Chalífa

, původně zástupce proroka Muhammada; politická hlava muslimské obce.

Ottův slovník naučný: Chalífa

Chalífa (arab.), zástupce, nástupce, název vladařů muslimských, již po Muhammedovi byli repræsentanty náboženství i světské autority v islámu. Původně zváni byli tak jako nástupci Muhammedovi. i zván prvý z nich chalífatu rasúli-lláhi, t. j. nástupce proroka božího, t. j. Muhammeda, druhý chalífatu-chalífati-rasúli-lláhi, nástupce nástupce prorokova atd. Později převládá ovšem náboženské pojímání názvu a Ibn Chaldún učí, že potřebí jest pro účely vládní proroka neb aspoň zástupce prorockého, by dovedl přiměti lid, by plnil zákony stanovené bohem ku prospěchu jeho na tomto i onom světě. K tomuto náboženskému pojímání vztahují se i názvy imám a amír-ul-múminín. Kontinuitu mezi světským a náboženským pojímáním určovala ovšem podmínka, že chalífou mohl se státi jen příslušník kmene prorokova, t. j. Kuraišovců, kterážto podmínka, aspoň v chalífátu orientálním, byla vždy dodržována (do r. 1517). Úkolem chalífy bylo: neporušené udržování víry v celku i jednotlivostech, šíření moci i území islámu, v území samém udržování bezpečnosti, konání spravedlnosti a správné vynakládání důchodů říšských; chalífaměl nejen býti tělesně a duševně úplně zdráv, ale vynikati i rozšafností a věděním. Hodnost chalífova zvána chiláfa (nástupnictví, chalífství); čistě evropský jest termín chalífát. Pravidla nástupnictví nebyla nikdy přesně stanovena i jest význačným, že prorok sám, nezanechav při své smrti mužského potomka, neustanovil ani svého nástupce ve vládě. Druhové prorokovi (ashábové) byli to, již zvolili tchána prorokova Abú Bekra prvým chalífou (632-634). Abú Bekr pak přijal uvedený již titul chalífatu-rasú li-lláhi. Abú Bekr sám označil svým nástupcem Omara I. (634-644), rovněž tchána Muhammedova. On byl prvý, jenž vedle titulu chalífapřijal titul amír-ul-muminína (kníže věřících). Po násilné smrti Omarově zvolila jím dosazená rada šesti Muhammedova zetě Osmána (644-656). Za něho rozpadl se svět muslimský v řadu táborů, již, žádajíce svržení neoblíbeného Osmána, snažili se proraziti se svými kandidáty. Vítězem zůstal Alí ben Tálib (656-661), zeť a adoptivní syn prorokův. Tito čtyři chalífové tvoří prvou ze tří period chalífátu orientálního i zvou se orthodoxními chalífy (al-chulafau-r-rášidúna, t. j. chalífové, již kráčeli po pravé cestě). Po nich nastupují chalífové z rodu Omajjova, tvořící periodu druhou (661-750). Zahájena jest Muávijjou, soupeřem Aliovým, který ještě za života Aliova dal se v Damašku provolati chalífou. Do Damašku přenesl iresidenci islámu, jež potud byla v Medíně. V jeho rodu stal se chalífát dědičným. S posledním z rodu jeho Mervánem II. (744-750), který poražen byl r. 750 na březích Velkého Zabu, načež v Dolním Egyptě zahynul, přešel chalífát na chalífy Abbásovské, tvořící třetí periodu chalífátu orientálního (750-1258). Residencí stala se Kúfa, potom Hášimijja a krátce potom nově založený Bagdád. Za posledního Abbásovce al-Mutasima (1242-58) dobyt Bagdád útokem Húlágúovým r. 1258, Mutasim sám uškrcen a chalífát Abbásovců vzal za své. Vedle chalífátu orientálního s uvedenými třemi epochami znají dějiny muslimské ještě chalífát západní či Cordovský (752-1031), založený Abdurrahmánem, jediným Omajjovcem, který při vraždění Omajjovců Abbásovci po vítězství u Zabu se zachránil, a chalífát Fátimovců v Egyptě (909 až 1171). I jeden ze synů předpředposledního Abbásovce ad-Dáhira (1225 až 1226), zachrániv se před Mongoly, našel v Egyptě útulek u sultána mameluckého Bíbarsa (1260-77), kterým prohlášen chalífou pode jménem al-Mustansir. Jeho 16 nástupců dědilo tento titul, sídlíc v Egyptě, ale nemajíc nijaké moci. Dobytím Egypta Turky r. 1517 přenesen i tento titul Selímem I. na nové vladaře. Dk.

Související hesla