Ctnost

1. etika trvalá mravní kvalita člověka, která ho činí schopným správného jednání, aniž o to musí v každém jednotlivém případě zvlášť usilovat nebo o tom přemýšlet; 2. morální teologie kvalita duše, která ji uschopňuje jednat dobře se zálibou a lehkostí. Božské ctnosti jsou chápány jako dané od Boha; mají Boha za cíl i původ. Jsou to víra, naděje a láska. Víra přijímá Boží zjevení, naděje doufá v dosažení cíle vzhledem k Boží moci a dobrotě, láska přetrvává na rozdíl od ostatních ctností i ve věčnosti.

Ottův slovník naučný: Ctnost

Ctnosť jest vědomá přiměřenost povahy veškerým požadavkům dobra (ideám ethickým). Ve smysle tohoto výměru jedna jsouc, rozvětvuje se dle projevování v jednotlivé ctnosti, jakž vyplývají z rozmanitých poměrů životních. Rozděleni a vylíčení jejich skládá zvláštní úlohu dobrovědy, i povstává nauka o ctnosťi čili ctnostisloví. Ze starověku zachováno nám ono proslulé rozdělení ve ctnosťi stěžejné (virtutes cardinales) a vedlejší či odvozené: stěžejné pak se uvádějí čtyři: I. Moudrost. – II. Mužnost. – III. Mírnost. – IV. Spravedlivost, kteréžto názvy však velmi rozmanitý smysl skrývají a tudíž také za rozličných dob a nauk v jiné názvy se mění. Ačkoli už před Platonem se uvádějí, dal jim tento svůj anthropologický podklad a soustavně je vyvozuje z hlavního principu. Aristoteles rozděluje přede vším ctnosťi dianoethické (rozumové, theoretické, intellektuální), jako jsou rozumnost, moudrost, vědění a umění, a ethické (praktické) v užším smyslu. Ethická ctnosť jest trvalá vůle. která drží pravý prostředek mezi dvěma krajnostmi; tak hospodárnost jest prostředek mezi marnotratnictvím a lakotou, udatnost rovněž mezi zbabělstvím a opovážlivostí atd. Každá ucelenější soustava filosofická obsahuje také své zvláštní ctnostisloví a jako ve starověku tak i v následujících stoletích bývala záhada ctnosťi předmětem hojného a hlubokého přemítání, z něhožto se vyrodily četné pobídky mravní i theoretické příspěvky ku poznání člověka. Zvláštního vzdělání došlo ctnostisloví v dubě křesťanské, nejen všeobecná jeho čásť, nýbrž i podrobno nejrozmanitější Sv. Augustin připojil k uvedeným ctnosťem stěžejným ještě tři theologické čili »božské ctnostį: víru, naději a lásku. Církevní otcové vůbec na základě učení křesťanského vypěstili ideu o nejvyšší bytosti jakožto osobnosti, jejíž vůle jest svatá, a učinila Boha principem dobra. Bůh jakožto »nejvyšší dobrœ jest svrchovaný cíl každého rozumného tvora a vodítko jeho činů. Ctnosť záleží v rozhodnosti vůle, Bohu žíti a jeho vůli plniti, či v lásce k Bohu. Z těchto zásad vyrostla znenáhla rozvětvená soustava mravouky křesťanské, v níž i ctnostisloví svého místa i spracování došlo, k němužto zde co do jednotlivých otázek především odkázáno budiž. Pode vlivem mravouky této, více méně patrným, vystupovaly rozličné pokusy ctnostislovné na půdě filosofie a v nich příslušné výměry ctnosťi; viz k jejich poznání dějiny filosofie vůbec a ethiky zvlášť. Ze konečně co do názvu samého ctnosť znamená vlastně čestnost, nebo v jiných jazycích sílu a udatnost (virtus), dovednost a vhodnost (Tugend), »silnou stránkų čehokoli a p. a jak tyto pojmy s ctnosťí mravní souvisí nebo k ní se znenáhla stupňují, náleží do zkoumání mluvy a původu slov. Dd.

Související hesla