Chanson


1. polyfonní píseň v 15. stol. s francouzským textem; zpočátku tříhlasá, později čtyřhlasá, komponovaná burgundskými a nizozemskými skladateli;
2. francouzská polyfonní píseň (tzv. pařížský chanson), produkovaná asi od 30. let 16. stol. francouzskými skladateli (C. Janequin). Převládal čtyřhlas, oblibu si získaly programní chansony;
3. na konci 19. a ve 20. stol. kabaretní píseň. Viz též šanson.

Ottův slovník naučný: Chanson

Chanson [šanson], franc., píseň, znamená jednou – vedle poetiky moderní – píseň lidovou neb zlidovělou, která těsně lne k melodii, po druhé užívá středověká poetika troubadourů a trouvérů slova toho jako technického výrazu pro určitou formu složité a umělé poesie lyrické.I. Nejstarší zbytky lidové písně francouzské, jež se nás v troskách 2-3 veršů dochovaly, sáhají do konce XII. a počátku XIII. stol. Lze z nich usouditi (Alfred Jeanroy, Les origines de la poésie lyrique en France, 1889), že stará píseň franc. byla rázu výpravného a dramatického předvádějíc osoby zaujaté většinou vášní milostnou. Co do formy skládala se z krátkých strof rýmem spojených, překročných (t. j. poslední verš předešlé strofy opakoval se v prvním verši násl. strofy); po strofě, již zpíval sólista, následoval refrain, zpívaný sborem; byla pravidlem k tanci zpívána. Nejstarší úplné texty chansony lidové pochodí z konce XIV. stol.; uveřejnil je Stickney v »Romaniį VII. Lidové chansony z XV. a poč. XVI. stol. obsahuje sbírka Gast. Parisa a Gevaerta (Paříž, 1875) a sbírka písní normandských A. Gastéa (Caen, 1866), ze XVI. a XVII. stol. sbírka Weckerlinova (Pař., 1889), z XVIII. Ballardovy Rondes à danser a Brunettes et petits airs tendres. V XIX. stol. pořízeny byly četné sbírky podle jednotlivých krajin; nejdůležitější z nich jsou: H. de la Villemarqué, Barzaz breiz, chans. pop. de la Bretagne (1840, 8. vyd. 1883); de Coussemaker, Chans. pop. des Flamands de France (1856); D. Arbaud, Ch. pop. de la Provence (2 sv., 1862); Sallaberry, Ch. pop. du pays basque (1870); Bladé, Poésies pop. de la Gascogne (3 sv., 1883); J. Bujeaud, Ch. pop. des prov. de ľOuest (2 sv., 1868) a mn. j.Vedle této ryze lidové písně objevuje se záhy píseň zlidovělá, t. j. plod vzdělance, jenž měl formu písně lidové a proto snadno lidem byl přijat a sířen. Sem náležejí hlavně chansonv historické, politické a satirické, pak i milostné a pijácké. Ne starší historické chansony odnášejí se k druhé a třetí výpravě křížové (z první zachovaly se jen chansonv latinské, srv. sbírky E. du Mérilovy, Poésies pop. latines anterieures a u XIIe siècle (1843) a Poésies pop. latines du moyen âge (1847) a autory jich jsou troubadouři Bertran de Born, Pons de Chapteuil, P. Vidal, Gaucelm Faidit a trouvéři Huon d'Oissy, Quènes de Béthune, H. de la Ferté. Historické a satirické zpěvy v následujících stoletích jsou četné, působnost jich obmezena však na určité vrstvy národa. Z XV. stol. jest se zmíniti o vojenských chansonách v podřečí picardském (Leroux de Lincy, Chants hist. du temps de Charles et Louis XI., 1857). Následující XVI. stol. uvedlo do chanson zvláště ostrou notu, satiru často až triviální, jež se živí z náboženských sporů hugenotských (E. Rolland, Les ch. hug. du XVI siècle, 2 sv., 1871). V XVII. století hlavně Fronde zplodí mnoho chanson (C. Moreau, Bibl. des Mazarinades, 3 sv., 1858). Ve století XVIII. Skládají chansony i dvořané, kteří jimi intrigují; hrabě Maurepas, Lagrange-Chancel, Desforges, Rességuier jsou autory nejznámějších chanson; mnoho je jich anonymních a obírají se většinou dvorskými skandály. V revolucí vzniknou bojovné a útočné chansony, jako Madam 'Veto či Carmagnole (září 1789), Boulangère (říjen t. r.), Ça-ira, Carillon national, Marseillaisa (1792), Chant du départ (od M. J. Chéniera, 1794), Salut de la France (od A. Saint Boy, 1793), Hymne de l'an II. (1794), Réveil du peuple (1795). Za restaurace básní politické chansony Béranger a E. Debraux; r. 1848 Petr Dupont Chant des ouvriers; za druhého císařství Nadaud. V nejnovější době křísí se zase chanson k životu hlavně působením umělecké krčmy »Chat noir«. Ponchon, Jules Jouy (Les chansons de l'année, 1888; Chans. de bataille), Frogerolle, Leon Xanrof (Chanson-s sans gêne, 1890), Salis, Mac-Nab jsou její nervosní pěvci, lišící se hořkým naturalistickým tónem od dobromyslnější a veselejší školy starší. Nejstarší pijácké a rozpustilé ch-y franc. jsou v latině a pochodí od jongleurů nebo kněží; ve frančině jejich známo pouze dvacet. V XV. století skoro výlučně chansonu pijáckou skládá Olivier Basselin a v násl. dobách řada vzdělavatelů je veliká; v XVI. stol. je to Marot a Desportes, v XVII. stol. Voiture, Sarrazin, Scarron, Hamilton, La Monnoye, v XVIII. stol. Piron, Vadé, Panard, Collé, Boufflers a j., v XIX. stol. Béranger i většina písničkářů výše jmenovaných. II. V středověké poetice troubadourů a trouvérů značí se chansou zvláštní umělá forma písně, nejpřednější a ze všech nejváženější. Báseň zvaná chansou skládala se obyčejně z pěti strof s jedním nebo dvěma posláními; každá strofa byla objemu dosti volného, o 6 nebo 12, 15 nebo 20 verších o 5 až 10 i 12 slabikách; strofa musila se dáti děliti na tři částky, z nichž první dvě si odpovídaly, třetí byla však neodvislá. Forma první strofy řídila formu všech ostatních co do rhythmu i rýmů. Týž rým opakoval se z počátku vždy ve dvou a dvou následných strofách, pátá zůstávala i tu neodvislá, později však všechny strofy skládány s týmiž rýmy. Obsahem chansony takové býval obyčejně cit lásky, ne však vyslovený prostě a přirozeně, nýbrž dle zvláštní etikety vznešeně, spiritualisticky, mysticky; odtud ráz těchto chanson obřadný, strnulý, slavnostní. Chansonje vlastní forma umělé dvorské lyriky a vznikla v Provenci (zde sluje cansos, chansos), v Limousinsku asi, v půli XII. stol. ze staršího, prostšího versu; přední pěvci její jsou tu Bernart z Ventadornu, Guiraut z Borneillu, Peire Vidal, Folquet z Marseille, Gaucelm Faidit, Aimeric z Peguillonu a j. Z Provence rozšířila se i do literatury francouzské; na konci XIII. stol. však tu již hyne; co do formy žije však dále v příbuzných útvarech chantu royalu a ballady, z nichž zvláště první je skladbou obřadnou a pompósní a druhá přes renaissanci a romantismus (Th. de Banville) dožila se našich dnů. Do Italie dostala se provençalská cansos na sklonku XII. stol. a stala se tu vedle sonetu nejobvyklejší formou vznešené lyriky milostné. Italská canzone liší se však poněkud od provençalského cansosu tím, že strofy jsou četnější a stavby bohatší. Mistry jejími jsou Guido Guinicelli, Guido Cavalcanti, Guittone ďArezzo, Dante a Petrarca. Na počátku XVI. století přešla z Italie canzone do Španěl (cancion) a vzdělávána tu v tomto i následujících stoletích Boscanem, Gasc. de la Vega, Hurt. de Mendoza, Herrerou, Luisem Poncem de Leone, Gongorou y Argote a j. Šld.

Související hesla