkoli ve mnohých případech též intussuscepcí tloustnuti stěn lze vysvětliti. Stejnoměrně stloustlé stěny zovou se sklerenchymatické a pletiva z buněk takových sklerenchym. Sen náležejí také některé buňky v jednom směru protáhlé (lýkové). Nestejnoměrné tloustnutí stěn jest zase buďto odstředivé (centrifugální) nebo dostředivé (centripetální). První jeví se jen na buňkách zcela neb aspoň částečně volných na povrchu v podobě rozličných výrostkův a výběžků, lišten, vrásek atd. Druhé záleží ve stlustlinách do vnitra buněk zasahujících. Buňky pokožky bývají na jedné straně silněji stloustlé (t. zv. excentrické tloustnutí). V protáhlých buňkách zase někdy hrany po celé délce jsou vyloženy stlušťovací massou (zv. buňky kollenchymatické). Podobné lištny, ale napříč položené v [Buňka]-kách protáhlých nalézají se v rostlinstvu velmi zhusta. V cevách a tracheidách tvoří kruhy čili prstence nad sebou nebo šikmé, do šroubu vinuté útvary (t. zv. »spirální« stlustliny). Stlustliny kruhaté (vyobr. č. 735. b) a spirální (vyobr. č. 735. a) zasahují někdy hluboko do nitra buňky. Neméně rozšířeny jsou též stlustliny síťovité, když lištny všelijak po stěně se proplétají. Vzácnější jsou stlustliny trámcovité (Caulerpa) a čípkovité. Ve stěnách stejnoměrně tloustnoucích zůstanou někdy větší nebo menší místa nestloustlá. Tak vznikají jamky, dutinky, kanálky nebo skuliny různého tvaru, které zahrnují se společným jménem tečky. Stěny pak tečkami opatřené zovou se tečkované; jsou-li však tečky skulinovitě protáhlé, slovou stěny schodovitými. Tečky sousedních buněk na sebe míří čili korrespondují, čímž usnadňuje se v buňkách o stloustlých stěnách výměna látek, aniž na druhé straně pevnosti příliš ubývá. Tečky s dvůrkem čili dvojtečky jsou tečky s kanálkem do vnitř buňky súženým. Kdežto tečky jeví se při pohledu na plochu stěny jimi opatřené jako kruhy nebo ellipsy jednoduché, mají dvojtečky dva obrysy takové. Vnitřní značí ústí kanálku, vnější pak hranici mezi stěnou stloustlou a nestloustlou. Poněvadž dvojtečky také korrespondují, povstává čočkovitá dutina přepažená stěnou nestloustlou, po jejíchž obou stranách jsou »dvůrky« (polovice oné čočkovité dutiny). Tečky nalezeny byly téměř ve všech pletivech rostlinných, dvojtečky jenom skoro v cevách a tracheidách. Mnohdy stěna dělící tečky korrespondující jest jemnými kanálky provrtána, jimiž protoplasma sousedních buněk kommunikuje. Vzácnější jsou kommunikace viditelné ve stěně stejnoměrně stloustlé, bez teček (endosperm od Strychnos nux vomica). Účelem těchto kommunikací jest snad snazší výměna látek anebo šíří se jimi snad podráždění od buňky v buňce jako v řapících citlivky (Mimosa). Snad jsou kommunikace ve stěnách všeobecně rozšířeny, ač našimi optickými prostředky nedostižitelny, čemuž nasvědčuje též snadná prostupnost stěn pro látky nejrozmanitější. Jako škrob jsou i stěny zvrstvené, což pochází od lamell střídavě slaběji a silněji bubřivých a světlo lámajících. Některé stěny jeví též jemnou strukturu jsouce na povrchu jemně čárkovány. Někdy křižují se v jedné stěně dvě soustavy šikmých čar. Čárkování nebo proužkování vysvětluje Naegeli nestejnou vodnatostí, Dippel jako zvrstvení.

Oproti živočichům, zejména vyšším, vyznačují se vyspělé buňky rostlinné vegetativní vakuolami někdy tak-ohromnými, že hmota protoplasmy proti nim skoro úplně mizí a redukuje se na tenounký váček ke stěně cellulosní přitisklý (vyobr. č. 739. C). Výjimku činí a v té příčině zase živočichům se podobají některé nižší rostliny a především buňky zárodeční (embryonální) všech rostlin (pylová zrnka, vajíčka, buňky vegetačního vrcholku, vyobrazení č. 739. A). Buňky zárodeční při svém dalším vývoji nabývají vakuol (vyobr. č. 739. B), kteréžto pak s nimi rapidně rostou. Proto jsou rostlinné části oproti zvířecím šťavnatější.

V protoplasmě buněk rostlinných (řídčeji živočišných, na př. na pseudopodiích slunivek a radiolárií) pozorován pohyb zrnek protoplasmatických, nazv. prouděním (cirkulací) protoplasmy. Příklady toho zjevu poskytují chlupy na pokožce některých Cucurbitaceí (Momordica) a na tyčinkách Comelynaceí (Tradescantia). Od proudění. při němž rozmanité, často i protivné směry pohybu vedlé sebe se nalézají, lze rozeznávati jakožto zvláštní případ kroužení rotaci), když veškerá plasma jedním směrem se pohybuje tvoříc do sebe uzavřený kruh (v listech parožnatek). Ostatně u nahých buněk známe ještě jiné způsoby pohybu: amoebovitý a pomocí brv. Veliká tělesa plasmatická Myxomycetů jeví vedlé pohybu proudivého uvnitř též pohyb amoebovitý, zcela takový, jaký mají typické amoeby živočišné. Buňky rozplozovací nejen řas a hub, ale i mnohých tajnosnubných cevnatých (zoospory v širším smyslu) právě tak jako spermatozoidy živočišné mají zvláštní orgány pohybu – brvy čili cilie. Protoplasmu uzavírá kolkol jemná a tenká vrstvička trochu hustší konsistence – mázdra vnější a vakuoly zase obklopuje stěna vakuol čili mázdra vnitřní. O jejich přítomnosti poučily nás osmotické vlastnosti protoplasmy. Obě mají důležitost velikou pro výměnu látek, ony rozhodují, má-li nějaká sloučenina ve vodě rozpuštěná do protoplasmy vstoupiti nebo z ní vystoupiti. Vedlé jádra nalézají se v protoplasmě ještě rostlinná těliska zřetelně ohraničená, povahy bílkovinné, jež jsou jako jádra zvláštní ústroje buňky, a jako jádra výhradně dělením ze sebe se rozmnožují. Novotvoření dosud nebylo spolehlivě konstatováno. Jsou to chromatofory, které opět se dělí na tři skupiny: chloroplasty (inclusive zrnka chlorofyllová), jimž přináleží assimilovat, škrobotvorce čili leukoplasty, které již z hotových uhlohydrátů vyrábějí škrob, a konečně barvonoše čili chromoplasty, od nichž pochází barva květův a plodů. U vyšších rostlin jsou přítomny chloroplasty ve tvaru zrnek , jež u řas nižších zastoupena jsou útvary pentlicovitými, hvězdovitými , laločnatými atd. V nich nalézají se (zejména u Conjugat) zvláštní orgány jádrům buněčným podobné, zv. pyrenoidy. Kolem nich kupí se za assimilace zrnéčka škrobová. jež po případě mohou splynouti a souvislý obal č. skořápky vytvořiti. Pyrenoidy rozmnožují se dělením a snad též novotvořením a zajisté nějak souvisí s vytvářením škrobu.

Z neživých tělisek v obsahu buněčném byla již uvedena zrnka aleuronová). Nejen v zrnkách aleuronových, ale i v jádrech a chromatoforech nalézají se často proteinové krystaloidy, těliska to krystalůn pravým podobná, od nichž se liší bubřivostí a schopností barviti se různými barvidly. V chromatoforech vznikají též zrnka škrobová, jež po případě mohou z chromatoforů vystoupiti a leží pak volně v protoplasmě. Neméně rozšířeny jsou v rostlinstvu krystaly a druzy, nebo sférokrystaly šťavelanu (oxalátu) vápenatého, jež výhradně snad jen v protoplasmě se tvoří, ale záhy do šťávy buněčné přestupují nebo do membran cellulosních se uzavírají.

Ve všech posud pozorovaných případech vznikají buňky z buněk jiných, buněk matečných; nikdy nebylo pozorovati novotvoření jich mimo buňky, a kde opak tvrzen, zakládal se na mylných pozorováních a chybných pokusech. Generatio aequivoca (spontanea) čili praplození (samorozenství) nejjednoduššího organismu – buňky nebylo dosud konstatováno. ačkoli jest možné a zajisté předcházelo vývoj celé organické říše. Neméně samostatny jsou některé ústroje uvnitř buňky, jako jest jádro a chromatofory. Ačkoli rostou na ujmu protoplasmy, z ní se vyživují a jen ve spolku s ní obstáti mohou, přece nikdy z ní nevznikají rozlišením, nýbrž jenom dělením se rozmnožují. Rozeznává se čtvero hlavních způsobů, dle kterých se buňky tvoří: omlazení, spájení. volné novotvoření a dělení. Omlazení zakládá se na tom, že plasma od stěny se odtáhne a buď uvnitř matečné stěny novou blánu kolem sebe vyloučí, nebo svou stěnu opustí, načež nějakou dobu trvá ve stavu tak zvané nahé buňky a teprve později se obalí zase membranou cellulosní (u řasy Oedogonium). – Spájením nazýváme pochod, při kterém dvě nebo více buněk se sloučí, aby poskytly jednu novou. Sem také náleží splynutí spermatozoidu s buňkou vaječnou, jímž vaječný výtrus povstává. – Volné novotvoření v tom záleží, že se z části plasmy mateřské buňky vytvoří okolo nových středů (jader) buňky nové, zcela volně ve zbývající plasmě mateřské ležící. Tak na př. ve vřeckách u lišejníků.-Dělení buněk jest dílem volné, dílem příhrádečné. Při volném dělení rozpadá se plasmatický obsah v několik částí, které se obalí samostatnou membranou, čímž povstává právě tolik volných buněk dceřinných. – Dělení buněk příhrádečné děje se hlavně v pletivech bunečných. Buňky v pletivech rostlinných po předchozím rozdělení jádra dělí se tím způsobem, že prostor buněčný se přepaží přehrádkou. Přehrádka vzniká v aequatoriální rovině vřeténka, jež se zachovalo po rozdělení jádra a rozšířilo až ku stěnám matečné buňky. Spojovací vlakénka naduří v malé uzlíčky povahy bílkovinné a řadí se do plochy zvané deskou buněčnou. Vůkolní protoplasma doplňuje uzlíčky na souvislou destičku, z níž teprve vzniká vlastní cellulosní stěna. V tom případě vzniká stěna najednou (simultanně). Někdy však tvoří se po částech s kraje ke středu, nebo s jedné strany ke druhé (sukcedánně) tím, že vlákna vřeténka se posunují od obvodu k centru, nebo od strany ke straně.

Při pochodu spájení splývají někdy jádra navzájem, a to jen za účelem pohlavního snoubení. Čistě vegetativní buňky slučují se jen plasmou dohromady, jako viděti jest na mléčných cevách, jež vznikly z většího počtu buněk, nebo na plasmodiích Myxomycetů, jejichž mnohojadernost pochází od mnoha amoeb v jeden celek splynulých. Před volným novotvořením, jakož i dělením buněk děje se obyčejně rozdělení jader, ale není ho třeba, jsou-li již buňky mnohojaderné. Naopak nastává v buňkách někdy značné pomnožení jader dělením, aniž buňka sama se rozdělí. V tom se jeví neodvislost obou pochodů, totiž množení buněk a dělení jader.

Nejlepším na ten čas souborným dílem o buňce rostlinné jest v německé encyklopaedii přírodních věd vyšlé pojednání od Zimmermanna, Morphologie und Physiologie der Pflanzenzelle. 1887, kdež také uvedena literatura do té doby vyšlá. Ze starších spisů budiž jmenován: Hofmeister, Die Pflanzenzelle, 1867. l č.

Dějiny nauky o buňce č. cytologie. Možno rozeznávati tři periody, v nichž zdokonalovaly se známosti naše o elementárních organismech. Dle Carnoy sahá prvá perioda od l. 1665 – 1840. Padesáte let po sestrojení mikroskopu objevil buňky Rob. Hooke v rostlině; nazýval je cells and pores a srovnával s plástvemi včel. Důležitost tohoto objevu ocenili však Marc. Malpighi v Bononii a Nehemias Grew. Prvý mluví o buňkách jakožto utriculis, seu sacculis horizontali ordine locatis, druhý pak vesiculi compositi ex tenuissimis membranis. Název »cellulæ (Hooke) zůstal v platnosti a užit definitivně r. 1780 Mirbelem. Až do těch dob považovány buňky za váčky naplněné jednotvarou tekutinou. R. 1771, uživ kyselin, objevil Fontana jádro i s nucleolem a označil je názvy un corps oviforme, pourvu d'une tache en son milieu. R. 1831 potvrdil Rob. Brown objev Fontanův dodav, že jádro jest normálním přívlastkem buňky, jež současně s ním nazval Mirbel sphérule. Schleiden navrhl r. 1838 pro jádro název cytoblast, jenž má i úkol při dělení buňky. Po Fontanovi teprve r. 1836 popsal a vyobrazil Valentin znovu nucleolus, a sice jakožto »druhé jádro uvnitř prvéhœ. Schleiden vyložil nucleolus jako malé jádro, jemuž Schwann dal název Keimkörperchen čili nucleolus. Turpin, Schleiden a Schwann pokládali již buňky za organismus, a každou rostlinu za soubor buněčný. Dosud však jednalo se jen o buňce rostlinné; teprve r. 1824 proslovil Dutrochet názor, že zvířata jsou zrovna tak z buněk ustrojena jako rostliny: Tous les tissus, tous les organes des animaux ne sont véritablement qu' un tissu cellulaire diversement modifié Dosavadní nauky o podstatě buňky shrnul Valentin r. 1839 pod názvem Theorie cellulaire. Druhá perioda cytologie (1840 – 65) zabývá se badáním o vlastnostech protoplasmy a o jemnějších strukturách buňky. Živá hmota, z níž buňka se skládá, měla až dosud různé názvy jako matière ou substance organisatrice, matière formative, germinale atd. Brissau-Mirbel nazval ji cambium, Schleiden pak Schleim, R. 1835 označil ji Dujardin u prvoků poprvé názvem sarcoda. Jméno protoplasma zakořenilo se teprve později. Tvůrcem tohoto jména jest Purkyně, užívaje ho r. 1839 pro hmotu, z níž se skládá embryo zvířecí, a na roveň je klada se zrnky cambia rostlinného. Nepovědomo, zdali Hugo v. Mohl znal jméno svého předchůdce, avšak tento autor teprve r. 1846 zavedl znova název »protoplasmæ, definuje ji jako hmotu živou, polotekutou, po jódu žlutavou, jež vyplňuje dutinu buněk a jádra buněčného. Od těch dob jest název ten ustálený pro říši rostlinnou i živočišnou, třeba že Dujardin dávno před tím »sarkodų prvoků zcela jasně a podrobně popsal a definoval. Pozdější badatelé prvokův i rostlin, jako Max Schultze, Naegeli, Cohn, Thuret, Hofmeister, de Bary, Braun, Cienkovski, Pringsheim a j., jednomyslně poznali a vytkli zvláštní vlastnosti protoplasmy, totiž dráždivost a stažitelnost. S tím i rozšířil se výměr buňky. Nejpodrobněji ovšem propracoval histologii buňky »otec cytotomie« H. Mohl. Ku konci této periody vznikla však domněnka, že pro život buňky není potřebí přítomnosti jádra, zvláště když Brücke vyslovil, že některé kryptogamy nemají jádra ve svých buňkách, a když M. Schulze (1854) nebyl s to v kořenonožci Amoeba porrecta objeviti jádro.Tehdy myslil Haeckel, že jest nutno stanoviti zvláštní skupinu moner č. cytodů, jež prý představují pouhou hromádku protoplasmy bez jádra. Druhá perioda cytologie pečovala tedy především opoznání cytoplasmy; badání o podstatě jádra málo pokročila. To bylo úkolem periody třetí od r. 1865 až na naše dny, kdy sledována nejen organisace protoplasmy a jádra, nýbrž i jejich konstituce chemická, a kdy se dospělo až k epochálným objevům při dělení jádra. Podstatný obsah vymožeností této třetí periody sdělen již výše. Připomeneme pouze, že snaženo se vystihnouti i biochemickou stránku protoplasmy a že zkoumána v tom směru rozličná pletiva rostlinná i živočišná. V pracích Hoppe-Seylerových, A. Mayerových, Detmerových a Reinkeových nejlépe možno poznati, kam až dospěly snahy chemiků ve směru tomto. V krátkosti uvedeme toto: protoplasma jest směsí sloučenin chemických. Jsou tu zastoupeny: 1. látky bílkovité (vitellin a nepatrně myosinu), 2. látky fosfornaté (lecithin a nuclein), 3. hmoty uhlovodíkové (jako glycosy, dextrin, glycogen), 4. fermenty rozpustné (pepsin, emulsinaty), 5. voda, 6. látky nerostné (sulfáty, fosfáty nebo nitraty K, Ca a Mg). V.

Související hesla