Condillac Étienne Bonnot de

, francouzský osvícenský filozof; katolický kněz, avšak deista. Veškeré ideje a lidské schopnosti vysvětloval ze smyslového vnímání (Pojednání o počitcích). Důsledně senzualistickou koncepci ilustroval příkladem: představíme-li si sochu, jak nabývá počitků – čichu, sluchu, chuti, zraku, hmatu, získá zároveň s nimi všechny intelektuální schopnosti. Na Condillaca navázali zvláště francouzští materialisté.

Ottův slovník naučný: Condillac Étienne Bonnot de

Condillac [kondilàk] Etienne Bonnot de, abbé (*1714 v Grenoblu – †1780 ve Fluxu u Beaugency), filosof franc., vůdce školy sensualistické. V logických svých názorech kladl důraz na methodu analyse, která má býti společna všem vědám. Všechna fakta složitá buďtež rozložena v jednoduché, pochopitelné součásti své, a takto ve všech vědách budiž postupováno od neznámého ke známému. Postup ten děje se spojováním ideí, jež jest principem vší činnosti myšlení. Tato však nebyla by možna bez vnějších znamení, jevících se nám zvláště v řeč i v největší dokonalosti. Myšlení není možno bez mluvení, bez řeči nebyla by možna ni abstrakce ani generalisace a člověk nepovznášel by se nad duševní život zvířat. Pojmy všeobecné existují toliko ve jménech, jimiž je označujeme. Prvotně měl člověk toliko řeč posuňkovou a teprve dalším vývojem vznikla řeč zvuková. Samozřejmost úsudků našich jest dle Condillaca podmíněna zákonem identity, všechna demonstrace prokazuje, že přísudek věty s podmětem jest totožný a z něho vychází. – Vlastní těžiště nauky Condillacovy spatřovati dlužno v psychologii. Otázka po původu poznání lidského a po oprávněnosti nauky o vrozených ideách zabývala všechny duchy filosofické doby tehdejší. Condillac zprvu byl věrným stoupencem Lockeovým popíraje vrozené idee a maje za pramen poznání lidského nejen smyslový počitek, nýbrž i vlastní, vnitřní činnost duševní, Lockeovu reflexi. Vlastní však úsilí vyspělého ducha Condiova v době pozdější k tomu směřovalo, aby ukázal, že nejen všechny idee, ale i všechny schopnosti duše lidské jsou toIiko proměněné počitky smyslové (sensations transformées). Takto Condillac dospěl ke krajnímu sensualismu. Základní větu svou znázorňuje příkladem o člověku-soše. Condillac představuje si sochu oduševněnou, jsoucí původně beze všeho obsahu vnitřního a obdařenou toliko schopností číti. Soše té dostává se postupně jednotlivých smyslů, nejprve čichu a s nimi vzniká, roste a mohutní vnitřní život její. Počitky takto vznikající jeví se nejprve v pestré směsi, jeden druhý utlačujíce; když však objeví se počitek obzvláště živý a jasný, tak že všechny ostatní kolem něho se kupí a řadí, nastává jev pozornosti, čili počitek sám mění se v pozornost. Pozornost dvěma počitkům zároveň věnovaná podmiňuje srovnávání. Paměť jest rovněž počitek pozměněný znakem minulosti a sama v souhrnu jednotlivých přijatých vjemův umožňuje vznik sebevědomí. Z prvotních těchto schopností vyvíjejí se nenáhle další složitější jevy duševní, nejen poznavací, ale i volné. Počitek sám vždy v sobě chová živel citový, slastný nebo strastný. Ten podmiňuje žádost. jež jest schopnost naše, směřující k předmětu, kterého potřebu cítíme, kdežto vůle jest žádost neomezená, spojená s pomyslem o dosažitelnosti žádané věci. – Condillac měl značný vliv na franc. filosofii své doby; bylť vůdcem franc. ideologů, jejichž význam teprve v době novější náležitého dochází uznání jakožto předchůdců současné psychologie fysiologické. Eklektické škole Cousinově podařilo se rozšířiti nesprávný názor o Condillacově materialismu. Condillac vyvozuje sice veškerý duševní život ze smyslových počitků, schopnost čití však přiznává toliko duši lidské a nikoli hmotě vůbec. Samostatnosti principu duševního právě Condillac s plnou silou a přesvědčeností hájil. Zásluha Condiova záleží v tom, že proti záhadným pomyslům metafysickým postavil se na pole vědecké; vadou jest, že mnohou pravdu upřílišnil a v paradoxní krajnost zašel. – Condillac věnoval se povolání kněžskému a již v mládí přišed do Paříže vstoupil ve styky přátelské s Diderotem a Rousseauem. Proslaviv se prvými svými spisy, byl jmenován vychovatelem infanta Parmského, synovce Ludvíka XV., a zvolen r. 1768 za člena akademie franccuzské. Poslední léta života svého strávil v zátiší. R. 1746 vydal Condillac první spis Essai sur l'origine des connaissances humaines, kde tlumočí názory Lockeovy rozšiřuje je samostatnými studiemi o původu řeči a písma. Proti naukám metafysickým Descarta, Malebranche, Leibnize a Spinozy a zvláště proti učení o vrozených ideách vydal r. 1749 spis Traité des systèmes. Nejslavnější dílo Condillacovo Traité des sensations vyšlo r. 1754. Ve spise Traité des animaux (1755) dokazuje, že duševní život zvířat neomezuje se na pouhé smyslové vjemy. Pro svého chovance vydal řadu knih učebních Condillac pod názvem Cours complet d'instruction (1775). K zásadám školy fysiokratické přiznává se Condillac částečně ve spise Du commerce et du gouvernement considérés relativement l'un à l'autre (1776), odchyluje se od nauky školy té, zvláště v příčině výroby. R. 1780 vyšla La logique a teprve po smrti Condillacově péčí Laromiguièrovou byla vydána pozoruhodná jeho kniha La langue des calculs (1798). Souborně byly spisy Condillacovy vydány nejprve v Paříži r. 1798 (23 sv.), naposled v l. 1821 – 23 (16 sv.). Srv. Damiron, Mémoire sur Condillac (Zprávy Akademie věd mor. a polit.. 1862, 10., 11.); F. Réthoré, Condillac ou l'Empirisme et le rationalisme (Paříž, 1865); Louis Robert, Les théories logiques de Condillac (t., 1869). Dna.

Související hesla