Corneille Pierre

, francouzský klasicistní dramatik a básník. Autor poetických a hravých komedií Vdova, Královské náměstí, Komické iluze aj., tragédie Médée a tragikomedie Cid s námětem ze španělských dějin, jež vyvolala bouřlivou diskusi o klasicistním umění. Na převážně antických hrdinech (Horatius, Cinna, Polyektes) ukazuje, jak se vůle, hrdinství, vlastenectví, povinnost a čest dostávají do konfliktů a vítězí nad citem a vášní.

Ottův slovník naučný: Corneille Pierre

Corneille: Corneille Pierre, dramatický spisovatel franc. (*1606 v Rouenu – †1684 v Paříži). Absolvovav práva, složil v parlamentě r. 1624 advokátskou přísahu, ale pří nevedl, a byl posléze jmenován král. advokátem při soudě pro záležitosti vod a lesův a prvním král. advokátem při vrchním soudu admirálském (table de marbre). Od prvních veršovaných prací (Ode sur un prompt amour; Stances sur une absence en temps de pluie; Mascarades des enfants gâtés), jež jeví již Corneilleovu slohovou obratnost, zavedlo ho na dramatické pole milostné dobrodružství; napsal znělku na svou milku a byl by ji rád dostal na veřejnost. Proto ji vpravil do veselohry Mélite (r. 1628 nebo 1830), jež měla neobyčejný úspěch. Následovala tragikomédie Clitandre (1632) a komédie Veuve (1633); Galerie du palais (1633); Suivante (1634); Place royale (1634). Zápletka, založená vesměs na všedních, galantních dobrodružstvích, jest většinou dosti složitá, ale slabá; sloh jest nabubřelý a přepjatý. Tu a tam jsou dobře vystiženy leckteré podrobnosti denního života. Pro pověsť, které Corneille nabyl, povolal ho kardinál Richelieu mezi ony autory, kteří psali kusy divadelní dle jeho návodu (Étuile, Boisrobert, Colletet, Rotrou). Ale Corneille nedovedl se podrobovati kardinálovým choutkám a byl brzy propuštěn. R. 1635 pokusil se o první tragédii, Médée; jest napodobena dle Seneky a nevyniká nad vodnaté práce Garnierovy. Veselohrou Illusion comique (1636) počíná u Corneille- a vystupovati vliv divadla španělského; byla hrána i v novější době (1861). Ještě více jeví se týž vliv v následující tragédii Corneilleově Cid (1636), napodobené dle dvou kusů Viléma de Castro »Las mocedades del Cid« a »Las hazanas del Cid«, ale čím nad Castra vyniká a co učinilo z jeho tragédie událost ve franc. historii literární, jest, že zájem kusu kladený dosud hlavně v děj a situace. posunul v postup duševních stavův a v konflikt citů. Láska k otci přichází dvojnásobně v rozpor s láskou pohlavní. Ohromný úspěch kusu popudil Richelieua. jenž přiměl Akadémii k ostré kritice »Cidæ, napsané z větší části Chapelainem (Sentiments de l'Académie sur les Cid), která způsobila prudký spor literární. Následovaly Horace (1640) a Cinna (1640) s látkami z T. Livia a Seneky, počátky tragédie politické s diskussemi o zásadách státní správy. Slabší jsou: Polyeucte (1642), jenž trpí nedramatičností náboženského citu, z míry nabubřelá Mort de Pompée, také Pompée (1643); Théodore (1645); Rodogune (1646) a Héraclius (1647), kde hrůza situací a složitost zápletky hnány do krajností; Andromède (1650); románovitý Don Sanche d'Arragon (1650); Nicomède (1651) a Pertharite (1652), které nejsou nic než stupně básníkova úpadku. Mezi ně připadají dvě veselohry Menteur (1643) a Suite du menteur (1645), prvá dle Alarconovy »La verdad sospechosæ a druhá dle Vegovy »Amar sin saber«; mimo zábavnou zápletku, živý sloh a dobré vtipy vynikají snahou po charakteristice a má se za to, že ukázaly Molièrovi cestu k jeho komédiím. Corneille stál tehdy na vrcholu své slávy a svého štěstí. R. 1646 byl zvolen za člena Akadémie. Měl důchod z pokladny královské, plat za úřad při vrchním admirálském soudě a po otci v Roueně dům a villu. Po rozhodném nezdaru tragédie Pertharite uchýlil se Corneille na šest let do Rouenu, kde zabýval se veršovaným překladem Tomáše Kempenského Imitation de Jésus-Christ (vyd. celé 1656). V téže nábožné náladě přeložil ještě jiné knihy podobného rázu: Louanges de la sainte Vierge; Office de la sainte Vierge atd. Zbaven byv Mazarinem státního důchodu, obdržel jej znova prostřednictvím Fouqueta, jenž ho přiměl vrátiti se k divadlu. Třetí perioda jeho dramatických prací vyznačuje se ústupkem, jejž Corneille učinil modě své doby: láska a galantní dobrodružství zaujaly v nich hlavní místo; ale čiší z nich chlad nepřirozené umělkovanosti. Jsou to: Oedipe (1659); Toison d'or (1660); Sertorius (1662); Sophonisbe (1663); Othon (1664); Agesilas (1666); Attila (1667); Tite et Bérénice (1670); neblahý výsledek závodění mezi Corneillem a Racinem; Pulchérie (1672); Surêna (1676). Čím více zářila hvězda Racinova, tím více hasla sláva Corneilleova. Význam Corneilleův nespočívá v dokonalosti jeho dramatických děl. Nepravděpodobnost situací, jednotvárnost charakterů, kasuistika a sofistika, nedostatek barvy lokální sotva dají se vyvážiti plností a rhythmičností verše, vznešeností a jistotou slohu. Rovněž nelze říci, že by Corneille byl výtečným politikem a historikem nebo že jeho tragédie zobrazují vesměs triumf povinnosti nad vášní, ač ovšem jsou apotheosou vůle. která jest v nich výhradní hybnou silou. Ale přední zásluhou Corneilleovou jest, že vymanil francouzského ducha z cizích příměskův a vrátil literatuře francouzské její národní ráz. Povahou byl Corneille docela obyčejný, všední člověk, řádný otec rodiny, dobrák. (bonhomme), jak mu říkali; hmotný nedostatek činil ho i dolízavým. Nelze pominouti četné Corneilleovy předmluvy, úvody a věnování, vykládající namnoze Corneilleovy zásady dramatické tvorby, a menší básně, mezi nimi najmě Epîtres; mají důležitost jen literárně historickou. Z úplných vydání citujeme: z roku 1682 poslední Corneillem přehlédnuté, Voltairovo r. 1764, Parelleovo r. 1824, Didotovo r. 1854 až 1855, Marty-Laveauxovo v Regnierově »Collection des grands écrivains« r. 1862 – 1868, F. Hémonovo r. 1887. – Srv. Fontenelle, Vie de Corneille (1685, poslední vyd. 1742); Taschereau, Histoire de la vie et des ouvrages de Corneille (1829, 1855): Desjardins, Corneille historien (1861); Levallois, Corneille inconnu (1876); Bouquet, Points obscurs de la vie de Corneille (1888). Do češtiny přeložil V. Kalbáč Cida (1882, Ústř. knihovna Kobrova). Vd.

Související hesla