Byron George Gordon Noël

, anglický romantický básník; výrazně ovlivnil evropský i český romantismus. Psát začal pod vlivem antické literatury (Horatius), anglického klasicismu (A. Pope) a Macphersonových Ossianových básní na střední škole v Harrow (sbírka Hours of Idleness Hodiny zahálky). Prosadil se satirou English Bards and Scotch Reviewers (Angličtí bardi a skotští recenzenti), kterou vydal po ukončení studia v Cambridgi a před první cestou do Středomoří. Během pobytu v Athénách (1810 – 11) začal psát moderní epos Childe Haroldova pouť; první dva zpěvy, vydané po návratu domů (1812), mu získaly neobyčejný věhlas, stejně jako exotické básnické povídky (Džaur, Nevěsta z Abydu, Korzár, Lara, Parisina, Obléhání Korintu) s temnými, odbojnými hrdiny a lyrická sbírka Hebrejské melodie. Zážitky z cesty do Švýcarska, z pobytů v Alpách a v Itálii inspirovaly Byrona k napsání 3. a 4. zpěvu Childe Haroldovy pouti; původně satira na rytířské romány se změnila v básnický deník, řetěz meditací o vztahu romantického tvůrce k přírodě a dějinám. Krize osobnosti i společenského řádu je námětem filozofických dramatických básní (Manfréd, Kain) a historických her z Benátek (Marino Faliero, Dva Foscariové), ze starověku (Sardanapal) a z třicetileté války (Werner). Během pobytu v Benátkách napsal novou satirickou epiku s karnevalovými prvky (básnická povídka Beppo) a moderní epos Don Juan, který zůstal nedokončen (Byron zemřel při protitureckém povstání v Řecku).

Ottův slovník naučný: Byron George Gordon Noël

Byron: Byron George Gordon Noel, lord, angl. básník (*1788 v Londýně – †1824 v Mesolongiu). Otec jeho byl setníkem ve vojště, matka bohatá dědička skotská. Pocházela ze starožitného a slavného rodu, ale byla povahy tak výstředně vášnivé, že jednou po chlapci házela, co jí do ruky padlo, podruhé jej kazila láskou opičí. Otec, nenapravitelný prostopášník, brzy jmění její promrhal a konečně ji 1 s dětmi, Augustou a Jiřím, opustil a potloukal se po Francii, kdež i zemřel. Matka po té uchýlila se do vlasti své skotské, kdež ve městě Aberdeenu vedla život dosti nuzný. Vnější okolnosti tyto nemohly leč nepříznivě působiti v budoucího básníka, který po matce zdědil povahu chorobně drážlivou. Stálou nespokojeností naplňovala ho také přirozená nezpůsobilost jedné nohy, pro niž matka marně hledala pomoci lékařské. Za to pobyt ve skotských horách vzbudil v něm blouznivý obdiv přírody, který jej později doprovázel na poutích po Evropě a všem básním jeho dodává neobyčejně živé barvitosti. Smrtí praujce svého r. 1798 Byron stal se dědicem lordského titulu i rozsáhlých statků rodinných a přestěhoval se s matkou na starobylé sídlo předků Newstead Abbey. Náhlá tato změna ovšem odstranila svízele chudoby. a Byron teprve teď poslán do škol, nejprve do Harrowa a později r. 1805 na kollej sv. Trojice v Cambridgei. Tam vyznačil se jen nespořádaností života a odporem proti vší kázni akademické. Čítal sice mnoho a pilně, ale jen, co se mu právě líbilo. Nejvíce, zdá se, ho poutaly dějiny Východu a cestopisy. V tělocviku předčil nade všecky vrstevníky. Již v Cambridgei r. 1807 vydal první sbírku básniček pod názvem Hours of Idleness (Hodiny prázdně). Byly to pokusy nepatrné, ve kterých stěží jen kdo nalezl by stopy umělosti později osvědčené a které tudíž ani nezasluhovaly posouzení, jehož se jim dostalo v »Edinburgh Review« měrou zbytečně příkrou. Byron k haně této odpověděl satirou English Bards and Scotch Reviewers. V té již jeví se patrně mohutný genius, ale také tolik vášně a posměchu z velké části nespravedlivého neb aspoň nadsazeného, že původce sám později vynasnažoval se ji omluviti. R. 1809 Byron dospěv plných let zaujal dědičné křeslo v panské sněmovně a dvakrát vystoupil jako řečník, aniž se mu podařilo obrátiti k sobě zvláštní pozornost. Uražen jsa v ješitnosti své odešel zase na venkovské sídlo a vedl tam život nevázaný zdraví i jmění maře. Brzy po té vydal se na delší cestu po Portugalsku a po Španělích, pak po Řecku a Malé Asii. Tenkráte (3. kv. 1810) též jako druhý Leander přeploval přes Hellespont Vraceje se domů prodlel delší dobu v Athénách. Roku 1812 pak uveřejnil první básnický plod zkušeností z cesty, dva zpěvy Childa Harolda, které rázem dobyly mu slávy takové, že sám se jí divil, jakož naznačil slovy: »Probudil jsem se kdysi z rána a shledal se slavným.« Rychle za sebou následovaly pak skvělé lyrickoepické básně Giaour, Bride of Abydos, Corsair, Lara, Parisina, The Siege of Corinth a některé práce menší (1812 – 15). Byron těmito básněmi dostoupil vrcholu svých tužeb: byl miláčkem obecenstva vznešeného i nízkého; ale brzy všeobecnou přízeň sám si zmařil. R 1815 pojal za manželku Annu Isabellu Milbankovou, dívku neobyčejné krásy a vzdělanosti; ona však hned po roce i s dceruškou Adou ho opustila náhle z příčin, jež dosud nejsou na jisto postaveny, ale zajisté nebyly ty, jež r. 1869 americká spisovatelka Harriet Beecher Stoweová uveřejnila ve spise »The True Story of Lady Byron's Life« viníc básníka ze zločinného poměru k nevlastní sestře. Bezpochyby jen nesrovnalost povah obou manželů, snad panina chladnost a Byrova výstřednost, způsobila nedorozumění. Byron sám v pozdějších verších s velikým žalem vinu si přičítal a hořce toužil na ztrátu choti i dítěte, ale návratu jejich tím nezpůsobil. Zpráva o této události byla jako znamením k bouři obecné nevole, která proti bývalému miláčku veřejnosti se strhla a jej zaplavila proudem nejurážlivějších pověstí. Pln ošklivosti nad tím Byron z jara r. 1816 odešel z vlasti po druhé a již jí nespatřil. Pobýval na rozličných místech pevniny, ve Švýcarsku, Řecku, v Římě, Pise, Ravenně, Janově a Benátkách, odkud ulevoval roztrpčené mysli jízlivými útoky na vše, co krajanům bylo posvátného, a hloub a hlouběji klesal do kalu smyslnosti Jen nezákonný sice, ale nikoli nešlechetný poměr k mladé italské hraběnce Guiccioliové, kterou příbuzní ze zištných příčin provdali za starce, jenž mohl býti jejím dědem, poněkud aspoň v lepší světlo staví rozervaného básníka v této neblahé době. Plodnost jeho ostatně neustávala. V Genevě (1816 až 1818) sepsal třetí zpěv Childa Harolda, pak básně The Prisoner of Chillon, Manfred, The Lament of Tasso, v Benátkách (1818) čtvrtý zpěv Harolda, pak Beppo; v Ravenně (1818 až 1822) vznikl Mazeppa a první dva zpěvy Dona Juana, dramata Marino Faliero, Sardanapalus, The Two Foscari, Werner, Cain, The Deformed Transformed; v Pise (1822) a v Janově The Age of Bronze, The Island a pokračování Dona Juana do zpěvu XVI. V Janově v červenci 1823 Byrona došla zpráva o povstání Řeků k boji za svobodu. Se vším zápalem vášnivé duše své chopil se této příležitosti k rázné činnosti, a podporovav nejprve bojovníky penězi vypravil na svůj groš dvě lodi a v lednu 1824 sám s nimi dostavil se k Mesolongiu, aby osobně účastnil se boje. Brzy podal důkazy obětovnosti a praktického rozhledu; ale zdraví jeho, rozervaným životem podryté, neodolalo zhoubnému podnebí. Již v dubnu r. 1824 zemřel a usmířil poklesky života aspoň rekovskou smrtí. Byron byl zajisté básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poněkud bylo poškozeno neblahými poměry rodinnými a výstředností života, k níž aspoň částečně bez vlastní viny zahnán byl licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Přes to není básníka, který by byl ve vkus a literaturu nejen užší vlasti, ale vší Evropy působil účinky tak rozhodnými jako Byron Sláva, které takořka úprkem dobyl, byla zasloužena. Vynikalyť plody jeho nejprve novotou látek vypisujíce scenerii, zvyky a vášně zemí východních, o kterých do té doby krajané jeho neslýchali mnoho. Také duch, kterým nové tyto látky líčil, byl neobvyklý, nový: byla to nezkrocená vášeň, která s obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, vůbec elegicky satirická nálada, která po té nazvána jest také bolem světovým. Jinak cit Byronův jest upřímný a zejména nadšení pro svobodu veliké a skutkem osvědčené; obrazotvornost nevyčerpatelna v živém líčení vnějšího světa, a to lidí i přírody; básnický sloh skvělý ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnou mluvou. Když se utišila bouře prvního nadšení nad jeho neobyčejnými díly, vytýkána také leckterá vada. Ukazovalo se k tomu, že básně epické větším dílem jsou úryvkovité, že skládají se z jednotlivých, arci výtečných výjevův, avšak nemají stejnoměrného postupu děje; charakteristika osob že jest sice pravdiva, ale nikoli rozmanita. Ve všech básních že potkáváme se s týmiž dvěma charaktery: s mužem plným vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, a přece schopným nejútlejších hnutí srdce; se ženou oddanou a obětovnou. ale oddanou slepě, bez uvědomělé rozvahy. Mužové všickni že vlastně jsou odleskem vlastního smýšlení Byrova a básním tudy že nedostává se také nezbytné objektivnosti. Výtky tyto jsou do jisté míry oprávněny a vady ještě více vystupují na jevo ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v »Manfredų a »Kainovį) jsou krásné, velikolepé, ale děj i charakteristika takměř udušeny jsou lícněmi a úvahami. Lyrické básně Byrovy (Occasional Pieces z let 1807 a 1808; Hebrew Melodies z r. 1815; Domestic Pieces z r. 1816) větším dílem náležejí k nejcennějším plodům svého druhu, a satiry (kromě English Bards atd. ještě hlavně The Vision of Judgement, The Age of Bronze) vynikají řízným, žahavým vtipem. – Srv. Thomas Moore, the Life and the Prosa Works of Lord Byron (Lond., 1833); Moore také první uspořádal úplné vydání spisů Byrových o 17 sv. v Lond. 1833. Z německých životopisů nejlepší sepsal Elze (Berlín, 1870; III. vyd. 1886). Srv. ještě Jeaffreson, The Real Lord Byron New Views on the Poets Life (Lond., 1883); Weddigen, Lord Byron-'s Einfluss auf die europäischen Litteraturen der Neuzeit (Hannover, 1889) a zvl. dr. Jos. Durdík. O poesii a povaze lorda Byrona (II. vyd. v Praze, 1890). Z Byrona překládali u nás: E. B. Kaizl (v »Rod. Kronice« 1864 a v »Lum.« 1853, 1854), Fr. Doucha (»Čas. Č. Museæ 1852), Ant. Šnajdauf (v »Ruchų 1886), Jos. V. Frič (Manfred, v Pr. 1882; Nevěsta z Abydu, v Pr. 1854), V. A. Jung (»Zoræ 1882) a zvl. dr. Jos. Durdík (v »Květech« 1869; Kain v »Poesii svět.« 1871), Č. Ibl (Korsar, Lara v »Poesii svět.« 1885), El. Krásnohorská (Childe Haroldova pouť v »Kabin. knih.« 1890), Jar. Vrchlický a J. V. Sládek (Hebrejské melodie, v Pr. 1890) a Fr. Krsek. VM.

Související hesla