černozem

, půdní typ vzniklý zejm. na sprašových pokryvech nížin, v místech bývalých stepí a lesostepí; nejúrodnější půda. Při vzniku černozemě jsou organické látky bohaté vápníkem a popelovinami humifikovány a hromadí se v mohutně vyvinutém humusovém horizontu. V humusové složce převládají humínové kyseliny příznivých vlastností. V místech typického výskytu černozemě trpí letními přísušky. Dva hlavní horizonty černozemě jsou humusový (molikový) a půdotvorný substrát. Typická černozem je vázaná na sprašové pokryvy, humusový horizont v českých podmínkách dosahuje až 70 cm, obsah humusu 2 – 3 %, neutrální až slabě alkalická reakce, karbonáty v celém profilu. Černozem degradovaná, starší označení pro černozem ovlivněnou degradačním procesem, který snižuje její kvalitu.

Ottův slovník naučný: černozem

Černozem (rus. černozjom), zvláštní černá ornice, velmi úrodná, jež má některé vlastnosti společné s tak zv. »lössem«, ale liší se od něho značnou hojností prsti a černou barvou odtud pocházející. Největší prostranství pokrývá ve středním a jižním Rusku, ale vyskytuje se i v horách Altajských, v Thienšanu, na Kavkáze, kde ji Nehring nalezl ve výši 3000 m nad mořem, v Sedmihradsku (dle Vojejkova), na Moravě (dle Nehringa) a v sev. Americe, kdež ji Vojejkov zjistil v horních končinách pánve mississippské až ke Skalným horám a v okolí velkých jezer kanadských. Pojem černozemě jest dosud velmi neurčitý, a proto také velmi libovolně se udávají hranice její. Pokládají li se za černozem všecky půdy, které obsahují 2% látek organických, tvoří na Rusi pruh 350 – 700 verst široký, jenž na sev. omezen jest klikatou čarou táhnoucí se od Žitomiře přes Tulu, Rjašsk a Simbirsk k Volze, odtud ke Kazani a zasahuje většími i menšími ostrovy na sev.- vých. až k Uralu; na jihozáp. dosahuje od Žitomiře po Kišiněv, na jihu přistupuje místy skoro až k Černému moři, ale schází v gubernii taurické a na Krimu, v Povolží pak tvoří celkem 49° s. š. jižní hranici, ačkoli i tu zasahuje černozem dále na jih, vyskytujíc se na př. též v pahorcích Ergenijských, kdežto v krajinách při sev. a sev.-záp. pobřeží Kaspického moře se nenachází. Největší šířky od sev. k jihu dosahuje mezi Tulou a Novo-Čerkaskem. Rozloha černozemě v evrop. Rusku páčí se na 950 000 km2 ve 22 guberniích. Mocnost, barva a složení černozemě závisí hlavně na lučebním složení horniny, na níž spočívá. Na jihozáp. tvoří podklad její hlavně půda písčitá a vápenitá, ve středu jurské slíny, tertiérní písky, křída, křídové slíny, devonský vápenec a diluviální löss, na vých. hlavně slíny útvarů permského a triasového; na křídovém podkladu objevuje se nejslabší a nejméně úrodná vrstva černozemě, kdežto na jurském a tertiérním útvaru jest černozem tučná i plastická a dosahuje největší mocnosti. Nejmocnější vrstvy sahají do hloubky 1,8 m, kdežto mínění Murchisonovo, že černozem dosahuje až 6 m tlouštky, shledáno bylo dle novějšího badání nesprávným. Úrodnost černozemě záleží ve množství prsti v ní obsažené, a té přibývá směrem od záp. k východu; nejrozsáhlejší pásmo černozemné, zaujímající střed a přímoří Azovského moře, vykazuje 4 – 7% prsti, kdežto největší hojnost prsti (13 – 16%) má Povolží v guberniích saratovské, pensské, simbirské, orenburské, ufské a samarské. Otázka o vzniku černozemě byla často probírána. Pallas, Murchison a j. domnívali se, že černozem vznikla z bahna a zbytků chaluh, jež po odtoku dřívějšího moře na povrchu zůstaly, Wangenheim, Qualen, Eichwald soudili, že není leč zbytkem ohromných bažin, jež druhdy střední a jižní Rus pokrývaly, avšak novější badání ukázala, že domněnek těchto uznati nelze, neboť černozem neobsahuje ani mořských lastur, ani zbytků mořských zvířat, a lučební i stratigrafické složení její vyvracejí zřetelně vznik její z bažin. Na základě botanických badání Ruprechtových, jež M. Bogdanov se stanoviska zoologického dílem doplnil, dílem opravil, stanoveno, že černozem jest původu suchozemského, jak již Huot a Eversmann tvrdili, a že se vyvinula a vyvíjí stále rozkladem zetlelých rostlin pozemských. Podlé mocnosti černozemě nutno souditi, že krajiny, jež pokrývá, již dávno z moře se vynořily, a vynoření to klade Bogdanov před konec nebo snad do středu doby tertiérní; naproti tomu pak vykládá týž badatel nedostatek černozemě v končinách aralsko-kaspických prostě tím způsobem, že krajiny ty poměrně nedávno vynořily se z vln mořských. p.

Související hesla