Choreografie

, původně název pro taneční písmo, tj. pro pohybovou notaci, od konce 19. stol. pro kompozici tanečního díla. Choreografie organizuje pohyb v prostoru a čase a využívá jeho rytmické a dynamické vlastnosti (ve vztahu k libretu, hudbě, jevištní výpravě).

Ottův slovník naučný: Choreografie

Choreografie (z řec.), umění tanec psáti, v širším smyslu pak jej i skládati a pořádati. Zárodky písma tanečního spatřují se již v hieroglyfech, avšak dále se na půdě egyptské nevyvinulo, ani od Řeků a Římanů nedochovalo, ač-li tito vůbec je znali. Vznik choreografie v dnešní podobě náleží zcela Francouzům. Obyčejně vynálezcem se jmenuje Jehan Tabourot, kanovník v Langrech, jenž pod anagrammem Thoinet Arbeau vydal r. 1588 »pojednání ve formě dialogu, jímž každý může snadno se naučiti a věnovati poctivému provozování tance«, nadepsané Orchésographie (do něm. A. Czerwinski, Tänze des XVI. Jhrh., Gdansko, 1878). Z časnějších dokladů však vysvítá, že již dříve choreografie byla ve Francii známa, tak z rukopisu, který z majetku Markéty Rakouské do brusselské Burgundské bibliotéky přešel, Le livre des basses danses, jichž hojnou sbírku zůstavil i provençalský básník Ant. ďArena (1500 – 44). Soustava Tabourotova byla prosta: psal nad každou notu nápěvu příslušné pohyby a kroky tance, vše ostatní příbližně v rozhovoru vykládaje. Důvtipný jeho pokus Beauchamps, první tanečník Ludvíka XIV., rozvinul naznačiv dráhu, na níž kroky posloupně sluší prováděti, čarami, jež rozdělil dle taktů i jejich rázů, a rozmanitými značkami rozlišiv jednotlivé pohyby. Za svá zdokonalení dal se parlamentem prohlásiti za vynálezce choreografie K dovršení přispěl Feuillet několika spisy, z nichž r. 1700 vydaná Chorégraphie stala se jaksi breviářem celého tohoto umění. Tou však měrou, jakou choreografie se zdokonalila, prostý zprvu systém zároveň se zatemnil. Největší dosud theoretik umění tanečního, Noverre, vyslovil se srovnávaje taneční písmo s notovým, že, kdežto »dobrý hudebník přečte dvě stě taktů za okamžik, výtečný choreograf nerozluští dvě stě taktů tance za dvě hodiny«. Hlavní vadu choreografie kromě nečitelnosti vidí dále v tom, že omezuje se pouze na činnost nohou a naznačuje-li pohyby rukou, nenařizuje ani poloh ani obrysů, jež mají zaujímati, neukazuje ni pohybů těla, ni jeho držení, ni protipohybů hlavy, ni různých situací, vznešených či volných atd. Kdyby se choreografií třeba nejsvědomitěji zachytily výkony umělců, jako Dupré, Camargo, Lany, Vestris, Blondi, budou to jen první náčrtky nebo první myšlénky jich talentů. Leda že by se k akademickému choreografovi připojil ještě veliký malíř a veliký ryjec. Jak jest, není choreografie k ničemu, je to algebra tanečníků, jež v skladateli oslabuje vkus a umrtvuje tvůrčího genia (Lettres sur la danse et sur les ballets, XIII.). Pravdě úsudku Noverrova nasvědčuje faktum, že choreografie dále se nevyvinula stavši se zdokonalováním nesrozumitelnou, kdežto na prvním stupni vývoje nevyhovovala složitosti umění, jíž stále přibývá. Dnes shledáváme se s ní nanejvýše v příručních návodech prostých společenských tanců. Balletní mistři posílajíce si tance používají každý svých značek. K jednotě písma tanečního nedošlo. Srv. Castil-Blase, La danse et les ballets (1832); Saint-Léon, Stenochorégraphie (1852); Czerwinski, Brevier der Tanzkunst (1879); Zorn, Grammatik der Tanzkunst (1887); Bernay, La danse au théâtre (1890); Renouard, La danse, vingt dessins transposés en harmonie de couleurs. -q.

Související hesla