Cisterciáci

, členové mnišského řádu v katolické církvi, který se v roce 1098 oddělil od benediktinských mnichů se zachováním Benediktovy řehole. O rozvoj a rozšíření řádu se zasloužil zejm. Bernard z Clairvaux, jehož spis Charta caritatis (Charta lásky) tvoří pramen cisterciácké spirituality. Cisterciáni se mj. stali šiřiteli gotiky a v místech svého působení zaváděli nové zemědělské metody.

Ottův slovník naučný: Cisterciáci

Cisterciáci, mnišský řád dle řehole svatého Benedikta, nazvaný po nejstarším klášteře svém Cîteaux (Cistercium) u Dijonu. Řádu tomu dal původ r. 1098 sv. Robert, benediktin a opat v Molesme, jenž nespokojen jsa se svými mnichy, založil nový klášter v Cîteaux. Když pak roku násl. k rozkazu papežovu opět vrátil se do Molesme, zvolen v Cîteaux opatem sv. Alberich (1099 – 1109), jenž zavedl nový řeholní oděv: bílý hábit s černým škapulířem a kápí; později přidán byl černý pás a bílý chorální plášť. Alberich vydal nové stanovy, jimiž předepsal mnichům ruční práci a dokonalé zachovávání řehole sv. Benedikta. Nástupce jeho, sv. Štěpán Harding, dosáhl r. 1199 papežského potvrzení pro svůj řád. Avšak druhým téměř zakladatelem řádu cisterciáckého stal se sv. Bernard, jenž vstoupiv v mladistvém věku se 30 soudruhy do kláštera cîteauxského, stal se již r. 1115 opatem nově založeného kláštera v Clairvaux (Clara vallis). Jako o závod hrnuli se nyní žáci do tuhé kázně řádu, jejž Bernard svým příkladem a neunavnou činností přivedl k netušenému rozkvětu. Z úcty k muži tomuto nazýváni byli cisterciáci bernardiny. Chtějíce zachovati jednotu mezi kláštery, sepsali opat Štěpán se sv. Bernardem stanovy řádu (charta charitatis). Cîteaux stálo v čele všech klášterův, a tamní opat byl generálem celého řádu, opati čtyř nejstarších klášterů (La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimont) byli definitory a tvořili se 20 jinými opaty užší radu jeho. V Cîteaux konaly se též generální kapitoly. Nejprve rozšířili se cisterciáci po Francii, pak vnikli záhy i do sousedních zemí, zejména do Německa, kdež nabyli kolem 500 klášterů, posléze do všech evropských zemí, ano až do Asie a Afriky. Prve než uplynulo XIII. století, čítali skoro 2000 klášterů, mezi tím přes 700 opatství. Se znamenitým počtem tímto vzrostla i moc a vážnost cisterciáků. Zakládajíce kláštery na mnoze v pustých a nehostinných údolích, zanášeli se pilně polním a lesním hospodářstvím, pěstovali vědy a umění, zvláště stavitelství a hudbu, a horlivě vystupovali proti nevěřícím a heretikům, zvláště v Polabí a v krajích pobaltických. Jak velice vzrostla vážnost řádu cisterciáckého, plyne i z toho, že mnoho ji. ných řádů rytířských podrobilo se mu přijavše řeholi Bernardovu, na př. řád calatravský a alcantarský ve Španělsku, montezský, avizský, řád Kristův a sv. Michala v Portugalsku a j. Kláštery cisterciáků těšily se též neobmezené téměř štědrosti světského i duchovního panstva. Králové a knížata vstupovali do jejich řádu, na př. v Rakousích dvé synů sv. Leopolda, Otto a Konrád. Církvi poskytl řád mnoho bohoslovců, biskupů, kardinálův a dvé papežův (Eugen lIl. a Benedikt XII.). Mnoho mnichů řádu tohoto proslavilo se též učeností svou, na př. Otto frisinský, Jan Caramuel z Lobkovic, Chrysostomus Henriquez, Jan Guon a j., a ve Španělsku a Portugalsku bývali stále povoláváni na university v Salamance, Coimbře, Lisaboně a Elviře. Největšího rozkvětu dosáhl řád na poč. XIII. stol., ale již od konce téhož století počala mizeti tuhá kázeň řeholní, i nastal úpadek řádu. Mírnými opravami, jež podnikl Klement IV. r. 1265 (Clementina), bývalá kázeň se nevrátila. Ani opravy Benedikta XII. (Benedictina) neměly žádoucího výsledku (1334); jen tu a tam objevili se mužové nadšení duchem Bernardovým a založili kongregace, jež nabyly časem velikého rozkvětu. První pokus učinil špan. mnich Martin de Bargas r. 1425, později založeny kongregace toskánsko-lombardská (1497), aragonská (1616), římskoneapolská (1623) a svatobernardská v Kalabrii (1633); mimo to ve Francii r. 1577 kongregace feuillantů, r. 1605 kongregace orvalská, r. 1615 kongregace reformovaných bernardinův a koncem XVII. stol. kongregace septfontská a trappisté. Jen něco málo klášterů dočkalo se dnešního dne v Italii, Francii, Belgii, Britannii, v nejnovější době též v Německu a j.; největší počet jejich však jest v říši rakousko-uherské, nyní celkem 13, jež tvoří od r. 1859 zvláštní provincii s generálním vikářem v čele. V Čechách jsou v Oseku a ve Vyšším Brodě. Počet všech rakouských cisterciáků činí asi 650 osob, kteří se věnují buď duchovní správě, nebo vyučování na gymnasiích (v Chomútově, Budějovicích), bohosloveckých učilištích i na universitách, akademiích a j. Řád cisterciáků má též panenské odvětví, cisterciačky čili bernardinky. Založení jejich připisují jedni blahoslavené Humbelině (1092 – 1141), sestře sv. Bernarda, jiní sv. Bernardu samému. Zachovávaly přísnou řeholi mnichů, šatily se stejným řeholním oděvem a byly buď biskupům, anebo duchovním svým bratřím podřízeny. Zprvu byl jich skrovný počet, až r. 1212 ujala se jich gener. kapitola, načež rozšířily se rychle po Evropě. V Rakousku mají cisterciačky jediný klášter Mariastern ve Vorarlbersku. Zvláštnímu rozkvětu těšíval se řád cisterciáků v zemích koruny svatováclavské. Prvý uvedl je do vlasti naší král Vladislav II., založiv jim klášter Sedlec u Kutné Hory r. 1143 a r. 1145 v Plasích; dále kláštery v Nepomuku (1153), sv. Poli (1157), Mn. Hradišti (1177), Maštově (1193, přeložen kol r. 1200 do Oseka), Vyšším Brodě (1259), Zlaté Koruně (1263), Zbraslavi (1291) a Skalici (1357); na Moravě na Velehradě (1198), ve Žďáru (1251) a Vyzovicích (1262). Též pro panny založeno několik klášterův, a to v Čechách v Pohledu (1265), Sezemicích, Jilemnici a Řeporyjích (1330); na Moravě v Tišňově (1233), Oslavanech (1225) a na Starém Brně (1322). Než skoro veškeré tyto kláštery, chovavší někdy vzácné poklady vědecké a umělecké, zanikly dílem v bouři husitské, dílem zrušeny za císaře Josefa II. Též kollej sv. Bernarda v Praze, na níž vzdělávali se mladí členové klášterů, zanikla r. 1785. Srov. Cyprian Rodriguez, Chron. Cist. (Kolín, 1614); Angel. Manrique, Annal. Ord. Cist.; Winter, Die Cistercienser des n. ö. Deutschl. (Gotha, 1868 – 71, 3 svaz.); S. Brunner, Ein Cistercienserbuch (Vídeň a Vircpurk, 1881). »Studien u. Mitth. a. d. Benedictiner- u. Cistercienserorde◁, vycházející v klášteře rajhradském na Moravě. .

Související hesla