Centralizace

, soustředění rozhodovacích pravomocí na nejvyšším stupni řídící hierarchie na rozdíl od uplatnění principu subsidiarity. Viz též zásady organizace veřejné správy.

Ottův slovník naučný: Centralizace

Centralisace značí v právě státním soustředění zákonodárství a správy v té způsobě, že záležitosti dotčené se řídí z jediného středu dle zásad jednotných. Jest tedy centralisace protivou autonomie a můžeme ji jako tuto lišiti na centralisaci v oboru zákonodárství a na centralisaci v oboru správy. Zajisté nelze se státu obejíti bez moci ústřední a jestiť tedy centralisace v jistých mezích nezbytnou; avšak tyto meze nemají sahati dále, než toho nutně jest třeba k dosažení účelu státu. Centralisace přes tuto míru prováděná ničí přirozené individuality, z nichžto se skládá stát, a odnímá tím i státu samému po. třebné síly k blahodárnému působení v zájmu veškerého lidu státním svazkem spojeného. Soustava centralisační obrací se jednak oproti zvláštnímu postavení jednotlivých skupin territoriálních, snažíc se obmeziti samostatnost těchto skupin ve prospěch orgánův ústředních; mimo to nepřeje též samostatnosti společenských útvarů, jimž pojítkem jsou zájmy věcné, na př. společností náboženských, národností, společenstev živnostenských a j. p. Pomocí její podařilo se odstraniti mnohé dávné instituce, jež nesnášely se s duchem novější doby, a zjednati moci státní platnost přes odpor tříd, dříve výhradně povolaných k řízení záležitostí veřejných; tím též vysvětluje se jistá souvislost snah centralisačních se snahami stran zvaných svobodomyslnými. Též nelze popříti, že stát centralisovaný spíše dodělati se může úspěchů skvělých; není tu však záruky trvání těchto úspěchů, nebo tyto podmíněny jsou neobyčejnými vlastnostmi řídících státníků. Nedostatky centralisace méně se pociťují ve státě absolutním, mnohem více však v republice a v monarchii konstituční, kde, je-li stát centralisován, většina sboru zákonodárného snáze může těžiti z bohatých zdrojů státní moci na úkor menšiny. V theorii pak za našich dnů najmě vlivem školy historické čím dále více šíří se názor, že nelze svobodu individuální obmeziti na svobodu jednotlivých osobností fysických, nýbrž že sluší dopřáti volného vývoje i přirozeným skupinám lidu v oboru, jenž jim přikázán jest řádem společenským, na působnosti státní moci nezávislým. Můžeme tedy říci, že centralisace v podstatě již dohrála úlohu svou; pouze tam, kde, jako na příklad v Uhersku, ještě jest odstraniti nešvary, z nezřízené starší autonomní organisace vzešlé, může centralisace dodělati se ještě úspěchů. Jest nabíledni, že centralisaci lze mnohem snáze provésti v státech jednotných, a bylať zejména Francie vždy uváděna jakožto vzor státu centralisovaného. Ve státech složených usiluje dle povahy věci centralisace o sesílení moci ústřední na úkor moci států dílčích a poskytují nám dějiny Německa, Švýcarska a Spoj. Obcí severoamer. hojné doklady tuhých bojů mezi principem centralisace a snahami autonomistickými. V Rakousku došla centralisace vrcholu v ústavě z 26. února 1861, kdežto diplom z 20. října 1860, na jehož provedení ústava ta byla vydána, spíše hověl principu opačnému. Vyrovnáním uherským r. 1867 uzavřeným učiněn nadobro konec snahám centralistickým, pokud jde o celé mocnářství Rakousko-Uherské; naproti tomu v každé z obou polovic posud mocné proudy politické působí ve prospěch centralisace jednotlivých států dílčích. Pžk.

Související hesla