Comte Auguste

, francouzský filozof a sociolog; spoluzakladatel pozitivismu a sociologie, tvůrce termínu sociologie. Cílem jeho teoretického systému byla reforma lidského myšlení, a tím i společnosti, jejíž stav po Velké francouzské revoluci považoval za neuspokojivý. Usiloval o zvědečtění společenského poznání, které má dosáhnout stejné exaktnosti jako v přírodních vědách. Ve své klasifikaci věd považoval sociologii za jedinou společenskou vědu. Lidstvo zatím prošlo dvěma vývojovými stadii (teologickým a metafyzickým) a postupně vstupuje do stadia pozitivního (vědeckého), v němž všechny oblasti života budou řízeny vědou (viz též zákon tří stadií). Sociologii členil na sociální statiku a sociální dynamiku. Společenský vývoj musí být jednotou pořádku a pokroku. Společenská harmonie bude založena na myšlenkovém konsensu, kterého bude dosaženo díky novému vědeckému náboženství (předmětem jeho kultu je lidstvo). Hlavní dílo: Cours de philosophie positive (Kurs pozitivní filozofie).

Ottův slovník naučný: Comte Auguste

Comte: Comte August (vlastně Isidore Marie Auguste François Xavier), filosof franc., úvodce positivismu (*19. ledna 1798 v Mont. Pellieru – † 5. září 1857 v Paříži). Studoval na polytechnické škole v Paříži, stal se tu stoupencem a spolupracovníkem hraběte Saint-Simona, socialisty, později pak (1832) repetentem polytechnické školy, posléze (1837) examinátorem žáků, kteří na onu školu přijati býti chtěli, a zůstal jím až do r. 1842 Od té doby žil samotářsky ponejvíce odkázán jsa na podporu svých přátel a žáků. R. 1825 pojal dívku Karolinu Massinovou v manželství velice nešťastné, z něhož se po četných rozmíškách konečně rozešli; r. 1845 poznal Comte paní Klotildu de Vaux, jež odloučena byla od svého muže ku galejím doživotně odsouzeného, a zahořel k ní blouznivou láskou, která znenáhla v čiré zbožňování i nebožky se přepjala. Na stav jeho mysli měly obě jmenované ženy vliv rozhodný, tak že v nástině jeho života sebe kratším o nich pomlčeno býti nesmí. Neboť choroba duševní, která jej v první době až k pokusu sebevraždy hnala, jako povznesení jeho nauky k náboženství v druhé době s oněmi dvěma jmény příčinně souvisí. Už r. 1826 počal Comte soukromě přednášeti o »filosofii positivní«, ale dotčená vážná choroba učinila přítrž přednáškám. Teprve r. 1829 mohl opět pokračovati a spolu oddati se s usedavou pílí své práci literární. Hlavní spisy jeho jsou: Système de politique positive (1822); otištěno znova r. 1824 pod titulem Plan de travaux scientifiques necéssaires pour réorga niser la société, od něhož Comte datuje dobu své positivní nauky; Cours de philosophie positive v 6 dílech (1830 – 1842); Système de politique positive ou traité de sociologie instituant la religion de ľhumanité (1851 – 54, 4 díly); Catéchisme positiviste (1852) a Synthèse subjective zamýšlenou v několika dílech, z nichžto však jen první díl vyšel (1856). Covu nauku nejstručněji vyznačiti lze poukázkou, co jest předně její cíl, a za druhé, jaký jest způsob, kterým se onoho cíle domáhá. Vlastním cílem jí jest věda o společnosti lidské, či, jak Comte říká, sociologie, způsob její pak přírodovědecká methoda. kterouž v nejvyšší dokonalosti shledáváme v mathematice. Vlastnosti této skládají obsah slova »positivní«, totiž co jest určité, přesné, s jinými zjevy souvislé a na základě zkušenosti zjištěné. Mathematika jest mu zdroj i vzor veškeré zjištěnosti, methodou i předmětem věda základní, první a nejstarší, obsáhlá i všeobecná. Neboť všechny zjevy bez výjimky určují se veličinami, i jakost konečně na ličnost prý se převodí. Mathematické poznatky jsou v pravdě positivní. K poznatkům takového rázu směřuje pak všechno naše zvídání: nebylo však hned s počátku na této výši, nýbrž jen znenáhla se vyvinulo. Nejprve lidé pojímali souvislost mezi zjevy zcela jinak, oživovali totiž předmět, kladouce do něho bytost bájenou, člověku podobnou, boha, jehožto díIem zjev sám byl. I nazývá Comte tento stav lidského ducha fiktivním či theologickým. Na druhém stupni zmizeli bohové, ale zůstaly jejich vlastnosti jakožto mocnosti, kterými se úkazy vysvětlovaly, zvěčněné pomysly a domnělé jestoty (entity). Sem náležejí všechny tak zv. síly a mohutnosti, skryté kvality, světové či přírodní potence, kterých se kdy užívalo k vysvětlování zjevů, horror vacui, vis plastica, vis medicatrix, síla životní, moudrost nebo spořivost přírody, »přírodæ sama, platonské ideje všeho druhu, určování dějů dle požadavkův ethických, nová »Naturphilosophie« německá i starodávná. Comte tento stav zove abstraktním či metafysickým. (Netřeba podotýkati, že to pojem o metafysice zastaralý a kusý; metafysika jest více a něco jiného ještě, než tu Comte vykládá, maje na mysli spíše ideologii.) Teprve ve třetím stadiu poznání stává se positivním, a tu mu přísluší přijmení vědeckého, kdy si obral zpytovati zákony zjevů, totiž vztahy mezi nimi, jejich posloupnosti a podobnosti (de succession ei de similitude). Všechno naše vědění týkati se může jen těchto vztahů (jest relativní). Čemu říkáme příčina zjevu, jest zase zjev námi vnímatelný; prvotné příčiny (prapříčiny) jako poslední účelové nespadají v poznání naše, jen prostředek mezi nimi náleží nám, zkrátka Comte vylučuje veškeré otázky transscendence se týkající, theologii i metafysiku. Vlastní věda teprve ve třetím, positivním stavu se dostavuje, zpytujíc nezměnné věčné zákony. Totě onen proslulý Comtem nad jiné ceněný zákon o třech stupních (stadiích) či třech stavích (les trois états), podle něhož nejen u vědách, nýbrž ve všem všudy vývoj ducha lidského i společnosti lidské se uskutečňuje. Stav positivní jest nejvyšší a poslední. Filosofie jest souhrn positivního vědění, i co do výsledkův i co do method. Odtud otvírá se průzor na skupinu stávajících věd, které Comte třídí v praktické a theoretické, a tyto zase podlé známého vzorce v konkretní, které popisují dané předměty, a abstraktní, které vysvětlují zjevy, totiž stejnosti v posloupnosti jich (zákony) odkrývají. Jen k těmto posledním obrací zření pro svůj účel, přivésti totiž lidské vědění pod všeobecná, nejvyšší hlediska a založiti věcnou soustavu věd. Abstraktní vědy vyvinují se během času ve tvary dokonalejší, ale nemohlo se tak díti ve všech odborech stejnou rychlostí, aniž se všechněm podařilo v témže čase dodělati se vědeckého útvaru, dříve však zajisté oněm, které mají látku jednodušší a tudíž snáze překonatelnou. I pořádají se vědy samy sebou podlé stupně složitosti látky své. Nejjednodušší látku, poněvadž nejabstraktnější, má počtověda (arithmetika, kalkul), vyšetřující pouhé vztahy čísel, sluší ji tedy položiti na první místo; ona nepotřebuje žádných nauk předchozích, kterými by se podpírala, ale všechny následující potřebují jí. Složitější látku shledáváme v geometrii (vztahy veličin prostorových); aby se tato výše vzdělati mohla, vyžaduje jistého stupně dokonalosti v předešlé nauce. Přichází tedy geometrie na druhé místo, a důsledně mechanika, jakožto nauka o hybu, předpokládající počty i geometrii. na třetí. Všechny tři nauky tyto skládají mathematiku. Nejpřesnější užití poznatků mathematických provádí se v astronomii, jež má látku jednodušší než fysika a této vzorem jest. Teprve když fysika vědeckosti dosáhla, stává se zase ona sama vzorem lučbě, a teprve když fysikální a lučební zákony poznány jsou, můžeme přistoupiti k vysvětlování úkonů životních, jež podniká biologie (fysiologie) jsouc podepřena hlavně lučbou a tím samým všemi předchozími členy řady. Konečně na všechny vyčtené i na biologii se podpírajíc může vzniknouti pravá vědecká nauka o společnosti lidské, fysika sociální čili sociologie, jakožto cíl všeho vědeckého snažení. Založením fysiky sociální dokonána jest soustava věd a stává se možným, abychom v hromadu shrnuli různé vědomosti, došlé stavu pevného a jednorodého, a seřadili je jako dílce jednoho celku. Princip pořadací vyniká jasně; každá z věd abstraktních zdůvodněna jest buď bezprostředně ze zkušenosti nebo podpírá se na poučky jiné, podobně zdůvodněné. Souvisejí tedy všechny positivní vědy jakožto zdůvodněné a zdůvodňující. Každá pozdější stojí na vyšším stupni složitostí svou, spoléhá na stupně nižší, ale má také něco svého, zvláštního, co právě ona řešiti má, a připouští uvnitř svého odboru opět podobné dělení podle složitosti látky. I obdržíme stupnici abstraktních nauk, dle slova Cova hierarchii věd; jsou to: I. Mathematika. – II. Astronomie. – III. Fysika. – IV. Chemie. – V. Biologie. – VI. Sociologie. – Přehledné vypodobení věd těchto v tehdejším stavu i historického vývoje jejich jest právě Comteův Cours de philosophie positive; uvažujeť v pořádku encyklopaedickém jednotlivé už utvářené vědy positivní jednu za druhou, dává povšechný obraz jedné každé, výměr její i úlohu, určuje její filosofickou hodnotu, methodu, jakož i příspěvky, které z ní vyplývají pro lidské vědění vůbec a čemu se od každé co do methody zvláště přiučiti možno. A to jest druhý cíl velké knihy jeho, cíl povšechný, totiž býti nejen kursem a založením fysiky sociální (totě cíl její obzvláštní), nýbrž i učebným během pro filosofii positivní vůbec. Všechny ostatní spisy Covy jsou pak věnovány jeho obzvláštnímu cíli, sociologii, jakož také svému druhému arcidílu »Système de politique positive« přidává do titulu ještě »traité de sociologie«. V podobě, v jaké ji shledáváme u Comte a. jest nejdříve jádrem jejím filosofie dějin (dějesloví) s tou zřejmou tendencí, společnost nynější pochopiti, její řád opraviti nebo znova zjednati, a to na základě výtěžků vědeckých, či, vlastněji řečeno, podle tužeb velké revoluce francouzské, v jejímžto heselném trojsloví (Liberté, Egalité, Fraternité) jen to prostřední slovo odstraniti dlužno (i s parlamentarismem), sic jinak by nebylo možno zjednati a udržeti organisaci (řád). Tak positivismus vedlé filosofie znamená i politiku i náboženství. Jako to už na počátku (viz knihu jeho z r. 1822) bylo záměrem Covým, tak při založení »positivistického spolkų v Paříži (1848) trojí ráz positivismu prohlášen (filosofická škola, politícká strana, náboženská obec). S novými řády u vědě a v politice zavedeno bude nové náboženství. Cit náboženský temení z nejhlubší touhy lidského srdce, věděti sebe v harmonickém spojení se všemi členy lidstva, s minulými i budoucími (náboženství bezbohé). Nejvyšší bytosti jest zde lidstvo samo, le Grand-Etre; jemu věnována úcta i služba (kultus), jížto vIastní cíl samého náboženství, společenská jednota lidského plemene, blíživě se zjednává (náboženství lidskosti či humanity). Ze všech lidí však nejpravěji repraesentují lidstvo velcí mužové. I lze mluviti o positivním náboženství jakožto o uctění geniův a dobrodinců lidstva. Do podrobna stanoví Comte modlitby, svátosti, slavnosti, obřady a potřeby tohoto nového náboženství, jakož i hierarchii, jížto v čele stojí kněz nejvyšší, velekněz (le Grand-Prêtre) humanity; jeho sídlem bude Paříž, metropola positivního náboženství. Mravouka obsažena jest v nejvyšší zásadě: žíti pro druhého (pour autrui). Jí dává Comte jméno altruismus, jakožto protivu egoismu. Především žij každý pro druhé, což mu opatří úctu jich, jakožto odměnu jedině možnou za konání dobrých skutků. Jsou jen povinnosti, ale žádná práva, kterýchžto pojem z oboru mravního rovněž tak zmizeti musí, jako pojem »prvotných příči◁ nebo »věcí o sobě« z filosofie. Comte horuje o budoucím zřízení společnosti na tomto základě, podává ideál důkladně propracovaný a stanoví určitými rysy, jak všechno se zaříditi a proběhnouti musí, při čemž individuální svobodě mnoho místa nezbývá; všechno odměřeno a zpravidlováno, ano i autorita duchová (tribunal) se zavádí. Positivní náboženství jest zrovna k tomu zjednáno, aby cit osobnosti individuální co možná utlumilo. Vodítkem všech snah bude všeobecné blaho, mizíť jednotlivec proti celku lidstva; ano skutečným jest jen lidstvo. jednotlivec však pouhou abstrakcí. V politickém i společenském ohledu bude pak lidstvo v celku i v jednotlivých plemenech zcela jiné, a to se má přivoditi positivismem, totiž reorganisováním společnosti lidské bez boha a bez krále, jen za vlády sociálního citu, přiměřeně podporovaného positivním rozumem a věcnou činností. Tak sice Comte nauku svou stupňoval na politiku a náboženství, ale mezery její v ohledu vlastně filosofickém nezaplnil. Comte zamítá logiku, ježto prý myšlení nedá se studovati in abstracto, odloučeně od věcného pochodu myslecího, aesthetiku a ethiku, jakož i psychologii, poněvadž její methoda (pozorovati také sebe) jest něco absurdního pro své vnitřní spory, ponechávaje za náhradu pouze frenologii obsaženou v biologii, – a konečně veškerou metafysiku, ačkoli si nezakrývá. že stávala a stává aspoň jako přechodní jev v každé nauce. Odtud přese všechno uznání jeho zásluh o filosofii věd vytýkají mu spisovatelé různými výrazy osudné ty nedostatky, jako že nedbal nitra, totiž nevěnoval mu toho vědeckého zřetele jako zevnějšku. že filosofie bez oněch uvedených nauk jest sotva filosofií, že positivismus jest filosofií kusou, – nebo že jest filosofií, která neustává ujišťovati, že žádné filosofie není, – nebo že jest pokusem uničiti filosofii, – jeho sociologické návrhy prý jsou »křesťanstvím bez dogmat« či zase »katolicismem bez křesťanství« a p. Mezi přivrženci Covými sluší rozeznati jedny, kteří přijímají celou jeho nauku, tedy i politiku a náboženství v pozdějších spisech obsažené, a druhé, kteří toto dvé odmítají majíce Cours dephilosophie positive za jeho hlavní a závěrné dílo. Nejčelnější jména první strany jsou Laffitte, Robinet, Blignières, Audiffret a j. I utvořily se zvláštní spolky dle návrhů v Cově »Système de politique positive« a j. obsažených, církevně zařízené (zvláště v Anglii), positivistické obce s »bohoslužboų a celým obsažených nic jinak, než jako v kostele, – s četnými však odchylkami; positivní náboženství jednotným se neudrželo, nýbrž v sekty se rozpadá, mezi nimiž jedna za pravověrnou se vydává a ostatní za odpadlé považují. – V druhé straně vyniká nejznámější jméno Emil Littré. Mimo Francii positivismus rozšířil se do jiných zemí a došel zvláštního vzdělání, setkal se tam s naukami podobnými, jakž přirozeno jest, any některé z hlavních jeho zásad už odedávna byly vodítken vědecké kázně. Ze spisovatelů, kteří jednali o nauce i životě Augusta Comtea, buďtež uvedeni jakožto význační: Robinet, Notes sur l'oeuvre et la vie d'Auguste Comte; E. Littré, Auguste Comte et la philosophie positive; Hermann Gruber, August Comte, der Begründer des Positivismus; a k téže věci četné příspěvky v časopise »Revue Occidentale«. – Literatura o positivismu se už dosti rozšířila v jiných jazycích i učení samo různě pozměnilo. O jeho poměru ku Kantovi, o němž se také pravívá. že metafysiku zničil, jedná dvakráte R.Zimmermann ve Zprávách vídeňské akademie věd: Kant u. die positive Philosophie (1874) a Kant und Comte in ihrem Verhältniss zur Metaphysik (1885). Ze spisů Cových konečně na světlo vydány výňatky, výtahy i ukázky, tak na př. La philosophie positive par Auguste C. »Resumé« z jeho »Cours de ph. p.«. jejž pořídil Jules Rig a po něm německý překlad zjednal Julius von Kirchmann. Čásť téhož díla (úvod a poslední rozpravy) přeložil a vydal Fr. Brejcha pod názvem »Sociologie« (v Praze, 1889). Celá nauka stručně a přehledně podána v Durdíkových Dějinách filosofie nejnovější (str. 311 až 343.). Dd.

Související hesla