Cévní soustava

, systema vasorum – systém trubic, v nichž proudí kapalina obstarávající látkovou výměnu (viz též metabolismus) v tkáních. U obratlovců spojuje místa dodávající živiny (např. stěny trávicí trubice) a kyslík (dýchací orgán) se všemi tkáněmi, kde jsou předávány buňkám. Podle druhu náplně se cévní soutava dělí na soustavu krevní a mízní. Krev odvádí z tkání do plic oxid uhličitý a do vylučovacího ústrojí další zplodiny látkové přeměny. Cévní soustava transportuje hormony, různé orgánové působky a obranné látky. Cévní soustavu krevní tvoří srdce, tepny, které z něj vedou a přecházejí do vlásečnic, a žíly. Úsek cévní soustavy vedoucí odkysličenou krev z pravé srdeční komory do plic (viz též plicnice) a po okysličení do levé srdeční předsíně (viz též plicní žíly) je malý (plicní) krevní oběh (viz též oběh krevní). Velký krevní oběh začíná srdečnicí (viz též aorta) z levé komory srdeční. Z jejího oblouku odstupují tepny s okysličenou krví k zásobení všech částí hlavy (včetně mozku), krku a obou hrudních končetin. Ze sestupné části srdečnice vycházejí tepny zásobující okysličenou krví hrudník a břicho. Ve výši čtvrtého bederního obratle se štěpí na dvě tepny kyčelní, které zásobují pánev a její orgány a pánevní končetiny. Během těhotenství vedou tepny krev pupečníkem do placenty, kde dojde k předání kyslíku do krve plodu a odpadových látek z těla plodu do krve matky. Tepenné řečiště se rozpadá do husté sítě krevních vlásečnic, jejichž stěnami probíhá látková výměna. Odkysličená krev proudí z vlásečnic do žilního řečiště a sbírá se do horní a dolní duté žíly, které ústí do pravé srdeční předsíně. V tepenném řečišti proudí krev pod vyšším tlakem, zejm. v aortě, proto jsou stěny tepen pevné a pružné. Krevní tlak se periferním směrem postupně snižuje a v žilním řečišti v blízkosti srdce může být dokonce nižší, než je tlak atmosférický. Stěna žil je tenčí než u tepen. Viz též oběh tělních tekutin.

Ottův slovník naučný: Cévní soustava

Cévy: 1. (Anat.) Cévy tvoří soustavu hojně rozvětvených, v sebe uzavřených, pružných trubiček, v nichž proudí krev – proto krevnice. Tato soustava má ústřední svalnatý orgán, srdce, jež střídavým stahováním a roztahováním stěn, pak zvláštním zařízením chlopní při ústí velkých cev řídí směr oběhu krevního v nich, tak že dle toho můžeme rozeznávati dvojí druh krevnic: tepny, které rozvádějí krev ze srdce, a žíly, které krev do srdce přivádějí. Na přechodu tepen v žíly jsou vlasečnice, cévy nejmenšího průměru, které tvoří sítě hojným větvením, aniž by při tom objemu svého měnily, protékajíce na nepatrné výjimky veškera ústrojí lidského těla. Vedlé tepen a žil vyskytá se druhá soustava cev, totiž míznice, jichž vlasečnice prostírají se ve tkaních vedlé vlasečnic krevnicových. Sbírají z krevnic vystouplou čásť krevní tekutiny, totiž mízu, přivádějíce ji zvláštními kmeny cevními do konců žil tělesných a tak do celého oběhu krevního. Zvláštní odrůda míznic jsou cévy chylové. 2. (Histol.) Blány cevné. Stěna arterií větších mající barvu bledožlutou, menších červenavou, skládá se ze tří blan. 1. První na povrchu uložená, pojivová (cellularis č. adventitia) jest mázdra vazivová s veškerými jí příslušnými vlastnostmi histologickými. Vysílajíc jemné výběžky k pojivu sousedícího tkaniva chová bohatou síť kapillární a četná jemná vlákna čivová. 2. Blána střední (tunica media č. elastica), na níž záleží mohutnost stěny arterielní, skládá se z podélných, kruhových a spirálních vláken elastických i hladkých svalových vláken; prvější ve větších arteriích převládají nad vlákny svalovými. Toto složení střední blány umožňuje roztah arterie při vnikání vlny krevní a opětné stažení, když vlna zanikla. Na větších arteriích lze na střední bláně drobnohledem rozeznati několik vrstev: a) mázdru síťkovou, nitru arterie nejbližší, b) vrstvu skládající se z podélných elastických vláken, c) vrstvu kruhových vláken elastických a svalových, d) vrstvu elastickou, srostlou s adventitií a obsahující rovněž hojně elastických vláken nepravidelně seřaděných. 3. Blána nejvnitřnější, zvaná intima a upomínající stavbou na serosní pleny, skládá se z tenké vrstvy jemných elastických vláken podélně seřaděných, která na povrchu kryta jest jednoduchou řadou drobného dlaždičkového epithelu. Veny, lišící se od arterií tenčími stěnami, po histologické stránce stejně jsou složeny, intima jest však tenčí, za to podélná elastická vrstva střední blány mohutnější, pojivová vrstva opět skrovnější,. složená z části i z vláken vazivových, mezi kterými se řídce proplétají vlákna svalová. Adventitia ven jest vždy mohutná. Mx. 3. (Embryol.) Z cev vytváří se nejdříve cévy krevní se srdcem, nepřihlížíme-li k udáním (His) o lymfatických skulinách dosud přesně nedokázaných. Cévy objevují se nejdříve ve splanchnopleuře, zpodní to bláně mesoblastu a sice dále od centra a odtud vrůstají do těla embrya. Nejnápadnější jest poměr tento u vyšších tvorův. amniot. V prvním počátku vidíme skupiny embryonálních buněk (příloha a), které ničím od ostatních buněk embryonálních mesoblastu se neliší. Skupinky (zvané též ostrůvky krevními) tvoří pak větší, nepravidelné pruhy, které všude se sousedními pruhy se spojují. Ve skupinkách těchto buněk záhy, z pravidla excentricky se objevuje skulina čirou tekutinou naplněná (b). Jejím vzrůstem buňky na periferii bývají sploštěny a některé uvolnivše se volně plovou v obsahu a stávají se takto prvními krvenkami; sploštělé buňky povrchní jsou endothelie (c). Tyto začátky cevstva a krve rostou stále ve splanchnopleuře centrálně, stávajíce se ztluštěnými ve přední části embrya ještě dříve, než se zde uzavřela roura zažívací. Po jejím uzavření splývají tyto ztluštěné části a tvoří začátek pro definitivní srdce. Jest tedy původně srdce symmetricky bilaterálně uložené a stává se teprv později bezpárným. Cévy k embryu rostoucí jsou kmeny venosní, cévy ze srdce neb srdcí vyrůstající do těla a mimo tělo embrya jsou arterie. Ve vývoji cevstva krevního hlavním změnám podléhá systém venosní. Systém arteriální skládá se z několika arterií žaberních, vycházejících z conus arteriosus, které spojují se původně ve dvě aortae descendentes, z nichž záhy pravostranná (na příklad u ssavců) nebo levostranná (na př. u ptákův) atrofuje. Schematicky dá se znázorniti systém arterielní takto: Ze srdce (obr. 1.) vystupuje několik žaberních arterií (počet jest různý u různých tvorů). Od nejpřednějšího oblouku vybíhají ku hlavě dvě cévy, které jsou začátky obou karotid (obr. 2. ce = carotis externa a ci = carotis interna). Žaberní tyto arterie dávají pak původ dvěma aortám (A), jež slovou aortae descendentes. Tyto spojují se dále distálně v jednu, z níž vycházejí obě iliacae (i) a z těchto arteriae umbilicales (u), probíhající ku placentě. Z těchto arterií žaberních některé atrofují, jiné zůstávají jako definitivní cévy krevní. Tak jest na příklad u ssavcův (obr. 2.) čtyřkou poznamenaná žaberní arterie areus aortae (a) na straně levé a subclavia (s) na straně pravé. Z nejzpodnější artérky (5.) vytvoří se na straně levé pulmonalis a ductus arteriosus Botalli (B). Na straně pravé atrofuje tato artérka s příslušnou aortou. U ptáků na příklad jest poměr ten obrácený. V obou obrazích značí S= srdce; o= v. omphalomesenterica. Modře naznačena jest čásť venosní, červeně čásť arteriální a obojím čásť společná srdce. Tečkami naznačeny jsou části atrofující. Při systému venosním vyšších tvorů rozeznáváme tři fáse: 1. oběh žloutkový; 2. oběh ven jaterních a 3. oběh veny portae, který již těsně na oběh definitivní přiléhá. – 1.Vytváří se sinus terminalis (s. t.) splýváním ostrůvků krevních a venae omphalomesentericae (o). Záhy pak vyvinou se dvě veny, jedna ve směru ku hlavě (cardinalis superior = c. s.) a jedna ve směru ocasním (card. inferior = c. i.). Tyto ústí pomocí ductus Cuvieri (c) do venosní části srdce nebo do společné části ven omphalomesenterických (obr. 3.). – 2. Důležitější změna vzniká v tomto oběhu vývojem jater (j), která začíná v sousedství venae omphalomes. Větve od této k játrám přistupující slovou venae advehentes a odtud vystupující cévy (venae revehentes) ústí do původně malé, ale stále mohutnící cévy, zpodní duté veny (cava inferior = c.). Cardinales inferiores atrofují a vedlé nich po celé délce vytváří se veny nové, vertebrales posteriores, z nichž jakož i ze spojky mezi nimi vytvořené tvoří se azygos a hemiazygos. Od oné části veny omphalomesent., která jest blízka játrám, vyvijí se vena mesenterica. Jedna vena omphalomes. atrofuje. – 3. V částech mimo tělo embrya atrofuje i druhá vena omphalomesenterica zároveň s mizícím vakem pupečním či žloutkovým a převahy nabývají venae umbilicales, z nichž však do doby pozdější se zachovává též jen jedna (u); tato přivádí embryu krev od placenty. Pravostranná card. sup. jest pozdější v. jugularis (jug.) a cava superior a spojka vytvořená mezi oběma card. sup. jest anonyma (an). Z levostranné čásť (tečkované) atrofuje a ze zbytku card. sup. a inferior, jakož i z ductus Cuvieri tvoří se na levé straně v. coronariae cordis. Čím více se játra vyvíjejí, tím více se proud krevní z původní omphalomesenterica obrací pomocí venae advehentes do jater a čásť mezi játrami a srdcem (ductus venosus Arantii =A) atrofuje povolně.U embrya člověčího jest oběh krevní ku konci těhotenství tento: krev osvěžená přiváděna jest venou umbilikální částečně játrami, částečně pomocí ductus venosus Arantii do venosní části srdce, a když srdce dostoupilo již rozčlánkování v komory a předsíně, tedy do pravé předsíně. Odtud jde proud částečně do pravé komory a z té plicnicí do vyvíjejících se plic a částečně pomocí ductus art. Botalli do sestupující aorty. Čásť proudu z pravé předsíně vejčitým otvorem (foramen ovale) do levé předsíně, odtud do levé komory a pak do vystupující aorty a takto do těla. K osvěžení vrací se krev ku placentě pomocí arterií umbilikálních. Po narození, kdy dýcháním otevrou se krvi cesty plícemi, zaniká ductus arteriosus B., a taktéž čásť veny pupeční od pupku až po srdce. Arterie umb. přetváří se v ligamenta vesicoumbilicalia lateralia. V dobách pozdějších vytváří se cévy krevní tím způsobem, že vždy od kapillar vyrůstá nejdříve solidní výběžek, který pak stává se dutým a spojuje se s některou cevou okolí. Tímto způsobem tvoří se též kollaterální oběhy. Nutno též uvésti, že četné cévy zanikají a tvořením se anastomos nové dráhy se tvoří; tyto poměry dávají hlavně původ tak zvaným anomaliím. O vývoji cev lymfatických v prvních počátcích není nic známo. V dobách pozdějších vyvíjejí se pučením jako cévy krevní. JJ. 4. (Fysiol.) Cevstvo skládá se z tepen, vlasečnic a žil; krev proudí ze srdce do tepen, odtud vlasečnicemi do žil, z těch opět do srdce. Pohyb krve vzniká rozdílem tlaku na stěnu v tepnách a žilách; v tepnách jest tlak na stěnu vysoký (u ssavcův as 200 mm rtuti), v žilách, zvláště blíže k srdci, nízký. Krev proudí tedy hnána rozdílem tlaku z tepen skrze vlasečnice do žil. Onen rozdíl tlaku udržuje srdce svou činností, ano ustavičně krev přelévá ze žil do tepen. Vžene-li srdce do tepen krví naplněných nové množství krve, rozšíří se průměr tepen, opatřených velmi pružnými stěnami, vzbudí se elastický tlak stěn tepenních na krev je rozšiřující; tímto tlakem vytlačuje se krev z tepen krví přeplněných a nad elastickou rovnováhu roztažených; srdce však, vhánějíc vždy nové a nové množství krve do tepen, udržuje je stále rozšířené; hnací síla srdce mění se v elastický tlak stěn tepenních. Srdce sděluje krvi pohyb periodicky přerušovaný; ježto však jeho hnací síla, periodicky působící, mění se v elastický, stále působící tlak stěn tepenních, nastává stálý, nepřetržitý, stejnoměrný pohyb krve, jak se skutečně jeví zvláště ve vlasečnicích. Pružnost stěn tepenních jest patrně pro správný oběh krve nezbytna; tepny se stěnami tuhými, nedokonale pružnými nemohou oběh krve správně udržeti; skutečně pak při zkornatění tepen nastává porušení oběhu krve. Rychlost, kterou se krev pohybuje, závisí ovšem na rozdílu tlaku; jest však v různých oddílech cevstva velmi nestejná; nejpomaleji proudí ve vlasečnicích, nejrychleji ve velké tepně srdeční; to se řídí průměrem »řečiště«; průměr veškerých vlasečnic jest téměř 800kráte větší než průměr aorty; ježto pak v jednotce času oběma průměry stejné množství krve protéká, musí býti rychlost proudu v srdečnici a velkých žilách, kde jest řečiště nejužší, poměrně rychlejší než ve vlasečnicích, kde jest řečiště nejširší. – Průměr tepen za živa závisí předně na tlaku krve, totiž na množství krve srdcem do tepen vehnaném; je-li činnost srdce zrychlena, roste tlak v tepnách a tím též rychlost oběhu krve. Tepny mají však způsobilost, samočinně měniti svůj průměr a tím tlak krevní a oběh krve; ve stěnách jejich, zvláště tepen nejmenších, jest vrstva hladkých vláken svalových, jež svou činností průměr tepen zužují; zúží-li se samočinně průměr tepen v celém těle, stoupne velice tlak krevní v tepnách. Zúží-li se průměr tepen v ohraničeném okrese těla, obmezí se přítok krve k tomuto okresu. Proměnlivostí průměru malých tepen následkem činnosti svalů v jejich stěnách pořádá se příliv krve k jednotlivým okresům těla; ústroje v činnosti se nacházející dostávají hojný příliv krve, jejich tepny jsou rozšířeny; příliv krve obmezuje se za to zúžením tepen k ústrojům v klidu se nacházejícím. Tato důležitá úprava oběhu krve dle činnosti a klidu ústrojů pohyblivostí stěn tepenních děje se ústrojem nervovým, totiž ústrojem cevohybným (vasomotorickým); nervová centra vasomotorická jsou v šedé hmotě míchy, hlavní pak, dominující centrum, jest v prodloužené míše. V mrtvém těle nacházejí se tepny vždy krve prázdné, plyny naplněné. Za živa jsou tepny neustále krví přeplněny, jejich stěny nad elastickou rovnováhu rozšířeny; přestane-li srdce přeplňovati tepny krví, smršťují se svou pružností a vytlačují krev ze sebe; pohyb krve z tepen do žil nezastaví se s posledním úderem srdce, nýbrž trvá mnohdy několik minut déle; ochabuje ovšem víc a více, čím více se rozdíl tlaku v tepnách a žilách zmenšuje; v tomto stavu podráždí se bezpochyby pro nedostatečnou výživu krví hlavní vasomotorické centrum v prodloužené míše a svaly cevohybné křečovitě se stahují, tak že průměr tepen co nejvíce se zúží, ba docela snad uzavře; veškera krev vytlačí se z tepen do žil. Po podráždění vasomotorického centra nastává jeho ochrnutí, svaly cevohybné ochabují a cevy nabývají průměru příslušného elastické rovnováze svých stěn; při tom naplňují se plyny nikoli ze vzduchu, nýbrž plyny z krve vyčerpanými, neboť plyny ty skládají se dle analys Dastreových především z kyslíku, pak z uhličité kyseliny, chovajíce jen málo dusíku.Tepny rozbíhají se v hustou síť vlasečnic, velmi jemných a úzkých rourek se stěnou tenounkou, z endothelových, šupinkovitých buněk sestavenou. Skrze tuto stěnu děje se výměna látek mezi krví a tkaněmi tělesnými, tak že především kyslík z krve do tkaní, a uhličitá kyselina ze tkaní do krve přechází; tím mění se barva krve z jasně červené tepenní v temnočervenou žilnou. Ve vlasečnicích vystupuje též plasma krevná, kolujíc jako výživná šťáva štěrbinami tkaní tělesných, jejichž buňky v této šťávě takřka plovou; šťáva ta sbírá se jako lymfa cevami lymfovými a vlévá se skrze ductus thoracicus v dutině hrudní zpět do krve do velké duté žíly. Stěnami vlasečnic prolézají též lymfové, bezbarvé krevní buňky, samočinně pohyblivé, jež se pak v mezerách tkaní s lymfou potulují. – Vlasečnice sbírají se opět v cévy větší a větší, v žíly; stěny těchto jsou mnohem tenčí než stěny tepen, krev jimi namodrale prosvítá; žilám zvláště střední vrstva, chovající hladké svalstvo, téměř schází, a tím i samočinná proměnlivost průměru. Průměr žil jest mnohem větší než příslušný průměr tepen; obyčejně jest jedna tepna provázena dvěma souhlasnými žilami; žíly tvoří též hojné pleteně, anastomosy a choboty. Kdežto tedy tepny jsou krví přeplněny, mohly by žíly mnohem větší množství krve pojati než v nich skutečně jest. Tlak na stěny v žilách jest malý, v žilách blízko srdce docela menší než tlak atmosferický, zvláště při vdechu; z otevřené takové žíly neteče při vdechu krev, naopak může vzduch býti vssát otvorem do žíly. Rychlost pohybu krve v žilách jest poměrně k šíři řečiště mnohem menší než v příslušných tepnách. Krvácení z tepen a ze žil jest velmi různé, a jest důležito znáti tento rozdíl. Stříká-li krev jasně červená z rány v proudu s velkou prudkostí, jest poraněna tepna, krvácení jest životu nebezpečné; zastaví se, stiskne-li se tepna mezi ranou a srdcem, ježto krev proudí v tepnách od srdce k obvodu těla. Kape-li však z rány krev temná, může býti poraněna žíla; krvácení není tak náhle nebezpečné, zastaví se stisknutím žíly mezi ranou a obvodem těla, ana žilami krev z obvodu teče k srdci, tedy opačně, než v tepnách. – Pohyb krve z tepen do žil děje se rozdílem tlaku v obou, jako ve spojitých nádobách; ale aby krev též v žilách dále k srdci se pohybovala a je naplňovala, třeba nové hnací síly; vždyť prostornost žil jest tak velká, že snadno veškeru krev pojati může, jako po smrti skutečně pojímá. Tlak krevní, udržovaný činností srdce, přelévá krev z tepen do žil, dále však jeho působnost nesahá; kdyby nebylo jiné hnací síly, než srdce a tlak krevný, přetekla by krev z tepen do žil, kde by se nahromadila; živočich vykrvácel by do vlastních žil. Onou hnací sílou, která krev ze žilných chobotů do prostoru hrudního a do srdce žene, jsou především dýchací pohyby; tyto neslouží pouze, jak se za to má, obnovování vzduchu v plících; k tomu nebylo by třeba pohybů tak úzkostlivě pravidelných, vyžadujících práce tolika silných svalův. Ale pohyby dýchací slouží – jako druhé srdce – oběhu krevnímu, převádějíce krev ze žil do srdce. Při vdechu ssaje se do prostoru hrudního nejen vzduch, nýbrž i krev ze žil, a naplňuje srdce. Upravování pohybů dýchacích neděje se tedy jen dle potřeb dýchání, obnovování plynů krve, nýbrž i dle potřeb oběhu krevního; upravovací nervová centra pro pohyby srdce a cev, i pro pohyby dýchací sousedí a souvisí spolu též v prodloužené míše. . 5. (Pathol.) Choroby cev jsou dílem zrozeny, dílem vznikají po narození. Zrozené po většině případů souvisí s odchylným nebo nedokonalým vývojem srdečním nebo jsou následkem zánětu, který nitroblánu nebo sval srdeční v žití plodovém stihl. Pod záhlaví to spadají nedostatek srdečnice, plícnice nebo duté žíly, anomální jich východ ze srdce, tak že na př. aorta vychází z pravé, plícnice z levé komory srdeční. Po zrození trvající kommunikace mezi levou větví plícnice a sestupující částí srdečnice; zúžení na rozhraní horní a dolní části srdečnice (isthmus aortae), které jsouc založeno na zvláštních cirkulačních poměrech plodu po narození dále trvá. Dále čítáme sem zrozené zúžení otvoru srdečnice a plícnice. Uvedené zrůdnosti ruší oběh krevní ve velmi citlivé míře; mnohé z nich spolčeny se zrůdnostmi srdce plod k životu mimoděložnému vůbec neuzpůsobilý činí; jiné (zrozené zúžení otvorů plícnice a srdečnice, zrozené zúžení srdečnice v isthmu) nepřekáží životu, nicméně trvání jeho ohrožují. Ku zrůdnostem čítati dlužno i odchylný východ prvotních arterií, zásobujících krví hlavu s mozkem a končetiny horní, tak na př. z oblouku srdečnice za tři arterie odštěpují se čtyři: dvě karotidy a dvě subklavie, nebo pouze dva kmeny: dvě a. anonymae, z nichž každá se dělí v karotis a subklavii, nebo pravá klíčová arterie přesmeknuta jest za levou klíčovou. Zrůdnosti ty, jako zrůdnosti na žilách nejsou vzácným úkazem, ale mají vždy jen anatomický zájem. Ke zrozeným chorobám dlužno čítati také aplasii nebo hypoplasii cev sdruženou se stejným nedostatečným rozvojem srdce, byť toto jinak pravidelně bylo sestaveno. Srdce jest nápadně malé k velkosti těla, svalstvo jeho slabé; arterie vynikají jemnými stěnami a nápadně úzkým průnikem. Nález ten jest častější u žen; při tom vývoj těla jest nedokonalý a opozděný, složení krve nedostatečné (kongenitální blednička), orgány rozplozovací setrvají nevyvinuty. Získané choroby cev dlužno z anatomických i praktických důvodů zvlášť roztříditi v nemoci arterií (tepen), vén (žil) a kapillarií krevních (vlasečnic). Prudký, bujivý nebo hnisavý zánět jest z pravidla místní; na malých arteriích přivoděn bývá zraněním a pathologickými pochody v sousedící tkani, na srdečnici celkovými těžkými chorobami i těžkými místními processy v sousedství aorty. Základní zjevy zánětu prudkého kryjí se s náhlými zánětlivými změnami jiných orgánů; klinické příznaky jsou málo ostré, tak že zánět z pravidla poznán nebývá. Častější a poznání přístupnější jest vleklý zánět arterií, který ve vzácnějších případech z aorty až po malé podružné arterie se šíří, většinou však k jistým oddílům soustavy arteriální poután setrvá. V sestupném pořadu onemocní: srdečnice, arterie slezinná, kyčelní, stehenná, věnčité arterie srdeční, arterie mozkové, arterie ramenná a pramenná, společná krkavice, tepny ledvin. – Vleklý zánět vyskytuje se v pokročilejším věku, jest následkem vleklého zánětu endocardu a svalu srdečního, jistých celkových chorob (dny, příjice, hostce, otravy alkoholem a olovem). Zánět má jméno atheromatosní zvrhlosti, které však přísluší právem toliko pozdějšímu období zánětu, jinak endarteritis chronica, nodosa s. deformans, zkornatění tepen. Zánět počínající ve vrstvě subendotheliální šíří se do vrstvy svalové i obalu pojivého, budí zánětlivá hnízda rozmanité podoby, která vnitřní povrch tepen sklenou. Výpotek často změkne v kašovou hmotu (atheromatosní zvrhlost tepen), intima ji kryjící se umrtví a po odplavení obsahu vzniká vřed atheromatosní. Jindy obsah zvápenatí nebo zkostnatí, a jelikož i pojivo objímající arterie ztuhne, povstává zvláštní tvrdost a nepoddajnost stěn tepenných, která při arteriích periferických nápadným znetvořením a zrněním povrchu (zkornatění tepen) bývá provázena. Zánětlivými pochody utrpí velice stažlivost a pružnost stěn arteriálních, a jelikož vrstva svalová atrofuje a tukem degeneruje, vázne tím oběh krevní; jiným následkem jest protažení tepen a místní rozšíření jejich průniku; nerovný povrch vnitřní stěny a trhliny v intimě podporují sražení se krve na vnitřní ploše, a v další řadě vplavení sraženin do mozku, ledvin atd. Z arterií dužninových zánět se šíří na tkaň žlázovou (ledviny). Při povšechném zánětu vzniká nezbytně velká anaemie a sešlost těla. Místní příznaky řídí se sídlem a rozměrem zánětu: mimo fysikální zjevy uvésti dlužno: zbytnění a arhythmickou činnost srdce, záchvaty stenokardie, anaemii mozkovou (závrati, mdlobu, nespavost. duševní sešlost), krvácení do dužniny mozkové, vmetky do mozku a ledvin; dušnost, katarrhy průdušek; gangraenu končetin atd. Onemocnění vleče se delší dobu a nemocný zmírá vysílením, než i náhle zmírá při krvácení do mozku nebo následkem roztržení srdce a srdečnice. Vleklým zánětem uzpůsobeno bývá i částečné vyhřeznutí a sklenutí stěn tepenných, jež majíc podobu vaku výdutí, aneurysma zváno jest. Zvláštní zájem mají drobné výduti mozkových arteriol, jež jsou asi nejčastější příčnou krvácení do dužniny mozkové. Podobně i thrombosa (záhať) arterií nejčastěji vleklým zánětem jejich stěn přivoděna bývá, byť i stlačení arterie z venčí ji budí. Nejčastěji sražení krve pozorováno bývá v arteriích zpodiny mozkové a končetinových; thrombosa vzrůstá pozvolnu po tu míru, že průnik arterie se dokonale ucpe; tím přestává proudění krve a čásť zbavená výživy podléhá úmrtí. jestli překážka výpomocným oběhem vyrovnána nebyla. Tak povstávají důležité příznaky mozkové sbližující se zjevům, které při haemorrhagii a embolii mozkové pozorovány bývají; thrombosa arterií končetinových mívá dosti často v zápětí úmrť (gangraenu) prstů, bérce atd. Průnik arterií ucpává se i zaplavenými sraženinami krevními a pathologickými útvary, které na jiném místě vznikly a proudem krevním zanešeny byly – vmetkem, embolem. Sraženina krevní ze žíly stehenné zaplavena bývá do plícnice; částka umrtvené chlopně, sraženina krevní z levého ucha srdečního vyplavená atd. vmetena bývá do arterií mozkových, ledvinových, slezinné atd. Zaklíněný vmetek přeruší cirkulaci krevní ve tkani, která dotyčnou arterií živena bývá; není-li výpomocných drah, následuje úmrť (mozek, plíce, ledviny), zdaří-li se výpomocný oběh, výživa a výkon tkaně se upraví. Porušená cirkulace krevní budí vždy příznaky, které jsou tím nápadnější, čím důležitější orgán pro žití; velký vmetek do plícnice přivodí smrť časem bezprostředně, vmetek do mozku pak ochrnutí s bezvědomím, afasii atd. Zvláštní zmínku zasluhuje tuková embolie arteriol plícních, objevená Zenkerem r. 1862. Jsouc následkem zánětu dřeni kostní, zánětu a poranění částí bohatých na tuk, zakládá se na zanešení malých tepen plicních tukem, který v krvi koluje; tuk nebudí nikdy ucpání arterie ani zánětu, nýbrž toliko překrvení a oedem plicní. Časem vzniká náhlá asfyxie, vždy velká dušnost a cyanosa. Jako další onemocnění dlužno uvésti amyloidní zvrhlost tepen; amyloidní hmota infiltruje vrstvu svaluvou, arterií, sleziny, ledviny, jater, srdce atd. Vlasečnice krevní při onemocnění každého orgánu a tkaniva podrobeny jsou změnám pathologickým, buď zánětu nebo bujení, jímž přivoděno bývá rozmnožení a novotvoření vlasečnic. Zánětlivé změny patrny i na vrstvě vnitřní čili endotheliální i na zevní, uzpůsobují rozstup histologických prvkův a usnadňují tím pronikání bílých a červených buněk krevních i syrovatečniny do vazivových a lymfatických prostor v okolí. Trvá-li zánět dlouho (zejména na sliznici a plenách syrovatečních), bývá průnik kapillarií vždy nápadně rozšířen na důkaz, že stěny pozbyly pružnosti. Nejčastější jsou změny výživné (hyalinní a tuková degenerace buněčnatých prvků stěn), jež v mozku a ledvinách jsou nejčastější a nejnápadnějši; degenerace ta způsobuje značnější křehkost stěn a tím i krvácení dílem do prostor perivaskulárních, dílem-do okolní tkaně. Tyto degenerativní změny vyskytují se při celkových i místních chorobách a zejména při rozmanitých infekčních pochodech. Posléze uvedena budiž amyIoidní degenerace kapillarií. Z pathologických změn na žilách v prvé řadě dlužno jmenovati zánět (phlebitis), který vzniká po úrazu, po podvázání žíly. srážení krve v jejím nitru. Prvým následkem zánětu jest srážení krve (thrombosis); sraženina srůstá z pravidla pevně se stěnami žilnými, a je-li dost objemná, přerušuje oběh krevní v žíle. Pro zvláštní příčiny jest zánět hnisavý, pak sraženina měkká chová něco hnisu: zánět takový jest vždy velmi nebezpečný, proto že snadno vzniká infekce purulentní (pyaemie). Thrombosa může však i nezávisle od zánětu vzniknouti a pak podmíněna jest váznoucím oběhem krevním. Pod záhlaví to vstupují tlak na žílu (nádory), městky žilní, zlenění oběhu krevního ve vlasečnicích, sbírajících krev k žíle thrombosované, slabost srdeční při sešlosti těla, rakovině, tuberkulose. Thrombosa skoro vždy budí zánět žíly a vazivového pouzdra žilného. Thrombosa prvotní i zánětlivá stává se tím nebezpečnou, že malé částky sražené krve odtrhnuvše se oběhem krevním až do plic zaneseny bývají, kde pak ohrožují cirkulaci. Na povrchních žilách, zejména dolních končetin, pak konečníku i orgánů rozplozovacích pozorováno bývá ohraničené rozšíření jejich stěn v podobě malých nádorů (městek, varix ampullaris), časem i celý kmen žilný; ale i pleteň žilná v celistvosti zjevuje nápadné rozšíření a žíly točité nabývají neobvyklého objemu. Z nádorů cevstva, majících zájem chirurgický, jmenovány buďtež: aneurysma arteriovenosum čili cirsoides a angiom prostý a kavernosní. Mx.

Související hesla