Církevní stát

, Patrimonium sancti Petri, Dědictví sv. Petra – území v Itálii, kde v letech 754 – 1870 vládli římští papežové jako světští panovníci. Církevní stát se zformoval v pozdní antice zejm. prostřednictvím darů. Svůj nárok na nezávislost územního panství opírali papežové o falešnou darovací listinu – donaci Konstantinovu. Franský král Pippin převzal papežství do ochrany proti Langobardům a zajistil v roce 754 Pippinovou donací dukát římský, exarchát ravennský a Pentapolis jako církevní území. Za avignonského papežství 1309 – 77 došlo k úpadku církevního státu, který přetrvával do konce schizmatu v roce 1417. V roce 1809 sekularizován Napoleonem I. Bonapartem, 1815 obnoven. Během sjednocování Itálie postupně připojen k Italskému království. 1929 lateránskými smlouvami mezi Italským královstvím a papežem obnovena papežská moc nad územím Vatikánu.

Ottův slovník naučný: Církevní stát

Církevní stát (lat. Patrimonium s. Petri, ital. Stato della Chiesa, St. ecclesiastico), druhdy (754 – 1870) světská država církve katolické v Italii a Francii pod svrchovaností papežovou. Sídelním městem jeho býval Řím, na čas Avignon, kmenovou zemí okolí Říma (Comarca di Roma). Území jeho italské tu souvislé, tu přetržité, rozsahu velmi měnlivého, zaujímalo po dlouhý čas celou nynější provincii římskou a sahalo odtud na východ a sever až k moři Jaderskému, ke hranicím benátskolombardským a do Toscany, mívalo různá panství v jižní Italii a lenní vrchností objímalo Sicilii; ve Francii patřilo církevní státmu sírkevní státu hrabství Venaissin a Avignon. V září 1870 přivtělen c. s. ke království Italskému. Ústava. C. s. byl monarchií volební. V jeho čele stál papež, volený od sboru kardinálů, jako panovník neobmezený. Přísahal sice při volbě sboru řečenému jistou kapitulaci, ta však týkala se zvláště neodcizitelnosti beneficií a statků církevní státho sírkevní státu, neztenčujíc jinak panovničí moci papežovy. Sbor kardinálů byl ovšem papeži po ruce, jak ve věcech čistě církevních, tak u vládě světské. Ke správě církevní státho sírkevní státu ustanovoval papež ze středu kardinálů státního tajemníka, aby řídil hlavně záležitosti zahraniční, osazoval úřady vyslanců papežských i správců částí církevní státho sírkevní státu. Spolu byl předsedou ministerstva, jehož členy (5 i více) jmenoval z řad kardinálů. Ministerstvo rozhodovalo o zákonodárství a bylo oprávněno authenticky vykládati zákony. Poradním sborem ve příčině zákonodárství i financí byla 15členná státní rada, jejíž členy bývali dílem i laikové. Rozhodovala také ve sporech o kompetenci mezi vyššími správními úřady. K upravení financí zřízena r. 1850 finanční konsulta, jejíž čtvrtinu papež jmenoval přímo, z duchovních, 3/4 z osob navržených od rad provinciálních. Zkoumala účty a rozpočty, radila k půjčkám, daním a podnikům finančním. Finance církevní státho sírkevní státu bývaly svým časem dosti skvělé, daně v celé Italii nejmírnější, později však, jakkoli stále rostly, nestačily krýti potřebu, schodek a státní dluh množily se. Roku 1859, v posledním to létě před značným ztenčením církevní státho sírkevní státu, příjmy státní byly 78 1/3 millionů franků, výdaje 81 1/2 mill. fr., r. 1860 příjmy: 43 3/4 mill. fr., výdaje 120 1/3 mill. fr., r. 1861 příjmy 43 3/4 mill. fr., výdaje 109 1/2 mill. fr., r. 1862 přijmy 26 3/4 mill. fr., výdaje 54 3/4 mill. fr., r. 1868 přijmy 28 4/5 mill. fr., výdaje 73,9 mill. fr. Státní dluh r. 1863: 433 1/2 mill. fr., r. 1868 přes 550 mill. fr. – Soudnictví. Soudy občanské i trestní byly ve všech provinciích církevní státho sírkevní státu. Soudy I. instance v obcích, soudy odvolací ve všech hlavních městech, v Římě byl tribunál ústřední. Nejvyšší (3.) instancí byl ministr spravedlnosti. Líčení bylo veřejné, pouze o politických zločinech soudilo se tajně. – Vojsko sbíráno bývalo najímáním; r. 1869 mělo 15.670 mužů všech druhů zbraní. – Správa territoriální nově upravena r. 1850. Stát dělil se na legace (5), tyto na provincie (20) a ty dále na governi (okresy) a obce. Legace spravoval kardinál-legát (Comarku kardinál-president) podřízený státnímu tajemníkovi, a jemu po boku byla rada čtyřčlenná, generální tajemník a policejní ředitel. Provinciím či delegacím stáli v čele delegáti, dosazovaní také z laikův od vlády ústřední. V každém okrese ustanovován rovněž od vlády governator. Jemu pomocna byla rada provinciální, osazovaná od vlády na 6 let tak, že 1/3 vždy ve dvou létech se měnila. V obcích městských byly dva sbory: rada municipální, která rozhodovala o všech záležitostech, a magistratura, sbor správní, ke kterýmž úřadům členové jmenováni bývali dílem od papeže a vlády, dílem od delegátů. Předsedal jim gonfaloniere (priore) jmenovaný v městech větších od papeže, v menších od státního tajemníka. Gonfaloniere města Říma slul senátor a býval vybírán od papeže z předních římských rodů knížecích. – C. s. měl 5 řádů, jež dosud udíleny bývají: řád Kristův (založený r. 1322), řád sv. hrobu (1496), řád sv. Řehoře (1831), řád sv. Silvestra či zlaté ostruhy (1841) a řád Piův (1847). Barvy zemské jsou žlutá a bílá. Srovn. Calindri, Saggio geografico, statistico e storico dello Stato pontificio (Perugia, 1829); Tournon, Études statistiques sur Rome et la partie occidentale des États Romains (Paříž, 1831, 2 sv.); Palmieri, Topografia statistica dello stato pontificio (Řím, 1857); Neher, Kirchl. Geographie u. Statistik (Řezno, 1864). Koll. Dějiny. C. s. vzrostl z nadačního majetku církve římské od té doby, co panovníci říše římské uznali přirozené právo obce křesťanské, aby držela a získávala nemovité zboží (collegium licitum, r. 321). Statky římské církve množily se darováním a odkazem. Za stěhování národův a náhlých převratů politických císařové východní říše nepřičinili téměř ničeho k záchraně državy své v Italii, kdežto papežům připsati jest zásluhu o zachování města Říma. Při všech proměnách V. a VI. století nezaniklo nadání církve římské, nýbrž rozmnožilo se tak, že za pap. Řehoře Velikého (590 – 604) zavíralo v sobě 13 správních okresů v Italii a 10 mimo ni. Byla to tak zvaná patrimonia. Patrimonium sestávalo z újezdů (massae), újezd skládal se ze dvorů nebo vsí (fundi, coloniae). Správu statků vedli nejvíce duchovní. Sporem o ctění obrazů císařové byzantští připravili se o vážnost v Italii; kdežto Langobardi za krále Liutpranda o jednotné království pracujíce, dobyli řecké Pentapole, podporovali snahu měšťanů římských vytrhnouti se ze svrchovanosti císařův, uznávané již jen dle jména, a darovali sv. Petru, t. j. nástupci jeho Řehoři II., město Sutri odňaté panství císařskému r. 727, začež císař Lev III. zabral patrimonium církve římské v Sicilii, Kalabrii a Illyriku. Král Liutprand vzal čtyři města vévodství Římského a obléhal Řím r. 739. Řehoř III. dožádal se po poslích franckého majordoma Karla Martella, aby jednal s Langobardy o šetření zájmův apoštolské stolice, načež jí postoupeny jsou statky v Sabinsku, vůkol města Narni a Sutri, města Ancona a Osimo. Když třetí nástupce Liutprandův, král Aistulf obnovil útok na vévodství Římské, žádaje daň na uznání své svrchovanosti, papež Štěpán III. dovolal se pomoci Pipina franckého (754). Pipin potvrdil darovací listinou právní majetek sv. Petra, církve boží a obce římské, města a místa návratem nebo náhradou (restituenda) k němu povinná, i sliboval náležité vymezení světského zboží církve římské. Dvojí výpravou válečnou do Italie (754 a 755) král Aistulf donucen zříci se celé řady měst v Emilii a Pentapoli ve prospěch stolice papežské. Král langobardský Desiderius vedl si obojetně vůči papežům, brzy konal, brzy rušil závazky po předchůdci přijaté, až papež Hadrián I. přizval opět Franky ku pomoci. Karel Velký vytrhl proti Langobardům r. 773, obléhal Pavii a vešed do Říma r. 774, potvrdil písemně darování Pipinovo a rozmnožil je. Církevní území zavíralo pak v sobě celou střední Italii, t. j. Řím s okolím, Pentapoli, Emilii, exarchát ravennský a starobylá patrimonia v Tuscii, Istrii, Benátsku, Korsice, Sicilii, Spoleto a Benevent. Ústřední vládě v církevní státm sírkevní státě na závadu byla panovačnost rodů šlechtických, jakož i častá touha měšťanů po zřízení obcí na způsob republiky. Také ochrana apoštol. stolice poručená panovníkům Západní říše římské zvrhla se v čirou nadvládu, a císařové hodlajíce dle potřeby oslabovati moc papežů, podporovali odstředivé snahy jejich poddaných. Teprve za vlády neschopných Karlovců došla svrchovanost papežská větší platnosti v Římě a území církevním. Po dynastických změnách v Německu rozmohl se vliv šlechtických stran v církevní státm sírkevní státě, a když na vrch vyšel tuskulský hrabě Alberich II. (932 až 954), zůstávala stolice papežská v nehodném područí. Syn Alberichův Oktavián spojil r. 955 ve své osobě moc světskou i duchovní pod jménem papeže Jana XII. Z téhož rodu vyšli usurpátoři Crescentius starší, stojící v čele nepřátel německé strany v Římě, a Crescentius mladší, osnovatel piklů proti císařům rodu saského, až konečně r. 997 jat a odpraven byl. Po smrti císaře Otty III. r. 1002 vynesl se ještě syn Crescentiův, Jan, ale s ním klesla moc hrabat tuskulských r. 1012. Král Jindřich II. rozšířil c. s., postoupiv papeži roku 1014 polovici Tuscie a r. 1020 potvrdil vše, co Karel Veliký a nástupcové jeho přislíbili poddati světskému panství apoštolské Stolice. R. 1052 získal papež Lev IX. od císaře Jindřicha III. lenní vrchnost nad Beneventem, r. 1059 papež Mikuláš II. nad Apulií, Kalabrií a Sicilií. Když vymřela dynastie hrabat normanských v Beneventě, proměněno (1077) lenní panství papežské tamže v suverenní vládu. Dědictvím po Mathildě tuscijské († 1115) připadl apoštol. Stolici některý díl Mantovy, Parmy, Modeny, Reggia, Garfagnany, ale pro spory s Jindřichem V. nebylo lze ujati se panství, než jen s čásť v jižní Tuscii. Král Lothar II. přijal r. 1132 dědictví Mathildino od papeže v léno. R. 1139 podáno pap. Innocencem II. také někdejší vévodství Langobardské v Capui v léno králi Rogerovi. Za dlouhého zápasu s Hohenstaufy uvolnilo se pouto politické závislosti měst a šlechty církevní státho sírkevní státu tak, že namnoze bylo uznáváno jen odvodem daní a hotovosti vojenské v čas největší potřeby. Papež Innocenc III. (1198 – 1216) hájil statečně panovnických práv svých. S Ottou IV. uzavřel kapitulaci v Neusze (1201), jíž vláda papežská uznána ve hranicích od toskánského hradu Radicofani až ku průsmykům ceperanským na pomezí neapolském, dále vexarchátě, Pentapoli, marce Anconské, vévodství Spoletském, nad dědictvím Mathildiným a v hrabství Brittenorském, jakož i přiznána vrchnost lenní nad Sicilií. Kapitulaci tu obnovovali téměř všichni nástupcové Ottovi. Za Innocence III. k církevní státmu sírkevní státu náleželo již také hrabství Melgeuilské ve Francii; hrabě toulouský Raimund VI. († 1222) dal totiž 7 hradů svých papeži v záruku, že dostojí slibům ve příčině Albigenských, a když se tak nestalo, propadl je. Smlouvou pařížskou r. 1229 přikázáno hrabství Venaissinské papežům, avšak trvale zůstalo jim teprve po r. 1274. Lenní držitel království Sicilského Karel z Anjou pomýšleje na sjednocení Italie, dopouštěl se velikých přehmatů na ujmu církevní státho sírkevní státu, až t. zv. nešpory sicilské 30. března 1282 přetrhly vládu jeho. Před tím r. 1278 učinil papež Mikuláš III. smlouvu s králem římským Rudolfem I., zavírající v sobě potvrzení všeho majetku církevního. Za pobytu papežů v Avignoně (1309 – 1376) drobila se država jejich v Italii vedlé chuti a moci šlechtických stran, v Římě pak nastalo bezvládí a bezohledný zápas mezi členy a přívrženci rodiny Orsinův a Colonnů. Dobrodružný pokus, učiniti Řím středem světové republiky, oč pracoval (1347) Cola di Rienzo, skončil se ovšem nezdarem. Papež Klement V. koupil r. 1348 Avignon od královny neapolské Johanny I. a spojil jej s hrabstvím Venaissinským. Po r. 1354 dobyl a v lepší řád uvedl kardinál Albornoz největší díl patrimonia sv. Petra, vévodství Spoletské, marku Anconskou a Romagnu; i spravoval je potom jménem papežovým. K trvalému panství získal papež Julius II. pomocí francouzskou město Bolognu r. 1512, Klement VII. Anconu r. 1532, Pavel III. Camerino r. 1545, Klement VIII. Ferraru r. 1598, Urban VIII. Urbino r. 1631, Innocenc X. Castro a Ronciglione r. 1649. Pokusy o rozchvácení církevní státho církevní státu vyšly z Francie. Král Ludvík XIV, zmocnil se na čas Avignonu a Venaissinu roku 1662 a 1686. Ludvík XV. vzal obě řečená hrabství a držel je v l. 1768 – 74. Bourbonové Neapolští uchvátili r. 1768 Benevent a Pontecorvo i přetrhli r. 1783 lenní povinnost vížící Neapolsko k apoštol. Stolici. Hnutí revoluční ve Francii zviklalo pak dokonce opory církevní státho sírkevní státu. Avignon a Venaissin připojeny r. 1791 k republice francouzské a papež Pius VI. musil je spolu s Bolognou, Ferrarou a Romagnou (jakožto částkou republiky cispádské) postoupiti Francouzům smlouvou tolentinskou r. 1797. O rok později (20. února 1798) prohlášena působením Francouzů republika Římská na místě posavadního patrimonia sv. Petra a Umbrie. V červnu r. 1799 papež Pius VII. obnovil c. s. v rozsahu poněkud zúženém. Přes konkordát, zaručující trvání církevní državy, jal se Napoleon I. násilím uchvacovati částky její, přivtělil Urbino, Anconu, Maceratu a Camerino ke království Italskému, ostatek ku říši Francouzské, i prohlásil Řím za svobodné císařské město r. 1809. V tísni r. 1813 sliboval císař obnoviti c. s. aspoň z některého dílu a propustil Pia VII. do Říma. Vídeňský kongress r. 1814 navrátil papeže ku předešlému panství, a přidal i obvody v Italii, pozbyté smlouvou tolentinskou. Církevní území dělilo se pak na patero: patrimonium sv. Petra, k němuž náleželo město Řím, Comarca (okres městský) a tři delegace (správní okresy): Viterbo, Cività vecchia, Orvieto; Romagna o čtyřech delegacích: Bologna, Ferrara, Forli, Ravenna: t. zv. marky o šesti delegacích: Ancona, Urbino, Macerata, Fermo, Ascoli, Camerino; Umbrie o třech delegacích: Perugia, Spoleto, Rieti; Campagna maritima o třech delegacích: Velletri, Frosinone, Benevent. Co se týče duchovenstva, zavíral v sobě c. s. biskupství římské a šest jemu bezprostředně poddaných stolic kardinálů-biskupův: Ostia, Porto, Sabina, Palestrina, Frascati, Albano; čtyři přímo papeži podřízená arcibiskupství: Camerino, Ferrara, Perugia, Spoleto; 37 exemptních biskupství; arcibiskupství beneventské a čtyři církevní provincie: Bolognu, Fermo, Ravennu, Urbino. Podvratné snahy tajného spolku karbonárů (1821) a jiných podobných sdružení (Giovine Italia), výbuchy revoluční ve Francii (1830) a politický ruch, dělící na strany národovce italské, působily hnutí po městech církevní státho sírkevní státu, i byly příčinou branného zakročení Rakouska a Francie. Tím zase rostla nespokojenost obyvatelstva, toužícího po samosprávě a zastoupení ve sborech zákonodárných. Papež Pius IX. zavedl některé prospěšné opravy ve správě státní, propůjčil poddaným svým ústavu (14. března 1848), ale když na vrch vyšla strana radikální v Římě, musil prchnouti do Gaety v Neapolsku a dočkal se toho, že sbor samozvaných zástupců lidu prohlásil republiku římskou (9. února 1849). V průvodu vojska francouzského Pius IX. vrátil se roku 1850 do Říma. Náklad vedený na vojsko pomocných států, z nichž Rakušané drželi Bolognu a Anconu, Francouzi Řím a Cività vecchii, působil další obtíže papežské vládě, která neuznávajíc za vhodné pokračovati v ústavních opravách a postaviti se v čelo italských států dychtících po sjednocení, zůstavila vůdčí úlohu panovníkům království Sardinského. Po odchodu vojska rakouského přidaly se papežské legace ke království tomu r. 1859. Protesty papežovy a ustanovení míru curišského (10. listop. 1859), aby legace navráceny byly apošt. Stolici, vyšly na prázdno. Vojsko sardinské zmocnilo se r. 1860 tak zvaných marek a Umbrie, Viktor Emanuel přijal název krále italského a 29. března 1861 pro. hlášen Řím za hlavní město spojeného království. C. s., jenž do r. 1859 měl rozlohy 41.140 km2 a 3,124.668 obyv. r. 1853, vykazoval potom 11.770 km2 a 723.121 obyv. roku 1863. O zbytek zanechaný vládě papežově ukládali rádcové krále Viktora Emanuela cestou diplomatickou, dobrodružný Garibaldi násilím. Onomu po vůli odvolal císař Napoleon III. posádku francouzskou z Říma (1866), načež Garibaldovci pokusili se (1867) brannou rukou uchvátiti dědictví sv. Petra. Pomocí vojska francouzského zabráněno tomu, a posádka francouzská znovu zanechána na ochranu církevní státho sírkevní státu. Odchodem jejím za války francouzskoněmecké r. 1870 oživla snaha po sjednocení celé Italie, vojsko italské dobylo 20. září Říma, u všeobecném hlasování konaném 2. října téhož roku ze 135.188 občanů hlasovalo 133.681 pro přivtělení ke království Italskému, a 9. října vydán o tom dekret královský. Řím stal se sídelním městem krále Viktora Emanuela. Patrimonium sv. Petra a Campagna přivtěleny ke království Italskému. Papež Pius IX. vyobcoval z církve všechny, kdož jakýmkoli způsobem účastnili se okkupace církevní státho sírkevní státu (encyklikou z 1. listop. 1870) a setrvávaje ve Vatikáně, protestoval proti uchvácení državy církevní. »Garančním zákonem« italským z 13. kv. 1871 slíbena papeži svoboda a nezávislost v řízení církve, aby směl obcovati s knížaty, biskupy a národy celého světa i míti vyslance jejich u dvora svého, nabídnut mu roční důchod 3,225.000 lir, zaručena svobodná volba papežův a j., ale Pius IX. zamítl důchod, ukázal na nedostatečné záruky garančního zákona a nepřestal táhnouti se k navrácení církevní státho sírkevní státu. Cizí mocnosti zůstavily u apoštol. Stolice vyslance a jednatele, papež zachoval úřad státního sekretáře jakožto správce politiky zahraniční, appellační soud (rota romana) a jiné úřady, k nimž slušely druhdy i záležitosti světské. Srovn. Brasseur, Histoire du patrimoine de s. Pierre (Paříž, 1853); Sugenheim, Geschichte der Entstehung und Ausbildung des Kirchenstaats (Lip., 1854); Hergenröther, Der Kirchenstaat seit der franz.Revolution (Freiburk, 1860); La sovranità temporale dei romani pontifici (Řím, 1860 – 62, 6. sv.); Brosch, Geschichte des Kirchenstaats (Gotha, 1879 – 82,2 sv.). Vac. red.

Související hesla