Čelakovský František Ladislav

, český básník a překladatel (J. G. Herder Listové dávnověkosti, J. W. Goethe Marinka, W. Scott Panna jezerní); profesor na univerzitě ve Vratislavi a v Praze. Vědecké studium slovanské lidové slovesnosti (Slovanské národní písně, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích, Česká pořekadla) ho podnítilo k vlastní básnické tvorbě (Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých, Růže stolistá).

Ottův slovník naučný: Čelakovský František Ladislav

Čelakovský František Ladislav, básník a učenec (*7. bř. 1799 ve Strakonicích †5. srpna 1852 v Praze). Pocházeje z otce tesaře, vstoupil na gymnasium hlavně po vůli matčině r. 1812 a studoval nižší oddělení s mnohými obětmi rodičů v Budějovicích, kde zralejší už jinoch vzplanul větší láskou k německé poesii nežli ku předmětům školním, kteráž záliba jej spoutala se soubydlícím spolužákem Jos. Kamarýtem v přátelský svazek tak vroucí, že nabyl významu pro všechen další život a literární rozvoj obou. Na vyšší gymn. přestoupil do Písku, a tam zejména prof. Al Uhl v něm probudil všecky dřímající síly duševní, pevným podkladem vědomostí je opatřil a srdce roznítil pro jazyk český. Uhlem hlavně vypěstována v Čelakovském uvědomělá obliba poesie a filologie. Teď ustoupili klassikové němečtí, z nichž vévodili Goethe, Schiller a Herder, skromným plodům českých spisovatelů. Také péro německé, z něhož vycházely rozličné pokusy veršovnické, zaměněno s českým. Čelakovského zvýšená touha po českých knihách docházela hlavního ukojení ve Strakonicích u truhlářského mistra Jana Plánka, muže prostého, ale náruživého milovníka českého čtení staršího i nového. Tomuto příteli studentů a nadšenému šiřiteli národního hnutí Čelakovský, jenž si teď na důkaz své vlastenecké metamorfosy přikládal jméno Ladislava, věnoval svou první ódu českou. Na filosofii odebral se do Prahy, kde se opět setkal s Kamarýtem, a kde spolu bydleli. Tato obnova osobního styku, procházky Prahou, novota studijních předmětů, pak poznání dvou mužů dokonalosti přímo ideální: univers. professora Bolzana, »božského učitele«, »slunce, jehož nelze zkaliti ani schladitį, a Jos. Jungmanna, »baťušky a zákonníkæ jeho, jakož i pološero tehdejšího ruchu národního způsobily, že Čelakovský rok ten čítal vždy mezi nejkrásnější ve svém životě. Ale této rozkoše bylo mu souzeno na krátko. Hmotné okolnosti velely oběma přátelům konati další studia filosofická na lyceu v Budějovicích. Tam si Čelakovský z knihovny jistého kanovníka, ale bez jeho vědomí skrze sluhu vypůjčoval staročeské knihy; než byv přistižen právě při Husově Postille, odpykal to propuštěním z ústavu. Cestoval tedy ostatek roku po Čechách a jal se sbírati národní písně, na něž již i v Čechách obracela se pozornost, a které se byl naučil oceňovati také ze spisů Herderových. Potom šel opakovat »fysikų do Lince, kde zvláště v knihovně tamějšího lékaře Klicpery, bratra básníkova, našel bohatý pramen vzdělanostní, a jím také k studiu ruštiny byl přiveden, k níž se pak přidružila slovinština, polština a srbština. Poesie a slavistika stávaly se vůdčími hvězdami jeho života. Touha zavedla jej však po roce opět do Prahy, kde se nyní věnoval úplně spisovatelství, zjednávaje si výživu soukromým vyučováním a vychovatelováním (zejm. v domě rady Ledvinky rytíře z Adlerfelsu od r. 1822 – 28). Po svědomité přípravě uspořádal r. 1822 první sbírku Slovanských národních písni a věnoval ji V. Hankovi. Tu poprvé dal zavzněti prostonárodním písním všech kmenů slovanských v harmonickém akkordu. Napřed vyšly české, moravské a slovenské písně, potom ruské, srbské a lužické, vždy původní píseň a překlad vedlé sebe; poslední díl byl jaksi přídavkem. Sílu původního tvoření básnického zkusil ponejprv ve Smíšených básních, rovněž r. 1822, ale s účinem nestejným. Ovšem scházel jim žár Kollárův, ostří časové. a také břitký vtip Čelakovského ještě jaksi nedosti směle vystupoval; příroda a láska byly hlavní struny této poesie. Ale jaká se tu objevila vytříbenost formální, jaká rozmanitost i novota motivů, jaké ovládání časomíry! Zvláště šťastně zachycen byl tón národní písně. Bylo patrno, že studium její vykonalo naň mocný vliv, rovněž jako studium Goetha a Schillera zůstavilo své stopy. Čelakovský ocitl se po boku Kollárově, a s ním v čele básnické družiny tehdejší. Rok co rok potom zasvěcoval novým dílem. Roku 1823 vydal mistrnou prosou přeložené Herderovy Listy z dávnověkosti, r. 1824 uveřejnil v »Čechoslavų satiru na literární poměry domácí Krkonošskou literaturu pod jménem Marciana Hromotluka a vzbudil jí bouři odporu. R. 1825 vydal s Chmelou v Hradci Králové almanach Dennici a druhý díl Slovanských nár. písní, věnovaný pěvci Věslava Brodzińskému. Třetí jich díl vyšel r. 1827 a byl věnován Vuku St. Karadžići. Vedlé toho téhož roku Čelakovský vydal Litevské nár. písně (překlad) a Goethovu Márinku (Die Geschwister, po čemž došlo r. 1828 na Jezerní pannu Waltera Scotta, za jejíž české ztlumočení dostalo se mu zvláštního uznání od samého autora. Také spadá do této doby vydání I. části knihy sv. Augustina O městě Božím, jejíž převod, jakož i spoluredakce a korrektura »Časopisu katolick. duchovenstvæ Čelakovského zbavily zprotivilého již vychovatelství. R.1829 konečně následoval Ohlas písní ruských, věnovaný příteli K. Vinařickému, jímž vykonal Čelakovský první nesmrtelný čin. Ohlas byl výronem záliby v prostonárodní poesii ruské a úcty k posvátné Rusi, která je pro dobu buditelskou tak charakteristickou. Jím původce odkryl nový pramen osvěžujících ideí a lepých forem, zejména epických. Bohatýrské báji staroruské odloudil nové stránky a vyzdobil ji všemi rysy ruské poesie národní: mythičností i naivností, rovněž jako vřelostí a samorostlostí dikce. Ale nejen car a jeho bohatýři dob minulých, nýbrž i význačné vlastnosti ruské povahy novodobé, ušlechtilost dívčí, její něha, radosti, žal a mravní velikost prostého mužíka jímají tu ve všech tóninách citových. Celé ovzduší Ohlasu je prosyceno neodolatelnou poetičností, a tak neváhal sám střízlivý Palacký vzdáti čest, komu náležela, a prof. Müller v aesth. přednáškách svých na univ. pražské nejednou Ohlasem se obíral. Projevy uznání se všech stran se hrnoucí byly zúrodňující vláhou tvořivosti Čelakovského; v nich uzrál jeho úmysl, doplniti Ohlas ruský hned roku následujícího českým, a skutečně zjevily se v ČČM. mnohoslibné ukázky, vedlé nich pak také (1831) první vonné lístky nádherné Růže stolisté (Pomněnky Vatavské), jež zároveň věstily, že těkavé srdce Čelakovského, které bylo i nevinným původcem milé literární idylly s vlasteneckou jeptiškou Marií Antonií, konečně bylo obepjato milostným poutem trvalým. Opěvaná v Pomněnkách Vatavských děva, něžná a vzdělaná dcera strakonického měšťana Marie Ventová, stala se po 3 letech chotí Čelakovského. Úvazek ten přiměl jej hledati jistějšího postavení hmotného. Právě tenkrát volali jej již po druhé na Rus (nabídka se stala r. 1830 skrze ruského dvor. radu Köppena), aby v Petrohradě se Šafaříkem a Hankou založili a spravovali slov. knihovnu a pracovali o všeslovanském slovníku. Čelakovský nebyl tehdáž neochoten a připravoval se k tomu úřadu. Ale Palacký, aby jej zachoval vlasti, vyjednal mu u kníž. Rud. Kinského roční pensi, dokud by nebyl jinak opatřen, začež Čelakovský projevil svou vděčnost šlechetnému a vlasti milovnému knížeti v několika ódách. Nedosáhnuv místa kustoda při knihovně olumúcké, převzal koncem r. 1833 redakci »Pražských novi◁ za výhodných výminek a opravil všecku správu listu, jednaje tím také po vůli purkrabího hr. Chotka. Zábavnou přílohu »Rozmanitostį proměnil v týdenník »Českou Včelų a získal jí nejlepší spolupracovníky, tak že brzy Včela zaujala místo předního belletristického časopisu českého. Při nedostatku vynikajících prací původních Čelakovský přinášel a sám pořizoval hojně překladů, zejména z jazyků slovanských. Vůči mladší generaci básnické choval se upjatě. Ta tedy skupila se kol Tylových »Květů«, a soupeřnictví obou listů docházelo výrazu v častých půtkách, roztrpčujících celou tehdejší společnost českou, při čemž povaha Čelakovského, vždy k satiře nakloněná, prudká a neustupná, nezůstala bez viny. Nepříznivá kritika jakési řeči ruského cara k šlechtické deputaci varšavské, podaná v Pražských novinách, ač byla censurou propuštěna zbavila, jej redakce i učitelství češtiny, které po smrti Jana Nejedlého (1834) zatímně zastával; i nastali mu nejkrušnější dnové života, v nichž nejvíce bolelo domnění, že osud ten mu způsoben denunciací odpůrcovou. Také příznivec kníže Kinský mu zemřel, právě když jej chtěl udělati svým knihovníkem. Jedinou útěchu nacházel v soustrasti přátel a v práci. Kromě překladu Trestního zákona o přestoupeních oupadkových psal četné posudky, vytiskl cennou rozpravu o slovanských příslovích stále bedlivě sbíraných, pracoval teď zase pilněji o etymologickém slovníku všeslovanském, jejž chystal již asi deset let a z něhož dohotovil toliko slovník polabský, na poli básnickém pak překládal, tu i tam nějaký původní příspěvek uveřejnil a do Musejníka dal významnou pro vnitřní rozháranost jeho i pro tehdejší poměry Padesátku z mé tobolky, pichlavé epigramy na osoby i věci současné, které však redakce již vytištěné potlačila. Posléze zasvitl Čelakovskému a rodině jeho opět paprsek utěšenější budoucnosti: přičiněním Chmelenského dostalo se mu r. 1838 bibliotekářství v kníž. rodině Kinských ale za to vyrval mu nepříznivý osud tohoto nejobětovnějšího a po Kamarýtovi nejlepšího přítele. Ve dnech ponížení, domnělé opuštěnosti a vnitřní sklíčenosti nacházel duch Čelakovského přece někdy křídla, aby se vynesl ze všech pozemských zmatků do výšin čisté poesie; r. 1839 a 1840 poskytly pak mu náhradu za všecko utrpení. Vydav tu napřed Ohlas písní českých a hned po něm Růži stolistou, stál tu zase v celé velikosti své, básnický talent svěží, silný, nepřestižený. Český národ slavil nové vítězství ducha, vůbec ochotně uznávané. V obou sbírkách předstupuje více lyrické nadání básníkovo, ale epické mu propůjčilo plastiku a klid a samo vytvořilo několik plodů krásy nehynoucí. Ohlasem písní českých poznána teprve nár. povaha česká a vlastní ráz našich písní lidových: něha, naivnost, žertovnost, satira a citová tůně, která ovšem raději již radost jeví v oku, kdy ještě slzy jsou na tváři. Jsouce lidu vzaty z duše, písně ty staly se namnoze zas majetkem jeho. Růže stolistá zase okouzlovala neskonalou lahodou a půvabností verše; její písně milostné byly zapěny s veškerým ohněm a ryzostí mužného srdce v tónech namnoze nových a vždy milovábných; forma slohová dle vzoru maďarského zvolená splývá v libou shodu s jednotlivými náladami milostného rozvoje. V oddíle filosofickém básník pokusil se přeliti tíhu vážného přemítání o původu a zřízení světa v lehčí a libější podobu slova poetického a propletl celek perlami didaktickými. Dostoupiv takto vrcholu slávy, Čelakovský rozloučil se s básnictvím a oddal se suché filologii a literárně historickému badání, k čemuž as nejvíce přispělo, že byl povolán za professora na nově zřízenou stolici slavistiky ve Vratislavi (1841). Šel do ciziny nerad, jen jsa tím jako otec povinen své rodině, a tušil, že tam nebude šťasten. Tušení se mu splnilo.Počet posluchačů měl skrovný, knihovny k studiu soukromému tam nebylo, a podnebí nesvědčilo jemu ani rodině. První choť mu tu zemřela r. 1844, a druhá, proslulá vychovatelka a vlastenka Bohuslava Rajská, jsouc vůbec útlejší bytosti, odnesla si odtud zárodek smrti v prsou. Ač se mu zde dostávalo hojných důkazů úcty a vážnosti, přece Čelakovský pokládal povolání na universitu pražskou, které se stalo roku 1849, za osvobození z vyhnanství. Hned také všecky síly jeho se na domácí půdě vzpružily, a mysl se rozjařila. Kdežto za celého pobytu vratislavského nebyl vydal jednoho spisu, nýbrž jen své básn. spisy uspořádal k soubornému vydání, které se stalo Maticí Českou, a to poprvé s názvem Spisův básnických knihy šestery (1847), ač pilně se zanášel jazykozpytem, bájeslovím, národopisem, bibliografií a lexikografií slovanskou: v Praze kniha následovala za knihou. Po Všeslovanském čtení polském (1850) a ruském (1851), prakticky uspořádané anthologii z obou písemnictev se zřetelem k samocviku v těch jazycích (chystal ještě díl III., staroslovanský), uveřejnil Dodatky ke Slovníku Jos. Jungmanna (1851), složil na vyzvání ministra hr. Lva Thuna českým školám středním výborné čítanky (3 díly, první dva pro oddělení nižší, třetí pro vyšší) a širší potřebě Malý výbor z veškeré literatury české, a r. 1852 konečně péčí Matice České vydal své Mudrosloví národa slovanského v příslovích, k němuž sbíral látku ode dnů mladosti, a které poprvé čásť duševního bohatství všeho lidu slovanského vystavilo způsobem srovnávacím, v rozměrech větších, než kde jinde se stalo, a uspořádané dle vnitřní příbuznosti, lišíc rovněž poprvé ve všech literaturách přísloví od pořekadel. Pohříchu nepřidán ke knize ani rejstřík ani rozborný úvod, jaký vytiskl svého času v Musejníku. Při tom Čelakovský účastnil se hojných prací národních, literárních a uměleckých, přednášel v Učené Společnosti, jejíž řádným členem jmenován r. 1849, byl zkušebním kommissařem kandidátů učitelství gymnasijního pro jazyk český, vůbec přijal na se tolikero pracovních úvazků, až jej počaly tísniti a ubližovaly jeho zdraví, obmezujíce jeho styky přátelské i zamilované procházky botanické, které zavdaly podnět k hojným novým epigramům květinovým, specialitě Čelakovského. K tomu reakce po r. 1850 čím dál víc dusící volný dech národa, nestatečnost a ústup mnohých předních mužů, nejvíce však opětná choroba manželčina a konečně úmrtí vzácné ženy té způsobily, že Čelakovský se pomalu úplně uzavřel v sebe a veřejnosti i přátel se stranil, až i tělo jeho podlehlo a on po krátké nemoci zemřel tři měsíce po Bohuslavě. Hojnými smutečními slavnostmi dán výraz žalu nad ztrátou tohoto spoluzakladatele i přední vedlé Kollára hvězdy vlastenecké školy básnické. Kromě nich svědčí výmluvně o významu Čelakovského, že hned r. 1853 Matice Česká vydala jeho universitní Čtení o srovnávací mluvnici jazyků slovanských, kde na mnohých místech probleskuje bystrý a samostatný duch badatelský, zejm. u výkladech tvaroslovných, a památku 25letého úmrtí jeho že oživila publikací jeho podnes cenných Čteni o počátcích dějin vzdělanosti národů slovanských do stol. XI. Čelakovský chystal se složiti celou historii literatury; hojné posudky zvl. z oboru staré a střední doby literatury to jaksi naznačovaly; ale nedospěl k tomu. Sebrané listy Čelakovského vydány u Grégra už po druhé; jiné obsaženy jsou v korrespondenci Bohusl. Rajské vydané v Ženské bibliotéce, v ČČM. r. 187071 a j. Listy Čelakovského vynikají slohovou i obsahovou stránkou a rozevírají vzácný pohled do celého probuzení národního i ovšem do nitra básníkova. Je-li však význam Čelakovského jakožto filologa pomíjivý, básnická tvorba jeho nese pečeť nesmrtelnosti. Sebrané spisy jeho vyšly o 4 dílech se životopisným nástinem Fr. Bílého v Národní bibliotéce. Jednotlivé části Šesterých knih, zejména Ohlasy, opět znova a znova se vydávají. Růži stolistou s rozborem a výkladem vydal Fr. Bílý. J. I. Hanuš, přítel Čelakovského, vydal jeho životopis nákladem Král. učené společnosti české. Jinak život i působení Čelakovského jsou oblíbeným předmětem studia (viz práce Malého, Schulzovy, Kořínkovu, Bačkovského, Lešetického, Vlčkovu a j). Bý.

Související hesla