Československo

, 1918 – 38 Republika československá (RČS), též Československá republika (ČSR); 1938 – 39 Česko-Slovenská republika; 1939 – 45 Protektorát Čechy a Morava a Slovenská republika; 1945 – 60 Československá republika, ČSR; 1960 – 90 Československá socialistická republika (ČSSR); 1990 – 92 Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). Jeden z nástupnických států po zhroucení rakousko-uherské monarchie v roce 1918. Válečné události 1914 – 18 urychlily vznik českého a poté československého zahraničního odboje (T. G. Masaryk, E. Beneš, M. R. Štefánik aj.). Z válečných zajatců a dezertérů se tvořily vojenské jednotky (československé legie v Rusku, Francii, Itálii), jež hlavně v Rusku (Zborov, Bachmač, ovládnutí magistrály – Vladivostok) sehrály důležitou roli a podstatně podpořily úsilí československého zahraničního odboje. Významný byl též domácí odboj (Maffie), i když zástupci Čechů v říšském sněmu se pro vznik vlastního státu vyslovili až pod tlakem veřejného mínění, reprezentovaného především osobnostmi české kultury a vědy (Manifest českých spisovatelů 1917, Tříkrálová deklarace 1918). Pittsburskou dohodou 30. 5. 1918 se do společného státu zapojili Slováci. 18. 10. 1918 Washingtonská deklarace nový stát proklamovala. 28. 10. 1918 jednali v Ženevě i zástupci exilové Československé národní rady (E. Beneš) a pražského Národního výboru (K. Kramář aj.), současně v Praze „muži 28. října" (A. Švehla, A. Rašín, F. Soukup, J. Stříbrný, V. Šrobár), vyhlásili samostatný stát; Martinskou deklarací 30. 10. 1918 se k němu přihlásila i slovenská politická reprezentace. 14. 11. 1918 Prozatímní národní shromáždění vyhlásilo Československou republiku, aklamací zvolilo prezidentem T. G. Masaryka a předsedou vlády K. Kramáře. I přes řadu problémů se nový stát rychle konsolidoval, přijal sociální zákonodárství, pozemkovou reformu, provedl rychlou měnovou odluku (A. Rašín), v roce 1920 odrazil pokus o komunistický puč a stal se ekonomicky vyspělou (10. místo na světě), kulturní a demokratickou zemí. Problémem zůstaly silné národní menšiny (Němců přes 3 mil., Maďarů asi 700 000), zaostalost Slovenska i Podkarpatské Rusi a roztříštěnost politické scény. Druhou pol. 20. let integrace německé i slovenské reprezentace do vlády, poměrná stabilita díky koaliční politice A. Švehly. V letech 1929 – 33 byla země těžce postižena světovou hospodářskou krizí. Po nástupu A. Hitlera roku 1933 k moci a odklonu evropských velmocí od kolektivní bezpečnosti se prosazovaly autoritativní režimy ČSR se ocitla v ohrožení. Navíc narůstal autonomismus u Němců (K. Henlein) i Slováků (A. Hlinka). ČSR měla dobře vyzbrojenou armádu s vysokou morálkou, ale vzhledem ke svému geopolitickému postavení (nepřátelství ze strany Německa, Maďarska i Polska), selhání spojeneckých záruk i vnitřní henleinovské „ páté koloně" byla mnichovskou dohodou 1938 postavena před jednoznačný diktát. Prezident E. Beneš pod nátlakem rezignoval a odešel do emigrace. 30. 11. 1938 zvolen novým prezidentem E. Hácha. Slovensko a poté i Podkarpatská Rus získaly autonomii (Česko-Slovenská, též druhá republika). Slovenská fašistická reprezentace (J. Tiso, J. Ďurčanský) 14. 3. 1939 vyhlásila samostatný stát pod německou ochranou. V noci z 14. na 15. 3. 1939 byl E. Hácha v Berlíně donucen pod hrozbou bombardování Prahy podepsat. Masové demonstrace proti okupantům 28. 10. 1939 a při pohřbu studenta J. Opletala, smrtelně zraněného německou policí během demonstrací 28. 10. 1939, se staly záminkou k uzavření českých vysokých škol 17. 11. 1939. V důsledku sílící aktivizace domácího odboje nahradil v září 1941 dosavadního říšského protektora K. von Neuratha R. Heydrich, jenž tvrdými represemi (vyhlášení stanného práva, četné popravy) ochromil resistenci a politikou „cukru a biče” vůči dělníkům dosáhl růstu válečné výroby. K vyvrcholení nacistického teroru došlo po atentátu na R. Heydricha 27. 5. 1942 (stanné právo, popravy, vyhlazení Lidic a Ležáků). V průběhu válečných let se rozvíjel československý zahraniční odboj a českoslovenští vojáci bojovali po boku spojeneckých armád proti hitlerovskému Německu (mj. v bitvě o Británii, v severní Africe, v SSSR – československé vojenské jednotky za 2. světové války). Koncem roku 1943 odjel prezident Beneš do Moskvy, kde jednal s J. V. Stalinem i s československým komunistickým exilem o poválečném uspořádání a uzavřel novou československo – sovětskou spojeneckou smlouvu. V srpnu 1944 vypuklo neúspěšné Slovenské národní povstání; na podzim 1944 byla osvobozena Podkarpatská Rus a začaly boje o Dukelský průsmyk. Od začátku roku 1945 bylo československé území postupně osvobozováno; v květnu spontánně propukalo povstání na různých místech čech a Moravy, 5. 5. i v Praze (Pražské povstání). Pomoc poskytli vojáci generála A. A. Vlasova; americkou pomoc Česká národní rada odmítla na nátlak svých komunistických členů. Německá armáda 8. 5. kapitulovala, 9. 5. přijela do Prahy sovětská vojska (na území jihozápadně od Prahy se bojovalo až do 12. 5. 1945). Poválečný vývoj v obnovené ČSR byl poznamenán převažujícími levicovými iluzemi, z nichž obratně těžila Komunistická strana Československa (KSČ), která v roce 1946 zvítězila ve volbách v českých zemích (36 %). Gottwaldova vláda dodatečným odmítnutím Marshallova plánu v důsledku sovětského nátlaku přistoupila na omezenou suverenitu. Komunistický volební neúspěch na Slovensku (Demokratická strana získala 66 %) a z něj plynoucí poměr politických sil měl zvrátit puč za přispění Státní bezpečnosti na podzim 1947. Odpor nekomunistických stran vůči postupu KSČ v resortu bezpečnosti vedl k únorové krizi 1948 a převzetí moci KSČ. Následující období (závěr 40. let a 50. léta) provázela masová perzekuce včetně justičních vražd, pracovních táborů, vyvlastňování majetku, násilné kolektivizace venkova atd. Struktura průmyslu se měnila v souladu s potřebami SSSR, se socialistickým hospodářstvím a přípravou na novou válku. Formy teroru se postupně zmírnily zejména po roce 1956 „odhalením" Stalinových zločinů. V roce 1960 byla vyhlášena Československá socialistická republika (ČSSR). Ekonomické zaostávání a neúspěch pětiletek vedly v 60. letech ke snahám o reformu i v řadách KSČ. Vyvrcholily v pražském jaru 1968, ukončeném invazí šesti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Reformátoři ve vedení KSČ až na výjimky kapitulovali. Z reforem zbyla akonec jen federalizace československého státu, uskutečněná k 1. 1. 1969 (vznik federativní ČSSR, složené z národních republik: ČSR a SSR). Po vnitrostranických čistkách, v období normalizace 70. – 80. let, se persekuce zaměřila většinou jen na veřejné kritiky režimu (Charta 77 aj.), ostatní „rizikové" skupiny byly sledovány a infiltrovány StB. Gorbačovovy reformy v SSSR od roku 1985 a postupný rozpad sovětského bloku (Polsko, Maďarsko, NDR) posiloval odpor, který po událostech 17. 11. 1989 přerostl v mohutné manifestace, a KSČ rezignovala na vedoucí úlohu ve státě. V prosinci 1989 Federální shromáždění zvolilo prezidentem V. Havla; do politiky se jako symbolická postava vrátil A. Dubček. Byla vytvořena vláda národního porozumnění v čele s M. Čalfou a v dubnu 1990 byl přijat zákon o změně názvu státu na ČSFR. V prvních postkomunistických volbách v roce 1990 v Čechách zvítězilo Občanské fórum, na Slovensku Veřejnost proti násilí. Do nových voleb se politická scéna diferencovala (významné politické síly na Slovensku usilovaly o suverenitu). Na základě výsledku voleb v roce 1992 se vítězné strany (ODS v čele s V. Klausem a HZDS v čele s V. Mečiarem) dohodly na pokojném rozdělení státu. K 1. 1. 1993 vznikla samostatná ČR a SR.

Tabulka: Ceskoslovensko- Predstavitele
PREZIDENTI
1918 – 1935 Tomáš Garrigue Masaryk
1935 – 1938 Edvard Beneš
1938 – 1939 Emil Hácha (1939–1945 státní prezident protektorátu Čechy a Morava)
1939 – 1948 Edvard Beneš (1939–1945 prezident republiky v emigraci)
1948 – 1953 Klement Gottwald
1953 – 1957 Antonín Zápotocký
1957 – 1968 Antonín Novotný
1968 – 1975 Ludvík Svoboda
1975 – 1989 Gustáv Husák
1989 – 1992 Václav Havel
PŘEDSEDOVÉ VLÁD
1918 – 1919 Karel Kramář
1919 – 1920 Vlastimil Tusar
1920 – 1921 Jan Černý
1921 – 1922 Edvard Beneš
1922 – 1926 Antonín Švehla
1926 Jan Černý
1926 – 1929 Antonín Švehla
1929 – 1932 František Udržal
1932 – 1935 Jan Malypetr
1935 – 1938 Milan Hodža
1938 Jan Syrový
1938 – 1939 Rudolf Beran
1939 Rudolf Beran (protektorátní vláda)
1939 – 1941 Alois Eliáš (protektorátní vláda)
1941 – 1945 Jaroslav Krejčí (protektorátní vláda)
1945 Richard Bienert (protektorátní vláda)
1940 – 1945 Jan Šrámek (československá vláda v emigraci)
1945 – 1946 Zdeněk Fierlinger
1946 – 1948 Klement Gottwald
1948 – 1953 Antonín Zápotocký
1953 – 1963 Viliam Široký
1963 – 1968 Jozef Lenárt
1968 – 1970 Oldřich Černík
1970 – 1988 Lubomír Štrougal
1988 – 1989 Ladislav Adamec
1989 – 1992 Marián Čalfa
1992 Jan Stráský
 
Související hesla