Cestopis

, žánr dokumentární (popř. publicistické) literatury; jeho obsahem je popis nebo vylíčení autorovy cesty do cizích zemí a krajin, záznamy geografických, národopisných, kulturních, sociálních a jiných zvláštností. Dokumentárně hodnotné cestopisy vznikaly od starověku (Strabón Geografika, Marco Polo Milión, Johann Georg Adam Forster (1754 – 1794, Cesta kolem světa). Jako žánr umělecké literatury vznikl cestopis fiktivní (cestopisná parodie Lúkiana Pravdivé příběhy, smyšlená fantastická Cesta kolem světa Jana Mandevilly od J. de Bourgogne, humorný a satirický cestopis J. Swifta Gulliverovy cesty a S. Čecha Výlety pana Broučka, vědeckofantastický cestopis A. C. Clarka Vesmírná odysea) a intelektuální cestopis (L. Sterne Sentimentální cestopis po Francii a Itálii, K. Čapek Cesta na sever).

Ottův slovník naučný: Cestopis

Cestopis jest vylíčení dojmův a pozorování, kteréž cestovatel zažil a vykonal. Podlé účelu, jaký cestovatel sleduje, jsou popisy takové obsahem i cenou velmi různy. Cestování byvši původně omezeno jen na případy nejnutnější nabylo znenáhla pokrokem civilisace, zdokonalením prostředků dopravních a poměrnou bezpečností osoby cestovatelovy ohromného rozsahu, tak že za našich dnů cesta do končin nejvzdálenějších aneb kolem světa nenáleží ke zjevům vzácným. Prvým podnětem k cestám byly zajmy obchodní, k nim přidružily se potom příčiny náboženské, během XVIII. stol. vyvinuly se vedlé výzkumných cest obchodních výpravy vědecké, v nejnovější pak době rozmohlo se cestování pro zábavu a j. Objevné a výzkumné cesty podnikány již ve starověku od Foiniků, Egypťanů, Karthagincův a Řeků, ve středověku Normané, Arabové a indičtí poutníci pronikli do krajin, z nichž mnohé Evropanům zůstaly až do XIX. stol. neznámy. Piano di Carpine dostal se v čele papežského poselstva r. 1246 až do Pekingu, křižácké války otevřely cestu na Východ a Marco Polo pronikl říší Mongolskou až na vých. pobřeží asijské. Avšak teprve koncem XV. a na počátku XVI. stol., kterážto perioda vůbec sluje »dobou velkých objevů«, podnikány cesty výzkumné v obrovských rozměrech hlavně od plavců portugalských a španělských (Vasco de Gama, Columbus, Magelhâes) a docíleno výsledků netušených, neboť objeveny nové dva díly světa; později Cook doplnil výzkumy předešlé svými plavbami po Tichém okeáně a Sev. Ledovém moři, tak že průběhem XVII. a XVIII stol. obrysy jednotlivých dílů světa byly zjištěny až na nepatrné výjimky. Potom obrácena pozornost badatelů ke vnitrozemí jednotlivých pevnin; při tom sledován vedlé zájmů politických a obchodních též účel vědecký a znenáhla nabyl vědecký prozkum jednotlivých krajin takového významu, že vysílány do neznámých krajin výpravy výhradně vědecké, jež mají za účel, poznati. pokud možno zevrubně, horopisné, vodopisné i klimatické poměry, nerostné bohatství, květenu, zvířenu, obyvatelstvo a zužitkovati nabyté zkušenosti ve prospěch obchodu, dále pozorovati zjevy na obloze, viditelné pouze na některých místech zeměkoule, měřiti poledníky, stanoviti hloubku okeánův atd. Cesty takové bývají mnohdy velmi bohatě vypraveny buď nákladem jednotlivých státův aneb společností; zejména děje se tak u výprav amerických, ruských a anglických. Livingstonovy cesty po jižní Africe, Stanleyova plavba po Kongu, objevení pramenů nílských, průchod vnitrozemím australským a Prževalského cesty po střední Asii jsou mezi vědeckými výpravami zjevy epochální, neboť jimi odhalen závoj, zastírající do té doby vnitro Afriky, Australie a Asie. Mimo to dlužno k vědeckým cestám počítati i takové, jež sice směřují do krajin známých, avšak sledují podrobný jejich prozkum ve směru zeměpisném i kulturním (knihovny, musea a j.). Obchodní cesty, podnikané po všech zemích civilisovaných i necivilisovaných za příčinou poznání poměrů kommerciálních, jsou za našich dnů zcela obyčejny a docházejí všestranné podpory nejen od společností obchodních, nýbrž i od států; k nim druží se cesty koloniální, mající za účel zakládati v cizích krajinách osady a zjednávati tam odbyt domácímu průmyslu. Cesty k místům posvátným neboli pouti pozbyly v novém věku mnoho na významu svém a udržují se nejvíce dosud u muslimů (Mekka), hindů (Benares, prameny Ganga) a buddhistů (Rangun, Ceylon); missionářské cesty bývají vedlé svého hlavního cíle, šířiti křesťanství, spojeny též s badáním vědeckým. V nejnovější době rozmohlo se velkou měrou cestování pro zábavu, směřující mnohdy do končin dosti vzdálených ano i kolem světa, dále cestováni z příčin zdravotních do krajů, příznivým podnebím vynikajících, posléze pak cesty poučné, tak že v Paříži v posledních létech vznikla i společnost »Société française des voyages autour du monde«, jež hudlá pořádati poučné cesty kolem světa. Obdobně s rozvojem cestování vyvíjela se též cestopisná literatura. U Řeků Skylax. Pytheas a jiní uložili zkušenosti po cestách nabyté ve zvláštních spisech, kdežto Římané, ačkoli mnoho cestovali hlavně za účelem vzdělavacím, nemají cestopisův, neboť jejich Itineraria nezasluhují toho jména. Ve středověku arabská a židovská literatura vynikají znamenitými cestopisy, a díla Mas'údího, Istachrího, Ibn Batúty, Ibn Foslána, Mukaddasího, žida Benjamina z Tudely a jiných byla ještě na počátku tohoto století jediným pramenem pro mnohé kraje africké i asijské, rovněž pak buddhističtí kněží čínští Fa-Hien a Hiuen-Tsiang podali ve svých cestopisech velmi důležité zprávy o vých. Asii. Z Evropanů vynikají v této době jako cestopisci Italové, zejména Piano di Carpine, Balducci Pegoletti, jenž podniknuv ve druhé pol. XIV. stol. obchodní cestu do střední Asie ji popsal, proslulý Marco Polo, pak četná díla o Palestině, jež vznikla za válek křižáckých (sebrána jsou v Toblerově Bibliotheca geographica palaestinensis, Lipsko, 1867). Po objevení cesty do Indie a pevniny americké i současném vynalezení knihtiskařství vzkvétala cestopisná literatura velmi rychle, tak že již r. 1532 Huttich a Grynaeus r. 1550 Ramusio, r. 1598 Hakluyt vydali sbírky cestopisů, největší pak rozvoj její počíná ve druhé polovici XVIII. století a za našich dnů všickni civilisovaní národové mají cestopisy ve svých literaturách. Vedlé cestopisu vědeckého vyvinul se také směr, určený pro širší kruhy; cestopis takový líčí obyčejně krajiny úplně neb aspoň částečně známé, popisuje hlavně krásy přírodní, umělecké památky, poměry sociální i politické a staví pravidelně osobní příhody a dojmy cestovatelovy v popředí, nabývaje tím rázu belletristického. V české literatuře zachovala se nám již ze starších dob nejedna důležitá památka cestopisná; podnikaliť Čechové v XV. a XVI. století z rozličných příčin cesty do cizích zemí, a k mužům takovým náleželi Lev z Rožmitála, jenž za poselstvím diplomatickým procestoval velkou čásť Evropy, bratří Bohuslav a Jan z Lobkovic, Oldřich Prefát z Vlkanova, Václav Vratislav z Mitrovic, Krištof Harant z Polžic, bratr Martin Kabátník a jiní. V nové době literatury máme cestopisy Zdirada Poláka i Jana Kollára a od r. 1850 cestopis pilněji se pěstuje; mezi vědeckými cestovateli vynikají tu dr. Emil Holub, Ant. Stecker, Konst. Jireček, Jos. Wünsch, Jan Krejčí, zábavné pak cestopisy podali Josef Štolba, Servác Heller, Jos. Kořenský, Jan Neruda, Otta Pinkas, Karel Adámek, Bohuslav Kroupa, Čeněk Paclt a jiní. U Poláků vynikli jako cestovatelé Kobyłecki, Kowalewski, Korzeliński, Strzelecki, Cienkowski, Czekanowski a j.; u Rusů Semenov, Sěvercov, Prževalskij, Potanin, Čichačev a jiní; u Francouzů Bonpland, Castelnau, Caillié, Savorgnan de Brazza, du Chaillu, Crevaux a jiní; z Angličanů Cook, Livingstone, Baker, Burton, Speke, Stanley, Stuart, Cooper atd.; z Němcův Alex. v. Humboldt, Martius, Tschudi, Barth, Nachtigal, Schweinfurth, Richthofen, Wissmann, Schlagintweit, Bastian a j.; z Američanů Franklin, Ross. Schwatka, Dall aj.; ze Švédů Nordenskiöld; z Maďarů Magyar, Teleki, Reguly, Csoma, Vambéry, Sechényi; z Italův Antinori, Bianchi, Cecchi; z Portugalů Monteiro, Serpa Pinto; z Dánů Nansen atd. Sbírky cestopisú jsou rovněž ve všech literaturách hojny; v českém písemnictví máme »Cestopisnou bibliotékų a »Z našich a cizích vlastí«, z cizích pak uvádíme časopis »Tour du Monde«, jenž podává zprávy a výtahy ze vší cestopisné literatury světové. Když vědecké cestování se počalo rozmáhati, vydávány pro cestovatele také návody k pozorování vědeckému, a přední z nich jsou Herschel, The Admiralty manual of scientific enquiry (1849); Hints to travellers, vydané péčí zeměpisné společnosti londýnské; Galton, Art of travel (1860); Kaltenbrunner, Manuel du voyageur; Neumeyer, Anleitung zu wissenschaftlichen Beobachtungen auf Reisen; Richthofen, Führer f. Forschungsreisende a j. Rovněž pro cestovatele ze zábavy jest hojně knih příručních, jež obsahují vylíčení krajin, do nichž cesta směřuje, poskytujíce takto přípravný přehled, a k jednotlivým pamětihodnostem podávají přiměřený výklad; v českém písemnictví máme Řivnáčova »Průvodce po království Českém« a Slámova »Průvodce po Slovenskų, Angličané mají Murrayovy »Handbooks for travellers«, Francouzi příruční knihy Joanneovy, Němci knihy Baedekerovy a Meyerovy, dráhy pak a spojení paroplavební nejlépe jsou sebrány v Hendschelově »Telegraphų. Formy cestopisné posléze užívá se často ke spisům poučným, v nichž cestopis tvoří pouze kostru, kdežto čásť přírodovědecká a národopisná jest věcí hlavní; s nejlepším zdarem pěstoval dosud toto odvětví literární Francouz Jules Verne.

Související hesla