Chateaubriand François-Auguste-René de

, francouzský spisovatel, politik; stoupenec legitimismu. Za Velké francouzské revoluce na straně roajalistické emigrace v Británii, po návratu do Francie krátce ve službách císařské diplomacie, za restaurace opět v diplomatických službách; v roce 1815 a 1822 – 24 ministr zahraničí. V 30. letech dvakrát s diplomatickým posláním v Praze u exilového francouzského krále Karla X. Díla zachycují autorovy subjektivní myšlenky, pocity a sny, odrážejí skeptické rozčarování porevoluční generace a předjímají romantismus. Ve své tvorbě snil o nezkažené přírodní civilizaci, která mu byla únikem z prázdného společenského života, ale na rozdíl od J. J. Rousseaua nevinil společnost, ale nezvratný osud, který přetrvával ve zklamání a pasívní melancholii i uprostřed přírodní scenérie. Obracel se k víře jako jedinému útočišti před hořem a vášněmi člověka zmítaného bezmocí, společenským zklamáním a vlastními tužbami. V povídkách Atala, René (mj. je tvůrcem prvního výrazného typu literárního rozervance) dospěl konflikt vášně, duševní prázdnoty a víry k apologii křesťanství. V Duchu křesťanství (historicko-subjektivní epopej) a v Mučednících (první romantický historický román) rehabilituje velikost středověkého a křesťanského světa. Svou lyrickou obrazotvorností, oživující básnictví a imaginaci, uvedl do literatury základní problémy nastupujícího romantismu a navrátil literární subjektivitu a neomezenou tvůrčí inspiraci.

Ottův slovník naučný: Chateaubriand François-Auguste-René de

de Chateaubriand [šatóbrian] François René, vicomte, slavný spisovatel a politik franc. (* 4. září 1768 v Saint-Malo v Bretagni, † 4. čce 1848 v Paříži). Poslední z deseti dětí krutého šlechtice starého bretonského zrna, strávil mládí ve starém zpustlém zámku combourgském uprostřed velikolepé, přísné a zasmušilé krajiny, maje družkou nejmladší sestru Lucilii duševně sobě spřízněnou, později duševně chorou; nuda a melancholie vlastní jeho duševnímu ustrojení stupňovaly se tak okolím. Později chodil do kolleje v Dolu a v Rennech studuje nedbale a potuluje se mnoho v divoké krajině; kolísal mezi povoláním kněžským a vojenským, až konečně vstoupil jako podporučík do navarrského pluku v Cambraii (1786). Po několika měsících, po smrti otcově, odešel do Paříže, dal se uvésti bratrem svým ke dvoru, neučinil však dojmu jsa divoké a plaché povahy. V Paříži studoval tehdy poprvé vážněji řecké a lat. klassiky, stýkal se s Parnym, Gingueném, Lebrunem, Chamfortem a j. a vlivem jich ztratil dětskou víru. Z franc. spisovatelů mnoho naň působil J. J. Rousseau myšlénkově i stilem a dal na počátek směr a barvu jeho tvorbě. V téže době píše prostředni básně (idylly) do »Almanach des Muses«. Na jaře r. 1791 odplul do sev. Ameriky s doporučujícím listem na Washingtona chtěje zde objeviti severozápadní průplav. Plán ten pustil však brzy z mysli, zatoulav se ve velkolepé přírodě mezi divokými kmeny od jezer kanadských až k Floridě. Dověděv se náhodou o převratě ve Francii, vrátil se do vlasti chtěje hájiti Ludvíka XVI.; 2. ledna r. 1792 přistal ve Francii. V březnu r. 1792 oženil se s bohatou slečnou Buissonovou de Lavigne a po čtyřech měsících vystěhoval se z Francie; vstoupil do vojska emigrantského a byv těžce raněn u Thionvillu (1792) po mnohých dobrodružstvích, z nichž náhodou vyvázl životem, dostal se do Londýna, kde prožil dobu nejstrašnější nouze, v níž by byl zahynul, nebýti přispění pamfletisty Peltiera, jenž mu zaopatřil některé práce literární. R. 1797 vydal v Londýně Essai historique, politique et moral sur les révolutions anciennes et modernes, considérées dans leurs rapports avec la Révolution française (I. sv. ve 2 částech), dílo skepticismu náboženského i monarchického, nezralé obsahem a ještě více formou, svrchovaně bizarrní a násilnou, v němž Rousseauova misanthropie hnána byla do krajnosti. R. 1798 podstoupil Ch. náhle úplnou změnu svých názorů; listem sestry své paní de Farcy z 1. čce, v němž oznamovala mu smrt matky a prosbu její, aby se vrátil k víře dětské, byl vrácen křesťanství. »Mé přesvědčení přišlo z mého srdce,« píše, »plakal jsem a uvěřil.« V náladě této jal se psáti apologii křesťanství, první kapitoly proslulého díla Des beautés poétiques et morales de la religion chrétienne et de sa supériorité sur tous les autres cultes de la terre, při němž rádcem i povzbuzovatelem byl mu franc. spisovatel Louis de Fontanes, také uprchlík, v Londýně; on přiměl jej také, že r. 1800 pod jménem Lassagne vrátil se do Paříže, a upozorňoval i jinak ve francouzské společnosti literární na smělého novotáře. Aby navnadil obecenstvo, jež by bylo sotva strávilo obšírné dílo, vyňal z něho Ch. episodu Atala ou les Amours de deux sauvages dans le désert (jaro 1801), jejíž úspěch byl ohromný a jež znamená mezník v dějinách franc. písemnictví. »Není dobrodružství v Atale,« píše Ch. v předmluvě, »je to jistého druhu báseň, polo popisná, polo dramatická; všecko záleží v kresbě dvou milenců, již jdou a hovoří v samotě: všecko leží v obraze rozruchů způsobených láskou prostřed klidu pouští a klidu náboženství.« Dílo toto jest první důležitý signál literární revoluce romantické proti klassicismu XVIII. stol. Křesťanství, povržené v stol. XVIII., je tu přímo restaurováno jako zdroj grandiosního a vášnivého umění postaveného proti suché střízlivosti a rozumné pravidelnosti klassicismu. Smysl pro přírodu jest daleko vášnivější než u Bernardina de Saint-Pierre i Rousseaua a vylévá se v řadě nových, smělých, barevných obrazů, mnohdy až temných, násilných a bombastických, jak dokázal nepřátelský Ch-ovi kritik abbé Morellet a jak sám uznal Ch., odstraniv v následujících vydáních nejhrubší jich výstřelky. Přese všecky baroknosti tyto je tu však Ch. velikým novotářem stilu; proti suchému nudnému popisu klassiků postavil smělou malířskou paletu, barvy plné žáru, slova zvučná a nová, neotřená posud. Dech grandiosní zasmušilé veleby je rozestřen nad tímto dílem a přibližuje je z části starým primitivním arcidílům, bibli a Homérovi; starou plačtivě-koketní poetiku rokoka překonával Ch. zcela vědomě a účelně. Dráha byla proražena a na podzim r. 1801 v Savigny-sur-Orge ve venkovském domku, jejž najala pí. Pavlina de Beaumont, jediná láska, mající jistý vliv v literární činnost Ch-ovu, dal Ch. poslední formu svému Génie du christianisme (1802, 5 sv.), zejména kompiloval na rychlo některé positivné vědomosti theologické, jichž nejnutněji k apologii své potřeboval. Dílo Ch-ovo bylo ohlášeno velikým nadšeným článkem Fontanesovým v »Moniteurų v týž den, kdy byl prohlášen konkordát a kdy po přestávce mnoha let zavznělo opět v metropoli pařížské Te deum (18. dub. 1802). Význam knihy jest právě v těchto sociálních okolnostech; bylo divadelním strojem, jak řekl Sainte-Beuve, při proměně politického jeviště, nové reakční porevoluční kultury. »Kniha sama o sobě,« píše Sainte-Beuve, »není veliká kniha ani pravý pomník, jakým by bylo bývalo dílo Pascalovo, kdyby autor nesmrtelných »Myšléne▽ byl žil; – co pravím? i tak, jak je máme dnes, tyto »Myšlénky« jako prosté zlomky, bylo by podle mého smyslu rouhačstvím srovnávati s lesklým polofrivolním dílem Ch-ovým« Jest to nejlepší charakteristika »Genia křesťanství«; obsahová myšlénková cena jeho je dosti skrovná, za to tím více působí na obraznost, city a smysly. Všímalo si hlavně malířské a aesthetické stránky křesťanství a působilo proto právě silně v době, kdy dostavila se po revoluci sentimentální lítost pro stroskotané oltáře a zbořené chrámy. Autor sám vyznává, co chce: »Bylo třeba vyzvati všecka kouzla obraznosti a všecky zájmy srdce ku pomoci témuž náboženství, proti němuž je ozbrojili.« Ch-ovi neběželo v jádře ani o morálku ani o dogmata křesťanství; jemu bylo konec konců jen básnickou látkou, thematem nových dojmů a nových obrazů. Roku 1807 vyšel o sobě René, ou tes effets des passions, episoda z »Genia křesťanství«; nejhlubší, nejmohutnější i formálně nejdokonalejší a nejcelejší dílo Ch-ovo, které přetrvalo všechna ostatní. V něm objevil se Ch. jako znamenitý analytik chorobné moderní duše, duše rozervané a bezútěšné, v základech otrávené a zhnusené životem, duše, jež bičována vášní a nudou nenalezla kotvy, na níž by se mohla uchytit. Choroba, již tu popisoval a vyšetřoval Ch., byla nejen jeho vlastní, ale i celých generací soudobých i potomních. Souvisí úzce na jedné straně se Sénancourtovým Obermannem a Goethovým Wertherem, na druhé s Byronem (láska bratra a sestry, Renéa a Amalie, pod níž, jak Ch. sám se přiznal, kreslil svou sestru Lucilii) a měla znamenitý vliv v rozvoj literatury evropské, předem francouzské, kde Lamartine, George Sandová, Musset, Baudelaire i j. přímo nebo nepřímo mu podléhají. Dílo tak vášnivé a málo křesťanské jako »René« bylo těžko uceliti v rámec »Genia křesťanskéhœ a Ch-ovi podařilo se to také jen velmi smělým sofismatem: chtělť prý ukázati nutnost klášterů, kam mohou se uchýlit duše životem rozdrcené (Amalie vstoupí do klástera)! Ch. přimknul se ke konsulátu založenému nyní na křesťanství, věnoval druhé vydání Napoleonovi a přijal od něho místo vyslaneckého tajemníka v Římě (1803). Řím mohutně působil v jeho obraznost a dal vznik novému dílu Les Martyrs ou le triomphe de la religion chrétienne (1809, 2 sv.). Dříve však v l. 1806 až 1807 procestoval Řecko, Palestinu, Egypt, Španělsko, aby poznal místa, na nichž měl se hráti děj jeho díla; před tím r. 1804 po vraždě vév. Enghienského vystoupil ze služeb Napoleonových, znechutiv si činnost úřadnickou. Chtěl uměleckým činem dokázati theorii »Genia křesťanství«, chtěl stvořiti vysoké mravní charaktery, jakých prý neznalo pohanství, chtěl ukázati, že křesťanství má v sobě více obrazného kouzla než antická mythologie: ten cíl měli jeho »Mučednícį. Básník volil skon pohanství a rodící se křesťanství, vládu Konstantinovu, v níž skončil zápas pohanstva s křesťanstvím ve prospěch tohoto; tento zápas rozhodne u Ch-a hrdinská smrt dvou milenců. Křesťané kresleni jsou světle, pohané – až na několik málo výjimek – černě. Hlavní chyba autorova je, jak vytknul Benj. Constant, veliký anachronismus, jehož dopustil se tím, že kreslil pohanství z dob Homérových a katolicismus Bossuetův jako spolu zápasící. Do malby své pojal Ch. skoro celý někdejší svět římský, mimo jiné i život Gallův a jiných barbarů, jejž první vystihl tu básnickou intuicí tak pravdivě, že ukázal cestu i historikům; Augustin Thierry prohlašuje se z té příčiny přímo za jeho žáka a následovatele. R. 1811 vydal Ch. Itinéraire de Paris à Jerusalem (3 sv.), jehož úspěch byl největší z děl jeho; je to nejsvěžejší, nejpřirozenější jeho práce; Ch. objevuje tu vlastnosti, jež dotud zdály se cizí jeho duchu: lehký vypravovatelský tón, humor, satiru, vtip. Cestopis Ch-ův byl také směrodatný v literatuře; od něho datuje se rozkvět cestopisného genru polobelletristického, polofeuilletonistického tónu. R. 1811 je mezníkem v životě a činnosti Ch-ově. Toho roku zvolen byl na místo Marie Josefa Chéniera, klassika a republikána, někdejšího svého literárního nepřítele, do Akademie. Místo obvyklé »éloge« napsal Ch. ostrou polemiku, již přednésti Napoleon mu zakázal. Odtud počíná se úplná roztržka mezi těmito duchy a počátek politické a dějepisecké činnosti Ch-ovy. Dvě jeho práce belletristické: Les Natchez, líčící allegorickou a deskriptivní manýrou Ch-ovou zhynutí kmene indiánského, a Aventures du dernier des Abencerages, náladově snad nejcelejší jeho báseň, jež vyšly poprvé v Oeuvres complètes 1826 – 31, sáhají také do tohoto období mládí, »věku illusí, jak praví, jejž zasvětil úsměvné malbě lžį. Druhé období, »věk lítostį, chtěl věnovati »přísnému obrazu pravdy«. R. 1814 vystoupil náhle ze zátiší, v němž upravoval své Paměti a studoval dějepis, brošurou De Buonaparte et des Bourbons, o níž pověděl Ludvík XVIII., že mu prospěla více než jedna armáda. Ch. jako přední stoupenec restaurace jmenován byl vyslancem ve Štokholmě, nemohl však nastoupiti místa toho, poněvadž Napoleon se vrátil z Elby. Následoval Ludvíka XVIII. do Gentu, kdež mu svěřen portefeuille ministerský, ale nepodržel ho dlouho po bitvě u Waterloo; byl za to jmenován radou a pairem královským. Záhy stal se však vládní straně nepohodlným brošurou De la Monarchie selon la charte, v níž hájil t. zv. chambre introuvable a snažil se krajní emigranty získati pro některé nové myšlénky. V »Conservateurų napadal pak prudce vév. Richelieua a hlavně ministra vév. Decazesa, jenž následkem toho padl. R. 1820, kdy vydal Mémoire touchant la vie et la mort du duc de Berry, domohl se zase přízně vládní a jmenován r. 1821 vyslancem v Berlíně, r. 1822 v Londýně, pak plnomocníkem na kongressu veronském a konečně ministrem zahraničným; v tomto úřadě vyhlásil válku Španělsku. R. 1824 byl však propuštěn a útočil nyní v »Journalu des Débats« jako spojenec liberálů prudce proti vládě; v časopise tom hájil zejména svobodu tiskovou, čímž stal se sympathickým i liberálům (Bérangerova chansona), žádal samostatnost Řecka (Note sur la Grèce) a j. R. 1828 až 1829 byl vyslancem v Římě, vzdal se však toho úřadu za ministerstva Pollignacova. Po revoluci červencové zůstal věren Bourbonům, jimž zastával nějakou dobu také diplomatické funkce (cesta do Prahy, 1831), a ve spojení s republikány, Bérangerem a Carrelem, kteří mu opatřovali popularitu, bojoval proti občanskému království (Mémoire sur la captivité de Madame la duchesse de Berry, 1833, pro něž postaven před porotu). Posledních patnáct let strávil však klidně pracemi hlavně historickými a každodenními návštěvami v saloně paní Récamierové v Abbaye-aux-Bois, kde znuděný stařec, obklopen zbožným posluchačstvem, předčítal své Mémoires d'outre-tombe, vzniklé v l. 1811 – 1833, jimž nyní dával poslední formu. Paměti ty, které měly vyjíti až po jeho smrti, byl pro peněžní tíseň nucen prodati za doživotní rentu 12.000 fr. a ještě za života Ch-ova počal je Girardin otiskovati ve feuilletonu »Presse«, načež vydány jsou ve 12 sv. (1849 – 50, moderní vyd. 1893, 6 sv.). Očekávání obecenstva, nesmírně napjaté, bylo sklamáno. Kritika (Sainte-Beuve, Nisard) vyslovila se také neobyčejně příkře o obsahu i formě. Viděla v příkrých soudech Ch-ových o všech skoro vrstevnících malichernou ješitnost a pýchu, formu pak kárala jako rozbředlou a barokní, plnou affektovanosti, archaismů a neologismů. Dnešní kritika nepodpisuje tento soud doslova; uznáváť, ovšem jen některé partie, předem vzpomínky z mládí, za nejlepší kusy francouzské prósy v XIX. stol., jak přiznala již George Sandová. Z ostatních děl posledního období Ch-ova jmenujeme: Ètudes et Discours historiques (1831, 4 sv.), přes různá věcná nedopatření nejlepší historické dílo Ch-ovo, dobře vystihující zejména staré barbarské kultury a podporující tak dějepiseckou reformu Thierryho; Essai sur la littérature anglaise (1836, 2 sv.); překlad Miltonova »Ztraceného ráje« (t. r., 2 sv.); tragédie Moïse (1834); Le congrés de Vérone (1838, 2 sv.); Vie de Rancé (1844) a j. ceny nepatrné. Ch. stojí v čele romantické reformy ve franc. písemnictví; duch neobyčejně smyslný až do choroby a zvrhlosti, zprahlý, znuděný, vypočítavý a egoistický, nesmírné pýchy a přes všecko dělané nadšení v jádře skeptický charakterisuje úplněji a celeji romantismus než Victor Hugo. Je tvůrcem nového stilu ve franc. próse, stilu žhavého, smělého, suggestivného, malíř a básník prósou; tento vliv jeho přechází z romantismu Flaubertem i v realismus a poslední směry soudobé. Ačkoliv líčil lhostejnost k hlasům veřejnosti a kritiky, přece jim podléhal, jak nejlépe ukazují kolikerá radikální přepracování všech jeho děl (prvotní text některých kapitol jeho Pamětí z mládí vyšel jako Esquisse d'un maître, 1874, péčí paní Lenormantové). Souborná vydání děl Ch-ových jsou četná: z l. 1826 – 31 v 31 sv. opatřené autorem; z l. 1859 – 61 ve 12 sv. Sainte-Beuvem a j. Do češtiny přeložil ze Ch-a Josef Jungmann Atalu aneb Lásku dvou divochů na poušti (1805); J. E. Hulakovský Renéa; Ondrák Mučedlníky (1851); A. Hansgirg a Jiří Blatenský Posl. Abenceragovce (Bibl. záb. čtení, 1837; »Úd. zvo◁, 1879). – Srv. Sainte-Beuve, Ch. et son groupe littéraire sous l'empire (předn. konané v Lutychu, 1849; 1. vyd. 1861, 2. změněné 1878, 2 sv.); týž Portr. cont. I. a II.; Causeries du lundi, I., II., X.; Nouveaux lundis III.; A. Vinet, Études sur la litt. franç. du XIXe siècle, 1849 – 51, 3 sv.; Faguet, Le dix-neuvième siècle (1895); Bénoit, Ch., Sa vie et ses oeuvres (1863); Le Lescure, Ch. (1892). Díla sestry Ch-ovy Lucilie vydal s životopisem Anat. France (1879). – Srv. Fréd. Saulnier, L. de Ch. et M. de Caud (1885). Šld.

Související hesla