Děloha


1. anatomie uterus – dutý svalnatý orgán savců, v němž probíhá vývoj zárodku (viz též embryo). Děloha ženy: v horní části dělohy, v tzv. rozích, se oboustranně připojují vejcovody. V dolní části dělohy je čípek děložní, vyčnívající do klenby poševní. Otvůrkem v čípku (zevní děložní branka) přes kanál děložního hrdla souvisí dutina děložní s pochvou. V těhotenství se děloha mnohonásobně zvětšuje. Děložní sliznice se periodicky mění během reprodukčního období v tzv. menstruačních cyklech, které začínají kolem 13. roku věku a ukončují se menopauzou (zpravidla mezi 45. – 50. rokem). Viz též cyklus menstruační, menstruace; 2. botanika cotyledon první list nebo listy zárodku v semeni nebo na klíčící rostlině; obsahují zásobní látky pro klíční rostlinku.

Ottův slovník naučný: Děloha

Děloha (uterus) v živočišstvu jest součásť ženských pohlavních vývodů, nestejného ovšem významu morfologického u bezobratlých a obratlovců. U prvých jest to namnoze rozšířenina nebo postranní vakovitý vychlíplý vak z vejcovodů, v němž se vajíčka nashromažďují až do doby snášení. Tak známy jsou vakovité dělohy u hvězdovců (Bonellia, Echiurus), měkkýšů a hmyzů. Kde se vajíčka přímo snášejí, schází děloha – V urogenitální soustavě obratlovců základem samičích vývodů pohlavních jsou t. zv. svody Müllerovy, členící se ve vejcovody (tuba), dělohu a pochvu. Kde scházejí vývody pohlavní, jako u většiny ryb, není také dělohy a jikry se snášejí přímo otvorem břišním. Pouze u žraloků jsou párovité dělohy, jakožto rozšířeniny vejcovodů, v nichž u žraloků vejcorodých tvrdne kožnatý obal, kdežto u žraloků živorodých připíná se zárodek na stěnu dělohy pomocí pravého koláčku děložného (placenta uterina). Vejcovody obojživelníků ocasatých nemají dělohy; pouze u živorodých mloků naduřují v jakési dělohovité rozšířeniny, podobné t. zv. děloze žab (Siebold). Ani plazi nemají dělohy, s nimiž souhlasí i ptáci. Teprve u ssavců nalézáme složitější poměry dělohy. Pouze u ptakořitných ústí oba vejcovody (bez dělohy) do kloaky, čímž upomínají na prvotné poměry plazů. U vaknatých tvoří vejcovody oddělené od sebe nádory, jež se jakožto dělohy označují i otvírají se do dvou rovněž oddělených pochev. U všech ostatních ssavců s jednou pochvou nabývá děloha různého tvaru, což závisí na proměnlivém způsobu srostu obou kanálků Müllerových. Rozeznává se: 1. děloha dvojitá (uterus duplex), kde se obě poloviny zcela odděleně do pochvy otvírají; 2. děloha přehrádková (u. bipartitus), kde jsou obě poloviny pouze přehrádkou odděleny; tyto dva tvary jsou platny pro hlodavce a některé netopýry; 3. děloha dvojrohá (u. bicornis), kde obě poloviny splynuly v jediný nádor, prodlužující se na pravo a levo ve vejcovody. Taková děloha jest u ssavců nejrozšířenější; mají ji kytovití, tuleni, kopytnatci, hmyzožravci, šelmy a polopice. Posléze mohou rohy dělohy skoro úplně scházeti, a máme čtvrtý tvar dělohy: uterus simplex, platný pro člověka a opice. V. U člověka jest děloha svalnatá nádržka, ve které oplozené vejce prodělává svůj rozvoj, až dozraje v dospělý, života mimoděložního schopný plod, jenž pak bývá stažením stěn děložních vypuzen. Oplozené vajíčko dostává se do dělohy vejcovody, plod pak vychází z dělohy pochvou. U člověka dospělého je děloha tvaru příbližně hruškovitého, z předu nazad sploštěna a spočívá skoro vodorovně na horní i zadní stěně měchýře močového, v obyčejném stavu pak nad horní obvod dutiny pánevní nevystupuje. Rozeznávají se na ní: dno děložní (fundus uteri), nízká čásť mezi ústím obou vejcovodů, jež na panenské děloze tvoří ostrou hranu, na děloze rodivší však je sice vyšší, ale zaokrouhleno, dále tělo děložní (corpus uteri), totiž střední čásť a krček či hrdlo děložní (cervix uteri), jenž bývá oddělen od těla mírnou zaškrceninou. Krček děložní je dolním koncem pojat do horního dílu pochvy (portio vaginalis) a je tu rozdělen ústím děložním čili zevní brankou (orificium uteri externum) v přední a zadní pysk čili čípek, jež jsou jmenovitě v panenské děloze ostré, u dělohy rodivší však obyčejně v několik laloků roztržené. Štěrbinovitá dutina děložní (cavum uteri) je v těle třístranná a hladkou sliznicí vystlána, horními rohy přechází v oba vejcovody (orificium tubae uterinum dext. et sin.), dolním koncem pak v průchod hrdla děložního (canalis cervicis), v němž vyvyšuje se sliznice děložní na přední i zadní stěně v řady šikmých řas, jež podobají se listu palmovému a nazvány byly stromem života (arbor vitae čili plicae palmatae). V poloze udržována je děloha jednak vsunutím konce krčku děložního do pochvy, jednak vazy a pobřišnicí, jež obaluje dokonale přední i zadní stěnu, přecházejíc odtud na měchýř močový a konečník, po stranách pak upíná se na postranní stěnu pánevní prostřednictvím širokých vazů děložních (ligamenta lata uteri), jež v sobě obsahují vaječník, vejcovod, oblý vaz děložní a vazy vaječníkové. Srz. Děloha se stránky fysiologické. Od počátku pohlavní dospělosti až do doby ženského odkvětu (klimakterium) panuje na povrchu sliznice dělohy stále čilý život; při každé čmýře nejen poblánice (epithel, nýbrž někdy i nejvrchnější vrstva sliznice při mírném krvácení se odlučuje a novou rychle nahrazuje (membrana decidua menstrualis). Stane-li se žena těhotnou, zvětšuje se děloha znenáhla nejen přibýváním dutiny a jejího obsahu, nýbrž též mohutněním stěn následkem bujení vláken svalových, tak že ku konci těhotenství bývá 50krát větší a až 30krát těžší než děloha panenská. Počátkem těhotenství změkne, zduří a zbubří celá, větším přítokem krve prosáklá sliznice dělohy tak, že dosahuje tlouštky asi 5 mm a sluje pak blána dočasná nebo padavá pravá (membrana decidua vera); čásť, na které je oplozené vajíčko uloženo, sluje blána padavá pozdější (m. decidua serotina); bující sliznice pak rychle malinké vajíčko se všech stran obrůstá, obklopuje a konečně v sebe uzavírá, a zove se blána padavá vchlípená (m. decidua reflexa); blána padavá tvoří se ze sliznice i při těhotenství mimoděložním. Při potracení a porodu bývá z dělohy vypuzena až na nejzpodnější svou vrstvu, ze které v šestinedělí se záhy obrozuje sliznice nová. Mezi porodem stahuje se děloha jako vydutý sval hlavně ve svých hořeních částech a vypuzuje z dutiny své celý obsah: vody plodové, plod, lůžko i s mázdrami. – V šestinedělí ztrácí se ztučněním vláken svalových znenáhla zbujnělá tkaň dělohy v těhotenství vzniklá, následkem čehož se děloha v 8–10 nedělích ve všech rozměrech opět menší a k normální téměř velikosti a tvaru dospívá. – V klimakteriu č. v době ženského odkvětu zaniká s činností vaječníků zároveň i veškera funkce dělohy, kteráž pak znenáhla zakrsává, má tenké a plihé stěny, sliznici hladkou, téměř beze žlaz, místy jizvovitou; na místech, kde se dotýkají plochy sliznice epithelu zbavené (na brance a v klenbě poševní), vznikají u starých žen nezřídka různé srosteniny, zátvory č. atresie (viz níže), které způsobují někdy zadržení výměšků děložních (hydro-pyometra). Senilní zakrsání dělohy, spojené s úplným zaniknutím čmýry, hledí se též operativně urychliti vyříznutím obou vaječníků k vyléčení některých chorob ženských (hysterie, fibronysmů). Choroby dělohy. I. Zrůdnosti spočívají na embryonálním nepravidelném vývoji, nebo na jednostranném i obojstranném zakrsání, nebo na nedokonalém splynutí základních orgánů genitálních, t. j. Müllerových svodů, jež jsouce původně od sebe odděleny a vedle sebe položeny, v dalším vývoji mají splynouti v děloze a pochvě v jediný orgán. Z porušení vývoje M. svodů plynou různotvárné vrozené anomalie dělohy, z nichž nejčastěji pozorované jsou následující: Jsou-li oba M. svody záhy zakrslé. může nastati úplný nedostatek (defekt) dělohy, (anhysteria) nebo jen rudimentární tvar dělohy; pochva buď úplně schází, nebo končí slepě. Atrofuje-li předčasně jen jeden M. svod, vyvíjí se druhý normálně, čímž se přirozeně tvoří děloha jednorohá (uterus unicornis), která má těleso podlouhlé, na vrcholu zašpičatělé a k jedné straně obloukovitě prohnuté, na jehož temeni končí jen jeden vejcovod. Roh druhé strany buď úplně schází nebo jest na konvexní straně jednorohé dělohy rudimentárně vyvinut. Pohlavní funkce mohou býti u dělohy jednorohé zcela pravidelny, kdežto těhotenství v rudimentárním rohu jest vždy velmi nebezpečno, končíc obyčejně ve 4–6. měsíci jeho puknutím. U žen majících dělohu jednorohou jest čmýra obyčejně pravidelnou, těhotenství může snadno nastati, k normálnímu konci dospěti a též se opakovati. Jestliže oba Müllerovy svody bez překážky dále se vyvíjejí o sobě, isolovaně, tak že nedojde k jejich splynutí v pochvě a děloze v jeden orgán, povstává z toho řada t. zv. zdvojení dělohy, při nichž děloha více nebo méně dospívá ku pravidelné velikosti a dokonalosti. Sem náleží: 1. Děloha dvojitá oddělená (uterus duplex separatus čili didelphys), kde obě dělohy leží vedle sebe a od sebe úplně odděleny. 2. Děloha dvojrohá (ut. bicornis), při které obě dělohy jen v hoření části od sebe divergují, v dolní pak v jeden celek splynuly; vzniká neúplným splynutím M. svodů a vypadá, jako by se byla po obou stranách vytvořila děloha jednorohá; čípek bývá jen jeden (ut. bicornis unicollis), nebo každá polovina dělohy má svůj čípek. Děloha dvojrohá může v obou polovinách svých býti oplodněna. Nejnižší stupeň zrůdnosti zdvojením jest 3. děloha obloukovitá (ut. arcuatus), kde nalézáme uprostřed dna děložního jen nepatrné prohloubení, naznačující splynutí dvou polovin v jeden celek, a tvoří přechod k 4. děloze přepažené (ut. septus čili bilocularis), při čemž je děloha zevně jednoduchá a pravidelného tvaru, uvnitř však má přepážku, která ji rozděluje na dvě poloviny a která jest buď úplná, dosahujíc až k zevní brance, nebo neúplná a na způsob srpovité řasy jen naznačena. Pochva v těchto případech jest buď jednoduchá nebo dvojí. Dále třeba jmenovati ještě nedokonalý vývoj dělohy (ut. foetalis, infantilis), jestliže děloha setrvala u dospělé ženy na tom stupni velikosti, tlouštky a tvaru, jaký shledáváme u plodů ještě před porodem, nebo jaký nalézáme u dětí. S anomalií touto spojena jest vždy nezhojitelná bezčmýrnost a neplodnost. Někdy se týká nedokonalý vývoj pouze hrdla dělohy, které se buď vůbec nevytvořilo, neb zůstalo zakrslým (ut. acollis et parvicollis). Konečně sem patří vrozená atrofie dělohy (atrophia ut. congenita), při níž jest tvar zcela normální, avšak děloha jest malá, má tenounké stěny a v příčině čmýry a oplození chatrnou funkci. Zde možno ještě léčením celkovým a hlavně místním (lázněmi, horkými injekcemi, massáží a j.) tu a tam docíliti nějakého úspěchu. II. Zátvory, srostění (atresiae) dělohy zřídka vrozené, spíše v pozdějším věku získané, bývají nejvíce v krajině branky zevní (na ústí dělohy), zřídka vnitřní. Příčinou jejich jsou nejčastěji těžké porody spojené s pohmožděním, poraněním a se záněty dolení části dělohy, různé menší a větší operace na čípku. U starších žen po době klimakterické tvoří se zhusta atresie dělohy samoděčně a podmiňuje pak zadržení výměsků hlenovitých a hnisavých v děloze (hydrometra, pyometra senilis). U žen, které ještě čmýru mají, zadržuje a hromadí se při zátvorech čmýrná krev v děloze (haematometra), která se proměňuje ve vak při každé čmýře rostoucí, naplněný tekutou nebo dehtovitě zhoustlou krví a způsobující značné obtíže, jež lze jen vhodnou operací odstraniti. III. Změny v poloze a tvaru dělohy. Děloha jest v dutině pánviční rozmanitými vazy, pobřišnicí, povázkami, hrází a celým dnem pánvičním tak pevně zavěšena, že se až do jisté míry může volně pohybovati a na krátko ze své posice vybočiti. Příčiny dělohu na čas v různém směru dislokující jsou: příliš naplněný měchýř nebo konečník, zvýšený tlak břišní, zácpa, plynatost a j. Trvá-li však příčina, která dělohu z pravidelné polohy vypuzuje, delší dobu, nebo jestliže se často opakuje, tak že tím trpí pevnost dna pánvičního nebo vazy dělohu připevňující, stávajíce se podajnými, roztaženými, plihými; nebo, jestliže vazy samy nějakou chorobou utrpěly na své původní elastičnosti nebo pevnosti: bývá tím poloha dělohy trvale změněna. K tomu valně přispěti mohou různé defekty v hrázi, vznikající nejvíce při prvním porodu. Při tom může následkem chorob dělohy nebo po zánětech a při novotvarech v sousedství děloha sama doznati změn ve svém tvaru, které v příčině její funkce nejsou lhostejnými a které se změnami v poloze často se kombinují. Změny v poloze a tvaru dělohy jsou následující: 1. Snížení a výhřez dělohy (descensus et prolapsus uteri); 2. vyzdvižení dělohy (elevatio ut.); 3. sklon a ohnutí dělohy ku předu (anteversio et anteflexio, též antroversio et antroflexio ut.); 4. sklon a ohnutí dělohy vzad (retroversio et retroflexio ut.); 5. sklon a ohnutí dělohy na pravou nebo levou stranu (lateroversio et lateroflexio ut.); 6. vchlípení dělohy (inversio seu invaginatio ut.). Nejčastěji vyskytuje se snížení a výhřez, sklon a ohnutí na zad; některé – jako anteflexe a retroflexe – mohou býti vrozeny; každá z uvedených deviací vykazuje řadu důležitých příznaků, někdy pro nosičky neduhu velmi trapných. Léčení jest velmi rozmanité a děje se hlavně mechanicky, orthopaedicky pomocí zvláštních kroužků (pessarů), bandáží, massáží, injekcemi, lázněmi a různými gynaekologickými operacemi. IV. O chorobách dělohy, které podkopávají její funkci, podmiňujíce různé nepravidelnosti menstruace, jako: nečmýrnost, obtížnou a přilišnou čmýru. V. Záněty prudké i vleklé mohou zachvátiti každou vrstvu a každý oddíl dělohy: nejčastější jest zánět vnitroblány č. sliznice dělohy (endometritis), jenž sluje též katarrhem dělohy nebo populárně bílým tokem a bývá obmezen buď jen na hrdlo (endocervicitis) nebo zaujímá i tělo dělohy. Následkem vleklejšího katarrhu dělohy tvoří se erose na čípku oděrkům a vředům podobné, z nichž v dalším průběhu vzniknouti mohou novotvary jako: adenomy a karcinomy (viz VI.). Zánět vlastní svalové hmoty č. dužniny dělohové sluje metritis, zánět serosního č. pobřišničního obalu dělohy perimetritis, a jestliže se rozšíří na celou pánviční pobřišnici – pelviperitonitis; zánět bohaté tkaně vazivové kol hrdla dělohy sluje parametritis. Veškery uvedené záněty mohou se u žen dostaviti v každé době: nejčastěji však po porodech, potraceních (hlavně tajených), po úrazech, poraněních a po gynaekologických operacích, jestliže při nich nebylo šetřeno asepse; u svobodných a sterilních žen bývá hlavní příčinou infekce gonorrhoická. Jsou vždy trapné, často život ohrožují a trvajíce mnoho neděl i měsíců, způsobují dlouhotrvající i doživotní invaliditu. Léčení jest v první řadě profylaktické, čelíc proti infekci sliznice a ran zvláště při potracení, porodu, v šestinedělí a při operacích. VI. Novotvary dělohy. 1. Adenomy tvoří se bujením žlázových prvků sliznice, nebo zadržením obsahu v jednotlivých zbytnělých žlazách (ovula Nabothi): visí buď na stopce (žlázové polypy), nebo mají širokou zpodinu; dosahujíce mnohdy i velikosti slepičího vejce, způsobují bolesti v životě, hlenotoky, časté, nepravidelné a hojné krvotoky a mohou zvrhnouti se v pokročilejším věku ve zhoubné rakoviny. – 2. Fibromyomy jsou nádory kulovité, vznikající v dužnině dělohy a skládající se z hladkých vláken svalových a ze tkaně vazivové; dle toho, jaká tkaň v nich převládá, jestli svalová nebo vazivová, slují myomy nebo fihromy. Časem dospívají obrovské velikosti vážíce 20 i více kilogrammů. Vznikají obyčejně v době pohlavní dospělosti, rostou zdlouhavě a jen až do doby ženského odkvětu. Jsou jednotlivé nebo hromadné (10–20) a zaujímají buď jen hrdlo, nebo tělo, nebo dno dělohy, nebo jsou všude v různé velikosti zastoupeny. Uloženy jsou buď v nitru svalovém nebo pod sliznicí, nebo pod pobřišničním povlakem dělohy. V dalším průběhu mohou ze stěn dělohy různým směrem vyrůstati, visí pak jen na různě tlusté stopce a slují fibrosní polypy; chovají-li dutiny, tekutinou naplněné, slují cystofibromy (f. boubelovité). Podrobeny jsou četným pathologickým změnám: zbubření, tukové zvrhlosti, ztvrdnutí, zvápenatění, zhnisání i sesnětivění. Svou tíží a tlakem způsobují ženám řadu svízelů: změnami v poloze a tvaru dělohy působí bolestivou a přehojnou čmýru, nepravidelné a často se opětující krvotoky, jež bývají příčinou úporné anaemie, překážejí početí podmiňujíce neplodnost, nebo způsobují časté potracení a po porodu mnohdy neobyčejnou ztrátu krve. Fibromy podpobřišniční opět způsobují často ohraničené záněty pobřišnice a jsou-li na dolení, hlavně zadní části dělohy umístěny, ucpávají nebo zužují dutinu pánviční tou měrou, že v případu obtěžkání jest porod cestou přirozenou úplně nemožný a musí břichořezem býti ukončen. Léčení jest buď palliativní, nebo radikální a jistější cestou chirurgickou. – 3. Carcinoma (rakovina), zhoubný novotvar, objevuje se ponejvíce u věku pokročilejším (mezi 40–60 r.). Zachvacuje v rozmanitých tvarech nejčastěji hrdlo dělohy, řidčeji tělo její, rozšiřuje se odtud velmi rychle na sousední tkaň a útroby (měchýř a konečník), hubí je a způsobuje ve 2–3 létech po hrozných útrapách marasmus smrtí se končící. V prvních počátcích se neprozrazuje nijakými nápadnými příznaky neb obtížemi; teprve když se tkaň jím zachvácená již rozpadává, dostavují se mimo hnusný výtok a krvotoky v posledních stadiích, když již i sousední útroby, hlavně pobřišnice, trpí, též i nesnesitelné bolesti. Poněvadž radikální vyléčení některých druhů rakoviny dělohy, podnikne-li se v prvních počátcích, ještě jest možno, zasluhují se strany žen veliké pozornosti jisté nepravidelnosti, jako: zakrvavělé nebo páchnoucí výtoky, přehojné čmýry, neb opětné objevení se čmýry po klimakteriu, které byvše záhy lékaři svěřeny, vedou ke zjištění prvních počátků rakoviny. Radikální léčení spočívá na úplném vyříznutí novotvaru buď amputací dolní části dělohy nebo na vyříznutí celé dělohy břichořezem (laparohysterotomie dle Freunda) nebo pochvou (colpohysterotomie), kterážto poslední methoda, poskytujíc mnoho výhod, nyní s úspěchem a nejvíce se pěstuje. Kde nelze již radikálního léčení provésti, nastává jen palliativní, které řídí se opět jen dle příznaků, neb ještě jest i chirurgické vyškrabáním a žeháním. – 4. Sarkomy dělohy rovnají se v příčině zhoubnosti, příznaků a léčení rakovinám, od nichž lze je rozeznati pouze vyšetřením drobnohledným. – 5. Haematomy (fibrinosní polypy) jsou zbytky mázder vaječných nebo lůžka, kolem nichž se nahromadily koncentrické vrstvy fibrinu. Způsobují krvotoky a odstraňují se snadno prstem nebo ostrou lžičkou. – 6. Tuberkulosa dělohy primární jest vzácností, kdežto druhotná pozoruje se dosti často při tuberkulosním zánětu pobřišnice, vejcovodů a při celkové tuberkulose. -7. Echinococcus (měchožil) dělohy jest úkaz velmi řídký; objevuje se prvotně ve vazivu pánvičním, odkud později na dělohu přestupuje. Operace dělohy: 1. K upravení různých nepravidelností ve tvaru a poloze dělohy zavádějí se do pochvy rozmanitě konstruované a ze všelijakých látek zhotovené kroužkové přístroje, zvané pessary. – 2. Do dělohy samé dlužno často vpravovati rozmanité léky nebo desinfekční prostředky buď ve formě pevné (v tyčinkách) nebo tekuté, k čemuž slouží zvláště upravené dvojité cevky, aby tekutina v děloze se nenahromadila a hned volně odtékati mohla. 3. Vyškrabání dělohy (franc. curettage) jest mohutnou therapeutickou pomůckou zvláště při zbytcích po potracení a porodu, při krvotocích, novotvarech a chronických zánětech nitroblány a koná se ostrou lžičkou. – 4. Alexandrova operace k napravení úporných retroflexí dělohy. – 5. Emmetova operace upravuje obnoveným sešitím trhliny hrdla po porodu a z nich plynoucí obtíže: bolesti, hlenotoky a j. – 6. Hysteropexie a ventrofixace mají za účel připevniti dno dělohy stehy ku předním stěnám břišním, k vyléčení retroflexe a výhřezu dělohy. – 7. Porroova operace jest porodnický řez císařský, spojený s úplným odstraněním dělohy. – 8. Císařský řez klassický. vybavení plodu břichořezem a rozříznutím přední stěny dělohy s následujícím sešitím obou ran. – 9. Částečné (amputace) neb úplné vyříznutí (exstirpace) dělohy koná se při zhoubných novotvarech, fibromyomech a j. buď pochvou (colpohysterectomia) nebo prostřednictvím břichořezu (laparohysterectomia). Schg. Dělohy (cotyledones) v botanice jsou první listy na stonku mladistvé rostliny jevnosnubné, pohlavně zplozené a v semenu uzavřené. Dělohy tedy jako celá kliční rostlinka spočívají již připraveny uvnitř obalu semenného čili osemení. Obsahuje-li semeno zvláštní výživné pletivo buněčné, totiž endosperm (nitrosemenní, bílek), leží dělohy spolu s celým klíčkem uvnitř nebo po straně jeho a povrchem svým se s ním stýkají; při klíčení zůstávají ještě nějakou dobu v semeni uzavřeny a povrchem svým vyssávají endosperm, jehož výživné látky (uhlohydráty) rostoucí lodyžce a kořenu přivádějí. Posléze obyčejně nad zem vystupují, a byly-li dříve bezbarvé, na světle a vzduchu zezelenají. Jestliže však semeno jest bezbílečné (bez endospermu), bývají dělohy velké, tlusté, nezelené, reservními látkami (škrobem, olejem) naplněné, a obyčejně pak pod zemí zůstávají, sloužíce nadále ještě výživě mladé rostlinky, pokud tato nevyvinula další listy, jejichž činností assimilační může pak dále růsti a se vyvinovati. Takovéto podzemní dužnaté dělohy mají na př. kaštan koňský, kaštan jedlý, dub, ořešák, hrách a jiné luštěniny a j. Tvar jejich bývá jednoduchý, zřídka laločnatý a slupce semene přiměřený (jak v ořechu vlaském). – Počet dělohah na klíčku jest rozličný; u jednoděložných rostlin, jak již jméno naznačuje, jest vždy jen jedna, a sice k ose zárodku konečná d., ač neschází-li vůbec, jako u vstavačovitých. Dvojděložné rostliny mívají z pravidla dvě vstřícné, avšak výjimkou také více dělohah; podobně nahosemenné, ale větší počet, od 8–15 v kruhu, jest tam častější. Zakrněním neúplným nebo dokonalým jedné dělohy stává se i dvojděložné embryo jednoděložným, zvláště je-li rostlina hliznatá, jako Carum bulbocastanum, Ficaria, Corydalis; kotvice (Trapa) má jednu velkou a jednu přemalinkou dělohu. Žádných dělohah nemá v semeni klíční rostlinka některých dvojděložných cizopasnic, jako jmélí, kokotice (Cuscuta), zárazy (Orobanche) a j. Co se rázu a tvaru dělohah nadzemních dotýče, bývají podobnější zeleným lupenům a též zelené; tvaru ovšem jednoduššího. Obyčejně jsou zcela jednoduché, nedělené vejčité až čárkovité, přisedlé neb řídčeji řapíkaté. Zajímavy jsou 2 dělohy buku, které jsou veliké, přitlouštlé, tmavozelené, vezpod bledé, na zpodu přísrdčité a rovnovážně rozprostřené. Dělohy s rozeklanou čepelí vyskytují se velmi pořídku, a to u dvojděložnic, na př. u řeřichy (Lepidium sativum), Erodium, Corydalis cava, Pterocarya a j., rozdělení jich bývá však méně značné než na pozdějších lupenech. Opačný příklad poskytuje lípa, jejíž dělohy pětiklané jsou více rozděleny než její lupeny, které, jak známo, jsou celé, pouze zubaté a srdčité. Trvání jejich bývá na krátko, obyčejně záhy se zpodu stonku opadávají; dosti zhusta však trvají až i po několik měsíců, na př. v rodech Scandix, Adonis, Veronica hederifolia, Urtica urens, Fumaria officinalis, ano u hliznatých rostlin z rodu Corydalis, Bulbocastanum nahrazuje jediná děloha v prvním roce zelené lupeny, jelikož se kromě ní v tom roce jiné listy nevyvinují. – Budiž ještě podotčeno, že se dělohy považují za zvláštní formaci listů, vedle formací lupenů, šupin, listenů, květních listů, ačkoli, jak řečeno. jsou mezi sebou značně rozdílny, ježto se některé více lupenům, jiné pošvatým šupinám (u jednoděložných) podobají, a podzemní dužnaté vůbec od listové podoby se značněji odchylují. .

Související hesla