Darwinismus


1. biologie v současnosti obecně přijímaný názor na evoluci, tj. na historický vývoj organismů na Zemi, a způsob, jak probíhala, vyslovený v základním díle Ch. R. Darwina O vzniku druhů přírodním výběrem. Princip darwinismu vychází z pozorování, že se jedinci v populaci určitého biologického druhu liší drobnými odchylkami, které předávají svému potomstvu. V každé generaci vzniká rozmnožováním množství individuí, z nichž však jen málo přežívá a ještě méně dosahuje dospělosti a zanechává potomstvo; obrovská většina jedinců je eliminována přirozeným výběrem. Přežívají jen ti, kteří jsou nejlépe přizpůsobeni měnícím se podmínkám prostředí. Odchylky v jejich individuální výbavě jsou náhodné, na zevních vlivech nezávislé a jako dědičné jsou předávány potomkům. Tak dochází v průběhu mnoha milónů let geologického času k evoluci, k postupné proměně určitých forem v jiné, lépe přizpůsobené (adaptované) na vnější prostředí. Dochází k adaptivní radiaci výchozího druhu, zejm. když se jeho jednotlivé populace dostávají do odlišných životních podmínek a jsou postupně vzájemně izolovány. Znovuobjevení zákonů dědičnosti J. G. Mendela, vedoucí k rozvoji genetiky, a zejm. objev mutací jako náhodných dědičných změn (které objasnily původní darwinovské náhodné, dědičné variace) potvrdily správnost principu darwinismu. Teorii podpořil i současný rozvoj molekulární genetiky zabývající se úlohou DNA jako nositele dědičnosti v podobě genů. Potvrdila se také nemožnost dědit vlastnosti získané za života jedince vlivem prostředí nebo v důsledku používání či nepoužívání orgánů, jak ve své evoluční teorii předpokládal J.-B. P. A. Lamarck. Ne všechny mutace jsou podrobovány selekci, mnohé jsou neutrální a jen podporují rozrůznění organismů, aniž by měly adaptační význam. Paleontologický výzkum doložil, že v některých obdobích probíhá evoluce relativně rychle, provázená velkými změnami, zatímco v jiných jako by stagnovala. I tyto jevy jsou dnes vysvětlitelné na molekulární genetické úrovni a nijak nezpochybňují obrovský význam darwinismu pro rozvoj biologické vědy;
2. sociologie darwinismus sociální, vnitřně diferencovaný myšlenkový směr, který se snaží aplikovat ve zjednodušené podobě některé zákonitosti Darwinovy přírodovědecké teorie na život společnosti. Sociální život chápe jako oblast nesmiřitelného boje mezi jedinci i skupinami. Vznikl a rozvinul se ve 2. pol. 19. stol. Hlavní představitelé: W. Bagehot, L. Gumplowicz, G. Ratzenhofer.

Ottův slovník naučný: Darwinismus

Darwinova nauka (Darwinismus) podává o povstání ústrojného tvorstva a ponenáhlých jeho proměnách jediný induktivní výklad na základě pozorování a pokusů přírodovědeckých. Ačkoliv již dříve proslovena byla častěji domněnka, že druhy zvířat a rostlin nejsou neproměnlivými, nýbrž že se ponenáhlu mění (Erasmus Darwin, Goethe, Lamarck, Geoffroy St. Hilaire, Treviranus, Wells, Buch, Carus, G. Jäger a j. v.), přece podařilo se teprve Karlu Darwinovi podati toho četné a nezvratné doklady vědecké, kdežto jeho předchůdcové pro nedostatek zkušebného materiálu omezovali se toliko na proslovení domněnek. Hlavními zástupci této descendenční theorie před Darwinem byli francouzští zoologové Jean Lamarck (1744 – 1829), jenž ovšem příčinu vývoje a proměny druhů vedle různosti vnějších podmínek životních hlavně dovodil pouhým užíváním nebo neužíváním některých ústrojů, z čehož prý následoval buď nenáhlý jejich rozvoj, nebo jejich zakrnění, a Geoffroy St. Hilaire, jenž zase hledal jedinou příčinu všeho odrozování ve vlivu okolní přírody na tvorstvo. Darwin založil svoji nauku jednak na proměnlivosti ústrojného tvorstva, jednak zase na dědičnosti znaků při potomcích. Přihlížeje pak dále k veliké nadprodukci tvorův ústrojných dospěl ke známému principu boje o život. Pozorováním a četnými pokusy na domácích zvířatech provedl Darwin důkaz. že každý druh rostlin i zvířat jest proměnlivým, že z četného potomstva ani jediný člen nerovná se ve všem svému předku, nýbrž hned většími, hned menšími rozdíly se od něho liší. Jednotlivci, jež jménem jednoho druhu označujeme, bývají zejména u domácích zvířat (psů, holubů) velmi rozdílni; ale také při zvířatech divokých bývá tolik a tak velkých rozdílů, že je za místní nebo klimatické odrůdy zvIáště uvádíme. Dřívější přírodopisci (Linné, Cuvier) brali každý druh za původně stvořený a neproměnlivý; odrůdy sice též uznávali, ale jen v mezích nejužších, nepátrajíce po příčinách a původu jejich. Doklady proti neproměnlivosti druhů nahromaděny byly hlavně pěstováním rostlin a zvířat, křížením jich při plemenění a přizpůsobováním nových odrůd různým okolnostem životním. Darwin béře odrůdu za nastávající druh, jemuž pro odštěpení neschází, než aby se dosti značně od původního druhu odrůznil. Princip dědičnosti byl již dávno znám všem přírodopiscům, kteří jen v tom chybovali, že brali dědičnost za stálou, kdežto Darwin dokázal, že právě nové vlastnosti, měnivostí povstalé, přenášejí se dědičností na potomky rovněž, jako vlastnosti zděděné. Každý pěstitel zvířat i rostlin jest o tom z vlastní zkušenosti přesvědčen, vždyť se na tom zakládá povstávání a vypěstění nových odrůd. Nejlépe se podaří vypěstění nové odrůdy, užije-li se k plemenění rodičů, kteří novou vlastností zvláště vynikají; tím se vlastnosti nové odrůdy nejen upevňují, nýbrž i stupňují. Tak povstávají plemena čistokrevná. Křížením různých plemen seslabují se zvláštní vlastnosti všech, pročež potomstvo stává se podobným původnímu tvaru. Měnivost a dědičnost jsou všeobecné funkce ústrojné hmoty; účinek jejich ve všem jest opačný. Měnivostí oddalují se potomci dle tvaru i dle zvykův od svých předků, kdežto dědičností se vlastnosti předků na potomky přenášejí, a tím se měnivost druhu obmezuje. Dědičností zachovává se mnohá vhodná přizpůsobenina a přenáší se na potomky, přizpůsobivostí však se dědičnost částečně ruší, tak že se dědičností nevybavují nikdy ani shodné tvary, ani nezměněné řady funkcí životních, nýbrž obé vždy poněkud pozměněné. Proto mládě nikdy není shodno, nýbrž toliko podobno svému roditeli. Nejznamenitější vliv má boj obou těchto přírodních sil na postup embryonálního vývoje. Dědičností by se postup vývoje opakoval beze změny, přizpůsobivostí se však co možno zkracuje. Tak se posléze celý vývoj druhu zkrátil u každého tvora na stručné opakování toho postupu, jímž se původně každý druh zvířecí a rostlinný z nižších tvorů byl vyvinul. Tento postup jest zachován tím dokonaleji, čím věrněji byl dědičností přenášen, a tím více jest změněn, čím více a častěji se musil přizpůsobovati novým okolnostem. Měnivost a přizpůsobivost tvorstva jeví se nejnápadnějším způsobem při účinku zevnějších vlivů na živočichy a rostliny. A tyto vlivy můžeme rozeznávati asi takto: 1. okolní prostředí, 2. podnebí, 3. potrava, 4. nepřátelé, 5. styky pohlavní při rozplemeňování a péče o potomstvo. – Podle prostředí vyvinulo se tvorstvo vodní a zemské, žijící na vzduchu; tím ovšem podmíněno jest veškeré dýchání, utváření vodního cevstva (u zvířat), způsob pohybu a rozličné přístroje hydrostatické u tvorstva plovoucího, – tím však i zrůzněn tvar a výkon čidel, hlavně ucha a oka, podle toho, šíří-li se zvuk a světlo vodou či vzduchem; prostředí působí přímo na povrch těla a to nejen mechanicky, nýbrž i tepelně a chemicky. Sem spadá při zemních zvířatech také vliv bydlišť, hlavně podzemních. – Klimatické poměry mají na tvorstvo rovněž hluboký účinek, čehož doklady pozorujeme při studiu zeměpisného rozšíření tvorstva. Periodičnost tepelná, vlhkostní a světelná podmiňuje veliký počet zvláštních přizpůsobenin u rostlin i zvířat; sem hledí zimní spánek a stěhování zvířat v krajinách studených, letní spánek rostlin na stepech a v horkých krajinách se suchým létem, noční spánek citlivek a četných rostlin, hustá srsť polárních zvířat, noční život zvířecí v horkých krajinách a j. v. – Potrava vyžaduje na zvířeti jednak bystrých čidel, přiměřené pohyblivosti, někdy také zvláštní rychlosti a vynikající síly, vždy pak nástrojů k jejímu spracování a strávení. Vliv potravy vidíme v chrupu ssavců, v délce zaživadel, v loveckých pudech dravců a hmyzožravců, zvláště jednostranný pak vývoj všech těchto okolností při larvách hmyzu, které se výlučně živí jedinou rostlinou; sem hledí též útočné zbraně šelem, příživníků, jedovatých hadů atd. Nejrozmanitějším přizpůsobeninám uvykly larvy oněch hmyzů, které ještě před úplnou dospělostí jsou nuceny hledati sobě potravu; z této vznikla při nich proměna, často velmi složitá (hmyz, žáby, ostnokožci, hlístové, prokel u cevnatých rostlin výtrusných a p. v.). Jako každý tvor jest vyzbrojen k lovení potravy, bývá zároveň zase chráněn proti svým nepřátelům, kteří ho za potravu užiti chtějí; tak vznikly u pronásledovaných zvířat zkušenosti, strach a ochranné pudy, vytvořilo se ochranné zbarvení a napodobení zvířat chráněných, anobrž i předmětů neživých (mimikry), vyvinuly se ochranné zbraně a pokryvky (želvy, ježek, chlupaté housenky, pecky a tvrdá semena, lastury, ulity a p.). – Přizpůsobeniny rozplemeňovací jsou rovněž četny a podivuhodny; jmenujeme jen vzájemnost hmyzu a květů, nálevníků a pelatek řasových, ochranná a rozsévací opatření plodův a semen, pohlavní zbraně (parohy jelenů, kusadla roháče), snubní okrasy (bažanti, kohout) a snubní barvy (perloočky). zpěv samečků ptačích, a konečně nesčetná opatření na prospěch potomstva (hnízda ptačí, mléko ssavců, vak u vačnatců, hřbet u pipy a mn. j.). Každý tvor jest svým životním poměrům co nejdokonaleji přizpůsoben, čímž podmíněna jest rovnováha přírody. Jakmile však nastane porušení této rovnováhy, mění se tím již i životní podmínky každého tvora; i nastane mu nutnost, buď přizpůsobiti se novým okolnostem, nebo zhynouti (u zvířat jest ovšem i možnost vystěhování). Že prvý případ jest možným, dá se četným pozorováním dokázati (akklimatace); takové osvojené změny (ovšem vedle nich také vrozené či nahodilé) bývají přenášeny na celé potomstvo, a jestliže se při obou rodičích vyskytovaly, bývají pak i stupňovány. Tak povstává odrůda, která se od původního druhu rozeznává podřízenými sice, ale přece stálými znaky (dědičnými). Avšak ani měnivost, ani dědičnost nestačily by na výklad povstání nových druhů, kdyby nebylo lze vyzkoumati příčinu, pro kterou se nové znaky na odrůdách stupňují do té míry, až se utvoří nový druh. A v tom leží právě vědecká cena Darwinovy theorie, že takovou příčinu nalezla a její účinek do. kázala. – Když Darwin seznal spis Malthusův »An essay on the principle of population, or a wiew of its past and present effects on human happiness« (Londýn, 1806), jednající o geometrickém vzrůstání obyvatelstva, užil téže zásady také pro poměry ve zvířectvu a rostlinstvu. Tím byl přiveden k nauce o boji životním (struggle for life), v němž se utkává každý živok se sobě rovným jakožto s konkurrentem o potravu, bydliště, místo, pohodlí, a vůbec o všechny společné zájmy. Ježto pak ani zvířat ani rostlin valně nepřibývá, nelze jinak, než míti za to, že za každého tvora vyhynulého nastoupí zase jen jeden exemplář téhož druhu. Poněvadž pak počet zárodkův a mláďat u všech tvorů jest značný, u mnohých dokonce úžasný, poznáváme z toho, že všechny ostatní zárodky musí zhynouti dříve, než dosáhnou úplné dospělosti. Čáku největší, státi se nástupcem svých předků, má mezi svými sourozenci zajisté ten živok, jenž některou výhodnou vlastností nad ostatní předčí, která jej činí způsobilým, aby si buď snáze potravu zaopatřoval, nebo nepřátelům lépe unikal, neb jinak nad svými konkurrenty vítězil. Takovýto vynikající jednotlivec nejen že svoje zvláštnosti také přenese na svoje potomky, nýbrž on zajisté také zanechá potomků největší počet, a tím podstatně přispěje k odrozování jejich od vlastností původního druhu. Tento zjev, jenž ve volné přírodě účinkuje podobně jako při domácích tvorech umělé a účelné plemenění, nazývá Darwin přirozeným výběrem, natural selection. Tohoto úkazu doplňkem a přirozeným následkem jest mítění nezpůsobilých tvorů, a to jest zároveň nezbytnou podmínkou rovnováhy v přírodě. Převalná většina zárodků hyne velmi záhy nedostatkem místa a světla (u rostlin), nedostatkem tepla, vlhka a potravy, hlavně pak nepřátely. A proto jen ti tvorové dovedou vzdorovati nejlépe všem pohromám, kteří daným okolnostem životním nejlépe jsou přizpůs obeni. Dokonalá přizpůsobenost, kterou při každém tvoru seznáváme, jest tudíž výsledkem přirozeného výběru. Neboť veškero tvorstvo, které by nebylo biologickým poměrům co nejlépe akkommodováno, hynulo by buď vlivem přírody neústrojné, buď nedostatkem potravy, buď konečně nepřátely. A kdyby tvor, výhodnými vlastnostmi vynikající, přežil jen o několik týdnů nebo měsíců své nedokonaleji přizpůsobené spolubratry, přenese přece své vynikající vlastnosti na větší počet potomkův, a těmi se znova v podobném poměru výhodné vlastnosti týmž směrem zvýší a rozmnoží. A takovým postupem upevní se přizpůsobenina osobní na vlastnost dědičnou, stálou, rodovou. Toto odrozování podporuje se isolací nové odrůdy od starého druhu; proto vznikají hlavně odrůdy místní (lokální) na vystěhovalcích, kteří se více nesměšují s obyvatelstvem starého domova. Klada hlavní důraz na tuto okolnost sestrojil Moric Wagner zvláštní theorii migrační, kterou sice nelze uznati ani za hlavní, tím méně za jedinou příčinu odrozování, která však přece poskytla některé pomůcky k utvoření moderního názoru o zeměpisném rozšíření rostlin a zvířat. Dřívější teleologický názor světový pohlížel na ústrojí zvířat a rostlin se stanoviska účelnosti, Darwin zavedl do přírodovědy princip příčinnosti. Krtek má své hrabavé nohy nikoli proto, aby jimi mohl vydatně hrabati, nýbrž proto, poněvadž po dávné věky jen ti krtci v konkurrenci podzemního živobytí mohli obstáti a vítěziti, kteří tak dokonalým hrabavým přístrojem byli opatřeni; každý krtek, jenž by se narodil bez tohoto ústrojí, nebyl by života schopen a musil by býti hladem vymítěn Čemu se dříve obdivovali pro nápadnou účelnost, to nyní vykládáme jakožto mechanickou nutnost, vyplývající z boje o život, jenž po tisíce a milliony generací neustále pracuje o zdokonalení a přizpůsobení každého tvora k daným okolnostem životním. Nekonečná rozmanitost tvorstva se tím zcela přirozeně vykládá; vždyť právě různě organisovaní tvorové mohou mnohem snáze vedle sebe obstáti, aniž by si navzájem překáželi, nežli tvorové podobní, sobě konkurrující. Z této různoměrné přizpůsobivosti dále vykládá se též úkaz dělení práce, jejž na těle každého tvora stopovati můžeme. Jenom nejjednodušší tvorové jednobuněční postrádají tohoto zařízení, ač i každá buňka již jest zrůzněna v jádro, obsah, blánu atd. Čím pak složitějším se který tvor stává, tím jednostranněji pracují jeho tkaniva a jeho údy nebo články, tím dokonaleji pak jest každá čásť přizpůsobena svému výkonu, ponechávajíc práce ostatní zase ústrojům jiným. Touto cestou zrůzňuje se tělo a specialisuje se výkon. Zvláštní pozornosti zasluhuje, že nové výkony nevládnou hned předem samostatnými údy nebo ústroji; na př. plovací měchýř ryb přejímá při dvojdyšných i novou funkci dýchání vzduchu; kůže, která původně jest jenom čidlem hmatu, stává se na určitých místech vidomou nebo pro dojmy zvukové citlivou, ale teprve na mnohem vyšším stupni setkáváme se se zvláštním okem neb uchem. Avšak nesmíme za to míti, že každý pokrok v dělení práce a v přizpůsobení jest i pokrokem tvaroslovným, jenž podmiňuje vyšší organisaci vnitřní nebo dokonalejší článkování vnější a tudíž i vřadění tvora do vyššího oddílu v soustavě. Jsou to jmenovitě hlístové a příživníci, kteří, pohlavně dospívajíce, stávají se dokonce tvory i mnohem nedokonalejšími než za doby své mladosti (příživné buchanky, rybí vši), a přece nabývají velmi dokonalé přizpůsobenosti k životu parasitickému (zpětná, regressivní proměna). Z téže příčiny bývají hmyzi na ostrovech buď úplně bezkřídlí, nebo mají křídla velmi malá, tak že větrem na moře zanášeni býti nemohou. Podobným zjevem, jenž se stanoviska teleologického se vůbec nikterak ani vyložiti nedá, jsou ústroje zakrnělé rudimentární.Theorií Darwinovou docházejí výkladu zcela srozumitelného a nenuceného. Jsoutě to ústroje po předcích zděděné, ale neužíváním ponenáhlu zmenšené a zakrsalé. Takovým zjevem jsou pahýly tyčinek v pestíkových květech u různopohlavých rostlin oční bulvy slepých zvířat jeskynních, zuby zárodků velrybích, kostrč a její svaly u člověka a veleopic, slepé střívko a brzlík člověka a mn. j. Takovéto zbytky, v ničem užitečné, ale často dokonce škodlivé a nebezpečné, porážejí přímo názor teleologický; jsou to ústroje, v pravdě dysteleologické. – S účelností nelze též srovnati ony znaky, které se týkají barevné krásy a nádhery, zvuku, zápachu a chuti, vůbec všechny ty znaky, jež bychom mohli nazvati aesthetickými. Též o výklad těchto znaků Darwin se zdarem se pokusil. Poukazuje k tomu, že samečkové ptáků vynikají krásným zpěvem, barevností a nápadným peřím, dokládá četným pozorováním, že samice dávají přednost samečkům nejkrásnějším, zpěvákům nejlepším. A tím se stává, že právě tito vynikající samci zanechávají po sobě nejvíce potomkův a na ně svoje znaky přenášejí. Poněvadž pak i mladí samci nejdříve se podobají samicím a teprve dospívajíce nabývají oněch samčích ozdob, soudí Darwin, že v samici věrněji zachována jest podoba původního druhu, od níž se samci teprve později odrodili Týž výklad platí pro parohy jelenů, kly kanců, hřívu lví a pro všechny ony znaky, jimiž samci mezi sebou nebo se samicemi zápasí o přednost při plemenění. – Velezajímavý jest dále výklad o vzájemnosti hmyzu a květin, jímž dochází vysvětlení vůně a lepotvárnost i barevnost květů. Hmyz nejen ve květech nalézá potravu na pylu a medových šťavách, on prostředkuje zároveň poprašování blizny cizím pylem a při mnohých květech teprve jedině on umožňuje oplozování, k němuž by pro zvláštní postavení tyčinek a blizny nebo pro nesoudobné jejich dozrávání vůbec dojíti ani nemohlo. Ježto pak do určitých květů vždy tytéž druhy hmyzu zalétají, vyvinula se na květech četná lákadla (libovůně, barva, medové šťávy, plátky korunní, květenství s neplodnými květy paprskovými) pro vítané navštěvovatele, ale vedle toho i nemálo překážek pro ty druhy, které rostlině nemohou platných služeb prokazovati (med v ostruhách, kryté medníky, hluboké a úzké trubice korunní, věnce v ústí korun, šklebivé květy a pod.), Nejpodivnějším zařízením honosí se ovšem ty květy, které se dokonce vyvinuly na hmyzolapky, z nichž buď vůbec ani vyváznutí není, nebo teprve tehdy, když hmyz svému úkolu dostál (podražec a j.). Avšak i hmyz jest pro své poprašovací povolání náležitě a velmi rozmanitě vyzbrojen (kartáčky na nohách, sosáky a j. v.). Proti nepovolaným hostům chrání se rostliny vůbec žahavými chloupky, trny, pryskyřičnými výměšky, jedy a silicemi, ba mnoho jest i rostlin, které se spolčují s mravenci a tím docházejí ochrany před škůdci. O těchto velezajímavých poměrech psali též Bedřich a Heřman Müllerové, Delpino, Kerner a j. Darwinismus, jenž hlásá odrozování tvorstva a ponenáhlé vznikání nových druhů, důsledně béře za nejpůvodnější tvory jednoduché buňky a beztvárnou hmotu živoucí, protoplasma. Z takovýchto prapočátků života vyvinovaly se jednak rostliny, jednak se tvořila zvířata. Darwinismus béře všechny tvory za členy téže rodiny, ovšem nekonečně četné a rozvětvené. Soustava stává se rodokmenem tvorstva. Žijící tvorové jsou posledními, zelenými ratolestmi dvojitého stromu, obou to říší ústrojných; uschlými větvemi jsou tvorové vyhynulí, – a v tom smyslu má ústrojná říše již velmi četné kmeny uschlé. Vzory a třídy tvorstva lze přirovnati ke kmenům, řády a čeledi k větvím obou stromů. Takovýmto názorem soustava nabývá teprve vědeckého podkladu a logického zdůvodnění. Pokrevenské příbuzenstvo jeví se homologiemi anatomickými a embryologickými, zevnější přizpůsobeniny pak analogiemi biologickými. Tak na př. jsou okončiny všech obratlovců homologicky stejnými útvary, nechť slouží výkonům jakýmkoli, jejich vnitřní podobnost jest po společném předku zděděna; naproti tomu červovitá podoba žížaly, hadův a červorů povstala týmiž podmínkami životními u zvířat velmi málo příbuzných. Pro rozeznání homologií a analogií jest vývoj tvora nejdůležitějším měřítkem; homologické shody objevují se při vývoji dvou tvorů již velmi záhy, třeba se později seslabovaly a zastíraly, kdežto analogické podobnosti se vyskytují z pravidla až na samotném konci vývoje. Rodokmen tvorstva té doby ovšem nelze ještě bezpečně sestrojiti, poněvadž se nám nedostává známosti o přechodních tvarech vymřelých. Dosud jest mezer příliš mnoho; ale co den jich ubývá, a každý nový nález doplňuje obraz tvorstva. Palaeotherium a kůň jsou nyní spojeny nepřetržitou řadou fossilních kopytnatců, Archaeopteryx jest pojidlem mezi ptáky a ještěry a j. v. Ačkoli pak od prvního pronesení této myšlénky nalezen byl velký počet nových zkamenělin, není mezi nimi jediné, která by se s genealogickým názorem soustavy nesnášela. za to jest hojně těch, které lze bráti za, přímé potvrzení Darwinova naukavy narwinova nauky. Avšak i na poli embryologickém téměř každý nález stal se sloupem Darwinova naukavy narwinova nauky. Již Karel z Baerů ve svých četných pracích embryologických poukázal k naprosté shodě mladých zárodkův u příbuzných zvířat; ale Bedřich Müller r. 1864 ve svém spise »Für Darwi◁ vyslovil nejprve zásadu, kterou pak Arnošt Häckel dále rozšířil u velikou nauku a nazval ji základním zákonem životního rozvoje (biogenetisches Grundgesetz). Stopujeme-li jednotlivé stupně, jimiž se ve svém vývoji probírá každý tvor, snadno poznáme, že následují za sebou v určitém pořádku, že mají nejprve shodu se tvory nižšími, čím dále pak se blíží vývoj svému konci, že nám připomínají tvory vždy vyšší a dokonalejší. Na př. ssavci na nižším stupni vývoje podobají se rybám, poněvadž mají žaberní otvory. Valná většina všech zvířat po stadiu jednobuněčného vajíčka mění se na zárodek láčkovcovitý (gastrula) a později teprve na tvar vícevrstevný. Ano, když Kowalewski dokázal, že nejnižší obratlovec (Amphioxus, kopinatec) ve svém vývoji nápadně souhlasí se sumkami (Ascidia), brána jest tato shoda za platný důkaz společného původu jejich od týchž vymřelých předkův. Ba souběžnost postupu embryologického s řadou domnělých předků téhož tvora stala se důležitou pomůckou k vyhledávání genealogických stykův a systematické příbuznosti tvorstva vůbec. Postup embryologický vykládá se za stručné opakování celého vývoje rodového, jež se dědičností zachovalo, ale přizpůsobením tak značně přikrátilo. Ontogenie vyvinula se z fylogenie hlavně zkráceným děděním; ze životního průběhu předkův opakují se při každém tvoru nejvěrněji a nejobšírněji děje nejnovější, kdežto staré děje embryologické se vybavují tím neúplněji a zkráceněji, čím delší doba uplynula od oné doby, kdy předkové doživotně stanuli na tom či onom stupni vývoje. V paměti zvířecí hmoty zachovaly se tedy pouze hlavní osudy předkův, a ty zhusta ještě pozměněné, když se totiž mládě musí přizpůsobiti okolnostem cizím, zevnějším; někdy musí záhy samo potravu vyhledávati (larvy žab, hmyzu), někdy dlouhé a nebezpečné cesty podnikati, nežli se mu podaří nalézti konečný útulek životní (larvy hlístův) atd. Za tou příčinou bývá podoba mláděte velmi často pozměněna, zcela rozdílna od zvířete dospělého, ano setkáváme se tu často s ústroji provisorními, larvovými. Takový vývoj zoveme proměnou, mládě samo pak larvou. Stav larvy jest tudíž poměrně pozdní přizpůsobeninou mláďat, nikoli původním stavem zděděným. Někdy bývá do vývoje vloženo ještě stadium pupy, čímž se řada výpomocných stadií stává velmi rozmanitou (majka, puchýřníci, svijonožci). Bojem o život u mláďat mění se prostý vývoj v proměnu. Poslední forma vývoje jest u každého tvora konečným výsledkem zápasu mezi dědičností po předcích a přizpůsobováním k zevnějším okolnostem životním. U jedněch druhů převládá dědičnost: to jsou druhy konservativní, u jiných působí zase vnější okolnosti příliš mocně, že měnivost nabývá nadvlády: to jsou druhy progressivní. K těmto náležejí všechny tvary vyšší, vyvinutější, k oněm pak tvorové nižší, jednodušší. Avšak často naskytují se ve zděděném postupu embryonálním výjimky a nepravidelnosti; a to hlavně toho způsobu, že se vybaví některý dávno zapomenutý stav dřívějšího předka (atavismus). Takovým zjevem jest trojkopytnost koně, srstnatost člověka, lichozpeřené listy kalichové na růži, prorůstání lodyhy květem, plné květy a j. v. Na základě shody ontogenické lze dobře souditi na příbuznost pokrevenskou, a tudíž i na blízkost systematickou. Vědecká důležitost a filosofický význam Darwinismu neleží však jen v tom, že podává mechanický výklad ústrojné přírody, že na místo názoru o úmyslné účelnosti klade nový názor výhodné přizpůsobenosti – jeho účinek sahá daleko do všech věd příbuzných, ano i do mnohých, které na zdání s přírodovědou ani souvislosti nemají. Srovnávací anatomie kořistila z Darwinova názoru velmi podstatně; vždyť jím teprve byl podán výklad o příčině, proč někteří tvorové mají sestrojení souhlasné, kdežto jiní sotva že v nejhlavnějších částech a ve tkanivech s nimi přirovnávati se dají. Jmenovitě Gegenbaur, Huxley a Kowalewski získali sobě na tomto poli zásluhy. Teprve nyní učiněn pokus zjistiti přírodovědecké postavení člověka; souhlasně všickni darwinisté berou veleopice a člověka za potomky společného předka, o jehož domnělých vlastnostech Darwin ve svém spise »O výrazu tváře« podal podrobnou studii. Palaeontologie, jednak hlavní podpora Darwinismu, sama též učinila ve svých názorech veliký pokrok přispěním jeho. Postupný pořad, v němž se tvorové na zemi objevovali, stal se srozumitelným teprve nyní, když dokázáno, že to následovali po sobě potomci čím dále, tím dokonalejší. V rostlinstvu po řasách následovaly mechy, kapradiny, přesličky a plavuně, vesměs to rostliny výtrusné bez květův a semen, pak teprve přišly rostliny nahosemenné, k nimž počítáme jehličnaté a cykasovité stromy, načež konečně povstaly rostliny krytosemenné, a to zase postupem od bezkorunných k prostoplátečným a k nejmladším srostloplátečným rostlinám. Podobně vznikali také živočichové, počínajíce od bezpáteřnatcův a postupujíce k rybám, obojživelníkům, plazům a ssavcům i ptákům. I v jednotlivých třídách a řádech bylo lze do podrobna stopovati tento vzestupný pořad. Mezi ssavci byli nejstaršími vačnatci, nejmladšími pak opice s člověkem. Ano, při mnohých čeledích podařilo se sestaviti úplné řady fylogenetické, tak že ani mezer nezůstalo; zvláště dokonalé jsou rodokmeny Ammonitů, Trilobitů, odrůd okružáka mnohotvárného (Planorbis multiformis) ze sladkovodního vápence Steinheimského. Největší však rozruch způsoben byl četnými nálezy lichokopytníků v Evropě a v Americe. Jimi rozšířena byla řada předků našeho koně na více než 50 členů pokračujíc od rodu Eohippus, Orohippus, Mesohippus, Miohippus, Pliohippus, Protohippus a Hipparion k rodu Equus; tím vyvozen původ koně od malého pětikopytníka, asi velikosti naší lišky, až k našemu velikému jednokopytníku dosud žijícímu. Všechny ponenáhlé změny tu lze stopovati: zakrňování postranních prstů, přeměna kostí předloketních a podkolenních, změna chrupu a lebky, tak že si nelze dokladu ráznějšího pro descendenční theorii ani mysliti. A podobně vyšetřeny rodokmeny dravců, velbloudův a mn. j. Geologie již dříve byla přijala princip nenáhlého vývoje, zavrhnuvši kataklasmovou theorii Cuvierovu. Darwinismem nabyla v tom nového posílení. – V astronomii poznáno také mítění slabších těles působením těžné síly těl větších. – Medicina v nauce chirurgické a hlavně při nemocech nákažlivých stojí úplně na půdě Darwinismu. Tím směrem braly se také práce Nägeliovy a Pasteurovy. – V lučbě dá se dokázati vespolný boj prvků mezi sebou. Avšak nejrozhodnějším okázal se býti vliv darwinismu ve všech odvětvích anthropologie. Člověk stal se tu sám nejvděčnějším předmětem zkoumacím. Stránku psychologickou spracovali vedle Darwina hlavně Wundt a Preyer a založili nauku o vývoji pudův a ducha (psychogenesis). – Jazyk jakožto dědičnou i přizpůsobivou funkci lidskou probrali Schleicher, Pictet, Whitney a j. a okázali, že se formy a kmeny slovné vyvinuly po způsobu rodokmenovém, že se ponenáhlu mění, že vyhynují a po novu se zase tvoří; a týmž poměrem povstávají také celé řeči, mění se a mizejí. – Fysiologie doznala spracování směrem Darwinovým pokud se smyslů týče Helmholtzem, po stránce paměti Heringem, po stránce fysikální Meynertem, Bainem a Maudsleyem, po stránce pak psychologické Wundtem, Horwiczem a Spencerem. – Kulturní historii spracovali Hellwald,Caspari,Twesten, Strausz; sociologii Bagehot, Spencer a Lilienfeld, právnictví Post a Fick, medicinu Kühne atd. Proti Darwinismu vyslovili se buď rozhodně nebo částečně mezi jinými zvláště přírodozpytci L. Agassiz, Wigand, Bastian, Naegeli, Virchow. Není téměř oboru lidského vědění, jenž by byl nekořistil z Darwinismu, z onoho vznešeného názoru, že příroda i člověk, a cokoliv on myslí a činí, že nic není předem hotově stvořeno, nýbrž se ponenáhlu vyvinulo. Vedle jmenovaných již spisů Darwinových jsou tato díla nejdůležitější: Wallace, Contribution to the theory of natural selection (Londýn, 1870, něm. Erlanky. 1870); B. Müller, Für Darwin (Lipsko, 1864); Häckel, Generelle Morphologie der Organismen (Berlín, 1866); Weismann, Studien zur Descendenztheorie (Lipsko, 1875 – 76); Seidlitz, Die Darwinsche Theorie (t.. 2. vyd. 1875); Häckel, Natürliche Schöpfungsgeschichte (Berlín, 7. vyd. 1879); týž, Anthropogenie (Lipsko, 3 vyd. 1877); týž, Naturanschauung v. Darwin, Göthe, Lamarck (Jena, 1882); Spencer, Principles of Biology (Londýn, 1876, něm. Štutg, 1876); Huxley, Evidence as to man's place in nature (t., 1863, něm. Brunšv. 1863); Lyell, The geological evidences of the antiquity of man (t., 1863, něm. 2. vyd. 1874); G. Jäger, Die Darwinsche Theorie (Vídeň, 1869); O. Schmidt, Descendenzlehre und Darwinismus (Lipsko, 3. vyd., 1884);Büchner, Sechs Vorlesungen über die Darwinsche Theorie (tamt, 4. vyd., 1876); Carus Sterne, Werden u. Vergehen (Berl., 3. vyd, 1885); Spitzer, Beiträge zur Descendenztheorie und zur Methodologie der Naturwiss. (Lipsko, 1886); Eimer, Die Entstehung der Arten (Kassel, 1887); Lang, Mittel u. Wege phylogenetischer Erkenntnis (Jena, 1887); Weismann, Die Bedeutung der sexuellen Fortpflanzung für die Selektionstheorie (t., 1886); Hamann, Entwicklungslehre u. Darwinismus (Jena, 1892); Canestrini, La teoria di Darwin critica mente esposta (Milán, 1880); Romanes, Physiological Selection, an additional suggestion on the origin of the species (Journ. of Linnean Soc., Zool., vol. XIX., 1887); Wallace, Darwinism on exposition of the theory of natural selection (Lond., 1889, něm. Brunšvik, 1891). – Ostatně spočívá veškera moderní literatura zoologická a botanická na základech Darwinismu, a že dosud ani jediné faktum se neobjevilo, které by se pomocí jeho nedalo vyložiti, jest spolu nejpádnější jeho podporou. U nás psali: J. Durdík, O učení Darwinově (Osvěta, 1871); L. Čelakovský, Úvahy přírodovědecké o Darwinově theorii (Osvěta, 1877 a 79). Kz. D. n. vzbudila také v zemědělství neobyčejný rozruch, poněvadž záhy poznáno, že základy, na nichž spočívá D. n., mohou se státi mocnými činiteli u veškeré výrobě rostlinné i živočišné. Jmenovitě pěstitelé rostlin oddali se cele novému učení, jelikož ve krátké době se mohli přesvědčiti o správnosti střízlivých vývodů z theorie Darwinovy. Kterak zmohutněly od toho času cenníky našich zahradníků, až tito byli přinuceni obmeziti se pěstováním toliko málo rodů rostlinných (ale s četnými odrůdami) a vybírati z jejich odrůd jen takové, jež by požadavkům nové doby vyhovovaly. Kterak zvelebilo se promyšleným výběrem naše semenářství, kterak pokročilo řepařství, bramborářství, ovocnictví! A jako v pěstování rostlin D. n. ukázala se býti veleplodnou, rovněž v chovu zvířat máme jí děkovati za mnohý pokrok, třeba bychom nikdy nedospěli k těm cílům, o nichž snili horkokrevní stoupenci Darwinova naukavy narwinova nauky. Dnes většina hospodářů a chovatelů zvířat vůbec s rozvahou přikročuje k plemenitbě: vybírá plemenivo, poněvadž známý jeho původ jest mu zárukou, že pozorované rodinné a kmenové vlastnosti budou na potomstvo přeneseny; všímá si individuálných vlastností (stavby těla, zdravotního stavu, věku) plemenníka i plemenice, nehledě jen k tomu, hodí-li se obě zvířata k páření a rozplozování, nýbrž dbá také o to, aby jejich útvary a výkonnost připovídaly stejné užitkování potomstva; a konečně jest zkušeností poučen, že tvary a výkonnost domácích zvířat jsou jen potud stálé, dokud se nemění podmínky. za nichž byly vznikly, a že se mohou změniti buď v jeho prospěch, buď v jeho neprospěch. – Vědomé, zdůvodněné počínání pěstitelů rostlin a zvířat jest praktickým výsledkem Darwinova naukavy narwinova nauky. Fý

Související hesla