Chrétien de Troyes

, francouzský básník; zakladatel evropského románu, spolu s F. Villonem nejvýznamnější autor středověku. Ve formě veršovaných románů, odrážejících antické, keltské a kurtoazní vlivy, napsal rytířské, eroticko-dobrodružné legendy oslavující ideály dvorské lásky (zachovaly se pouze čtyři Érec a Enida, Lancelot, Cligès, Yvain). Romány, vyznačující se formální dokonalostí, jsou vždy jednotně koncipovány na určitý psychologický nebo společenský problém. Hlavním tématem zůstává kurtoazní láska, která je nazírána z různých pohledů a situována jak do roviny fiktivní (nedochovaný román Tristan a Isolda), tak do roviny reálné, zabývající se i sociální tematikou. Tuto koncepci dvorské lásky, ve které je hrdina zušlechťován dobrodružstvím a hledáním lásky a sociálního uznání, přesahuje v románu Perceval, který je prvním mystickým románem ve francouzském jazyce.

Ottův slovník naučný: Chrétien de Troyes

Chrétien de Troyes [krétjen de troŕ], také Crestien a Chrestien de T., slavný středověký básník franc., jehož život je nám skoro úplně neznám; ví se jen, že přízní jej dařila Marie hraběnka champagneská, na jejímž dvoře žil, a později Filip Elsaský, hrabě flanderský, jemuž je věnován Chrétienův Perceval a jenž zemřel na křížovém tažení r. 1191. Za to známe chronologii děl Chrétienových. První jeho pokusy byly napodobení poesie antické; přeložil zejména Ovidiovu »Ars amandį a něco z »Metamorfos«; dochovala se z nich jen Philomete ve sbírce Chrétiena Legouaisa de Sainte-More »Ovide moralisé« z XIII. věku. Epos o lásce Tristana a Isoldy také se nedochovalo, za to došly nás ostatní velké jeho romány, čerpající z pověstí artušovských, z kruhu Stolního kola. Chrétien je v literatuře franc. zakladatelem t. zv. románu bretonského, genru to romaneskní, dobrodružné a galantní poesie epické, jež spracovala legendy keltické (aspoň dle jména) a opanovala vkus básníkův i obecenstva po vlastně národní epice starofrancouzské, po chansonech de geste. Chrétien první zformoval podstatné rysy látky, formy a stilu této poesie po výtce dvorské a rytířské, jež ovládla celý středověk křesťanský. Nejstarší z eposů těchto je Li contes d'Erec, líčící dobrodružství Ereca, jež podstupuje se samojedinou manželkou svou Enidou, zkoušeje takto její oddanost a pokoru. V Cligèsovi je mimo jiné spracována východní pověst o ženě, již unesl manželu jejímu milenec, omámiv ji nápojem, takže byla za mrtvou pohřbena (jako v Shakespearově »Romeu a Juliį). Kolem r. 1170 vznikl Li chevaliers de la charrete (rytíř s károu, t. j. Lancelot), jejž dokončil za Chrétiena Godefroy de Lagni a jenž vyprávěn je dosti temně. Na díle tom měla živou účast Marie champagneská a také vliv v jeho provedení. Spracována je tu stará povídka gallská o královně Guenievře, již unesl kouzelník a vysvobodí rytíř, jenž překročí most z ostří mečového. Lancelot pronásleduje kouzelníka, ztratí koně a je nucen vstoupiti na dvoukolý vozík, příhoda to pro rytíře příhanná – odtud jeho přezdívka. Epos toto je z nejdůležitějších děl středověkých i po stránce kulturní; v něm složen je celý zákonník středověké dvorské a dvorné lásky. V cizoložném poměru Guenievry a Lancelota podána celá jedna strana středověké kultury citové a mravní. Lancelot došel nesmírného úspěchu a přeložen do všech skoro jazyků evropských. Z téže doby asi pochodí Li chevaliers au lyon (rytíř se lvem, t. j. Ivain), nejtypičtější útvar románu artušovského, často napodobovaný a obměňovaný. Poslední dílo Chrétienovo je Conte dou Graal (Perceval), jehož již nedokončil. Přičítá se mu také Contes del roi Guillaume d'Engleterre, ale autorství Chrétienovo je tu pochybné. Chrétien je přední středověký básník franc. Jeho řeč je jasná, šťavnatá, sloh průhledný, sytých barev, rhythmus lehký, dialog stručný a živý. Vadou je však komposice, velmi nesouměrná a často nejasná; jiný, ještě vážnější nedostatek Chrétienův tkví v jeho duševní povrchnosti: Chrétien byl spisovatel elegantní, ale vážnost, duševní hloubka, opravdové básnické posvěcení mu scházelo. Zde překonal jej daleko Wolfram von Eschenbach, jenž spracoval, ať na přímém či nepřímém podkladě, jeho Percevala, jako Hartmann von Aue jeho Erica a Ivaina. Sporná je otázka o původu látek Chrétienových. Někteří pokládají i látky ty za majetek francouzský, byly prý jen vyzdobeny bretonskými jmény, tehdy módními; jiní pokládají je za povídky bretonských pěvců. Chrétienova »Conte dou Graal« zejména spočívá asi na starší básni Roberta de Boron o Percevalu, jež se nás nedochovala leč v pozdější versi první části (vydal Fr. Michel, Bordeaux, 1841 a Furnivall, Londýn, 1841) a prosaickém spracováni (vydal Hucher, Paříž, 1875 a n.) Wend. Förster vydal »Ericæ, »Cligčsæ a »Ivainæ (Halle, 1884 až 1890), P. Tarbé (Remeš, 1849) a Jonckbloet (La Haye, 1850) »Lancelotæ, Ch. Potvin »Percevalæ (Mons, 1866-71), Fr. Michel »Guill. d'Angleterre« (lll. sv. »Chroniques anglonorm.«).-Srv. G. Paris, La litt. franç. au moyen âge (1896); Holland, Chrétien von Thrétien (Tub., 1854); Potvin, Bibliogr. de Chrétien de Thrétien (1863); Hist. de la langue et de la litt. franç., vyd. L. Petitem de Julleville (1896, I., 302). Šld.

Související hesla