Z Cimburka

, český a moravský šlechtický rod původem z Čáslavska. K jejich předkům se počítá Miroslav, 1142 zakladatel sedleckého kláštera. Od 14. stol. působili páni z Cimburka jen na Moravě. V roce 1358 získali Tovačov, od 15. stol. se psali Tovačovští z Cimburka. Rod vymřel v 16. století.

Ottův slovník naučný: Z Cimburka

Cimburkové a Tovačovští z Cimburka byli staropanským rodem v Čechách a na Moravě s červeným a bílým cimbuřím na štítě: na helmě měli čeští pánové tohoto rodu paví ocas, moravští dvě složená křídla orličí (vyobr. č. 840.). Původiště všem společné byl hrad Cimburk nad potokem Pachem u Poličan, nedaleko Kutné Hory, po němž pouhé jméno polohy zbylo, a Miroslav, zakladatel kláštera sedleckého r. 1143, byl nejstarší předek tohoto rodu, jakož erb kláštera toho a pohřeb pánů z C. v tom klášteře již r. 1407 osvědčený dokazují. Rodina, ze které pocházel slavný vítěz Kressenbrunnský, pan Jaroš ze Slivna nebo z Fuchsberka řečený (1237 – 71), náležela dle jmen svých členů (Jaroš subpincerna r. 1195 a jeho synové Albert a Rudolf ze Slivna v l. 1223 – 40, kteréhožto Alberta pan Jaroš synem byl) a dle svých sídel (Máslovice, Pněv, Poděhusy) k blízkým příbuzným pánů z C. nebo dokonce stejného rodu s nimi byla, jakkoli za klenot na helmě měla lišku běžící. Ctibora z Lipníka v l. 1238-49 připomenutého kladli posavadní genealogové v čelo rozrodu Cimburského, jakkoliv se připomíná jen na Moravě mezi šlechtou moravskou; nám se lépe zamlouvá v té příčině Ctibor řeč. Hlava z Lošan, purkrabě kladský (1256 – 62) pro blízkost Sedlce a Cimburka českého. Po tomto Ctiborovi následoval by oslavený od Dalemila Ctibor z Lipnice, jenž v bouřích po smrti krále Otakara vzniklých (1280) statečně odporoval cizincům okolo Prahy. Synové jeho byli: Bernart z C. (1308 – 24) a Ctibor z Lipnice (1308 – 1316). Bernart dostal se na Moravu, kde sobě r. 1308 postavil nový hrad Cimburk nebo Zinnenburg na Trnávce v Brněnsku, a když hradu toho králi roku 1320 postoupiti musil, postavil si hrad Nový Cimburk u Koryčan ve Hradišťsku. Záhy pan B. na sebe zřetel obrátil v nové vlasti a již roku 1318 byl královým maršálkem a podkomořím v Moravě. Roku 1320 prodal spolu s Albertem a Ješkem z Poděhus (všichni tři erbu cimburského byli) vesnice Zvanovice. Hradové Střimelice a Hácky (v okr. černokosteleckém) Kunigundě, abatyši kláštera svatojirského. Cimburk kutnohorský záhy zašel, ale místo něho nová sídla Cimburkové a tovačovští z cimburka čeští zaujali v okresích kouřimském a černokosteleckém: ve Chvatlinách. Struhařově, Střimelicích Hradových, na Benešovsku v Jemništi a Miroslavi, na Jílovsku v Pětichvostech, na Vlašimsku v Dalkovicích, u Humpolce ve Vojslavicích, a na Blatníce a Bohdanči u Pardubic. Staré jméno rodné »z Cimburkæ podrželi sobě vladykové z Jemniště a z Miroslavě, ostatní vladyky na jmenovaných sídlech jen po erbu jako větve tohoto rozrodu poznati můžeme. Na Jemništi r. 1381 sídlil Bernart a po něm snad jeho synové Jan Divoký z C., jenž r. 1400 zemřel a pod náhrobním kamenem z červeného mramoru na Zbraslavi odpočívá, a Mikuláš Divoký z C., hofmistr dvoru královského, jenž z Husova přítele hlavním odpůrcem husitů se stal a na Moravě někdy r. 1423 zemřel. Kromě těchto pánů jemnišťských připomíná se v deskách dvorských též Petr Cimburk z Miroslavě nebo také Petr z C. a z Miroslavě r. 1404, jehož potomek Petr z C r. 1440 v zápisu mírném kraje čáslavského se jmenuje, a zemřelý již r. 1454 Jan z C. s manželkou Barborou z Kolovrat na Chudém Hrádku Po nich následovali Jan z C. na Broumovicích, jenž Mílu z Broumovic pojal za manželku a s ní o vlastního syna Kryštofa z C. se soudil, jehož manželka mu vydati nechtěla. Kryštof C. z C. sídlil na Dvorcích v Táborsku a měl syna Jana, jenž od Heřmana ml. Řičanského z Řičan ve svádě r. 1593 zavražděn jest a pochován ve Hrobech u Tábora pod hrobovým kamenem posud zachovaným. Poslední potomek Cimburkové a tovačovští z cimburků z C. Alžběta, dcera Kryštofova. provdala se za vladyku Jiříka Homuta z Harasova na Radeníně, Choustníku a Bělé a když r. 1622 zemřela, pochována v Radeníně, kde posud náhrobek její s erbem Cimburským se zachoval. Leskem svým zastínila brzo větev Cimburkové a tovačovští z cimburků moravských větev českou. Bernart z C., o němž jsme svrchu mluvili, měl tři syny: Bernarta, Albrechta i Jana, ze kterých Bernart Bohdaneč v Čechách držel a Albrecht (1316 – 58) praotcem se stal linie pánů Tovačovských z C. skrze nejstaršího syna svého Ctibora řeč. Kazku (1358 – 1392), kterýž dostal od markrabí moravského Jana městečko a tvrz Tovačov i s panstvím příslusnym v léno r. 1358. Ctibor byl nejvyšším komorníkem soudu brněnského a měl bratry Jaroše na Hvězdlicích (1358 – 97) i Albrechta čili Alše na Sehradicích (1381 – 98), jehožto synové byli Jan Balšan (1406 – 40) a Miroslav z C. (1412 – 40) na Sehradicích a na Brúmově; Janův syn Bernart z C. a z Brúmova (1447 – 60) válečnými svými nájezdy Uhry velmi znepokojoval. Ctibor Kazka měl čtyři syny: Albrechta na Tovačově, Bernarta záhy zemřelého (1397 – 1399), Předbora na Dřevohosticích a na Křídle (1398 – 1420) a Matouše na Strážišti (1397 – 1421). Bernart s manželkou svou Markétou Pilunkovou měl jen dceru Annu a Matouš s manž. Annou z Jindřichova Hradce neměl, jak se zdá, žádných potomkův. Od Předbora a jeho manželky Elšky z Kravař pocházel Ctibor z C. na Křídle a na Jičíně (1421 – 37), jenž s manželkou Kunkou z Michalovic měl syna Jana Jičínského z C. (1447 – 75) na Jičíně, Rožnově a Vsetíně, který často za krále Jiřího důležitá poselství konal a s manželkou Kateřinou, kněžnou opavskou, zplodil jedinou dceru Kunku, která se provdala nejprve za Jindřicha z Boskovic a potom za hraběte Petra ze Sv. Jiří a z Pezingu. Albrechta Tovačovského synové Jan na Tovačově (1416 – 64) a Ctibor na Drahotouši (1416 – 33), jakož i vnukové (synové Jana Tovačovského) Ctibor (1459 – 94) a Jan jinak Jaroš (1463 – 83) povznesli rod Cimburkové a tovačovští z cimburků tak vysoko, že nikdy před tím v takové slávě se nezastkvěl. První dva bratří byli horliví vyznavači nového učení Husova, ale Jan vedlé udatnosti válečné vyniknul též výtečností svého ducha a zásluhami svými o vlasť, že jak císař Sigmund tak král Albrecht r. 1437 svěřili mu úřad hejtmana zemského na Moravě, který podržel i za velikého bezkráloví v l. 1439 – 53 až do panování krále Jiřího a nestranně pečoval o spravedlnost a pokoj obecný v zemi. Teprve až přítel jeho král Jiří Poděbradský bezpečně na trůn ceský dosedl, složil se sebe úřad svůj r. 1460 a zemřel r. 1464. Se ženou svou Sofií z Kunstatu měl Jan dva syny, Ctibora a Jana, kteří oba rod svuj neméně než otec proslavili. Ctibor Tovačovský z C. byl z nejpamátnějších mužů, kteří v XV. století žili v Čechách a na Moravě. Narodil se okolo r. 1437 a jsa vychován od husitských kněží, kteří klassických studií neznali, nenaučil se ani latině, za to však osvojil si biblí tak, že Písmo svaté tak věrně a snadně citoval jako nějaký kněz kališnický. Směr jeho ducha byl v každé příčině praktický, k čemuž veden byl otcem Janem, který mladého syna záhy uváděl do sezení soudu panského a sněmu zemského, aby důkladně poznal práva a zřízení zemská. Ač byl husita upřímný, přece uvedl do kláštera svých předků do Sedlce u Kutné Hory zase mnichy r. 1454. Okolo r. 1458 pojal Ctibor za manželku Elišku z Melic a obdržel s ní statek Náměšť, sídlil na něm až do smrti otcovy (1464), načež do Tovačova se přestěhoval. Jako otec byl také Ctibor věrným přívržencem krále Jiřího z Poděbrad, jemuž netoliko jako rádce, nýbrž také jako voje vůdce konal platné služby. Když Vratislav a jiná města slezská i s biskupem Joštem proti králi Jiřímu se vzbouřily, porazil, ba zničil Ctibor vojsko slezské v krvavé bitvě u Pačkova (11. čce 1467); vrátiv se pak do Moravy hlavně se snažil zorganisovati stranu králi Jiřímu věrnou a seslabiti stranu jen u odpornou, v jejížto čele stál olomoucký biskup Tas, člen rodu pánů z Boskovic. Památné jsou dopisy, které Ctibor v té příčině psal Tasovi; vytýká mu v nich slovy velmi úchvatnými zradu páchanou na králi a vlasti. Avšak poměry byly již tak zviklány, že odtržení Moravy od Čech uvarovati nebylo lze a že Matiáš r. 1469 markrabí moravským se stal. Když pak král Jiří velikodušně vzdal se myšlénky pojistiti potomkům svým korunu českou a na jeho přání stavové čeští vypravili poselství do Polska, kteréž korunu českou nabízelo mladému kralevici Vladislavovi, byl mezi posly také Ctibor, který důvěrně s králevicem obcoval a tak si v něm zalíbil, že všemožně se snažil, aby polský dvůr, který na začátku se rozpakoval, přáni českých stavů vyplnil, což se konečně také stalo. Když po smrti krále Jiřího (22. bř. 1471) odpůrcové jeho se namáhali přivésti na trůn český Matiáše, opřel se tomu Ctibor a odebral se hned do Polska a výmluvností svou pohnul krále Kazimíra, že podmínkám od Čechů kladeným vyhověl, a když pak mladý Jagelovec na sněmě kutnohorském (27. maje 1471) za krále českého volen byl, připojil se k poslům, kteří zprávu o volbě té nesli do Polska. Ctibor také nového krále do Čech sprovázel. Po korunování svém potvrdil jej král Vladislav v úřadu hejtmana markrabství Moravského, učinil ho kancléřem království Českého a připojil panství Kralické k panství Tovačovskému; pravil o něm v listě daném r. 1472, »že s dobrou myslí a netesklivě práce jest nesl, hrdla svého i statku nelituje, když jsme měli korunu královskou přijíti a s námi do království Českého přijel jest«. V podivuhodném tom muži spojily se dvě vlastnosti, které zřídka kdy stejnou měrou v jedné osobě se slučují: energie někdy až vášnivá a uvážlivost někdy až chladná; obě pocházely v něm z čisté a nezištné lásky k vlasti a způsobily, že když mírem uzavřeným mezi Vladislavem a Matiášem moc zeměpanská velice seslabena byla, za to však všecka moc veřejná do rukou stavů se dostala, obě strany, jak Vladislavova tak Matiášova, na sjezdě brněnském (25. března 1475) navrhly, aby Ctibor již jediným hejtmanem na Moravě byl, a oba králové návrh ten přijali a potvrdili. Od té doby provozoval památný tento muž neobmezenou téměř moc královskou v zemi a obě strany uznávajíce, že energie, svědomitost a šlechetnost jeho daleko převyšuje ctižádost ostatních, podrobovaly se náhledům a výrokům jeho, když viděly, že jeho moudrosti státnické žádný z tehdejších politiků se nevyrovnal. Tento vliv jeho zůstal nedotknut i v té době (1478), když Matiáš stal se jediným markrabím Moravy; nebo král ten málo kdy na Moravu přicházel a tak spočívala soudní i politická správa Moravy v rukou Ctiborových, a celá země želela ztráty šlechetného muže, když 26. června 1494 na Tovačově zemřel. Nezanechal po sobě potomků; statky jeho dědil synovec Adam, který však také již 3. pros. 1502 bezdětek umřel, tak že jim slavný rod pánů z C. vymřel. – Ctibor však neproslul toliko státnickou činností, nýbrž vynikl také jako spisovatel, ne tak vybroušeností slohu, nýbrž jadrností myšlének. Tu se ukázal nedostatek klassických studií při něm, kdežto vrstevník jeho Kornelius ze Všehrd na každém místě prozrazuje, že měl za vzory klassiky latinské. Ctibor byl nepřítelem latiny, které neznal; proto také jeho vnuknutím roku 1480 vypuzena latina z desk zemských a nařízeno, aby již napotom všecky vklady do desk psaly se jen česky. Nedostatek klassického slohu nahrazoval poněkud tím, že častým užíváním přísloví domácích spisům svým živosti dodával. Sepsal Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva v markr. Moravském čili t. zv. Knihu Tovačovskou. Kniha ta byla asi r. 1481 sepsána na žádost biskupa olomouckého Tasa a starších pánů moravských, aby z ní poznati mohli, kterak země se spravovati a soud konati má. Kniha ta byla v takové vážnosti, že exemplář jeden chován u desk zemských, aby soudcové zemští, kdykoli by potřeba nastala, do ní pro zprávu nahlédnouti mohli; mimo to měl téměř každý člen stavů vyšších na svém sídle po exempláři, tak že sotva jest kniha česká, která by tak často se byla opisovala. Kniha Tovačovská vydána byla dvakráte; první vydání pořídil K. Demuth r. 1858 podlé jednoho jen exempláru u desk zemských chovaného; druhé kritické vydání obstaral podlé 18 exemplárů V. Brandl r. 1868. Druhý spis Ctiborův jest: Hádání pravdy a lži o kněžské zboží a panování jich. Není to nějaký román, jak někteří mínili, nebo nějaká allegorie, jak jiní tomu chtěli, nýbrž jest to spis polemický, z jehož obsahu jde, že v Pravdě zosobil Ctibor názor světa, jímž proniknuta byla strana pod obojí, kdež ve Lži zosoben byl názor jemu odporující. Spor se vede podobně jako líčení pře před soudem, tak že i řád soudní z ní poznati lze. Kniha ta vydána r. 1539 u Severyna mladšího v Praze nákladem Jana Cukrmana z Ruprštorfu; jest to však vydání nekritické, jehož opraviti nelze, poněvadž rukopisů před rukama není. – Slavného tohoto bratra svého nebyl nedůstojným bratr Jan také Jaroš řečený, jenž skrze manželku svou Majdalénu z Michalovic dědil po smrti posledního pána z Michalovic Jindřicha panství mladoboleslavské a brandýské v Čechách roku 1463. Jako pan Ctibor na Moravě, tak pan Jan Tovačovský z C. přičinil se v Čechách, aby král Vladislav dosazen byl na trůn český a pro zásluhy své i věhlas svůj ustanoven jest roku 1475 nejvyšším sudím a roku 1479 nejvyšším komorníkem království Českého a jako Ctibor tak Jan, každý v té zemi, kde kterému osud a úřad místo vykázaly působení jeho, hájili strany pod obojí v bojích, které jí podstoupiti bylo po uzavření míru s Matiášem s protivnou stranou. Avšak předčasná smrť zkrátila dráhu života páně Janova i zemřel r. 1483, zanechav jediného dědice svého jména a svých statků, syna Adama, který bezdětek zemřel r. 1502, poslední z C. moravských po meči. Proti těmto oběma husitským pánům z C. byl potomek českých C. Bernart, syn Mikuláše Divůčka z Jemniště, horlivým katolíkem a také k jednotě strakonické r. 1450 se přihlásil. Když pak proti přemoci husitů každý odpor marným byl, odebral se z vlasti a nabídl své služby řádu německému křižovníků pruských. Moc tuto klesající podporoval tak nezištně a tak horlivě, že poslední veliké vítězství řádu nad Poláky u Chojnice 18. září 1454 hlavně jeho zásluhou bylo dobyto, a když jiní nevěrní žoldnéři proti řádu se vzbouřili a velkou čásť zemí jeho Polákům prodali, Bernart i statky své na Moravě jako Šumberk zastavil, aby křižovníkům pruským z tísně a nesnází pomohl. Umřel jako hejtman chelmský v chudobě a bez potomků 4. ledna 1470 želen jsa upřímně od řádu, jemuž život i statek byl obětoval. Erb Cimburkům podobný s tím rozdílem, že stě cimbuří jen k vrchu štítu obráceny byly, kdežto páni Cimburkové a tovačovští z cimburka na obou stranách cimbuří stě měli, nosili na Moravě vladykové z Heroltic od Radslava z H. (1272) až po Anéžku z H. (1485). Rodopis pánů z C. napsal Frant. Palacký ve Slovníku naučném. Klř. VB.

Související hesla