Definice


1. vymezení významu určitého výrazu, který je zaváděn jako zkratka za výraz složitější;
2. logika určení objektu (v nejširším smyslu, tj. např. třídy, vlastnosti, vztahu atd.) na základě určité výchozí pojmové výbavy. Jazykové vyjádření definice má často podobu rovnosti, kde na levé straně je určitý nově zavedený termín (zkratka) zv. definiendum a na pravé straně je výraz zv. definiens, složený z termínů reprezentujících výchozí pojmy. Definice takto vyjádřené jsou úmluvou o zavedení nového výrazu a nemohou být tedy (na rozdíl od tvrzení) dokazovány. Vedle definice tvaru rovnosti existují i jiné druhy definic, z nichž nejvýznamnější je tzv. induktivní definice, používaná zejména v matematice;
3. právo definice legální, zákonodárcem autoritativně stanovená definice určitého pojmu, obsaženého v právní normě.

Ottův slovník naučný: Definice

Definice (z lat.), po česku vymezení čili výměr, udává vlastní obsah pojmu, totiž jiné pojmy, tak zvané znaky, ze kterých onen se skládá (látka pojmu), i způsob, jakým znaky ty v jednotu spojeny jsou (forma pojmu), na př.: »Čtverec jest čtyřúhelník rovnoúhlý a rovnostranný«. I vyžaduje se, aby výměr udával všechny znaky podstatné čili nezbytné (tedy bytné, essentiální); sice kdyby vypustil některý z nich, stane se obsah pojmu definovaného chudším a tudíž rozsah jeho širším, než býti má. Vytýká se pak tato vada slovem, že výměr jest příliš široký, na př.: »Čtverec jest čtyřúhelník rovnostranný«; totě také kosočtverec. Opačnou vadu má výměr příliš úzký, jenž udává více znaků, než jich v obsah definovaného pojmu náleží; tím obsah jeho stává se bohatším, ale rozsah užším, na př.: »Pravoúhelník jest čtyřúhelník rovnoúhlý a rovnostranný«; toť by znamenalo jen čtverec, nikoli však obdélníky. Úsečnost výměru vyžaduje, aby v něm nebylo nic zbytečného udáváno, zejména žádný takový znak, jejž ze znakův už uvedených vyvoditi lze; sice by byl výměr nadbytný (abundans), jako: »Pravoúhelník jest čtyřúhelník rovnoúhlý a pravoúhlý«. Zde znak »pravoúhlý« jest zbytečný: neboť an součet úhlů ve čtyřúhelníku obnáší 360° a úhlové ti jsou sobě rovni, musí každý z nich býti pravý. To lze ze správné úsečné definice »Pravoúhelník jest čtyřúhelník rovnoúhlý« vyvoditi, ale uváděti v definici nepřístojno. Má tedy, jak patrno, výměr obyčejně tvar soudu spojovacího, jehož podmětem jest pojem právě vyměřený (definitum) a přísudkem spojenina znaků jej vyměřujících (definiens), kterých býti může větší nebo menší množství. Stručnost výměru pak vyžaduje, aby, dá-li se několik z těchto znaků shrnouti ve svůj nejbližší pojem vyšší (rod = genus), tohoto se užilo v definici. Na př. znamenejme výměr: »Krychle jest tělo hranaté, omezené šesti stranami, a to stejnými i pravidelnými čtyřúhelníky«. Hranaté tělo však vůbec omezené stejnými a pravidelnými úhelníky jest tělo pravidelné; toto jest nejbližší rod pojmu o krychli, jež od ostatních druhů těl pravidelných se liší počtem svých stran. I vzejde výměr stručnější svrchního: »Krychle jest tělo pravidelné šestistranné«.Proto žádá starodávný předpis, aby výměr kde možno dál se udáním nejbližšího rodu (genus proximum) a druhovým znakem čili význakem (differentia specifica). Veleznámý tvar výměru dle toho předpisu vůbec zní: »A jest B, které jest C«. Ovšem výměr takový daří se nejlépe v odborech vědecky utvářených, které mají určitou terminologii (názvosloví) nebo nomenklaturu (jmenosloví), ku př. v chemii, v přírodopise, v mathematice, v právnictví. Ve správné definici podmět i celý přísudek, ač rozdílným způsobem prosloveny, mají stejný rozsah, jsou tedy pojmy rovnomocné (aequivalentní) čili záměnné (Wechselbegriffe) a proto dovoleno jest, soud výměrem podaný prostě obrátiti, což na tvaru všeobecném provedeno vydá: »B, které jest C – jest A«. – Obratem provádí se pravá průba výměru a mnohý domnělý výměr dochází zde svého ortele. Tento obrat výměru napodobí hádanku, jež rovněž udává známky, podle kterých posluchač hádá, až uhodne, »co to jest?« Ale hádanka jest vtip a spíše k fantasii směřuje, proto může hrajíc i pozastírati předmět svůj, užívati obrazů básnických, i vztahův nejpovrchnějších se držeti – kdežto výměr hru i vtip i přenesené výrazy vylučuje a jen k rozumu a k souvislosti obsahové se táhne. Proto objasnění pojmu pomocí metafory či vůbec básnického obrazu není výměrem, či aspoň nedává výměru správného, na př.: »Naděje jsou snové bdícího člověkæ. Hojnost takových krásných, ale nesprávných výměrů shledáme v každém básníku. Rovněž jako básnický obraz, nepřispívá ani zápor (negace) ničím platným k výměření pojmu; neboť zde běží o to, co pojem jest, nikoli však o to, co není. Proto se předpisuje, aby výměr nekonal se pouhým záporem (ne sit negans), což jest tak samozřejmo, že věru dostačí poukázati na výstražné příklady lidové (»stehlík není strakapou◁), ačkoli jinak zápor bývá vydatným prostředkem k dorozumění. A konečně, jakož ani zápor ani obraz básnický nevydá správného výměru, tím méně pouhé opakování pojmu, který definován býti má. Tu, co se má definovati (definiendum), už se předpokládá (idem per idem, kruh v definici). Opakování někdy koná se docela zjevně, čímž vzniká stejnomluv (tautologie), ku př.: »Student jest, kdo studuje«; – jindy zakrytě, kdy ne sice slovo samo, ale synonymum jeho se opakuje a záhadný pojem zase jen sám sebou se vykládá, čímž vzniká rovnomluv (diallela), ku př.: »Prostor jest souhrn všech míst«, nebo »Pohyb jest přechod s jednoho místa na jiné«. Obšírnější soustavné spisy a učebnice logiky jednají o zvláštních druzích výměru. Tak zejména o výměru rozborném (analytickém). Mnohé předměty jsou nám dobře známy a pojmenování jich zcela neobojetné: kdybychom je měli definovati – co jest dům, tráva, klobouk? – musili bychom dané pojmy jejich usilovně rozebírati, znak za znakem vytýkati, nežli by jich bylo dost, aby někdo jiný znamenal, to že dům, nebo tráva, nebo klobouk a p. Naproti tomu, když výměrem z jednotlivých znaků zjednává se celek pojmu dosud nebývalý, máme před sebou výměr synthetický (souborný), jehožto příkladů svrchu podáno dosti. Zvláštní odrůda jeho jest výměr vznikoslovný (genetický), jenž udává, jak vzniká předmět definovaného pojmu, ku př.: »Když na téže podstavě s obou stran sestrojím dva rovnoramenné trojúhelníky, povstane deltoid.« – Jiným zřetelem uvádí se výměr verbální čili slovní, případ totiž, který se týče slova a výklad o něm činí. To však bývá buď tautoIogie nebo výklad etymologický, tedy v žádném smyslu pravý výměr. Od něho liší se výměr jmenný (nominální, Namenerklärung), jenž udává, co si za jménem jakožto známkou pojmu mysliti máme, tedy vlastní to výměr v ohledu čistě logickém. Můžeť mi býti i uloženo, abych si myslil koně perutého (pegasa), tupoúhlý a spolu rovnostranný trojúhelník, druhý kořen z veličiny záporné a p. Předmět pojmu však výměrem takovým není zaručen; oprávněnost či platnost pojmu musí býti dovozena. K tomu však všeobecně logika sama nestačí, i přibírá zde jiné poznatky z obecné zkušenosti i z nauk vědeckých. Logika nerozhoduje, zda pojmu vymezenému odpovídá skutečnost, nýbrž jen, kdy mu odpovídati nemůže, totiž tenkrát, kdy v pojmu takto určeném vězí protimluv (contradictio). V logice pak výměru, který spolu zaručuje objektivní platnost (věcnost pojmu), říkají věcný (reální, Sacherklärung). Důležitost výměru vysvítá sama sebou v životě i v naukách. Ontě podmínkou, že se můžeme na vzájem dorozuměti, shodu mezi sebou zjednávati (hádka ustává, kdy správný výměr svítá), poznatky dobývati, sdělovati i hromaditi, a pokrok v myšlení možným činiti. Přesný výměr zůstane nezbytným požadavkem vědy, a nelze jí o pojmu ani dále jednati, dokud není vyměřen. Každý odbor myšlénkový chce pracovati jasnými, vyměřenými pojmy, jinak nastane změtení pojmů. V jistém ohledu i každý slovník naučný jest velká sbírka výměrů (v širším smyslu): nebo, co za každým jednotlivým heslem následuje, chce především stanoviti smysl slova. Dějiny věd i vyjednávání záležitostí lidských kladou váhu na potřebu výměru a všude se hlásí požadavek, aby při každém pojmu, o kterém se jedná, nezávadně určeni byli jeho znakové. Patrno, že snaze této na dvě strany hranice položeny jsou. Vyměřujíce pojem užíváme k tomu jiných pojmův, a tyto zase podobným způsobem vyměřujeme, kterýžto postup nemůže jíti do neskončena. Posléze vždy přijdeme k pojmům, které z jiných pojmů více se neskládají, jsouce jednoduché, které se tedy nevyměřují, výměru nevyžadují ani nesnesou. A tak se praví: Vyměřovati možno pouze pojmy složené, což ostatně už výměr výměru samého (viz na počátku článku) zřejmě napovídá. Pojem jednoduchý má jen jediný znak a tento sám jest obsahem jeho, jejž nějakou známkou opatřujeme a pomocí její pak se o něm dorozumíváme. S druhé strany nelze vyměřiti pojem příliš složitý, jenž má znaků více, než jich vystihnouti a vysloviti můžeme, jako jich mají konkretní jednotliviny (vlastní jména). Jest tedy nevýčetné množství pojmů nevýběrných a jiných trudno výměrných. I byly také sestavovány ve zvláštní třídy, aby se aspoň jakýsi přehled jich možným stal a zřejmo bylo, co se definovati může, co nemůže: důležité a poučné vodítko pro všechnu snahu definovací. Chtíti všechno definovati jest pedantství, nechtěti nic definovati, jest lehkomyslnost; jaké střední cesty vědecký duch držeti se má, z předchozích výkladů samo sebou vyplývá. Nicméně i v případech, kdy přesná definice možna není, musíme o pojmech se dorozumívati, a tu si pomáháme rozličnými prostředky jinými, tak na př. přímým ukázáním (demonstrace), neb názorem; ať někdo definuje červeň – toho nelze, – ukázati na ni, spraví vše. K oněm prostředkům dále náležejí popis (deskripce), vyznačení (charakteristika), protiva (v pravo – v levo) i rozlicha (distinkce), rozvrh rozsahu, což i rozlukou se díti může (na př.: »organismus jest buď bylina nebo živočich«), srovnání (komparace), výčet, umístění pojmu (lokace) a podobné. Tak vznikají náhražky výměru, výměry v širším smyslu, přibližné, nedokonalé, nevědecké, ale průrazné, nevyhovující přísným požadavkům soustavné logiky, ale konající dobré služby v potřebách duševní vzájemnosti mezi lidmi. Ano někdy i čirá tautologie má svůj účin, jako když proti studentům, kteří nestudují, se vytkne s důrazem, že student jest, kdo studuje. Více poučení o výměru poskytují obšírné učebnice logiky, četné práce monografické i příslušné výklady umístěné ve mnohých spisech odborných (mathematických, právnických, přírodopisných a j.). Dd.

Související hesla