Čukčové

, etnikum na Čukotce a na severovýchodním pobřeží Sibiře (asi 15 000 osob); jazyk patří do čukotsko-kamčatské rodiny (tzv. paleoasijské). Ve vnitrozemí chov sobů, na pobřeží rybáři a lovci. Původně žili ve vnitrozemí, vytlačeni migrací Jakutů aj. v 17. – 18. století.

Ottův slovník naučný: Čukčové

Čukčové, správněji Čaučové, národ obývající v nejzazším severovýchodním cípě pevniny asijské. Ze starší doby vešlo v užívání dělení Čukčovéčů na Čukčovéče kočovné nebo sobí a na Čukčovéče usedlé, zaměstnávající se lovem a rybářstvím. První z nich kočují v prostranství mezi mořem Beringovým a Indigirkou, kdežto druzí obývají na březích moře Ledového a Beringova od zálivu Koljučinského až po záliv Anadyrský. Pozdějším badáním seznáno však, že t. zv. Čukčové usedlí nebo Namolové liší se od vlastních Čukčovéčů nejen svým zaměstnáním a způsobem života, nýbrž i řečí, a to velmi ostře. Obé, i způsob života i řeč, poukazují do Ameriky Severní a není pochyby, že Namolové jsou ve skutečnosti národem skupiny eskymácké. Mluvíce o Čukčích, rozumíme tedy tímto názvem jedině Čukčovéče kočovné. Počet Čukčovéčů páčiti možno as na 2000 – 2500, ač ovšem někteří autoři uvádějí číslice značně vyšší, až do 10.000. Čukčové jsou národ zdravý a silný, bývají z větší části vysokého vzrůstu, velmi svalnatí a obratní. Hlava jest malá, poněkud prodloužená, vlasy tuhé a černé, oči větším dílem černé nebo tmavě hnědé, velké, vodorovně položené, lícní kosti značně vysedlé, rty tlusté, brada vyčnívající, pleť jasně hnědá, u ženských začasté bílá jako u Evropanů. Ženy jsou menší postavy a oku evropskému jeví se škaredějšími než muži; tatuují si líc a tělo, vlasy zaplétají do dvou copů a na rukou nosí železné náramky. Náušnice nosí obojí pohlaví. Oděv zhotovují hlavně ze sobích kožešin a ozdobují jej lemováním z kožešin psích, vydřích, bobřích, vlčích a rosomáčích. Skládá se pak oděv ze svrchního šatu, jakési bundy, dosahující až po kolena a zhotovené z kůže sobí nebo tulení. Pod tímto svrchním šatem nosí Čukčové dva páry kalhot z kožešiny sobí, a sice zpodní pár srstí dovnitř a svrchní pár srstí na venek. Na nohou nosí punčochy z tulení kůže aneb mokasiny s podešvy z kůže mroží nebo medvědí. Hlavu chrání kápě z kožešiny. Za nepříznivého počasí oblékají ještě suknici a přes hlavu druhou kápi. Ozbrojeni jsou luky, kopími, dlouhými noži a i střelnou zbraní, s níž umějí dokonale zacházeti. Bydlí v pohyblivých jurtách ze sobích koží a žijí ve veliké nečistotě; přes to těší se velmi dobrému zdraví. Čukčové vedou se svými stády sobů, která jsou někdy velmi veliká, život pastevců. Potravou jsou jim ryby, maso sobí, ulovená zvěř a zelenina. Čukčové obchodují hlavně s americkými plavci, od nichž vyměňují za mroží zuby a kožešiny tabák, kořalku, střelný prach, náboje a pušky. S Rusy mají Čukčové jen nepatrné styky, ačkoliv přece někteří přicházejí na trhy do Nižního Kolymska. V posledních létech založena byla též na pobřeží moře Beringova ruská obchodní stanice. Nemajíce pevného společenského řádu, neznají ani pohlavárů ani jakýchkoli jiných zařízení společenských. Rovněž náboženské pojmy jsou velmi volné. Čukčové ctí sice jakési božství Enen, které jest povahy zlé i dobré, avšak celek jejich náboženských představ pojí se k modlám ze dřeva vyřezávaným. Modly ty mají podobu lidí a nazývají se »kamæ. Jiné modly, chované doma, jsou bůžky domácími. Na cestách postavují modly, jež mají obyčejně podobu zvířat. Všechny představy jejich o těchto modlách jsou však rázu tak neurčitého, že považovati je lze za zbytek náboženského kultu z dob dřívějších. Umříti smrtí přirozenou jest pro rodinu nečestné. Proto, blíží-li se smrť, shromáždí se příbuzní kolem umírajícího, nabrousí před jeho očima kopí a probodnou ho, uloživše mu dříve, aby pozdravoval přátele na onom světě. Působením ruských missionářů zvyk tento však pomalu hyne. Mrtvoly někdy spalují, většinou však ukládají je venku na pospas divoké zvěři a dravým ptákům. Vdova připadá bratrům nebožtíkovým. Mrav krevní msty jest velmi vyvinut a přísně zachováván. Mnohoženství je značně rozšířeno, hlavně proto, že veškeré práce domácí, ano i stavbu příbytku, musí ženy vykonávati, tak že jedna žena pro vše to nestačí. Slaví též různé slavnosti, z nichž nejhlavnější jsou v dubnu slavnost metání sobů, v červenci a srpnu slavnost porážení sobů a slavnost podzimní v době, kdy skončilo říjení sobů. Řeč Čukčovéčů není dokonale prozkoumána a jeví příbuzenství s řečí Korjaků a Kamčadalů. Jmenovitě s Korjaky jest příbuzenství tak blízké, že zdá se býti oprávněn náhled, že Čukčové dříve s nimi tvořili národopisný celek. Srovn. Wrangel, Von dem Verkehre der Völker der Nordwestküste von Amerika mit den Tschuktschen; Nordenskjöld, Plavba Vegy kolem Asie a Evropy; A. Krause, Die Tlinkit-Indianer; Radloff, Űber die Sprache der Tschuktschen und ihr Verhältnis zum Korjakischen. Pke.