Chaucer Geoffrey

, anglický básník. Pocházel z bohaté měšťanské rodiny, sloužil jako páže a voják Edwuarda III. (zajat ve Francii), později dvořan a úředník Richarda II. Od dvorské alegorické poezie inspirované francouzským rytířským románem, Ovidiem a Vergiliem (The Book of the Duchesse – Kniha o vévodkyni, The Hous of Fame – Dům Slávy aj.) a italskou renesancí (G. Boccaccio působil na epickou skladbu Troilus and Creseyde – Troilus a Kressida) dospěl k syntéze středověké žánrové tradice a raně renesančních podnětů v nedokončené rámcové básnické a prozaické skladbě Canterburské povídky, cyklu zemitých, rozmarných, učených i zbožných příběhů, které si vyprávějí poutníci na cestě z Londýna ke hrobu sv. Tomáše Becketta v Canterbury. Do anglické poezie uvedl nové formy (královskou strofu, hrdinské dvojverší) a působil na generace anglických a skotských pokračovatelů (J. Lydgate, R. Henryson, W. Dunbar).

Ottův slovník naučný: Chaucer Geoffrey

Chaucer [čósr] Geoffrey, slavný básník angl. (* 1340 v Londýně – † 25. říj. 1400), z rodu původu normansko-franc., syn obchodníka s vínem, bedlivě byl vycvičen zvláště v latině a frančině; studoval asi v Cambridgei. Od r. 1357 byl asi pážetem (squier) u hrab. Alžběty z Ulsteru, choti prince Lionela. R. 1359. táhl s vojskem angl. do Francie, byl zajat, ale již 1. bř. r. 1360 vykoupen. Kol. r. 1367 jest komorníkem (valet) u krále Eduarda III.; v téže době i později zmítala jím mocně beznadějná vášeň k neznámé nám dámě, jíž věnoval mnohou píseň, lay, rondel a jiný plod módní tehdy poesie francouzské, z níž se nám nic nedochovalo. Do r. 1369 spadá první větší báseň jeho angl. The dethe of Blaunche the Duchesse či The book of the Duchesse, allegorická to báseň o 1333 sdruženě rýmovaných verších se čtyřmi zdvihy, nedosti průhledná a trpící módní barokností i šroubovaností. Je to plod příležitostný, jímž snažil se utěšiti vév. lankasterského, Jana z Gentu, po smrti manželky jeho vévodkyně Blanche; prameny jeho jsou Metamorfosy Ovidiovy, Machaultova »Dit de la Fontaine amoureuse« a Roman de la Rose. O něco pozdější je The complaynte to Pite (asi z l. 1370 – 72), v mnohém směru nevyjasněná to báseň o 17 sedmiveršových strofách isometrických (ababbcc) Chaucer-ovi vlastních, v níž básník oderval se od nemilosrdné dámy výše zmíněné. R. 1372 – 73 poslán byl Chaucer do Italie (Janova, Florencie), událost to velikého dosahu pro jeho rozvoj básnický. Chaucer dostal se tak k pramenu renaissance, pil z ní plnými doušky a prostředkoval její známost i v národní literatuře angl. Právem datuje se odtud nové období jeho tvorby, období zv. italské. Do téže doby spadá náboženská krise, která zachvátila básníka a jejímž plodem je předem The lyfe of seynt Cecyle, veršové spracování pověsti o sv. Cecilii dle »Zlaté legendy« Voraginovy, jež se nám dochovala, v původním znění, asi jako »the second Nonnes tale« v »Canterbury Tales«. R. 1374 jmenován byl Chaucer berním dozorcem v přístavě londýnském a t. r. (ne-li dříve) oženil se s Filipou, dvorní dámou královny Filipy. Básník, neobyčejně zaneprázdněn zodpovědným úřadem svým, oddává se v prázdni vážným studiím, hlavně filosofickým a astronomickým, a čte horlivě básníky latinské i italské, předem Boccaccia, jehož nezdařené epos »Teseidų spracoval Chaucer v báseň Palamon and Arcite, jež se nám v původní formě nedochovala, ale v novém spracování podána jest v »Canterbury Tales« (Knightes tale). V obojím případě překonal však Chaucer vzor svůj znamenitě plastikou děje i figur i teplou, masitou formou. R. 1375 vnesena na Chaucera různá poručenství, r. 1376 a 1377 Richardem II. diplomatická poslání do Flander a Francie, r. 1378 – 79 do Milána k Bernardu Viscontimu. Do téže doby spadají také důvěrnější styky se světáckým vévodou Lancasterským, jenž nabývá vlivu na básnickou činnost Chaucerovu. Jeho působením vznikla allegorická báseň The complaynt of Mars o 22 sedmiřádk. strofách a 16 devítiřádk. stancích, líčící s obšírným mythologickým i astronomickým apparátem kluzké dobrodružství Isabelly hrab. Cambridgeské a Johna Hollanda (jaro 1379); dále spracování módní tehdy knihy The romaunt of the rose, franc. alleg.-satirické básně Guill. de Lorris a Jehana de Meung, jež se nás bohužel nedochovalo. Nedlouho po »Románu růže« přeložil Chaucerprósou Boëthiovu De consolatione philosophiae (dokončení práce té spadá asi v počátek let osmdesátých), jež měla veliký vliv v jeho život myšlénkový i rozvoj básnický, a r. 1382 napsal The parlament of foules, holdovaci báseň ke svatbě Richarda II. s Annou českou o 98 sedmiřád. strofách, jeden z nejněžnějších a nejsvěžejších svých plodů. Z podnětu vévody Lancasterského napsal také epos Troylus and Cryseyde, o 5 knihách a 8239 verších v sedmiřádk. strofách, jedno z nejlepších svých děl. Podkladem bylo mu roztomilé epos Boccacciovo »Filostratœ, jež vyprávělo lásku Troila a Chryseovny. Plod Chaucerův je hlubší a bohatší než Boccacciův, vystihl tragičnost příběhu (fatalismus, jenž po stopách Boëthiových a snad i praedestinace Wiclifovy se přihlašuje), učinil Chryseovnu naivnější a stvořil hlavně v kuplíři Pandarovi figuru neobyčejně dramatickou a živou, originální komikou, životní moudrostí i světáckou zkušeností, podanou s uměním tak velikým, že zcela jest překonána špinavost a odpornost látky. R. 1384 asi vznikla hluboká allegorie The hous of Fame o 3 knihách či 2158 versích, jimž básník dal formu ve starších svých plodech užívanou: sdruženě rýmované verše o čtyřech zdvizích, v tomto případě nade vše vhodné lehkou, pohodlnou plynulostí. Báseň měla býti pendantem k Dantově Božské komédii. Je to nejzdařilejší allegorie středoanglická: průzračná, smělá a jasně načrtnutá, nenásilná. Básník podává v ní výsledek svého nazíráni na život i slávu básnickou; plyne z něho resignace, osvobození se od vnějška a zakotvení se ve vnitru. Hlavně Boëthius a Dante působili tu v básníka. V básni této, tak ryze osobní jako žádný druhý plod Chaucerův, stěžoval si básník do svého obtížného úřadu, jenž odcizoval jej tvorbě básnické. A hlas jeho nebyl oslyšán: na konci r. 1384 dostalo se mu značné úlevy, že mohl se dáti v úřadě svém trvale zastupovati, milost to, jíž dosáhl, zdá se, přímluvou královny Anny. Tato jemná paní přiměla také Chaucera k prvnímu jeho cyklu povídkovému, uvedla jej v nový genre literární, v němž měl nejvýše vyspěti. Jí k vůli a libosti napsal The legend of good women, sloužící oslavě ženy a lásky, jako pokání za své dřívější plody frivolního rázu, předem »Troilæ a »Román Růže«. Podle prvotního rozvrhu měla Legenda tato obsahovati tragický osud dvaceti žen, mučennic lásky a věrnosti. Tento plán neprovedl však Chaucer než s půli; podal v devíti legendách osudy deseti žen a sice Kleopatry, Thisby, Didóny, Hypsipyly a Medee, Lucretie, Ariadny, Filomély, Fyllidy, Hypermnéstry. Aesthetická cena plodu toho je různá; legenda o Thisbě a Didóně je nejstejnoměrněji propracována, u pozdějších lze cítiti jistou umdlenost, která se dá vyložiti jednotvárností látky, nedovolující Chaucerovi rozvinouti joviální humor. Báseň ta zajímava je dále tím, že zde ponejprv užil Chaucer t. zv. heroic coupletu, t. j. sdruženě rýmovaných veršů o deseti slabikách. R. 1386 strhla politika Chaucera ve svůj vír a roztříštila záhy jeho dosud klidný a utěšený život. Toho roku zasedl totiž Chaucer za hrabství Kentské v parlamentě, jenž postavil se neobyčejně rozhodně proti králi, ochromil jeho moc a zahubil mnoho jeho milců i sluhů, mezi nimi Chaucera, jenž v prosinci t. r. zbaven byl úřadu celního dozorce. Duch básníkův zasmušil se tímto obratem osudu, jenž uvrhl i mnoho jeho druhů a přátel ve smrt nebo poníženi a bídu; nad to zemřela mu v témž čase manželka; tíseň peněžní svírala jej stále krutěji, tak že 1. bř. 1388 nucen byl prodati obě své pense, jež bral jako úředník dvorský. Vážná nálada tato odráží se v soudobé tvorbě Chaucerově ve Virginii, psané v heroickém dvouverší, líčící podle verse Jehana de Meung známou starořímskou legendu, a v Griseldě, psané v sedmiřádk. strofě a přimykající se v celku těsně k lat. spracování látky té Petrarkou z r. 1373. Zatím obrátily se politické běhy v Anglii a král Richard II. domohl se zase významu, obrat to, jenž zasáhl příznivě i v život Chaucerův, jenž 12. čna 1389 ustanoven byl za dohlížitele staveb královských (clerk of the king's works) ve Westminsteru, Toweru a j. Změněné okolnosti životní odrazily se záhy také v tvorbě Chaucerově. Pošmourné naladění ustupuje bujarému humoru a komice, básník odvrací se od allegorie, archaeologie, poesie učené ke skutečnému plnému životu, k lidovým typům: stává se realistou sytým a veselým, po našem názoru až hrubozrnným. Preamble of the wyf of Bathe, jež později byla přejata do »Canterb. tales«, je výrazným dokladem tohoto nového proudu. Smyslná, hašteřivá, tyrannská žena, jež autobiograficky vykládá historii svého patera manželství se zvláštní naivní i drzou komikou, je typem starého angl. humoru a realismu. Látkově blízka je jí také první pikantně komická novella Chaucerova o Lednu a květnu, mistrný plod tohoto genru, v němž Chaucerpřekonal franc. trouvéry i Boccaccia a jejž přejal také do »Canterb. tales«; líčí s naivní smyslností i vtipným, pohodlným rozmarem manželství starého lombardského rytíře s mladou dívkou, která jej klame s pážetem Damianem. Vyvrcholením této realistické a národní periody v tvorbě Chaucerově jsou však proslulé Canterbury tales, jeho arcidílo. Je to cyklus 24 povídek, jež jsou prologem sepjaty v rám jednotného dějství. Dějstvím tím je pouť k hrobu sv. Tomáše Beketa v Canterbury díkem za přestálý mor, pouť, na niž se vydá společnost 29 osob obojího pohlaví, nejrůznějšího stavu i věku, z hospody »u krznæ (tabard) v Southwarku, kdež se byla sešla, a k níž cestou přidruží se osoba třicátá, sluha kanovníkův. Společnost ta, v níž je i básník, chce si krátiti cestu do Canterbury i zpět domů vypravováním příběhů; podle původního plánu básníkova (Prolog. verš 794 a n.) měl každý z účastníků vyprávěti úhrnem čtyři povídky, dvě na cestě tam, dvě na cestě zpět; vyjmut byl jen hostinský, jenž je vůdcem společnosti, řídí vypravovaní, rovná spory mezi pocestnými a má na konec přisouditi nejlepšímu vyprávěči večeři na útraty ostatních. Tento původní plán básník však neprovedl; neprovedl ho ani čtvrtinu; místo po čtyřech povídkách vypráví 22 osob (místo 30) po jedné, 1 osoba (básník) po dvou. »Canterbury tales« jsou torsem; mnohé nesrovnalosti a nedostatky komposiční, mnohé mezery ukazují, že básník nepřiložil k dílu poslední ruky. Přes tuto nevyrovnanost zůstávají však »Canterbury tales« velikolepým dílem angl. poesie, největším do děl Shakespearových, branou moderní doby angl. písemnictví. Jest to první realistický národní útvar literární, který má také znamenitou cenu básnickou a uměleckou; jest to dílo i ryze anglické svou látkou, spracováním a ovzduším i světové velikým básnickým uměním svého původce. »Canterbury tales« jsou velikou i širou malbou soudobé společnosti anglické, zrcadlem národního života hmotného i duševního; básník nakreslil nejen neobyčejně barevně a sytě typy národní, ale vytknul i mravní nedostatky a potřeby národního organismu, zejména v otázce církevní; znemravnělému kněžstvu dostalo se tu rozhorlených šlehů satirických, v nichž cítíme příbuznost s reformním hnutím Wiklifovým, ač básník jinak zůstává věrným katolické církvi a jsa povahou veselý, joviální pozorovatel a milovník světa a jeho rozkoší, cizím náboženskému hloubání a theologickým subtilnostem. Vnějším rámcem jsou snad »Cant. tales« poněkud závislé na Boccacciově »Decameronų, ale jinak zcela samostatné, jsou daleko hlubší v základní myšlénce i celém provedení; jsou hotový mikrokosmos celého středověkého světa, života, vědy i umění; jsou přebohaté látkou, formou líčení, tendencí, psychologickým i uměleckým charakterem; jsou universální chtíce vyčerpati všecky vztahy a formy životní; všecky středověké genry literární najdeme tu zastoupeny jako všecky stily: verš i prósu; román rytířský i jarmareční, fabliau, lais, legendu, mythus, zvířecí báji, moralitu, allegorii, sermon; pathos, elegii, pohádkovost, romantičnost, pikantnost i hrubozrnnost, tragiku i komiku, naivnost i didaktiku. Dílo předchází prolog o 860 verších v »heroic coupletų, v němž básník vykládá plán svých povídek a charakterisuje neobyčejně bohatě, až graficky skoro, hned vážně, hned čtverácky, hned satiricky zevnějškem, chováním i duševním životem své poutníky. Následují jednotlivé tales spojené mezi sebou většinou přechody a prology. I. Knightes tale, povídka rytířova, jenž prošed mnoho zemí a zaživ mnoho dobrodružství, zůstal při tom mírným a něžným, o 2250 verších heroických podává pozdější spracování »Palamona a Arcity«, o němž stala se zmínka již výše. II. Milleres tale (742 her. veršů), povídka mlynářova, surového rváče, opilce a tlachala, člověka hrubého a vilného, namířena jest proti správci-tesaři a má za základ asi franc. fabliau. III. Reves tale (470 her), povídka správcova, člověka chytrého, zištného a skoupého na řeči, je odpovědí mlynáři a stejně hrubého kalibru; obě jsou komickou silou, charakteristikou i místní barvitostí nejlepšími plody fraškovité novelly a nejvlastnější plody Chaucerovy. IV. Stejného rázu je neukončená Cokes tale (98 her), povídka kuchařova. V. Man of lawes tale (152 sedmiřádk. strof s prologem o 98 her), povídka chytrého, učeného, zkušeného právníka o osudech křesťanské Constancie, je pathetická, ale opravdu i poetická legenda, pendant ku spracování Gowerovu, někdy druhu, nyní soupeři Chaucer-ovu, jenž se ho zde několikráte ironicky dotýká. VI. Wif of Bathe's tale (1264 her), starší to plod Chaucerův, o němž výše je zmínka, doplněný vtipným a duchaplným vypravováním, jehož myšlénka je, že žena stojí především o vládu. VII. Freres tale (400 her), povídka žebravého mnicha, jejž Chaucer nakreslil s velikou silou satirickou, siláka, chytrého, lísavého pokrytce, jenž sladce šeptá a neodolatelně se plíží v přízeň boháčův a žen, je namířena proti »sompnourovį, s nímž se na smrt nenávidí a hašteří. VIII. The sompnoures tale (630 her), povídka exekutora duchovního soudu diécésálního, postavy to kreslené se zřejmým odporem Chaucem, surového, podplatného, tupého a ukrutného ničemy s tváří ohnivě rudou a malýma očkama. mstí se zase na mniších; je z nejsmělejších a nejsytějších čísel »Cant. povíde▽, spracována na základě franc. »disu de le vescie a prestre«. IX. Clarkes tale (160 sedmiř. strof a 6 šestiř. s prologem o 56 her), povídka nesmělého, snivého a učeného studenta oxfordského, stoupence humanismu Petrarkova, podává starší práci Chaucerovu »Griseldų, o níž psáno výše. X. Merchantes tale (1204 her), povídka kupcova, obsahuje novellu o »Lednu a květnų jež byla již charakterisována. XI. Squieres tale (692 her), povídka mladého rytíře, dvacetiletého syna »knighteovæ , módního, veselého a dvorský vychovaného hocha, je neukončená kouzelná báchorka orientální jemného básnického vděku. XII. Frankeleines tale (944 her), povídka svobodného statkáře, je uměle rhétoricky vypracovaný bretonský lai, jejž také Boccaccio (Decamerone X., 5) podal, ovšem ne s tou hloubkou a vroucností jako Chaucer XIII. Doctour of physik tale (292 her), povídka výdělkářského lékaře, je starší báseň Chaucerova o Virginii, kterýžto krvavý příběh vhodně je vložen do úst chirurgovi. XIV. Pardoneres tale (682 her), povídka prodavače odpustků, figurky, na níž Chaucer zvláště si dal záležeti, venkoncem pokryteckého a výděłkářského ničemy s bezvousou tváří, zaječíma očima, dlouhými lněnými vlasy a kozím hlasem, jenž beze studu líčí své výdělkářské řemeslo a na zkoušku káže společnosti velmi zábavně a charakteristicky proti opilství, obžerství, karbanu a klení a vykládá výstražnou bájku o třech tovaryších, kteří jdouce hledat smrti potkají se s Věčným židem, jenž je odkáže do lesa, kde najdou poklad, a ten je příčinou jejich smrti; znesváří se o něj, dva zabijí třetího, ale umírají vínem, jež zemřelý otrávil. Bajka tato, známá z »Cento novelle antiche«, spracována je Chaucem s tajemnou a silnou poesií. XV. Shipmannes tale (462 her), povídka námořníkova, podává pikantní franc. fabliau o mnichu Donu Johnovi, jenž penězi, které si vypůjčil od manžela, kupuje si přízeň jeho ženy, a je z nejlepších čísel »Povídek cant.«, neobyčejně šťastně komponovaná a virtuosně a lehce traktovaná. XVI. Prioresses tale (34 sedmiř. strofy s prologem 18 her), povídka převorky, osoby dobré a poněkud škrobené, je Marianský zázračný příběh. XVII. Rime of Sire Thopas (204 verše v balladických strofách s prologem o třech sedmiřád. str.) vypravuje básník sám; je to neobyčejně jemná a zdařilá parodie barokního umění minstrelského. XVIII. Tale of Melibeus (prosa s prologem o 48 her) je chudá allegorická povídka skoro přeložená z franc. traktátu, již vykládá zase autor, když hostinský nechce již poslouchati »Sira Thopasæ. XIX. Monkes tale (97 osmiřád. strof s prologem o 102 her), povídka mnichova, statného tělnatého pána, zkušeného světáka, jenž je vášnivým lovcem, ale velmi nedbalým řeholníkem, je sbírkou kratších tragických příběhů s didaktickou příchutí a leckde jarmarečním pathosem. XX. Nonne prestes tale (696 her), povídka kněze řeholnic, podává zvířecí báji, bajku o kohoutu a lišce opřenou o »Roman de Renart« a s neobyčejným rozmarem a lehkou jiskrnou ironií vypravovanou. XXI. Second nonne tale (79 strof sedmiř.), povídka řeholnice provázející převorku, je stará báseň Chaucerova, »Lyfe of seynt Cecyle«. XXII. Chanones yemannes tale (928 her), povídka sluhy kanovníkova, jenž s pánem svým na cestě k poutníkům se připojuje: sluha dohodne se s hostinským, načež kanovník, jenž tomu chtěl zabrániti, opouští společnost a sluha vypravuje o pánu svém, jenž je alchymistou, a o jiném kanovníkovi, také alchymistovi, odkrývaje jejich podvody; satira Chaucerova dopadá tu zvláště zlostně a mstivě na tento zlořád. XXIII. Manciples tale (436 her), povídka šafáře z konviktu, je mythologický námět silně moralistický natřený. XXIV. Persones tale (prosa), povídka faráře, ctného kněze a horlivého pastýře svého lidu, stoupence Wiklifova, je kázáním o pokání; bohužel nedochovalo se nám v původní versi Chaucerově, nýbrž je dílem pozdějším a cizím. Poslední desetiletí života Chaucerova, v němž vznikly »Canterbury tales«, opět se zasmušilo. R. 1391 ztratil Chaucer, neznámo proč, svůj úřad a bída doléhala na něj zase. Na podzim r. 1393 poslal dosti rozmarnou epištolu dvorskému básníku Jindřichu Scoganovi, kde žádal o přímluvu u krále, a 28. ún. r. 1394 dostalo se mu od něho roční renty 20 liber. V této době vznikly různé menší literární práce Chaucerovy: tak pojednání o astrolabiu pro syna jeho Ludvíka (neukonč., 1391); epos Anelida and Arcite (45 sedmiřádk. a devítiřádk. strof), jež se nám dochovalo jako zlomek záhadného plánu upomínající na »Knightes tale« i »Palamona a Arcitų; dále lyrické básně některé, jež jsou však v celku prostřední a v nichž Chaucer podléhá franc. šabloně, tak různé ballady, envoye a compleynty, většinou příležitostné. R. 1391, když ztratil úřad, napsal v balladách dialog Fortune boëthiovského rázu; na poč. r. 1398 vznikla ballada Stálost, v níž napomíná Richarda II., jehož špatná vláda činila nenáviděným v lidu; později, když věřitelé jej stíhají a ohrožují vězením, píše balladu na »prázdný měšec«, načež král ujímá se ho zvláštním patentem zaručujícím mu bezpečnost na dvě léta; tutéž balladu poslal pak po pádu Richardově Jindřichu IV. s prosbou o podporu, jež mu byla v obnosu ročních 40 marek povolena (v říj. 1399). Chaucera právem pokládají za prvního moderního básníka angl., jenž vybředl ze středověké básnické scholastiky a byzantinismu. Je to první veliký básník angl., jenž nebyl knězem, nýbrž laikem, první básník angl., jenž vyslovoval idee renaissanční, první, jenž vedle Wiklifa položil základy k angl. jazyku spisovnému. Idiom, jímž psal, neodlišoval se asi mnoho od řeči dvoru; je to východostředozemský dialekt s jihovýchodním zabarvením. Chaucer stvořil také rhythmickou formu shodující se s duchem tohoto jazyka, verš desetislabičný jambický, v němž největší básníci angličtí sbásnili své nejlepší plody; je to přetvořený starorománský dekasyllab (ital. endecasillabo). Rozvoj Chaucerův rozvrhuje se důvodně ve tři období: 1. francouzské, jež sáhá do r. 1372; 2. italské, r. 1372 – 84, v němž hlavně Boccaccio a Dante v Chaucera působí, první spíše obsahově, druhý více formově, stilem básnickým; 3. období národního realismu. Souborná vydání děl Cových jsou četná; jmenujeme z nich: Thynneovo (1532); Stoweho (1561); Speghtovo (1598 a 1602); Tyrwhittovo (1798 a čast.); Urryho (Edinb., 1782); Bellovo (1861); Nicolasovo (1845 a č.); Morrisovo v Aldine edition of the British Poets (nejlepší). R. 1867 založena byla Frederikem Furnivallem Chaucer Society, jež se stala střediskem badání chaucerovského a ve svých publikacích podává diplomatické otisky i »autotype specimens« rukopisů Cových a kritické práce domácích i cizích učencův o Chaucerovi. Vědecké vydání »Cant. tales« posud chybí; nejlepší je Tyrwhittovo se studiemi (1775 – 78) a jednotl. povídek s pozn. a glossářem v »Clarendon Press Series«. – Životopisy Chaucerovy podali: Tyrwhitt a Nicolas ve svých vydáních Chaucera; Godwin, Hist. of the life and age of Chaucer (1803); Fiedler, Einleit. zu Chaucer´s Leben u. Werken (1844); Ward v »English men of letters« (1879) a j. – Kritické spisy literární i filologické o Chaucerovi jsou: Sandras, Étude sur Chaucer (Paříž, 1859); Kissner, Chaucer in seinen Beziehungen zur ital. Litteratur (1867) a předem Bernhardten-Brinkovy znamenité práce: Chaucer, Studien zur Gesch. s. Entwickelung u. zur Chronologie s. Werke (1870), Chaucer's Sprache u. Verskunst (1884) a v Gesch. der engl. Litteratur II. (1893). Do němč. přel. Canterb. povídky Hertzberg (1866), úplného Chaucera A. Düring (Strasb., 1883 a n.). Šld.

Související hesla